Foto č. 1: Mokřadní společenstva na dně PP Žermanický lom
(foto: I. Smolová, 2005)
Irena Smolová
Přírodovědecká fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
smolova@prfnw.upol.cz
Těžební činností vzniká v krajině množství drobných, ostrůvkovitě rozptýlených různorodých ploch až velkoplošných území. Patří mezi ně drobné stěnové a jámové lomy, haldy, odvaly i několikaetážové velkolomy a velkoobjemové haldy s rozlohou stovek hektarů. Rekultivace těchto rozmanitých ploch je pak finančně nákladná a často realizována neodborně a necitlivě, se snahou co nejrychlejšího následného ekonomického využití a zhodnocení investovaných finančních prostředků. Takto vznikající nepřirozené ekosystémy bývají nestabilní a vyžadují další nákladný management ke svému dalšímu udržení. Na druhé straně mohou po ukončení těžební činnosti vzniknout v místě dobývacího prostoru po určité době, kdy jsou lomy ponechány přirozené sukcesi, vhodné podmínky pro život vybraných druhů rostlin a živočichů. Lomy se tak paradoxně po ukončení těžební činnosti mohou stát cennými lokalitami zvyšujícími diverzitu krajiny a přispívají tak k ekologické stabilitě území. Dochází k tomu zejména důsledkem odkrytí podloží a vzniku terénních stupňů s obnaženým geologickým podložím, a tím vzniku specifických stanovištních podmínky, které se často stávají místem výskytu ohrožených druhů rostlin a živočichů.
Krajinářsky, ekologicky, botanicky, geomorfologicky i jinak cenné lokality dnes již opuštěných lomů mohou být ze zákona č.114/1992 Sb.(zákon "O ochraně přírody a krajiny"), vyhlášeny za zvláště chráněná území. Dokonce 31 jich má lom přímo v názvů zvláště chráněného území. Nejčastěji jsou vyhlašovány jako přírodní památky (PP), v případě národního významu jako národní přírodní památky (NPP). I když je řada lokalit zvláště chráněných lomů a pískoven chráněna již desítky let, nejvíce jich bylo vyhlášeno po roce 1989. Příkladem je několik lokalit na Domažlicku zvláště chráněných od roku 1990. Jsou to PP Mutěnínský lom (1,7 ha) v mutěnickém dioritovém masívu s jezírkem na dně lomu, PP Červený vrch (1,2 ha), systém lomů v PP Německá hora (0,3 ha) jako významná dokumentační lokalita domažlického krystalinika, jámový lom s výskytem vzácných minerálů jako součást PP Orlovická hora (1 ha) a PP Skalka (1 ha) na ochranu 200 metrů dlouhé štoly s umělou, dnes zčásti zatopenou jeskyní.
Ve stejném roce byly vyhlášeny za chráněné i další lokality například PP Lom na Plachtě (0,8 ha). Důvodem ochrany jsou žulové výchozy se zatopenými vytěženými prohlubněmi. Území je útočištěm obojživelníků a plazů: skokan hnědý, štíhlý a zelený, ropucha obecná a zelená, kuňka ohnivá, rosnička zelená, čolek velký a zelený, z plazů byla zaznamenána užovka obojková a ještěrka obecná. V tůních se vyskytuje také řada druhů bezobratlých (měkkýši, vážky, chrostíci). Z říše flóry je zastoupen například žabník vodní, kociánek dvoudomý, orobinec širolistý či hadinec obecný.
