PhDr. Ladislav Jangl T 7

Kolín

Příčiny použití různých délkových měr v našem hornictví

V našem hornictví se od 13. do 19. stol. vystřídala celá řada různých délkových měr. Naproti tomu máme také mnoho dokladů, že horníci se proti změnám délkových měr tvrdě bránili. Příčina byla snadno pochopitelná: při změně délkových měr, kterými byly vyměřovány hranice dolových polí, by se měnila ustálená síť dolů a podnikatelé by utrpěli škody. Jako klasický a dobře doložitelný příklad lze uvést zavádění jednotných měr tereziánskými patenty z let 1756 a 1764[1], které předpokládaly užívání vídeňských (dolnorakouských) měr ve všech oborech v celé monarchii. Protože dosud se dolová pole v severozápadních Čechách vyměřovala ve freiberských látrech, zvedl se tam proti novotě silný odpor: obvyklé dolové pole, skládající se z nálezné jámy a čtyř měr dosahovalo ve freiberském látru délky 300 m, ve vídeňském sáhu 292 m..

To přivedlo nejvyšší místa do rozpaků a nakonec bylo freiberské látro ponecháno i nadále v užívání.[2] Vedle něj byl používán uherský sáh ke stanovení úkolové sazby a na odměřování vykonané úkolové práce, a to z prostého důvodu: byl delší o víc než 7 cm a tedy pro těžaře finančně výhodnější než freiberské látro. Právě v letech 1764 - 1775 se projevil zdánlivý rozpor mezi urputnou snahou těžařů, úřadů i horních měst v oblasti VHÚ Jáchymov o zachování stávajícího stavu a mezi vývojem v dávné minulosti i později, kdy vedle či místo původního starého látra se u nás postupně objevovaly dumploch, český loket, později freiberské látro, uherský a vídeňský sáh či látro a konečně metr.

Ale nejen to. Rozdíl mezi metrickými hodnotami jednotlivých délkových měr se projevoval nejen v časové linii. I v jedné době byly vedle sebe v jednotlivých důlních revírech různé - máme doloženo, že freiberské látro mělo poněkud jinou hodnotu v Jáchymově, jinou v Příbrami, jinou ve Stříbře i v některých dalších důlních revírech severozápadních Čech. Písemné i hmotné doklady (známá důlní díla) dosvědčují, že i délka kutnohorského dumplochu a látra se v jedné době různily. Tuto situaci názorně objasňují zprávy z důlního revíru Kramolín - Michalovy Hory z roku 1583[3], které se zmiňují o používání cizího (slavkovského) látra, což „je proti starým dříve obvyklým zvyklostem zde na dolech, a nikdy se to tak nedrželo, aby si měřič přivezl cizí látro s sebou a používal je, nýbrž sloužil si látrem, jaké se v revíru a na dolech používá ...“ Bylo tedy důležité, aby míry byly stabilní, ale bylo velice nežádoucí, aby se vzájemně přizpůsobovaly či měnily.

Fyzické měřítko - ať už to byla látrová tyč či jiná pomůcka - přechovávali u sebe a používali důlní měřiči (perkmistři a horní přísežní z příslušného revíru). Jeho neměnnost však negarantovali oni, ale těžaři - podnikatelé, protože v jejich zájmu bylo, aby nebyli poškozeni změnou délky míry používané pro vyměřování hranic důlních měr. Že důlní měřiči při jiné práci, tedy při vyměřování samotných důlních děl (kde nešlo o majetek), použili bez problémů jiné míry, prokazují nejen měření ze 16. století, ale především zachované důlní mapy z konce 18. a z 19. století, zpracované z malé části v českých sázích a loktech, více ve freiberských látrech, pak ve značné míře v uherských sázích či látrech, postupně převážně ve vídeňských sázích a nakonec v metrické míře.

Pro správné pochopení hornických délkových měr je nutné zdůraznit rozdíly mezi sáhem a látrem. Sáh byla délková míra používaná běžně v obecném životě. Představoval délku, kterou obsáhl průměrný dospělý muž rozepjatými pažemi. Dělil se duodecimálně, tj. na tří lokty nebo 6 stop, stopa na 12 palců (coulů), palec na 12 čárek a jen výjimečně čárka na 12 bodů. Zemský měřič Šimon Podolský z Podolí ve své práci[4] jasně vysvětluje rozdíl mezi oběma měrami: „Sáh, co člověk prostřednie postavy vysáhnout může, ale tří loket zdýlí jest jistá míra jeho. Látro jest míra na dýl 4 loket zdýlí,[5] také odtud vzatá, co člověk od země nad sebe rukou vysáhnouti může.“

