1. vymezení andělskohorského rudního revíru a jeho Geologická pozice

Andělskohorský rudní revír je z historického pohledu jedním z nejstarších dochovaných důkazů o hornické činnosti na území severní Moravy a zahrnuje pozůstatky zejména po těžbě zlata. Historie dolování na tomto území sahá prokazatelně do doby cca 1 500 let před n. l.

Andělskohorský rudní revír se nachází na východním okraji Hrubého Jeseníku mezi obcemi Karlova Studánka, Ludvíkov, Vrbno p. Pradědem, Andělská Hora a Stará Rudná. Jedná se o revír s rozlohou cca 30 km². Centrum těžby bylo zejména v okolí obce Suchá Rudná.

Andělskohorský rudní revír navazuje na další významné rudní revíry v tomto regionu:

- Od jihu můžeme sledovat vývoj ložisek Pb – Zn sulfidů (Horní Město – těženo ještě v 60. letech 20. století) dále železných rud typu Lahn – Dill (Malá Morávka s historickými dobývkami ze 16. století a staršími)

- Na severu se rozprostírá významný zlatohorský rudní revír se zlatem, Cu a Pb-Zn rudou.

Andělskohorský revír je geologicky tvořen horninami svrchní části devonského vrbenského souvrství s přechodem do kulmu – andělskohorského souvrství. Jedná se o regionálně metamorfovaný vulkanosedimentární komplex hornin zahrnující tzv. černé břidlice, metadolerity a metatufy:

- Černé břidlice jsou na lokalitě zastoupeny grafitickými fylity s laminami, pásky a vložkami metadrob a metaprachovců s intenzivním provrásněním

- Metadolerity vytváří deformované avšak víceméně masivní několik desítek metrů mocné čočky v černých břidlicích, které jsou v různých hloubkových úrovních

- Metatufy – zelené břidlice jsou na lokalitě vázané zejména na pásmo kontaktu devonu a spodního karbonu

Celým horninovým sledem proběhla v různé intenzitě a v závislosti na litologii metamorfní karbonitizace, jejímž výsledkem je přítomnost vyrostlic karbonátu ankeritového složení. Karbonitizací jsou nejvíce postiženy černé břidlice. Podstatnou a celým horninovým komplexem pronikající složkou je křemenná žilovina s proměnlivým obsahem karbonátu ankeritového složení s doprovodným sulfidickým zrudněním – pyrit, arsenopyrit, pyrhotin, galenit.

Zlato je vázáno hlavně na sekreční křemennou žilovinu, které je prostorově vázána na směry nejmladší kliváže tj. na směry SV – JZ až SSV - JJZ. Tomu odpovídají i dominantní směry pinkových tahů (viz obr. 1) a rozsáhlých starých dobývek.

Obr.1: Schematická mapa andělskohorského revíru

Vysvětlivky:

1-hranice vrbenského souvrství, 2 – lokalita Suchá Rudná, 3 – staré dobývky,

4-tektonika,

2. Historický vývoj dolování zlata v andělskohorském revíru

Zlato se v andělskohorském revíru získávalo několika způsoby – měkkým dolováním ve zvětralinách, rýžováním na rozsypech ale i dolováním na křemenných žilách. Počátek dolování a těžbu zlata v revíru lze spojovat s keltským osídlením. Předpokládá se, že v této době bylo dolování zaměřeno právě na tzv. měkké dolování a rýžoviska. Doklad o keltském osídlení a měkkém dolování v Suché Rudné byl nalezen v roce 1983 při hloubení průzkumné rýhy přes historickou dobývku Měkká žíla. Jednalo se o nález hrotu šípu a zbytky dřevěného rýžovnického splavu. Ze vzorku zuhelnatělých dřev v blízkosti nálezu bylo pomocí uhlíku C14 stanoveno stáří na cca 3505 let.

Těžba zlata v andělskohorském revíru byla v minulosti několikrát přerušena a znovu obnovena a největší rozmach těžby lze datovat do doby keltského osídlení, raného středověku (do roku 1 200 n.l.) a pak až do 16. století. Historické doklady o dolování v andělskohorském revíru jsou až ze 16. století. V těchto písemnostech se často objevuje skutečnost, že při ražbě nových štol (hlavně odvodňovacích) k zastižení nižších partií ložiska pod terénem bylo naraženo na staré dobývky. To prokazatelně dokládá, že dolování v revíru bylo časově vázáno již před 16. století.