V roce 1992 byl za PP vyhlášen Žermanický lom, který vznikl v souvislosti s výstavbou Žermanické vodní nádrže. Významný je druhotně vzniklý mokřadní ekosystém na dně lomu s rozsáhlou vodní plochou, s několika druhy rostlin zařazenými do červeného seznamu jako kriticky ohrožené nebo blízké vyhynutí. Specifické prostředí lomu vytvořilo podmínky pro dvě zcela odlišná stanoviště. Jednak jsou to otevřené vodní plochy s mokřadní flórou, jednak stěny lomu s jižní expozicí. Přechod mezi nimi tvoří sukcesní stadia břehových porostů s vrbou jívou a vrbou nachovou. Těšinitové alkalické podloží vytváří podmínky pro rozsáhlou populaci kriticky ohrožené přesličky různobarvé. Vlhká místa porůstá ostřice šupinoplodá a suchopýr úzkolistý. Na otevřených stanovištích ojediněle roste kruštík bahenní. Lokalita poskytuje životní podmínky fauně xerotermních a mokřadních stanovišť, skalních sutí a hlinitých svahů. Vyskytuje se zde 19 druhů vážek, z nichž nejcennější je stálá populace vážky tmavé. V tůních se rozmnožuje řada obojživelníků. Pestré skladbě biotopů odpovídá druhová diverzita ptáků, můžeme zde spatřit žlunu zelenou, pěnici slavíkovou, lindušku luční nebo čápa bílého.
Foto č. 1: Mokřadní
společenstva na dně PP Žermanický lom
(foto: I. Smolová, 2005)
Mezi nejcennější chráněné lomy v ČR patří také dva lomy na Olomoucku v katastrálním území Čelechovic na Hané. Jsou to NPP Růžičkův lom (1,32 ha, 1974, 1990) a NPP Státní lom (0,57 ha, 1974, 1990), které patří k nejvýznamnějším paleontologickým lokalitám na Moravě. Vápence čelechovického devonu jsou odkryty v několika zarostlých a opuštěných lomech. Hornina obsahuje velké množství zkamenělin prvohorních mořských živočichů. Lom je součástí velmi význačné botanické lokality. V minulosti se v lomech těžil vápenec a na dno lomů byl ukládán silniční štěrk, slévárenská struska ze Sigmy Lutín a ojeté pneumatiky, které zde byly dokonce spalovány. Po ukončení těžby vápence byl štěrk, struska i pneumatiky z rezervací odvezeny. Vytvořily se zde specifické stanovištní podmínky, které vedly k vyhlášení zvláště chráněného území. Z důvodu ochrany lokalit se v současné době provádí odstraňování náletů stromů a části svahů jsou technicky zabezpečovány proti sesuvům. Další hodnotnou lokalitou na střední Moravě je PP U strejčkova lomu (0,66 ha, 1952) v k.ú. Krčmáň, kde se v místech opuštěných drobných lomů pro těžbu devonských vápenců, nachází stanoviště teplomilných stepních rostlinných společenstev s výskytem celé řady ohrožených druhů rostlin a na ně vázaných bezobratlých živočichů.
Významnou lokalitou je i opuštěný vápencový PP Kurovický lom s jezírkem naplněným průsakovou a srážkovou vodou, z jedné části lemovaný lesem. Nachází se 300 m severozápadně od kóty Křemenná (315 m), jižně od obce Kurovice v nadmořské výšce 270 -300 m. Zvláště chráněným územím je od roku 1999. Kurovický lom je unikátní geologickou lokalitou, zejména z hlediska přítomnosti hranice mezi útvary jury a křídy, která je dokladem vulkanismu v tomto období (jediná na Moravě), výskytu makrofosilií, zejména aptychů (víčka schránek amonitů), výskytu řady dalších fosilních druhů mikrofauny a mikroflory. Severozápadní stěna lomu je jedinečnou sekvencí eolických sedimentů a fosilních půd, zaznamenávající klimatické podmínky v období kvartéru. Lokalita je využívána k výzkumu a je i lokalitou prezentovanou při mezinárodních geologických konferencích.
