Mgr. Václav Trantina
Hornické muzeum Příbram
Básník, autor próz a redaktor Mirek Elpl, vlastním jménem Eduard Elpl, není notoricky známou osobou literárního světa v české kotlině. Trochu jinak tomu ovšem je v moravském úvalu, kde je možno tohoto autora zasadit do kontextu jak jeho vlastní rodiny, tak literárního života jižní Moravy. Učitel Eduard Elpl, jeho otec, se proslavil především jako autor knih pohádek a pověstí. František Elpl, strýc Mirka Elpla, byl lékař, ale také obdivovatel folklóru dlouhodobě se zabývající národopisem. Sám Mirek Elpl do literárního světa vstoupil již v době studií, a to básnickými sbírkami. Jeho činnost redaktorská a ediční na sebe nechala nějaký čas čekat.
Mirek Elpl se narodil 16.11. 1905 v Líšni u Brna, jehož je dnes součástí. V letech 1917 - 1923 studoval českou reálku v Brně. Poté byl přijat na Vysokou školu báňskou v Příbrami. Vlivem tohoto životního období je dílo Mirka Elpla spjato také s naším hornickým městem. Studium úspěšně dokončil v roce 1931 a poté se navrátil do rodného kraje. V této době, době vrcholící hospodářské krize, nemohl najít uplatnění ve svém oboru, stal se tedy pracovníkem brněnské záložny, a to až do roku 1938, kdy současně ještě absolvoval čtyři semestry brněnské právnické fakulty. Tehdy rovně aktivně vstoupil do literárního světa jako editor. V roce 1937 pod jeho vedením vyšel almanach Čtvrt století Moravského kola spisovatelů a následně v letech 1938 - 1941 řídil ediční řadu Nová knihovna Moravského kola spisovatelů. Od roku 1938 až konce života (s výjimkou zatčení) pracoval v rosicko-oslavanském uhelném revíru. Nejprve jako dozorce, a to do listopadu 1944, kdy byl zatčen a vězněn nejprve brněnských Kounicových kolejích a poté převezen do Klettendorfu u Vratislavi. Odtud na počátku roku 1945 uprchl a skrýval se v ivančické nemocnici a následně až do konce války v plicním sanatoriu v Jevíčku. Krátce po skončení války se vrátil ke své práci v rosicko-oslavanském revíru, a to na post ředitele dolu Julius v Zastávce u Brna, v této pozici působil do roku 1954, kdy přešel do funkce plánovače na ředitelství Rosických uhelných dolů. Po válce také redigoval časopis Rosicko-oslavanský havíř (1946-1948).
Vraťme se však k Mirku Elplovi autorovi básní i próz. Po svém příchodu do Příbrami se přidružil do skupiny Druza, kde působili převážně mladí básníci, spisovatelé, ale také malíři soustředění kolem Fráni Kučery. V edici Druza se představil svojí prvotinou také Mirek Elpl, a to v roce 1928, kdy vydal básnickou sbírku Domova hlas. Studoval v Příbrami, byl tedy fyzicky přítomen ve zdejším prostředím, ale jak název napovídá, myšlenkově a citově se stále upínal k rodné jihomoravské hroudě. Jedna z básní je sice věnována Fráňovi Kučerovi, ovšem příbramskou tematiku bychom zde hledali marně. Celá sbírka je dedikována rodičům a sestře. Druhá básnická sbírka, vydaná půl roku po prvotině, nese název Jinovatka. Tato je připasána Ančí Rosenzweigové "za hrst štěstí a za kus slunce,/ jímž ozářila mé mládí…" Zde nacházíme básně inspirované všemi emocemi, které hýbou čtyřiadvacetiletým mladým mužem. Touha po lásce, chuť užívat bohatosti života, smysl pro spravedlnost na světě, ale také nutnost konce našeho života na zemi. Prostřednictvím tematiky práce a rolníků se však stále vrací na rodná pole, která zdědí po předcích.
