RNDr. Ladislav Tichý
První osídlenci pozdního paleolitu jistě zkusili nápadně černými hrudkami udělat informativní znaky nebo malby na světlý podklad mramorových či granulitových skalních stěn. Jistě je zaujala krycí, barvicí a značně přilnavá i mazací vlastnost grafitu, takže jím potírali některé kamenné, kostěné a dřevěné předměty. Mohla tak být zjištěna také ohnivzdornost tuhy.
Již v pravěké keramice užívali Keltové přírodní zdroj rozložených grafitických pararul z jejich výchozů a to už od starší doby bronzové (např. laténské oppidum u Třísova na Českokrumlovsku). Získávání tuhy mohlo mít vliv i na rozvoj místního osídlení (Beneš 1978).
Technické vlastnosti grafitových surovin využívali staří hrnčíři k výrobě kuchyňské, zásobní i hrobové keramiky, ale také na tyglíky a nádobí pro tavení kovů. Mnohé výrobky byly grafitem zdobené jenom na povrchu. Tuha zvyšovala žárovzdornost, zmenšovala tříštivost a snižovala prolínavost. Užívala se už i na mazání dřevěných otáčivých součástí.
V roce 1250 odevzdávali grafit obyvatelé osady Pfaffenreuth u bavorského Pasova jako daň své vrchnosti a první zmínka o grafitových žárovzdorných kelímcích pro pokusy alchymistů je z roku 1432 (Formánek-Křížek-Štěpán 1963).
Dobývání se odehrávalo stále primitivně sběrem, hrabáním a kopáním na výchozech poloh grafitických pararul, i když hrnčíři jihočeských osad měli největší spotřebu v 10. až 13. století (Slavníkovci, Přemyslovci) - Beneš 1978. Byla však zpravidla ustálená nebo se tehdy zvyšovala jenom mírně.
Hornické zkušenosti Keltů mohly být dokonce větší než u šumavských sedláků, kteří kopali grafity v polích a lesích už větší měrou kolem roku 1750 (mazání dřevěných náprav a leštidlo). Byl to počátek vlastního dobývání hlavně v okolí Černé v Pošumaví (Schwarzbach), Hůrky (Stuben) a Mokré (Mugrau) za účelem prodeje vídeňským a uherským zájemcům, ale též některým pražským podnikatelům a do Lince (obchod s barvami) - Kořan 1949.
Kolem roku 1580 přicházejí z Anglie první tužky se sloupečky grafitu místo tehdy používaného olova (viz Bleistift) - Formánek-Křížek-Štěpán 1963.
Koncem 18. století už zájem o grafit s počátky průmyslu začínal stoupat a byl vyhledáván jako předmět obchodu a vývozu. Z tuhy od Černé se v Anglii vyráběly bloky pro vyzdívky ocelářských pecí. V Hůrce začali těžit grafit roku 1790 bratři Hofmannové a první zpráva ze schwarzenbergského panství je z roku 1767 (Formánek-Křížek-Štěpán 1963).
V roce 1811 byl grafit prohlášen za vyhrazený nerost a tak skončilo období povrchové těžby dlabáním ve výchozech. Většina tehdy známých ložisek již byla při povrchu vybrána, takže začalo dobývání hornickými způsoby do hloubky.
Kolem roku 1850 už byli největšími podnikateli kníže Schwarzenberg u Černé v Pošumaví, Eggertova společnost a Mokranské těžařstvo u Mokré i Krumlovské grafitové závody bratří Poráků na Plešivci nad Rybářskou ulicí v Českém Krumlově. Okolo roku 1865 byl znám grafit na Netolicku u Chvalovic (Kollowitz) - firma Pierron a spol., později i hrabě F. X. Kinský.