Vedle konkávních (vhloubených) tvarů, které vznikají odtěžením suroviny, vznikají v těžební krajině také konvexní formy reliéfu v podobě akumulačních hald a odvalů. Jejich specifikem je to, že jsou zcela novým krajinným prvkem, který vznikl nahromaděním hlušiny při těžbě (činnosti prováděné hornickým způsobem) a úpravě nerostných surovin. Vznikají proto, že pro těžaře je nevýhodné (ekonomicky nákladné) vracet hlušinu do vytěženého prostoru. V době aktivní těžby jsou téměř zcela bez vegetace a fauny. Haldy představují nový krajinný prvek, jehož využití může být po ukončení těžební činnosti výrazně odlišné. Příkladem může být Kladensko, kde vzniklo nejvíce hald v souvislosti s těžbou černého uhlí a zpracováním železné rudy. Některé původní tvary starých hald se nedochovaly, protože byly upraveny nebo srovnány s okolním terénem. Například halda Průhon (v centrální části Kladna) byla upravena pro potřeby výstavby objektů, halda Ludmila byla využita pro srovnání okolních nerovností terénů a na příjezdové cesty, halda Bresson byla zlikvidována při výstavbě rodinných domků. V současnosti nejvyšší halda na Kladensku je halda Tuchlovice, která dosahuje maximální relativní výšky 74 m. Z celkem 66 mapovaných hald v rámci řešeného úkolu byly zmapovány haldy dosahují jejich plochy (s využitím fotogrammetie) od 500 m2 do 542 000 m2 a objemy rozmezí 1 tis. m3 až 17 mil. m3. Největší plochu i objem má halda Poldi Buštěhrad. Haldy jsou převážně tvořeny klastickými sedimenty (53 hald), dále pak ostatními sedimenty nebo vulkanity a magmatity. V roce 2004 bylo provedeno na 36 kladenských haldách v rámci výzkumného úkolu MŽP ČR (Gremlica, T. a kol.) jejich biologické hodnocení, které ukázalo, že haldy patří mezi druhově nejbohatší lokality kladenské aglomerace. Popsáno zde bylo 24 zvláště chráněných obratlovců, 185 ochranářsky hodnotných druhů cévnatých rostlin, z toho 30 druhů z Červeného seznamu ČR (Cílek, V., 2005). Vedle toho mají kladenské haldy i mnoho specifik, kterými jsou minerály poprvé na světě popsané právě na hořících kladenských haldách (Gremlica, T. et al., 2004). Stejně cenné jsou i haldy v Podkrkonoší (např. Radvanická halda). I proto je významné tyto krajinné prvky zachovat a z pohledu dalšího možného využití se přiklonit k přírodní rekultivaci, kdy nově vzniklé krajinné prvky budou ponechány přirozené sukcesi. V neposlední řadě haldy zvyšují morfologickou pestrost reliéfu, zvyšují jeho relativní členitost, což je v urbánní a průmyslové krajině, která směřuje agradacemi a degradacemi k celkovému zarovnávání povrchu, pozitivní prvek.
Prozatím je jedním z mála zvláště chráněných území vyhlášených na ochranu odvalu v ČR na Chebsku PP Vernéřovické doly, která od roku 1990 chrání světově výjimečný typ mineralizace. Pro zachování této lokality bylo v roce 1996 realizováno technické zabezpečení starého důlního díla. Další chráněná lokalita je v obci Chrastice na Šumpersku. Zdejší hadcový lom byl provozován v období mezi světovými válkami. Po druhé světové válce nebyla těžena obnovena a ložisko je stále evidováno v bilanci zásob vhodných pro těžbu pro místní potřebu. Po provedeném botanickém průzkumu byl opuštěný hadcový lom se zatopeným dnem, skalnatým výchozem a těžebními odvaly vyhlášen v roce 1998 za PP Chrastický hadec (2,78 ha). Předmětem ochrany vzácná hadcová květena soustředěná především na odvalech bývalého lomu.
Předmětem ochrany mohou být i podzemní prostory, nejčastěji jsou součástí chráněných krasových lokalit, neboť většina jeskyní na našem území byla objevena při exploataci karbonátových hornin. V nekrasových horninách je příkladem chráněné lokality PP Štola pod Jelení cestou v katastrálním území Malá Morávka v CHKO Jeseníky, kde je předmětem ochrany komplex podzemních prostor bývalého rudného dolu Šimon (Samson) a Juda. Celý systém chodeb a šachet měří kolem 600 metrů a těžba rud zde skončila okolo roku 1870. Opuštěné štoly jsou jedním z největších míst zimování netopýrů v České republice včetně kriticky ohroženého vrápence malého.