Město studentského života se objevuje v jeho díle až později. Postupem času začíná Elpl tematicky zakotvovat v historii. Nejprve, roku 1937, vydal román Marco Polo, rok poté soubor povídek Objevil jsem nebe o životních osudech slavných hvězdářů 17. století. Lze říci, že v těchto dílech demonstroval postavení výjimečných jedinců bojujících s nepřízní doby a davu. Ke splynutí jeho zájmu o historii a tématu hornictví dochází v románu Důl u Veselého rytířstva z roku 1943. V tomto díle nás seznamuje s pozdně středověkým městem Prokopovem, kam přijíždí bakalář Jan na uvolněné místo školního správce. O nápadné podobnosti Prokopova s Příbramí nemůže být pochyb. Již na druhé straně románu, když Jan přichází do města, sumarizuje všeobecné znalosti tehdejších lidí o Prokopově alias Příbrami takto: "Slýchal jsem kdysi, že se nad městem zvedá pahorek, do něhož Bůh ve své obzvláštní štědrosti vložil pruty nejčistšího stříbra, a to není jediný projev jeho přízně, neboť na druhé straně města zlatými a růžovými paprsky září k nebi svatyně na kopci Matky boží, kde už zástupy ubohých neduživých našly uzdravení…" Podle těchto a následně i dalších indicií je možné Prokopov s Příbramí ztotožnit. Dozvídáme se také o existenci pivovaru ve městě a mnoha hostinců, kde se odehrávají mnohé zásadní události posouvající jeho život a dění vpřed, snad reminiscence na život akademiků během studia. V hostinci se také seznamuje s dalšími hrdiny, kteří převratným způsobem ovlivní jeho další život, především to byl důlní Kryštof. Ten jej také vzal poprvé pod zem. Zcela nové a neznámé prostředí bakaláře Jana fascinovalo. Zde se začíná odvíjet linie obdivu hlavního hrdiny k lidem pracujícím pod zemí. Jeho prostřednictvím je čtenář seznamován s podobou tehdejších dolů, zprvu jsou popisy velmi laické, ovšem rychle přechází k názvosloví užívaném lidmi z oboru a zároveň neopouští pozici učitele s didaktickými tendencemi při popisování některých skutečností z havířského života a jejich hantýrky. Seznamujeme se rovněž se spory mezi jednotlivými důlními, ale také jsme zataženi do sporů bakaláře s nadřízenými, které nakonec vyústí v Janův odchod ze školství a založení hostince pro havíře v blízkosti dolu Veselé rytířstvo, od něhož převezme název pro svoji krčmu: Důl u Veselého rytířstva nacházející se na Javorovém vrchu nad Prokopovem při okraji lesa Koráb. Pro znalce Příbrami není těžké odhalit skutečné názvy lokalit a rovněž zjistit, že některé názvy jsou dokonce skutečné. Souběžně se seznamujeme s rodinou bakaláře Jana a sledujeme vývoj rodinných poměrů. Nejblíže samozřejmě sledujeme samotného Jana, který se, kde jinde než v hostinci, seznámil se svojí ženou Marií. Žijí spolu šťastně, snad až idylicky, ale všeho dočasu. Jeden z důlních se do Marie bláznivě zamiluje a raději zničí falešným nařčením její štěstí s Janem, když s ní nemůže žít sám. Tento motiv je jedním z mála psychologicky bohatším prokreslením postav, tematicky je dílo houževnatě drženo u leitmotivu oslavy práce v podzemí.
V jednom zadumání bakaláře Jana autor praví: "Po nějakém čase stráveném ve městě stojí mezi jemu již známými šachtami Bohaté potěšení, Zajíc, Divý muž, Stříbrný lev, Zlatý Job a dalšími a zdá se mu, že začíná odkrývat roušku halící mu tento podivný kraj a jeho lid. Kotlina pod ním je ovládána dvěma obelisky. Na jednom z nich se podepsal Bůh, na druhý vepsal Ďáblovo slovo: lačnost. Víra v nesmrtelný život a touha po pozemském statku vyzařují z obou protilehlých kopců, pronikající do nitra živých. Všude, kde jsou lidé, rvou se tyto dvě síly o jejich duše. Tady je ten zápas jen jaksi hmatatelnější." Nedokážu říci, na základě čeho autor čerpal zkušenosti k těmto slovům, ale můžeme doufat, že naše město je ovládáno již pouze jedním obeliskem.
Spisovatel Mirek Elpl, který jedno ze svých nejvýznamnější děl věnoval Příbrami, městu svého studia, zemřel 7.2.1960 v Brně.
Literatura:
Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce 1 A-G, Academia, Praha 1985, s. 659-660.
Slovní českých spisovatelů do roku 1945, díl 1. A-L, Brána, Praha 1995, s. 162.
Mirek ELPL, Domova hlas, edice Druza, Příbram 1928.
Mirek ELPL, Jinovatka, A. Pelz, Příbram 1929.
Mirek ELPL, Důl u Veselého rytířstva, Blok, Brno 1969.