Od Černé, Hůrky a Mokré bylo získáno asi 700 000 tun upraveného grafitu (koncentrátů) a z Českého Krumlova zhruba 140 000 tun. Celkově to představuje nejméně 1,4 mil. tun v rubanině v průběhu počátečního historického období velikého rozmachu těžby (Tichý 1999a). Z Netolicka (Chvalovice a okolí) až 150 000 tun, z Domoradic u Českého Krumlova asi 160 000 tun a z Bližné přes 200 000 tun surového grafitu. Těžební období trvalo přes 250 let a průměrná roční těžba vychází na 7 000 tun rubaniny.
Největší počet zaměstnaných osob v jihočeském grafitovém průmyslu zaznamenalo desetiletí 1870 - 1880 a to až 1 500 pracovníků.
Pro srovnání je možno uvést, že světoznámá ceylonská naleziště (Sri Lanka) poskytla od roku 1880 přes 2 mil. tun grafitu a z jižních Čech spolu s těžbou na Moravě bylo získáno okolo 2,5 mil. tun.
V letech 1925 - 1928 patřilo Československé republice dokonce 1. místo ve světové těžbě s roční produkcí kolem 23 000 tun.
V období let 1927 - 1937 byla do Černé v Pošumaví dovážena k další úpravě i surovina z dolnorakouského ložiska Zettlitz, protože bylo také pod správou Schwarzenbergových závodů.
Roku 1914 byla založena společnost Českých tuhových závodů, které těžily u Černé v Pošumaví - Hůrky hlavně v letech 1920 - 1935 (Kořan 1949).
Schwarzenbergský důlní podnik v Černé v Pošumaví byl zlikvidován za války v letech 1941 - 1942, ale na Netolicku u Chvalovic byla hornická činnost naopak obnovena po zastavení provozu v roce 1931 za hospodářské krize. V letech 1940 - 1941 začala v Netolicích pracovat nová úpravna, která tam byla přesunuta z Chvalovic, protože připadly k Říši a Netolice zůstaly v Protektorátu. Ložisko vlastnila převážně německá společnost Kollowitzer Gewerkschaft a byla to tehdy jediná jihočeská grafitová lokalita v provozu.
V minulosti nebylo známo geofyzikální měření ani strojní jádrové vrtání zejména systémem wire-line (W-L). Zbývalo vést staré kutací práce hornické povahy do míst grafitem černě zbarvené a mastné ornice, luk s černými krtinami, lesních vývratů nad výchozy grafitických hornin, jejich náhodného zachycení v zářezech cest, ve výkopech, základech a sklepích staveb, studních apod. Jistě se také uplatnilo proutkaření a místy už byly používány i mělké ruční vrty do zemitých zvětralin.
Drobné otvírky byly hlavně štolové, úpadnicové a méně často jámové vesměs do hloubek kolem 20 metrů, poněvadž níže už jsou horniny většinou pevné, čerstvé a mnohdy i se silnými přítoky podzemní vody, které tehdy byly jen těžko zvládnutelné technicky i ekonomicky.
Staré kutací práce sledovaly téměř všechny tehdy známé výskyty i takové, které jsou dnes zcela bezvýznamné. Bylo to v počátcích nárůstu průmyslového uplatnění grafitových surovin, kdy se teprve hledala a vytvářela ekonomická a technologická kritéria dobyvatelnosti, úpravy a využití.
Pouze klasické grafitonosné důlní revíry v okolí Černé v Pošumaví, u Hůrky, Olšiny a Mokré, v Českém Krumlově a na severní Moravě u Starého Města pod Sněžníkem byly rozsáhle důlně rozfárané již v 19. století.
Nejdříve byl veškerý zájem soustředěn na mikrokrystalický (amorfní) grafit, který je vždy uhlíkem bohatší a v 19. století byly grafitové suroviny hodnoceny především podle obsahu uhlíku a ještě nerozhodovalo, zda jsou krystalické (vločkové) nebo mikrokrystalické (amorfní). Zájem o vločkový grafit (Flinzgraphit), tzv. flinc stoupal až s rozvojem metalurgie, která potřebovala tento druh na výrobu kelímků (tyglíků), pánví a licího nářadí. Podřadné vločkové druhy a mikrokrystalický grafit byly používány hlavně k účelům slévárenským.