Pro českou krajinu bylo v minulosti typické množství geneticky různorodých vodních ploch, jak přirozených, tak umělých. V pramenných oblastech vodních toků to byly tůně, prameniště nebo nebeské rybníky, na středních a dolních tocích mrtvá ramena či kaskády rybníků. V důsledku intenzifikace zemědělství docházelo postupně k devastaci říčního systému v krajině, což se projevilo snížením hustoty říční sítě, zánikem mnoha rybníků a tím celkově docházelo k postupnému snižování ekologické stability krajiny a urychlení odtoku vody z území. Zmizela přitom řada významných krajinných prvků, které zvyšovaly krajinnou diverzitu. Pozvolna se začalo s obnovou vodních ploch a revitalizací říčních systémů až po roce 1990. Od poloviny 90. let 20. století pak v rámci projektů realizovaných díky podpoře Ministerstva životního prostředí ČR (Program revitalizace říčních systémů, Program péče o krajinu).
Foto. č. 3: Těžba štěrkopísků na Mělnicku
(foto: I. Smolová, 2006)
Vodní plochy jsou v krajině významným krajinným prvkem, který může vznikat i jako důsledek těžební činnosti. Vodní plochy vznikají v důsledku těžební činnosti v některých jámových lomech, pískovnách, štěrkovnách či hliništích. Nejčastěji je tomu v případě těžby štěrkopísků z údolní nivy, kdy k zatopení těžebního prostoru dochází již při samotné těžbě a těžba pak probíhá ze dna vodní plochy (jezera antropogenního původu). Voda vyplňující odtěženou depresi je typu poříční vody prosakující propustnými fluviální sedimenty. V případě těžby stavebních surovin (granitů, kaolínů, uhlí, lignitu, vápenců apod.) mohou být lomy zatopeny po ukončení těžební činnosti srážkovou vodou nebo průvaly podzemních vod při nedostatečném zabezpečení odvodňovacích štol nebo v rámci rekultivace (tzv. hydrické rekultivace).
Po ukončení těžební činnosti nabízí vodní plochy zejména rekreační využití, některé se také stávají významnými biocentry a jsou pak zákonem chráněny. Významnými biocentry jsou většinou opuštěné pískovny v údolních nivách. Příkladem jsou zvláště chráněná území v nivě Moravy. Například v CHKO Litovelské Pomoraví je to PP Bázlerova pískovna (0,28 ha, 1993) sloužící jako významné refugium obojživelníků uprostřed zemědělsky využívané krajiny, PR Chomoutovské jezero (106,2 ha, 1993) chránící mělké jezero s několika ostrůvky významné pro hnízdění a tah vodních ptáků.
Foto. č. 4: PR Chomoutovské jezero v CHKO Litovelské Pomoraví
(foto: I.
Smolová, 2006)
Samotnou přírodní rezervaci tvoří dvě vodní plochy oddělené hrází (Malé a Velké jezero). Těžba štěrkopísků zde probíhala lokálně pro místní potřebu již v meziválečném období a se systematickou těžbou se začalo v roce 1964. Po jejím ukončení byla rozsáhlá vodní plocha v letech 1976 - 1987 využívána k vodohospodářským účelům. Postupnou přirozenou sukcesí se však začala kvalita vody zhoršovat a využití jako zdroje pitné vody dále nemožné. Ukázalo se však, že je mělké jezero (maximální hloubka je 2 metry) velice cennou lokalitou pro hnízdící ptáky a je místem výskytu řady ohrožených druhů rostlin a živočichů. I proto byla v roce 1993 vyhlášena přírodní rezervací, jejíž hodnoty dokládá i to, že byla zařazena v rámci Ramsarské konvence mezi mokřady mezinárodního významu. Podobnou genezi má i PR Moravičanské jezero (92,2 ha, 1994) chránící jednu ze tří velkých vodních ploch vzniklých těžbou štěrkopísků v Mohelnické brázdě. Vodní plocha má rozlohu 80 ha a maximální hloubku 20 metrů. Omezeně je území využíváno pro sportovní rybolov, jachting a windsurfing.
