Na
Mostecku, kde žily tisíce havířů, příliš specifických zvyků nebylo. Snad to
bylo dáno i skutečností, že obyvatelstvo bylo poznamenáno značnou promíšeností
etnik vlastně ze všech částí státu. Ať to bylo staré mocnářství nebo později
Československa. A velmi výrazný vliv měla skutečnost, že ve velké většině obcí
byla podstatná část obyvatelstva německé národnosti. To se projevilo zejména
v hornické mluvě kde velká část názvosloví má základ v němčině.
Typickým výrazem dokumentujícím tento vliv je doposud užívaný výraz pro vodící
stolici – fírunk, nebo pro kolejnici – glajza. Dnes využíváme této jazykové
promíšenosti při stycích s partnery z Německa a pokud se bavíme o
hornictví, často si rozumíme ačkoliv každý mluví svým jazykem.
Pochopitelně,
že hornický pozdrav Zdař Bůh je stále používán i na Mostecku. A používali ho i
havíři němci, kterých zde pracovalo nemálo.
Mezi
havíři byla rozvinuta značná profesní hrdost, kterou lze doložit dobovými
fotografiemi osádek dolů, kdy každá profese ve fáracím oděvu třímá v rukou
nářadí pro ni nejtypičtější. A podle vzpomínek pamětníků zašlých časů i
v hospodách se havíři rozdělovali podle profesí. Ne že by se nestýkali,
ale ke stolu si sedávali podle profesí.
Když
jsme u těch hospod. Bohužel pijáctví bylo značně rozšířené a mělo vliv na
chudobu a nevzdělanost mezi havíři. Mostecko navíc nikdy nebylo příliš
nábožensky založené. Ani v dolech nebyly příliš rozšířeny kapličky se
soškami svatých a ani modlitby před sfáráním nebyly prováděny na všech dolech.
Moraváci dokonce o severočeších říkali že to nejsou dobří lidé protože nevěří
v Boha a žerou psy. Jak je s dobrotou lidí nechám na posouzení
jinými, ale s pojídáním psího masa je to pravda. Ještě v dobách kdy
to horníci skutečně neměli zapotřebí,
pamatuji partu komorářů,
v 60.letech kdy byli příjmovou špičkou, shánějící na vánoční svátky psa
protože byli na tuto pochoutku zvyklí z domova od rodičů. A nebyli
rozhodně sami. Poměrně často se tahem větrů dolem šířila svůdná vůně doma
upečeného psa do šachty i s pekáčem doneseného a porubním trafu ohřívaném.
Nikoliv
pouze severočeským zvykem bylo nošení domáků. Byl to zvyk více méně trpěný
avšak někdy to havíři s výběrem vhodného dřeva přeháněli. Dřevo na domáka
muselo být rovné, úplně bez suků a pochopitelně dokonale vyschlé. A tak někdy
rozřezali stojku, že její zbytky byly úplně k nepotřebě. Velice často tyto
domáky sloužily k nejrůznějším legráckám někdy až nechutným. Domák byl až
umělecky vydlabán, naplněn nechutným obsahem a otvor opět umělecky zamaskován.
Co se pak dělo doma u kamen při štípání si umíte představit.
Je
však mým hlavním záměrem hovořit o jednom zvyku, který byl dodržován na jediném
dole a to na dole Julius III. V Kopistech a o to urputněji. Byl natolik
zvláštní a svérázný, nejenom že se na
ostatní doly nerozšířil, ale dokonce z něj horníci na Julku přecházející
měli značné obavy. Přežít se to ale dalo. Jsem dokladem.
Bylo
to tak zvané vyplácení. Jednalo se o svéráznou formu blahopřání, přivítání
nováčků, ale i forma trestu. Bohužel se mi nepodařilo zjistit jak tento zvyk
vznikl protože písemný doklad jsem nenašel a pamětníci byli příliš mladí – přes
svůj pokročilý věk.
Takže
o co šlo. Měl li někdo narozeniny, jmeniny, poprvé v životě fáral nebo
někomu provedl nějakou lumpárnu či taškařici dostal „výplatu“ což znamenalo, že
páskem či jinou pomůckou dostal přes zadek několik nikoliv symbolických ran
podle závažnosti blahopřání či „přestupku“.
V minulosti
si právo vyplácet musel havíř vysloužit měli jej pouze ti nejváženější bez
ohledu na profesi. Na Mostecku se jednalo především o komoráře, chodbaře a
strojníky těžních strojů. Jak však šla doba tato výsada postupně zanikla a nakonec
vypláceli všichni a všichni to respektovali.
V podání
některých jednotlivců se skutečně jednalo o drastickou záležitost, protože mimo
použitou sílu úderu byly používány nejrůznější pomůcky. Relativně mírné bylo
použití odřezku krajiny, horší byl opasek či specielně vyrobená šavle
z pasové gumy a dost zlé bylo pokud vyplácející použil gumovou či
plastovou hadičku. Počet ran a jejich intenzitu pochopitelně určoval
vyplácející a pokud se jednalo o trest
musel postižený za každou ránu zdvořile poděkovat. Tímto zvykem byly provázeny
i takové příležitosti jako Vánoční svátky, kdy to schytal i ředitel a nikoliv
symbolicky. Nejhorší situace pro postiženého byla v případě trestu, kdy se
často neubránil slzám v očích.
Udělat
si z někoho legraci nebo jej něčím doběhnout si člověk koledoval o pěkný
výprask. Stejně tak oslovit kohokoliv přezdívkou a na této šachtě je měli
prakticky všichni. Tak například pod jámou pracoval návěstník se všeobecně
známou přezdívkou Klokan, což je jak známo býložravec. Jednou vyfáral a tam na
něj čekal celý houf havířů s obrovskou kyticí plevelů aby jim nezemřel
hlady na což si během směny stěžoval. Co následovalo, lze nazvat horníkocidou.
Klokan seřezal všechny včetně nic netušícího hlavního mechanika, který šel
náhodou okolo.
Na
šachtu nastoupila nová závodní lékařka a jak ji předpis nařizoval šla profárat
důlní pracoviště. No a protože byla nováček v dole pro osádku to byla
vítaná příležitost. Když vyfárala poblahopřáli jí k zařazení mezi havíře a
nic netušící chudince na pozadí pěkně napnuli montérky a tři vítací údery
opaskem dostala. A tam bylo do čeho udeřit. Vzala to ale po havířsku.
Tento
zvláštní zvyk přetrval všechny doby a do ukončení těžby v roce 1991. Jiné
doly tento zvyk nepřevzaly a tak zanikl s Juliuskou.
Jelikož
však na této šachtě vzniká hlubinná expozice Podrušnohorského technického muzea
stálo by možná za zvážení najít vhodnou formu prezentace tohoto neobvyklého
zvyku.