Je velmi pozoruhodné, že Kruppovy závody odebíraly jihočeský grafit a dlouho z něj vyráběly i kelímky (Kořan 1949). K tomuto účelu požadovaly jen grafit o vysokém obsahu C (nejpravděpodobněji tedy druhy "amorfní"), zatímco ostatní výrobci kelímků žádali pouze vločkový grafit.
V letech 1885 - 1900 byla spotřeba jihočeského grafitu rozdělena takto: slévárny 70%, nátěrové (kusové) grafity 18%, tužkárny 6,5%, ohnivzdorné zboží 3%, jiné účely (barvy) 2,5%. Ve světě šlo 70% vločkové tuhy na kelímky, 15% do sléváren, 10% pro elektrotechniku a 5% do tužkáren a výroby barev. Takže ve světě měl největší spotřebu vločkový grafit (kelímky), v jihočeském odbytu "amorfní" (mikrokrystalický) grafit (slévárny, nátěry, barvy), přičemž většina šla na export (Kořan 1949).
Dlouho se nevědělo, jakou hmotu grafit představuje. Byl považován za odrůdu olova, slídy, železa nebo molybdenitu. Pravou podstatu minerálu grafitu poznal teprve v roce 1779 švédský lékárník K. W. Scheele (Formánek-Křížek-Štěpán 1963). Mezinárodně užívaný název zavedl německý profesor A. G. Werner podle řeckého "grafein" (psáti).
Grafit, tuha je samostatný nerost, tvořený čistým prvkem uhlíkem podobně jako druhá a velmi odlišná forma uhlíku v přírodě - diamant. Třetí modifikaci tvoří uzavřené kulovité struktury s 20 a více atomy C - fullereny (Kroto, Curl, Smalley z r. 1985).
Krystalograficky šesterečný grafit má atomy uhlíku uspořádané ve vrstvách, které se po sobě mohou pohybovat. Otírá se tudíž o papír a je výborným mazadlem, barvivem, vodičem elektřiny a tepla, žárovzdorným a chemicky odolným materiálem. Krychlový diamant má naopak každý atom uhlíku pevně vázán se čtyřmi dalšími atomy v pravidelné struktuře. Fulleren C 60 má také krychlovou soustavu (Jehlička - Frank 2006).
Minerál grafit je v přírodě velmi hojný jako součást různých hlavně metamorfovaných hornin. Jeho množství je v nich zpravidla nepatrné, takže nahromadění grafitu a vytvoření ložiska je přírodní zvláštností podobně jako kovů v rudních žilách.
Jihočeské, severomoravské, bavorské, rakouské, ukrajinské, norské, korejské nebo malgašské (Madagaskar) grafitové suroviny jsou organického (biogenního) původu.
V mělkých mořských pánvích se hromadily odumřelé organizmy hlavně řasové (Algae) povahy a s nimi jíly, slíny, písky a vápence. Složitými procesy vznikaly rozkladem organizmů za nepřístupu vzduchu bituminózní látky až ropa. Během dalších geologických proměn a horotvorných pochodů za vysokých tlaků a teplot se z ropy stával grafit, z jílů a písků různé pararuly a z vápenců mramory (regionální metamorfóza). Bylo tomu tak v proterozoiku nebo starším paleozoiku.
Čím silnější byly faktory proměn, ale prostředí klidnější, tím lépe krystalované a větší vločky grafitu nacházíme (flake graphite).
Některá ložiska vznikla i přeměnou uhlí jako v Mexiku, Rusku nebo v Číně. Jsou to mnohem mladší grafity s nedokonalou vločkovitostí a většinou tedy mikrokrystalické ("amorfní") - amorphous graphite (kontaktní metamorfóza). Velikost krystalů grafitu je pod 0,001 mm (proto mikro- nebo krypto-). Povaha označení "amorfní" je čistě obchodní, protože amorfní grafit v mineralogickém smyslu neexistuje.