Těžbou některých surovin dochází v zatopeném prostoru ke vzniku specifického vodního prostředí (extrémní pH, zvýšené obsahy minerálních látek apod.), na které jsou vázány výjimečné druhy fauny a flóry. Příkladem může být Chomutovské (Kamencové) jezero v Podkrušnohoří na severovýchodním okraji Chomutova. Vzniklo pravděpodobně kolem roku 1812 propadnutím dna původního močálu do prostoru bývalého kamencového dolu, který byl následně zaplaven vodou. Jezero je světovou raritou, neboť kamenec (hydratovaný síran draslíku a hliníku) ovlivňuje chemismus vody v jezeře. Od doby zaplavení dolu docházelo k postupnému sycení jezerní vody tímto minerálem až na současnou úroveň přibližně jednoprocentního roztoku. To prakticky znemožňuje existenci vyšších forem života. Jezero má plochu 16 ha a maximální hloubku 4 metry a je dnes využíváno především k rekreaci.
Výjimečné složení má také voda v Hromnickém (Červeném) jezírku severně od Plzně. Vzniklo nahromaděním agresivních síranových vod v 60 metrů hlubokém lomu, ve kterém se těžila vitriolová břidlice. Asi 200 metrů dlouhé a 18 metrů hluboké jezero má temnou hnědočervenou barvu a podobně jako v Kamencovém jezeře ani zde nežijí vodní organismy. Dodnes prosakující srážková voda vymývá z okolních hald sírany, které se hromadí na dně jámového lomu. Voda v jezeře je tak silně kyselá s pH 2,6-2,8, že je kromě řas prakticky bez života.
Zatopením šachty bývalého galenitového lomu u Fulneku vzniklo Stříbrné jezírko (plocha 500 m2), které se postupně stalo významným biotopem vodních živočichů a obojživelníků a je chráněné jako přírodní památka. Stejný název, Stříbrné jezero, má i vodní plocha na severním okraji Opavy, která vznikla zatopením sádrovcového lomu. Dnes je využívána hlavně k rekreaci. Plošně rozsáhlé je jezero v zatopeném lomu u Ejpovic na Rokycansku. Vzniklo zatopením vytěženého ložiska železné rudy řekou Klabavou, která jezerem protéká.
Zcela unikátní je lokalita Hrdibořické rybníky v katastrálním území Hrdibořice na Prostějovsku na pravém břehu říčky Blaty, kde se v letech 1938-1963 těžila slatinná zemina pro lázně Luhačovice a Piešťany a pro výrobu hnojiva "Vitahum". Těžbou slatiny vznikl Velký a Malý rybník, které tvoří jádro nynější rezervace. V podloží kvarterních fluviálních štěrků se nachází pelitické vápnité sedimenty badenu s mocnou vrstvou fluviálních štěrkopísků. Naloží štěrků a písků tvoří spraše a nivní sedimenty. V lokalitě jsou jedny z nejrozsáhlejších slatinných luk na střední Moravě. I proto byla lokalita v roce 1990 vyhlášena za zvláště chráněné území NPP Hrdibořické rybníky (37,7 ha), která je v současné době jediným nalezištěm potočnice drobnolisté a matizny bahenní v České republice.
Ukázkou samovolných sukcesních procesů v opuštěné pískovně je PP Bělečský rybník na západním okraji obce Běleč nad Orlicí. Zdejší biotop vznikl uměle po odtěžení části nekarbonátových říčních písků mladopleistocenního a holocenního toku Orlice. V současnosti jsou na okrajích vodní plochy početné kolonie rosnatky okrouhlolisté a plavuňky zaplavované. V písníku se rozmnožují obojživelníci, mj. kriticky ohrožený skokan skřehotavý a blatnice skvrnitá.
Vedle drobných vodních ploch s vysokou biodiverzitou jsou v současné době v Podkušnohoří projektovány v rámci hydrických rekultivací vodní plochy, které budou svou rozlohou patřit k největším u nás. Vodou by měla být postupně po ukončení těžby hnědého uhlí zaplavena větší část povrchových lomů. Příkladem již zatopeného lomu je bývalý lom Barbora v blízkosti Teplic, na jehož březích v současnosti vyrůstá i luxusní obytná zóna. Plánované jezero Libouš má dosáhnout plochy více než 500 ha a maximální hloubky 56 metrů. Zdrojem vody by měl být tok Ohře. Projektované jezero Bílina (s plochou 1 145 ha) a maximální hloubkou až 170 metrů by mělo být zásobováno vodou z Ohře. Pokud bude projekt realizován vzniknou v severních Čechách největší jezera antropogenního původu v ČR.
