Mgr. Ivo Nevečeřal 1- Regionální muzeum v Jílovém u Prahy
Jan Loun - Přírodovědecká fakulta MU v Brně
Před čtyřmi léty na tomto fóru přednesl někdejší ředitel Regionálního muzea v Jílovém u Prahy ing. Vorel přednášku s názvem Památky na těžbu zlata na Jílovsku. Zde jsou také v kostce shrnuta základní data o jílovském zlatonosném revíru, proto je teď pominu, jsou stejně obecně známa. Dnes tedy o ochraně a využití těchto památek a také o tom, co se za uplynulé čtyři roky v Jílovém stalo a co se chystá. Úvodem dovolte jeden pocit, nevím nakolik je v rámci ČR subjektivní, či objektivní, pro Jílovsko je objektivní: V posledních létech se v oblasti záchrany montánních památek pohnuly staré ledy. Leccos, co v minulosti nešlo, nyní jde. Postoupili jsme z oblasti snů a vizí do oblasti jejich realizace. Určitě k tomu přispěl velkou měrou první krok, který bývá nejobtížnější. Tím bylo na přelomu tisíciletí zpřístupnění starého důlního díla, štoly sv. Josefa v Dolním Studeném pro veřejnost. Dnes je štola nedílnou součástí jílovského muzea, byť vzdálenou od hlavní budovy tři kilometry. Ročně projde štolou 5-6 tisíc návštěvníků. Pokud by se vám to zdálo málo, nutno dodat, že Jílové je dnes třítisícové maloměsto, kterému ze slávy středověkého královského zlatohorního města nezbylo téměř nic, dnes tedy, díky štole, zas o kousek víc než nic. Podařilo se alespoň na jednom místě otevřít legální vstup do jílovského podzemí, které bylo v činnosti nejméně jedno tisíciletí, s přestávkami až do roku 1968, kdy byla ukončena poslední etapa těžby (pro zajímavost - okolo roku 1350 se uvádí, že těch vstupů do podzemí bylo okolo pěti set!). A tím se dostávám k vlastnímu tématu - využití montánních památek. Štola sv. Josefa je dnes důležitým kulturním statkem Jílovska, která plní hlavně tyto funkce: 1) kulturní atrakce s aspektem naučným, vzdělávacím především po stránce historické a přírodovědné, jinými slovy atraktivní objekt montánní turistiky . 2) muzeální objekt 3) studijní místo vědců a studentů. Začneme od konce, k poslednímu bodu jeden trochu kuriózní příklad: Před dvěma léty hostila pražská PřF UK skupinu vědců francouzského geologického průzkumu. Skupina v rámci svého programu v ČR navštívila také štolu sv. Josefa. Protože to byli mladí geologové, kteří z literatury znali jílovský zlatonosný revír, chtěli v místě jediného oficiálního vstupu do podzemí získat nějaké vzorky křemenné žiloviny pro výzkum. Protože šlo o vzácné hosty, chtěli jsme jim vyhovět. Starci ve štole však pracovali poctivě a žilovinu vytěžili téměř všechnu. Jen na jednom místě, v hodně stísněné části chodby zůstalo několik metrů asi 3 cm mocné žilky. Protože vědci pracovali s ručním nářadím srovnatelným se středověkými poměry, udělali jsme si všichni reálnou představu o rychlosti práce v někdejším dole. Pro získání několika průměrných vzorků, museli vynaložit francouzští geologové šest hodin perné práce! Starci byli jistě šikovnější, takhle by se neuživili.
A nyní praktická ukázka využití ke studijním účelům. Před rokem převzalo RMJ s podobnými úmysly další důlní dílo, kterému říkáme zjednodušeně Halíře, přesně se jedná o tzv. Novou halířskou štolu. Předávám slovo kolegovi Janu Lounovi.
Halířským pásmem, kde se nachází Nová halířská štola, jsem se souvisle zabýval téměř po celou dobu studia geologie na Střední průmyslové škole v Příbrami. Tato oblast byla novými, ale i staršími vědeckými pracemi zcela opomíjena, což si podle mého názoru rozhodně nezaslouží. Cílem mého zájmu bylo celkově shrnout starší i nové údaje o Halířském pásmu v praktické maturitní práci, kterou jsem tvořil v rámci spolupráce s Regionálním muzeem v Jílovém u Prahy. Halířské pásmo jako okrajová část jílovského revíru nepatřilo k hlavním centrům těžby zlata na Jílovsku, nicméně staré dobývky tu dosahovaly až přes 60 m pod povrch. Stáří těchto prací není spolehlivě zjištěné, mohou pocházet i z předhusitského období (14. století). Pokusy o obnovu dolování z konce 17. a počátku 18. století tu skončily nezdarem, vzhledem k velkému rozsahu zjištěných starých dobývek. Z tohoto období pochází štola ražená z údolí Chotouňského potoka, která byla znovu otevřena ještě v polovině 20. století v rámci průzkumu jílovského revíru a její ústí uzavřeno při likvidaci jílovského těžebního závodu v letech 1969-70 (Stará halířská štola).