Velikost grafitových vloček (šupin, lístků, flince) je u krystalického druhu maximálně 1 - 5 mm (Madagaskar, Ukrajina), většinou jsou to však desetiny až setiny milimetru (0,X - 0,0X mm).
Hlušinový podíl tvoří v grafitové surovině (pararule, kvarcitu, erlanu, vápenci - mramoru) křemen, živce, slídy, sillimanit, pyroxen, kalcit, kaolinit, limonit, pyrit, pyrhotin aj.
Krystalické grafity mívají obsah uhlíku od 5 - 30%, mikrokrystalické mezi 25 - 50 i více % C, protože snad dochází k obohacení v důsledku mechanického zhutnění na poruchách (mazadlo na dislokacích). V ložiskách nacházíme různé bizarní tvary vytlačené grafitové hmoty často obtížně sledovatelné.
Složitý geologický vývoj způsobil, že se ložiska podobají různě deformované tabuli vlnitého plechu, směřující od povrchu do hloubky pod různými sklony.
Směrná délka grafitových ložisek našeho typu (regionálně metamorfovaných) bývá maximálně 1 000 m, obvykle kolem 300 m a mocnost 1 - 25 m, nejčastěji 2 - 6 m.
Geofyzikální průzkum v terénu geoelektrickou metodou spontánní polarizace byl prvně vyzkoušen právě na grafitu (Bárta-Tichý 1979).
Anorganický původ grafitu má zdroje v uhličitanech přes oxidy uhlíku na styku s vyvřelinou nebo plyny ze sopečné činnosti v trhlinách sousedních hornin (Sri Lanka - Ceylon, Indie, Rusko, Anglie, USA, Kanada). Grafit mívá vysoké obsahy až 95% C a krystaly nenarůstají rovnoběžně jako v pararulách (s biotitem), ale nepravidelně různými směry (třískovitě, střípkovitě - chip, lump, vein graphite). U nás nejsou tyto typy grafitu známé. V neoproterozoických bazaltických lávách stratovulkánu u Mítova na Blovicku byl zjištěn v akumulacích pevných bitumenů (termálně alterovaná ropa) fulleren C 60 (Jehlička - Frank 2006).
Česká republika má dvě oblasti s průmyslově zajímavými ložisky grafitu. Krystalické a mikrokrystalické suroviny v jižních Čechách a mikrokrystalické (kryptokrystalické - "amorfní") grafity na severní Moravě (velkovrbenská grafitová série). Z ložiska Konstantin u Velkého Vrbna je doposud částečně těžen grafit a zpracováván v Malém Vrbně.
Území jihočeské grafitové oblasti můžeme ohraničit téměř rovnostranným trojúhelníkem, jehož vrcholy tvoří města: Votice na severu, Horní Dvořiště na jihu a Železná Ruda na západě. Některé výskyty pokračují přes severojižní linii na severovýchod až k Jindřichovu Hradci i přes SZ - JV ohraničení do Rakouska.
Toto území je tvořeno moldanubickým krystalinikem, kde vystupují mimo jiné dvě rulové skupiny - jednotvárná a pestrá, do které spadají grafitonosná pásma a struktury spolu s mramory, erlany, kvarcity a pararulami.
Důležitá je pestrá skupina českokrumlovská, táhnoucí se od rakouských hranic přes Český Krumlov severovýchodním směrem až k Jindřichovu Hradci. Její část v délce asi 40 km mezi vodní zdrží Lipno u Černé v Pošumaví a budějovickou pánví u Kamenného Újezdu je u nás grafitem nejbohatší. Bylo v ní vymezeno několik samostatných grafitonosných struktur, které zapadají do dvou grafitonosných pásem - chvalšinského a hořického (Tichý 1992).
Pestrá skupina sušicko - votická je v severní části jihočeské grafitové oblasti s pásmy vltavotýnsko - milevským, vimpersko - volyňským a strakonicko - píseckým případně ještě chýnovským.