Foto č.6: Vodní plocha v opuštěném lomu v Nové Vsi v Litovli
(foto: I.
Smolová, 2005)
Opuštěné lomy s obnaženými lomovými stěnami vědecko-pedagogický význam. Jednou z takových lokalit evropského významu je PP Ejpovické útesy na Rokycansku. Těžbou chudých sedimentárních železných rud bylo severně od Ejpovic obnaženo těleso prekambrického buližníku, které tvořilo skalní útes břehu spodnoordovického moře. Na tomto útesu jsou zachovány původní organismy příbojové zóny (Kraft, 1982). Dalším příkladem jsou vápencové lomy konicko-mladečského devonského pruhu na Olomoucku. V lokalitě Brodka poblíž Litovle, která byla vyhlášena v roce 1981 zvláště chráněným území PP Geologické varhany (0,73 ha), jsou v lomové stěně odkryty masivní až lavicovité světle šedé vápence, vytvářejí unikátní geomorfologický útvar označovaný geologické varhany v instruktivním vývoji. Zcela mimořádně jsou zachovalé v podélném řezu v opuštěném lomovém areálu. Jedná se o podzemní krasový jev vznikající rozpouštěním především podél puklin a na jejich křížení pod půdním pokryvem na povrchu vápenců. Geologické varhany jsou tvořeny svislými prohloubeninami válcovitého kapsovitého tvaru. Jednotlivé prohlubně dosahují hloubky od 1 do 10 metrů. Díky citlivému způsobu těžby zůstal profil zachován a je tak významnou chráněnou lokalitou.
Foto č. 7: PP Geologické
varhany Brodka na Olomoucku
(foto: I. Smolová, 2005)
Foto č. 8: PP Geologické
varhany Brodka na Olomoucku
devonské vápence konicko-mladečského pruhu
(foto: I. Smolová, 2005)
Jiným příkladem může být na Jesenicku opuštěný lom v Písečné, kde je v lomové stěně ukázka fluvioglaciální akumulace sandru, výplavového kužele, který vznikl před čelem ustupujícího ledovce v pleistocénu.
Významnými paleontologickými lokalitami jsou PP Rumpál (5,2 ha) na Rokycansku v místě opuštěného stěnového lomu v libeňském souvrství českého ordoviku nebo PP Kurovicý lom.
Při těžbě čedičů byla na řadě lokalit obnažena těžební stěna se zachovalou sloupcovitou odlučností, vedle PP Panská skála u Kamenického Šenova je příkladem takové lokality PP Rotava na Sokolovsku nebo PP Čedičové varhany u Hlinek v CHKO Slavkovský les.
Řada lokalit opuštěných lomů má význam jako ukázka různých historických způsobů těžby surovin. Příkladem je PP Červený vrch (1,2 ha) na Domažlicku, která je ukázkou historické těžby živcových pegmatitů, které v lokalitě tvoří žíly rovnoběžkového směru a byly jámovým způsobem těženy.
Jednou z možností využití opuštěných lomů je jejich začlenění do krajiny formou krajinářského parku, botanické zahrady či arboreta. Jedním z již realizovaných je využití vápencového lomu ve Štramberku, kde botanická zahrada a arboretum začaly vznikat v roce 1996 v bývalém vápencovém lomu a jeho nejbližším okolí na ploše necelých 10 ha. Kromě vlastního lomu areál zahrnuje i přilehlé louky a suťový les, v jehož okolí v současné době vzniká arboretum.
Vlastní lom byl průmyslově využíván od roku 1825 do poloviny 80. let 19. století. Do dvacátých let minulého století zde pak probíhala těžba v menším měřítku, jen pro místní potřeby. Tak, jak se postupně stávala neekonomickou, byla postupně nahrazována stále významnější těžbou v nedalekém ložisku Kotouč. Opuštěný lom se pak stal skládkou, kam byl odvážen odpad z nedaleké Tatry Kopřivnice. Mimo jiné byla plocha dna lomu upravena jako fotbalové hřiště se škvárovým povrchem. Po změnách v roce 1990 se obec snažila tuto lokalitu znovu využít. Návrhem, který nejvíce zaujal byla celková rekultivace lomu s následným vybudováním Botanické zahrady. Po několika měsících, díky nedostatku finančních prostředků, byla nucena projekt nabídnout k prodeji a vlastníkem lomu se stal pan Petr Pavlík. Tomu se následně podařilo získat finanční prostředky na realizaci projektu botanické zahrady. Z lomu byl odstraněn veškerý navezený materiál až na původní skalní podloží. Celkově se vyvezlo něco kolem 40 tis. m3 odpadu a současně docházelo k čištění starého skalního podkladu. Na takto připraveném podloží se v roce 1998 začalo s první cílenou výsadbou rostlin.