Geologicky je Halířské pásmo situováno ve kře starohorních břidlic v nadloží vulkanických hornin jílovského pásma, obklopené granitickými horninami středočeského plutonu. Tepelnými účinky granitoidů tyto břidlice kontaktně překrystalovaly ve výrazně břidličnaté biotitické rohovce. Zlatonosné zrudnění Halířského pásma je představované křemennými žilami ssz.-jjv. směru se sklonem cca 500, které protínají biotitické rohovce, do okolních granitoidů však nepokračují. Vedle křemene obsahují malé množství pyritu, který u povrchu nebo v blízkosti starých prací bývá přeměněný v limonit. Zlato je přítomné jako velmi jemnozrnné, pouze ojediněle makroskopické.
Z hlediska výčtu minerálů není Halířské pásmo tak bohaté jako ostatní části jílovského revíru, nově byly však z dokladového materiálu k maturitní práci určeny dříve nezmiňované minerály pro tuto oblast a vzácný minerál montanit. Jedná se o první nález v rámci jílovského revíru i České republiky a bude předmětem dalšího studia. Za další přínos považuji objev a zmapování dosud neznámé, pravděpodobně středověké štoly, shrnutí veškeré starší literatury a objasnění posloupnosti krystalizace minerálů žil Halířského pásma.
Ražba Nové halířské štoly v letech 1949 - 1950, prováděná v rámci novodobého geologického průzkumu, byla poslední hornickou činností na Halířském pásmu. Štola byla prováděna za účelem podfárání rozsáhlých povrchových zbytků starých prací, situovaných na morfologicky významném hřbetu jižně od Drnky. Mělo být zjištěno předpokládané pásmo rudních žil, které bylo ve středověku, eventuelně i v novověku dobýváno pro těžbu zlata. Zastihla staré dobývky na dvou paralelních křemenných žilách a byl zjištěn značný stupeň vydobytí tenkých zlatonosných křemenných žilek systémem poměrně úzkých a strmých dobývek (jednalo se tedy jistě o žíly s větší kovnatostí). Štolou byla zastižena i další křemenná žíla SZ-JV směru, neporušená starými pracemi. Tato žíla prokazovala obsahy v jednom sledovaném úseku průměrně 7,7 g/t při průměrné mocnosti 4 cm (v dalších částech místy až 40 g/t). Kvůli nepatrné mocnosti však byla ekonomicky nezajímavá. 1. října 1951 zde byly průzkumné práce ukončeny.
Štola byla ražena na sz. a má délku 369 metrů i s překopy. Její ústí bylo do prosince 2004, kdy zahájil nový majitel štoly (Regionální muzeum v Jílovém u Prahy) práce na zpřístupnění výstavbou kamenného portálu, zavalené. Nyní je nově zrekonstruované, opatřené mříží a štola se připravuje pro zpřístupnění veřejnosti. Ve štole je sucho, stav chodeb a tlakové podmínky jsou příznivé.
V dnešní době jsou na Halířském pásmu stále dobře znatelné pozůstatky po dolování (v podobě pinek, obvalů, hald, štol a jiných hornických prací), které jsou převážně trvale zalesněny. Z tohoto důvodu nedošlo k jejich likvidaci, jako tomu bylo v některých jiných částech jílovského revíru, a proto představují jednu z jeho nejlépe dochovaných oblastí s doklady těžby zlata. Pásmo povrchových pozůstatků po dolování bylo díky dobrému stavu navrženo Národnímu památkovému ústavu k prohlášení za kulturní památku.
Z důvodu zachovalosti důlních prostor a krásných ukázek profilů starých dobývek byla Nová halířská štola vybrána k zpřístupnění veřejnosti. První část štoly bude zpřístupněna již během příštího roku.
Podrobnější údaje o této oblasti lze nalézt ve výše jmenované práci, do které je možno nahlédnout v archivu Regionálního muzea v Jílovém u Prahy nebo na Střední průmyslové škole v Příbrami.