Ve středu oblasti je krátké pásmo netolické s chvalovickou strukturou, náležející pravděpodobně také do pestré skupiny českokrumlovské.
Během války zůstal v provozu jediný závod s těžbou ve Chvalovicích a úpravnou v Netolicích. Po roce 1945 nahradilo převážně německou společnost "Chvalovické těžařstvo České Budějovice", jehož majetek přešel po znárodnění pod správu národního podniku "Příbramské rudné doly". V roce 1948 byly přejmenovány na "Příbramské rudné a tuhové doly". Řídily rovněž dva moravské závody - Staré Město pod Sněžníkem a Velké Tresné. Od roku 1950 bylo dobývání tuhy vyčleněno a sjednoceno. Jihočeská i moravská ložiska spravoval národní podnik "Tuhové doly" se sídlem v Netolicích. V roce 1954 byly moravské grafity odloučeny a připadly k národnímu podniku "Moravské tuhové a rudné doly" v Šumperku. Z Netolic byla tehdy řízena jenom jihočeská ložiska na závodech Chvalovice, Černá v Pošumaví, Koloděje nad Lužnicí a Úpravna Netolice. V roce 1958 byl netolický podnik začleněn do národního podniku "Rudné doly Příbram" jako jeden z jeho závodů.
Po roce 1990 se národní podnik Rudné doly Příbram změnil ve státní podnik a od června 1993 vznikla samostatná akciová společnost "Grafit Netolice". Tu převzal roku 2001 "Koh-I-Noor GŘ České Budějovice" a zůstaly samostatné jednotky Grafitový Důl Český Krumlov a Úpravna grafitu Netolice, která zanikla roku 2004. Její zařízení bylo rozebráno a odvezeno do šrotu. Společnost s r.o. Koh-I-Noor Grafit Netolice tvoří už jen malá skupina pracovníků a ještě vyrábí krycí zásypy (Granex), licí směsi aj. na jediné ponechané výrobní lince. Surovinou je dovezený čínský grafit, případně materiál ze starých odkališť.
Grafitový důl Český Krumlov spadá pod "Netolice" a poskytuje už jenom zajímavou podívanou turistům v letní sezóně na podzemní trase v důlních chodbách.
Ve Chvalovicích byl až do roku 1950 těžen náš nejlepší velkovločkový grafit ze staré úpadnice a novou průzkumnou jámou do hloubky 115 m byly zjištěny dva nedobyvatelné grafitové obzory v hloubkách 83 a 113 m. V roce 1956 tak skončily důlní práce ve Chvalovicích, takže bylo těženo už jenom v sousedním revíru u Dolních Chrášťan a s vyčerpáním zásob i tam byl v roce 1959 závod Chvalovice zlikvidován. Poslední období hornické činnosti ve Chvalovicích a u Dolních Chrášťan na Netolicku trvalo déle než 20 let, přičemž lokalita byla zdrojem výborné vločkové suroviny celkem asi 80 let. Za toto období bylo vytěženo možná až 150 000 tun suroviny (Tichý 2001a).
Černá v Pošumaví i sousední Hůrka poskytovala po novém otevření dobyvatelné zásoby dobré vločkové suroviny, které musely být urychleně vytěženy, protože spočívaly v zátopovém území Lipna. Někde zbývaly jen staré grafitické základky, které byly také částečně těženy (obsahy kolem 15 % C) spolu s materiálem ze starých schwarzenbergských odkališť, která ještě obsahovala mikrokrystalický grafit se 36 - 55 % C. Byl na úpravně v Černé rozemílán, sušen a expedován hlavně německým odběratelům. Veškerý provoz musel být zastaven v roce 1957 po napuštění vodní nádrže Lipno. Nad její hladinu vystupují zbytky starých odvalů kdysi slavných ložisek Hlavního a Idina (obsahy až 70 % C v mikrokrystalické surovině) - Tichý 1999 b.