V současnosti má areál Botanické zahrady a arboreta rozlohu necelých 10 ha, z toho botanická zahrada zabírá 2,76 ha, arboretum 4,79 ha a zbytek připadá na přilehlé louky a lesní porosty. Projektantem Botanické zahrady a arboreta ve Štramberku byl prof. Ing. Ivan Otruba, CSc. a součástí projektu je kromě technické a biologické rekultivace i architektonické řešení, výsadba porostů nebo cesty a oplocení. Vytvořena byla také naučná stezka, která je rozdělena do tří základních částí: geologické, botanické a zoologické. S vlastní realizací projektu se začalo v roce 1996. Statut Botanické zahrady a arboreta získala lokalita v roce 1998 rozhodnutím Ministerstva životního prostředí.
V areálu Botanické zahrady postupně vznikají expozice mokřadní i suchomilné vegetace, zahrnující převážně rostlinné druhy Štramberka a blízkého okolí. Areál zároveň slouží i jako útočiště pro rostliny získané při likvidaci cenných mokřadu v lokalitě stále činného lomu Kotouč. Mezi nimi je i celá řada chráněných druhů, jako jsou např. přeslička různobarvá, orobinec sítinovitý, kruštík bahenní, masožravá tučnice obecná nebo kriticky ohrožený židoviník německý. Členitý terén dna lomu, ve kterém se střídají stinné mokřady s jezírky a osluněné skalní výspy umožňuje soužití mokřadní a suchomilné vegetace na relativně malém území. V současné době se v Botanické zahradě nachází více než 1400 rostlinných druhů, v části arboreta pak bylo vysázeno něco kolem 20 tisíc stromů a keřů. Tato část Botanické zahrady však bude pro návštěvníky zajímavá až za několik let, kdy stromy dosáhnou většího vzrůstu.
Nově vzniklé biotopy na kamenitém dně bývalého lomu vytvořily útočiště pro celou řadu živočišných druhů. Mokřad se stal místem vyhledávaným zejména obojživelníky. Na skalních výchozech, suťových polích a lukách se vyskytují např. saranče modrokřídlé, svižník polní, bělozubka šedá, plch lesní apod. Skalní step je neobyčejně bohatá na bezobratlé, kterých zde jen při prvních průzkumech bylo zjištěno přes 1100 druhů.
Další zajímavostí této lokality jsou těžbou odkryté blokové akumulace štramberských vápenců, které jsou bohaté na různé zkamenělé druhy organismů. Nejčetnější jsou u vchodu do Pouťové jeskyně. Celkem zde bylo popsáno kolem 600 druhů fosilních živočichů. Příkré stěny bývalého vápencového lomu jsou vyhledávanou horolezeckou lokalitou. Nachází se zde přes 40 značených cest různé obtížnosti.
Opuštěné těžební tvary, lomy, pískovny, štěrkovny, nebo haldy a odvaly, se mohou po ukončení těžební činnosti stát cennými lokalitami zvyšujícími diverzitu krajiny a přispívat tak ke zvyšování ekologické stability území. Na obnažených lomových stěnách, dnech lomů nebo nově vzniklých vodních plochách se často vytváří vhodné stanovištní podmínky pro život vybraných druhů rostlin a živočichů. Příznivé podmínky jsou vytvořeny zejména v případě, že jsou opuštěné plochy po ukončení těžební činnosti ponechány přirozené sukcesi. Dokládají to četné lokality, kde byly při inventarizaci druhů fany a flóry zmapovány i kriticky ohrožené druhy rostlin a živočichů. Ukazuje se, že je důležité již při schvalování podmínek provádění těžby (povolení hornické činnosti) zahrnout do projektu způsob rekultivace, který musí nutně zahrnovat projekt úprav vytěženého lomu včetně odstranění staveb a využívané techniky. Pak se mohou tyto lokality stát významnými aktraktory cestovního ruchu a rekreace (možnost koupání, vodních sportů, naučné stezky, botanické zahrady a arboreta) i zvláště chráněnými lokalitami, která mají mimo jiné i vědecko-pedagogický význam.
