EXKURZE ZA ZLATEM

V Jílovém u Prahy pochází z doby vrcholné těžby zlata, která skončila s husitskými válkami, radnice, gotický kostel a budova Mince, kde nyní sídlí muzeum a kde těžaři předávali podíl vytěženého zlata královské komoře. Přivítala nás sympatická paní ředitelka. V muzeu je keltská expozice, na blízké Závisti bylo nejznámější keltské oppidum (hradiště). Keltskou kulturu vyvrátily méně vyspělé, ale bojovnější germánské kmeny, avšak jak říkala paní ředitelka, někteří Keltové odešli, ale někteří s Markomany splynuli. Ani slovanské kmeny po svém příchodu dřívější obyvatelstvo houfně nepobíjely, takže jako Češi jsme Slované, ale máme v sobě také germánskou i keltskou krev. Jestli se nám nyní, na začátku 21. století, líbí keltská hudba, ozývají se v nás stopy krve dávných keltských prapředků, jak tvrdí někteří moji kamarádi. Ve středověkém podzemí je vzpomínka na Ostrovský klášter Benediktinů (999 až 1517),kostra mnicha, nahoře Jílovský kancionál a Bible česká od Melantricha z roku 1561. Jedním z jílovských těžařů byl i Petr Brandl, za sklem je údajně jeho malý autoportrét.
Geologická expozice je udělána velmi dobře, autorem je Dr. Morávek, zlaté agregáty jsou lépe vidět pod shora upevněnou lupou, větší jsou v petrografické expozici Národního muzea, u Dr. Litochleba, druhého autora knížky Jílovské zlaté doly, o které jsem v našem listě psal. Našly se prý v Jílovém v době jeho největší slávy agregáty čistého zlata až 1 kg těžké. Dále je v muzeu autentické hornické nářadí, vytažené ze štol, a modely: šachta s žentourem, zajímavý je model čerpání vody a model důlního větrání, vodní kolo pohánělo větší kolo, které vhánělo do šachty vzduch. Některé vystavené kameny nejsou pod sklem, jeden z nich obsahoval zlatu podobný chalkopyrit, a asi proto byl ukraden, což jízlivě komentuje nápis na místě kamene.
Muzeum v Jílovém slouží jako kulturní centrum, v jedné z místností je galerie, ve které právě vystavují Martina Fojtů obrazy s přírodními motivy a Zbyněk Fojtů sochy smotané z drátů. Má své internetové stránky, www.muzeumjilove.cz Na závěr návštěvy muzea zkoušejí kolegové geologové na nádvoří u nádržky vyrýžovat z připraveného písku nějakou zlatinku. Největší dojem na mne udělala štola sv. Josefa, je v Kocourském žilném pásmu, celkem bylo zprůchodněno 280 m, prochází se 200 m. Štola je šikmá a co nejužší, místy se zužuje, že se urostlejší člověk sotva protáhne. Není divu. Žíla se vytloukala ručně, mlátkem a želízkem, každý centimetr profilu navíc by si vyžádal hodiny práce. Rubanina se tahala ven ručně v koši, který za sebou havíř táhl po zemi. Zkoumat místní štoly na vlastní pěst mohou jen prckové a hubeňouři. Ptali jsme se našeho průvodce, jestli kousíček zlata našel. Tady ne, ale na odvalu příbramské šachty.
V Jílovém jsem jako student horní průmyslovky fáral při exkursi, pamatuji si historku z tehdejší doby, že ze začátku se nemohli zlata dopočítat, jenže ono se usazovalo v kulových mlýnech. Jílovský důl byl nerentabilní, proto byl zavřen a úpravna rozebrána.. Jenže, jak říkal náš průvodce, asi půl roku po tom, co se rozebrala místní úpravna, došlo k oddělení zlata a dolaru. Předtím byl dolar ke zlatu v přímé paritě. Pak cena zlata vyletěla na pár let nahoru, závod by tedy zase byl rentabilní, navíc měl ověřené, ale neotevřené další zásoby v Bohosudovském pásmu. Řeknete si, pokud se někdy v budoucnu začne těžit oblast Čelina - Mokrsko, pokud se přijde na ekologičtější metodu získávání jemně rozptýleného zlata z tamní horniny, nedalo by se třeba vrátit k Bohosudovskému pásmu?  Nedalo, protože po něm povede dálnice!
Další zastávka naší exkurze byla v Prostřední Lhotě u Nového Knína v muzeu Křížovnický špýchar, je to kamenná barokní stavba z roku 1770. Památkově chráněná budova byla opravena a zásluhou obce Chotilsko byl využit její vnitřní prostor a stalo se z ní muzeum s expozicí zachycující život venkovského obyvatelstva středního Povltaví. Je tu zachycen venkovský život od konce 19. století. Ředitel příbramského hornického muzea, který nás doprovází, PhDr. Josef Velfl, říká: "Většinu exponátů sem dodali lidi z okolí a zadarmo. Přitom řadu věcí by mohli zpeněžit." Jsou tu selské saně, bryčka, žebřiňáky, máselnice, kosy na trávu, sekačka, brány, výčepní pult hospody, kde se ještě čepovalo pivo do litrových lahví s patentním uzávěrem, dřevěný ponk, stejný měl můj dědeček, a kovadlina. Snaha havířských spolků uchovat a zachránit, co ještě zachránit z horničiny jde, je součástí širšího trendu, uchování historické kontinuity, že někam patříme. Stará máselnice i olejový hornický kahan jsou němými svědky minulosti. Máslo si dnes můžeme utlouci v mixeru, svítíme bateriovými nebo akumulátorovými lampami. Dávný kahan nám pomáhá pochopit, že naši předchůdci opravdu razili chodby a dobývky ručně, bez použití vrtací techniky a střelné práce.
Poslední zastávkou exkurze je muzeum v Novém Kníně. Přízemí budovy slouží jako obřadní síň, nahoře je expozice zdejších řemesel a expozice o dobývání zlata na Novoknínsku. Jedna místnost muzea je věnována Mistrovství světa v rýžování zlata na Kocábě v roce 1999. Zlato se zde těžilo na řadě míst od 12. století, největší rozmach byl ve století 16. Poslední šachta byla v Libčicích, tu ještě prozkoumávaly Rudné doly v 50. letech, ale těžba by byla opět nerentabilní.
Ložisko Čelina - Mokrsko jsem navštívil při jedné z minulých exkurzí Hornické Příbrami, je zde 60 až 100 tun zlata jemně rozptýleného v křemeni, jenže rudu by bylo nutno rozstřílet, rozemlít na prach a loužit kyanidem. Blízkost Vltavy, blízkost Prahy, umístění uprostřed rekreační oblasti, to vše hrálo proti exploataci ložiska, a tak vláda možnou těžbu zde, stejně jako v Kašperských Horách, z ekologických důvodů zamítla. Tolik na doplnění.
Řízek přes celý talíř v knínské restauraci Na Merendě ukončil zajímavou exkurzi za zlatem. Muzeum v Novém Kníně a Křížovnický špýchar jsou součástí Hornického muzea Příbram, o přeměnu památkově chráněných budov na muzea se vedle příbramského Josefa Velfla a jeho spolupracovníků zasloužila iniciativa místních starostů, zastupitelstev i jednotlivých občanů.
Otto Hejnic