Bližná leží nedaleko nad Černou v Pošumaví a byla těžena od roku 1958 po otevření průzkumnou jámou v roce 1952. Má zajímavé velmi složité úložné poměry se strmým sklonem mikrokrystalického grafitu (20 - 55 % C) a mocnostmi místy přesahujícími 50 m, takže byla dobývána i povrchově. Kolem roku 1960 byla surovina dovážena také na Moravu. Lokalita byla postižena vývojem krasových dutin v mramorech s průvaly vod (Tichý 1999 a) a na třetím patře byl jímán vydatný pramen vysoce kvalitní pitné vody a obchodně využíván. Grafit měl místy kyzové zrudnění (Tichý 1999 a) a je odtud také znám výskyt Mo-Th-Nb-lanthanoidové mineralizace mramorů (Šarbach-Drábek-Veselovský 1985). Lokalita držela rekord v trvání nepřetržité těžby grafitu 43 let. Okolo roku 2002 byl důlní provoz zastaven.
Domoradice nahrazovaly vyčerpaná tradiční naleziště vločkového grafitu. Pokud jde o velké vločky nenavázala tato surovina na staré lokality takže nastaly potíže hlavně odbytové povahy. Od hloubky 80 m byla dobyvatelnost nepříznivá, a tak těžební období jámou a slepou úpadnicí trvalo od roku 1958 - 1974 (Tichý 2002).
Vyšný a Lazec jsou lokality vločkového grafitu, který byl těžen štolami od roku 1973 v kopcích sz. od Českého Krumlova. Objem roční těžby se pohyboval okolo 25 000 tun, ale po roce 1997 těžba postupně klesala a skončila v roce 2001.
Český Krumlov byl střediskem těžby různých typů grafitových surovin se společnou štolovou otvírkou ložiska Městského vrchu a Lazce, který tak byl podfárán o 85 m i odvodněn překopem o délce 2 628 m a od roku 1986 byla tudy dopravována lazecká surovina.
Městský vrch a ložisko pod ním bylo dobýváno od roku 1979 povrchově a otvírková dopravní štola pod Městský vrch byla založena roku 1975. Ložiskové polohy krystalického a kryptokrystalického grafitu s obsahy kolem 20 % C pokračují do značné hloubky a mají veliké zásoby. Jako jediné ložisko bylo dobýváno až do září roku 2003, kdy byla těžba z ekonomických důvodů zastavena a tím skončila po více než 250 letech exploatace jihočeských grafitů.
Od roku 1994 byla hlavní štola zpřístupněna pro turisty společností Grafit a. s. Netolice a v důlních chodbách jsou vidět grafitová lože se sousedními mramory a rulami, vrtací i trhací práce, dobývání a důlní dopravní technika, protože důlní soupravou jsou návštěvníci odvezeni do dolu. Dnes jsou prohlídky podzemí zajišťovány společností Koh-I-Noor Grafit Netolice. Nedostatek financí na údržbu způsobí ukončení i návštěv turistů.
Rybářská ulice je ložisko kvalitní mikrokrystalické suroviny, těžené od roku 1865 asi 55 let. Podle vrtů pokračuje do hloubky přes 600 m a jde o jednu z největších grafitových akumulací. Některé zanechané pilíře grafitu nad 8. patrem starých Porákových dolů mají obsahy 30 - 56 % C (Tichý 1982).
Český Krumlov je právem označován jako horní město, protože za Rožmberků zažil rozkvět dolování stříbra a zlata (1519 - 1550), později grafitu (1865 - 2003) - Tichý 1977.
Spolí je ložisko jižně od Českého Krumlova se surovinou typu Bližné a také Městského vrchu s průměrným obsahem kolem 17 % C a mocností přes 3 m. Zůstává v klidu a vhodná by byla jeho štolová otvírka (Tichý 2001 b).