Těžba nerostných surovin na jedné straně zabezpečuje prosperitu, na straně druhé nevratné narušení krajiny a vyčerpání přírodního potenciálu. Těžba surovin znamená vždy zásah do přírodního prostředí. Je však otázkou jak velký a zejména to, jak bude těžený dobývací prostor po ukončení těžby rekultivován a dále využíván. Způsoby obnovy a dalšího využití narušeného prostředí nabízí široké spektrum možností od zdevastované odpadním materiálem vyplněné těžební jámy až po zvláště chráněný biotop s vysokou biodiverzitou. Všechny stupně jsou na území ČR zastoupeny. Snahou by mělo být, aby se stále zvyšoval podíl ploch, které se po ukončení těžební činnosti stanou krajinářsky i esteticky hodnotnou součástí krajiny.
Literatura
CÍLEK, V. (2005): Kladenské haldy, jejich význam, hodnota a možnosti revitalizace. Ochrana přírody, 60, č. 7, AOPK ČR, Praha, s. 214 - 217.
GASTON, K. J.,
SPICER, J. I. (2004): Biovidersity.An Introduction. Blackwell Science Oxford,
Oxford, 191 s.
GREMLICA, J. ET AL. (2004): Analytická studie stavu krajiny Kladenska v částech
narušených těžbou černého uhlí. Ústav pro ekopolitiku, Praha.
HORČIČKA, L. (2002): Klasifikace a možnosti využití odvalových hald na Kladensku. Chomutov, Geologické služby s.r.o., 59 s.
HRDINKA, T. (2005): Skryté bohatství zatopených lomů. Ochrana přírody, 60, č. 8, AOPK ČR, Praha, s. 239 - 241.
KRAFT, J. (1982): Chráněná a k ochraně navržená paleontologická naleziště Rokycanska. Sborník Západočeského muzea, Příroda, 45, Plzeň, s. 3-51.
KRAJNÍK, S., POSPÍŠIL, Z.: Kladensko. Praha, Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1985, 232 s.
MATĚJ, M. (2001): Kulturní dědictví centrálního Kladenského kamenouhelného revíru. Praha, Státní ústav památkové péče v Praze, 2001, 32 s.
SPUDIL, J. ET AL. (1998): Studie možnosti využití odpadních hald po těžbě. Praha, GET s.r.o.,1998, 138 s.
Seznam fotografií:
Foto č. 1: Mokřadní společenstva na dně PP Žermanický lom (foto: I.
Smolová, 2005)
Foto č. 2: PP Žermanický lom - svahy jižní expozice, stanovištní podmínky
pro xerotermní vegetaci (foto: I. Smolová, 2005)
Foto. č. 3: Těžba štěrkopísků na Mělnicku (foto: I. Smolová, 2006)
Foto. č. 4: PR Chomoutovské jezero v CHKO Litovelské Pomoraví (foto: I.
Smolová, 2006)
Foto. č. 5: Těžba štěrkopísků z údolní nivy řeky Moravy v lokalitě Náklo
v těsném sousedství CHKO Litovelské Pomoraví (foto: I. Smolová, 2006)
Foto č.6: Vodní plocha v opuštěném lomu v Nové Vsi v Litovli (foto: I.
Smolová, 2005)
Foto č. 7: PP Geologické varhany Brodka na Olomoucku (foto: I. Smolová, 2005)
Foto č. 8: PP Geologické varhany Brodka na Olomoucku - devonské vápence
(foto: I. Smolová, 2005)
Kontakt:
RNDr. Irena Smolová, Ph.D.
Katedra geografie
Přírodovědecká fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
Třída Svobody26
779 00 Olomouc