Tím jsme vás seznámili s jednou z více současných aktivit RMJ na poli záchrany montánních památek.
V rámci vymezení možností využití montánních památek jsem jako jeden bod uvedl jejich muzealizaci. Toto téma by bylo spíš na muzeologický seminář, tady jen krátce: V mezinárodní definici muzeí deklarovanou ICOM (Mezinárodní rada muzeí - celosvětová muzejní organizace jíž je ČR členem) se mj. uvádí, že muzeum "...získává, uchovává, zkoumá, zprostředkuje a vystavuje hmotné doklady o člověku a jeho prostředí za účelem studia, výchovy a potěšení."Záchrana starých důlních děl nebo jejich částí je tedy naprosto ve shodě s cíli muzeí a na tomto poli čeká muzea spousta práce, mnohde zatím opomíjené. Toto snažení se totiž jednak vymyká ze zaběhnutých staročeských představ o fungování muzeí a dalším problémem je, že jde často o činnosti odborně i finančně náročné. Tato činnost je zatím také přehlížena a často nepochopena představiteli kultury. Příklad z Jílovska: Před dvěma roky jsme podali Národnímu památkovému ústavu návrh na prohlášení tří kulturních památek v našem regionu. Za prvé štolu sv. Josefa a dále dvě území, kde jsou zachovány na ploše stovek metrů čtverečních jámy po středověké přípovrchové těžbě zlata, tzv. pinkoviště (pinková pole, pinkové tahy). Ačkoliv jsme dodali odborně zpracované všechny požadované podklady, naše návrhy leží někde v šuplíku a přes veškeré urgence se zatím nedaří je dostat k někomu, kdo se jimi bude zabývat. Boj s molochem byrokracie je vyčerpávající, ale nevzdáváme se.
Za využití památek po dolování tam, kde se skončilo v posledních desetiletích, je možné také považovat paměti přímých účastníků (památky a pamět mají stejný slovní základ). V Jílovém se skončilo s těžbou před sedmatřiceti léty. Žije tu však ještě - dnes činorodý důchodce a stále přední český odborník na geologii zlata, kdysi hlavní geolog RD Příbram závod Jílové - RNDr. Petr Morávek. Před léty jsem ho požádal, jestli by neměl chuť zavzpomínat na léta na Pepři ve Studeném (důl Pepř byl hlavním těžním dolem). Protože zrovna v té době nic nepsal, ujal se úkolu s elánem sobě vlastním. Původní záměr, který neměl větších ambicí, se nakonec změnil v krásnou knihu s názvem Jílovské zlaté doly. Za pomoci RNDr. J. Litochleba a dalších je tu přímo modelovým způsobem zpracováno jílovské rudní ložisko jak po stránce geologické a báňské, tak i historické, nakonec nechybí třeba terminologický slovníček nebo cizojazyčná resumé, je zde spousta pěkných historických fotografií, map, atd. Zkrátka kniha, jakou naše muzeum nikdy předtím nevydalo a těžko kdy vydá. Kde to ještě jde, v rámci záchrany montánních památek, "vydolujme" z hlav lidí to, co by s nimi nenávratně odešlo.
Nakonec, co v nejbližších létech v oblasti záchrany a využití památek po dolování na Jílovsku RMJ chystá: Chceme zpřístupnit štolu v Halířích pro veřejnost a propojit ji turistickým chodníkem se štolou sv. Josefa (vzdušnou čarou je to necelý km, cestou to bude asi 2,5 km) krásnou krajinou Jílovska. Možná to bude další větev naučné stezky Jílovské zlaté doly. Opravdu pěkná montánní turistika, když se na stejnojmenný obor na VŠ báňskou v Ostravě hlásí tolik lidí, ať mají páni docenti nějaký pěkný příklad do skript. V okolí štoly sv. Josefa opatřit portály alespoň dvě další štoly, s možností studijních návštěv (štola sv. Antonína Paduánského). Pokusit se najít nějaký možný vchod do podzemí v intravilánu města. A kdyby se to všechno podařilo, pak během krátkého času vám řekneme, co se bude dít dál. Jestliže se tu zlato s přestávkami získávalo dvě tisíciletí, aniž se někdo moc snažil něco z montánních památek zachraňovat - muzealizovat, pak jistě několik desetiletí se tu mohou absolventi montánní turistiky, montánní historie a jiní nadšenci úspěšně realizovat v oboru ochrany a využití hornických památek, ku prospěchu svému, ku prospěchu regionu a všech jeho obyvatel i návštěvníků dnes i v budoucnosti.