Koloděje nad Lužnicí - Hosty je veliké ložisko severně od Týna nad Vltavou. V letech 1946 - 1957 bylo ověřováno štolami a v roce 1961 - 1967 úpadnicí s rozsáhlým rozfáráním. Jeho těžba spadá do let 1950 - 1957. Surovina je jemně vločková s obsahy kolem 11 % C. Začátkem 60. let 20. století byly zpracovány projekty na povrchovou i hlubinnou těžbu a výstavbu úpravny (Tichý 2001 c).
Mocné povrchové partie byly těženy krátkými zářezovými lomy malými rypadly do kamionů, dříve ještě ručním kopáním nebo sbíjením a pásovými dopravníky i polní drážkou (Černá - Hůrka, Bližná, Městský vrch). Mlýnkování bylo použito v Kolodějích nad Lužnicí.
Původně bylo rubáno sestupkově, později výstupkově, chodbicováním, směrným a dovrchním zátinkováním. V Domoradicích byl použit plástový zával, stěnování a skládka s výpustným systémem. Na Lazci to bylo směrné sestupné dobývání mezipatrovým závalem. Grafitová lože Městského vrchu s mírným sklonem a Bližné se značnou mocností byla rubána směrným sestupným zátinkovým dobýváním v lávkách na zával (Formánek-Křížek-Štěpán 1963).
Těžbou a výrobou grafitu jsme stáli mezi největšími světovými producenty okolo 5. místa, což bylo možno konstatovat jenom u malého počtu jiných nerostných surovin. Celosvětová roční těžba a produkce grafitu se na přelomu 80. a 90. let 20. století pohybovala okolo 600 kt. Stoupala od 50. let a v 60. letech měla naše těžba roční objem přes 50 kt (4. místo), v 70. letech nad 30 kt (5. místo). Na prvních stupních stála Korea (Jižní a KLDR), dále SSSR, Mexiko a Čína. Dodnes mají těžby většinou klesající tendenci.
Grafitové suroviny hodnotíme především podle obsahu uhlíku, ale dvě různé suroviny se stejným obsahem C nemusí být hodnoceny jako rovnocenné, protože záleží na vločkovitosti, tj. velikosti krystalů, jejich vazbě s hlušinovými minerály, nerostném složení i navětrání suroviny (tvrdosti). Mikrokrystalická ("amorfní") surovina nesmí obsahovat příliš sulfidů, křemene a měla by být spíše měkká (navětralá, rozložená), což platí i pro vločkové druhy, aby nedocházelo k přílišnému rozbíjení vloček drcením a mletím.
Netolická flotační úpravna byla od roku 1941 několikrát rekonstruována a modernizována. Koncem 80. let 20. století byla roční produkce asi 5 000 tun koncentrátů flotovaného grafitu, z toho 55 % pro tuzemsko a 45 % na export. Jejich kvalita se pohybovala mezi 75 a 90 % C. Dále byly vyráběny licí prášky pro ocelárny a slévárny za využití flotačních odpadů.
Úprava nerostných surovin flotací byla prvně vyzkoušena a patentována právě na grafitu roku 1877 (Formánek-Křížek-Štěpán 1963).
Vltavotýnská chemická úpravna vyrábí od roku 1965 kvalitní vysoce čištěné rafinády z netolických nebo už cizích koncentrátů. Chemické rafinády obsahují 90 - 99,9 % C. Jsou vyráběny také hotové produkty hlavně z oblasti mazací techniky. V současné době je Týn nad Vltavou (Maziva s.r.o.) v rukou německé společnosti z Kropfműhlu, ale výroba spíše klesá.
Zájem o různé druhy koncentrátů, rafinád, maziv, past, laků i suspenzí projevuje různou měrou téměř každé průmyslové odvětví.
Hlavními odběrateli jsou černá keramika (tygle, metalurgické náčiní), ocelárny, slévárny, elektrotechnika (elektrody, baterie, kartáče), výroba žárovzdorných materiálů, chemie, sklárny, mazání strojů - trolejí - výhybek, hutnictví, tužkárny (např. čínská tuš je koloidní roztok grafitu a sazí), jaderná energetika (moderátory), raketová technika. Nové produkty na bázi uhlíku - vlákna, tkaniny, fluorovaný grafit, expandovaný (pružný) grafit slouží k utěsňování pohyblivých a jiných strojních součástí náhradou za škodlivý azbest. Vývoj a zkoušky nových výrobků stále pokračují (fullereny C 60 aj. - optika, elektronika, lékařství).