V dalších letech, zejména pak v 17. a 18. století, nastal nový zájem o těžbu. Byly zmáhány starší jámy (jáma Stětí Jana, jámy u Ludvíkova, na Vysoké a v Nové Rudné), realizovány nové štoly (Barbora, Augustin, Liščí díra, Marie Pomocná aj.) a nové kutací práce na žilách.

V 19. století a na přelomu 19. a 20. století byly podniknuty četné pokusy o obnovu těžby v revíru s proměnlivými úspěchy (J. Lowag, V Posselt,. E. Heffter aj.). Vesměs se jednalo o obnovu starších dobývek a jejich rozšiřování (Hláska, Vysoká).

Podle poznatků historického výzkumu dolování v andělskohorském revíru bylo do roku 1 200 n.l. vytěženo cca 6 000 kg zlata, v 16. století pak cca 300 kg zlata.

3. přehled starých důlních děl v revíru

Níže uvádíme nejvýznamnější lokality bývalé těžby zlata v andělskohorském revíru:

¨ Měkká žíla: jedná se o uměle vytvořenou depresi v délce kolem 500 m a šířce až 100 m, která má tvar oblouku. Jižní část má směr zhruba S-J, severní část pak SV- JZ. Západní stěna dobývky má příkrý sráz a převýšení v průměru kolem 10 – 15 m, východní okraj dobývky pozvolna navazuje na okolní terén. V jižní části Měkké žíly jsou pozůstatky důlních jam, které jsou dnes zatopeny a tvoří v krajině jezírko. V západní, příkré, stěně byla v 17. století ražena štola Liščí díra. Pokusy o obnovu těžby v 16. a 17. století ztroskotaly na naražení starších důlních děl a silných přítocích podzemní vody. Zprávy z roku 1656 dokladují vysoké obsahy Au: „v šachtici v hloubce 16 m dávala ruda 84 g zlata, ale pro vodu zůstal důl opuštěný.“

Obr. 2: Dobývka Měkká žíla a zatopený prostor staré jámy

¨ Podmáslí: pokračování Měkké žíly J a JZ směrem, dobývání bylo prováděno jednak povrchově, jednak důlními díly. Jedná se o jeden z nejbohatších dolů 16. století v revíru. Konkrétní historické údaje o těžbě a důlních dílech na Podmáslí chybí. Dnes jsou pozůstatky dobývání patrné v terénu v délce cca 350 m. Do prostoru Podmáslí byla potřebná voda dodávána kanálem, který odebíral vodu z prostoru Hvězdy u Karlovy Studánky ze vzdálenosti cca 6 km.

¨ Velká žíla: Od předešlých se odlišuje litologickým charakterem hornin. Zde se jedná o dobývání po křemenné žíle v čerstvé hornině na rozdíl od výše uvedeného měkkého dolování. Dobývka je cca 190 m dlouhá, až 25 m široká a hluboká cca 10 m. Ve dně dobývky je zachovalá úpadní štola. Křemenná žíla byla těžena jednak povrchově a jednak hlubinně (jáma Stětí Jana). Z historických pramenů z 18. století bylo na okraji zbytku žíly zjištěno 623 g/t zlata a stejné množství stříbra. Pokusy o obnovu těžby na žíle ztroskotaly na silných přítocích podzemní vody.

Obr. 3: Pohled z vnitřku dobývky Velká pinka (Velká žíla)

4. Závěr

V současné době je andělskohorský rudní revír v pozadí zájmů z hlediska zlata jako suroviny, ale je unikátním dokladem historie dolování zlata v našich zemích. Více či méně zachovalé rozlehlé dobývky Měkké žíly, Podmáslí a dále Velké žíly, rovněž tak jako četné pinkové tahy v délce několika stovek metrů, přívod vody k místu povrchové těžby a odvodnění hlubinných dobývek nastiňují představu o technické dovednosti starců v dolování zlata a jeho vlivu na rozvoj tohoto území.