Jihočeský grafit už bohužel nepatří mezi známé nerostné druhy zboží tradičně zavedené na domácím i zahraničním trhu jako český křišťál, české granáty, západočeský kaolin nebo vítkovická ocel. Podlehl v ekonomické soutěži levnému zahraničnímu materiálu z Číny.
Obnovení průzkumu a těžby jihočeských grafitů by musela předcházet výrazně zvýšená poptávka v důsledku nového objevu využití pro stávající nebo zatím neznámá průmyslová odvětví s velkou spotřebou přírodního grafitu.
Literatura
Bárta, J.-Tichý, L., 1979 : Geofyzikální průzkum grafitových ložisek v širším okolí Č. Krumlova. - Sbor. symp. Hor. Příbram, sekce UG.
Beneš, A., 1978 : Poznámky k počátkům těžby a využívání tuhy a zlata podle archeologických nálezů v již. Čechách. - Studie z dějin hornictví - 8, 53 - 55, Rozpravy Nár. tech. muz. 69. - Praha.
Formánek, J.-Křížek, J.-Štěpán, K., 1963 : Grafit - jeho těžba, úprava a použití v průmyslu. - St. nakl. tech. lit., 132 stran. - Praha.
Jehlička, J. -Frank, O., 2006 : Fullerene C 60 in solid bitumen accumulations in Neoproterozoic pillows - lavas at Mítov (Bohemian massif, Czech Rep.) in Natural Fullerenes and Related Structures of Elemental Carbon. ed Rietmeijer F.J.M., Springer - Verlag Berlin, p 212 - 240.
Kořan, J., 1949 : Topografie a dějiny dolování grafitových ložisek jihočeských. - Sbor. St. geol. úst., XVI, 465 - 519. - Praha.
Šarbach, M.-Drábek, M.-Veselovský, F., 1985 : Mo-Th-Nb-lanthanoidová mineralizace mramorů na dole Václav v Bližné. - Geol. průzk., 4, 116. - Praha.
Tichý, L., 1977 : Český Krumlov - horní město. - Lidé a Země, 11, 516 - 517. - Praha.
- 1982 : Grafitové ložisko Rybářská ulice v Českém Krumlově. - Geol. průzk., 24, 1, 4 - 7. - Praha.
- 1992 : Grafitonosné struktury v jižních Čechách. - Geol. průzk., 34, 5, 132 - 135. - Praha.
- 1999 a : Průzkum jihočeského grafitu po r. 1945. - Uhlí-Rudy-geolog. průzkum, 6, 5 - 6, 36 - 43. - Praha.
- 1999 b : Ložisková situace grafitu u Černé v Pošumaví před výstavbou vodní nádrže Lipno. - Uhlí-Rudy-geol. průzk., 6, 9, 26 - 28. - Praha.
- 2001 a : Netolicko - kdysi zdroj nejlepšího jihočeského vločkového grafitu (flince). - Uhlí-Rudy-geol. průzk., 8, 6, 12 - 15. - Praha.
- 2001 b : Ložisko grafitu u Spolí na Českokrumlovsku. - Uhlí-Rudy-geol. průzk., 8, 10, 34 - 38. - Praha.
- 2001 c : Grafit u Kolodějí nad Lužnicí a Hostů na Vltavotýnsku. - Uhlí-Rudy-geol. průzk., 8, 1, 17 - 22. - Praha.
- 2002 : Grafitonosné struktury mezi Č. Krumlovem a Č. Budějovicemi s ložiskově geologickými prognózami. - Uhlí-Rudy-geol. průzk., 9, 8, 29 - 33. - Praha.