Látro bylo ve starém hornictví důležité proto, že v cizích měrách, kterými razili štolu, měli štolníci právo pro sebe rubat rudu do výšky látra až pěti čtvrtí látra, a to jak podle jihlavské listiny B[6] ze druhé poloviny 13. stol., podle německobrodského báňském řádu z roku 1278,[7] s menší obměnou podle tzv. Německého jihlavského práva.[8] Nalezneme je i v báňaských řádech z počátku 16. století, jejichž znění bylo doslova nebo s menšími úpravami převzato z annaberského báňského řádu z roku 1509 - totiž v krumlovském z r. 1515, slavkovském z r. 1516, jáchymovském z r. 1518, zlatohorském z r. 1524 a jílovském z r. 1536.[9] V nich se uvádí: „Když je hnána dědičná štola do cizí míry a je v ní nalezena ruda, mohou štolníci rubat rudu a brát (ji) pro sebe pět čtvrtí látra od vodní stružky dovrchně až ke stropu a půl látra do šířky, počítáno půl čtvrtého freiberského lokte na jedno látro...“[10] Báňský řád pro Horní Město[11] z roku 1542 říká totéž, ale jako délkovou jednotku uvádí kutnohorské látro. Přitom existovala výslovně vyjádřená pojistka v podobě omezení šířky na půl látra (zhruba l metr), aby v masovém ložisku či v žilném pásmu nepoškozovali štolníci zájem vlastníků odvodňovaných měr nadměrným rubáním ložiska.

Rozdíl mezi sáhem a látrem si můžeme ověřit také sami. Délka těla se vztyčenou paží je u průměrně rostlého člověka přibližně o 20 % větší než délka rozepjatých paží včetně hrudníku.

Přesto jak v minulosti, tak i v nedávné době se objevovaly názory, které vztah obou měr mátly. Agricola roku 1556 definoval látro chybně nebo alespoň zmatečně: „Vyměřování měr dolových se děje dvojkrokem, látrem, které znamená pro horníky šest stop, a jiný rozměr látra jest rozpětí obou paží i se šířkou prsou; ale různí národové mu dávají jinou délku.“[12] Od Agricoly přebírala nesprávnou definici řada autorů, u nás mezi jinými i J. Kořan,[13] v Rakousku F. Kirnbauer[14] a v Německu H.J. Alberti.[15]

Zpočátku tedy byl rozdíl mezi látrem a sáhem v délce. Ve starém českém hornictví, především kutnohorském, mělo látro různou délku v širším rozsahu kolem 2,15 m, pod názvem dumplochu až 2,37 m. Ve freiberské praxi mělo rovněž větší délku než freiberský či drážďanský sáh, např. Alberti uvádí 6 2/3 stopy, 3 1/2 freiberského lokte nebo pro saské látro 7 stop.[16] Rovněž Bratassević uvádí látra o délce 6 2/3, 7 a 7 1/3 stopy.[17] Také jedna z tzv. „Schwazských horních knížek“, tzv. Schnitzerův rukopis[18] z konce 16. stol. - tedy práce starého hornického odborníka - uvádí doslova: „... na některých cizozemských dolech je sáh o píď delší, než je uvedeno, a tento delší sáh byl nazván látro“. Těžaři dolu „Mladí Sasové“ z Kramolína roku 1585 psali, že perkmistr Georg Hessler z Horního Slavkova na jejich dolu vlastnoručně vyměřoval látrem, „jehož délka jde do výšky od nohou vzhůru, jak je to jinak ve všech horních městech obvyklé.“[19]

Postupně však začínal být podstatnější jiný rozdíl, a to v dělení sáhu a látra. Freiberští měřiči dělili látro na 8 osmin (das Achtel), dál už dekadicky. Uherské a vídeňské míry byly od počátku 19. stol. při stejné délce pod názvem „sáh“ děleny duodecimálně a pod názvem „látro“ plně dekadicky. Důvod byl evidentní. Dekadické dělení, už dříve používané ve vědě, usnadňovalo přepočty nižších jednotek na vyšší a obráceně, urychlovalo tedy výpočty, a kromě toho umožňovalo použití tabulek logaritmů a goniometrických funkcí.[20]

Jaké byly podmínky, za kterých ke změně používaných délkových měr docházelo.

Vždy šlo o přerušení kontrolního působení báňských podnikatelů. Za prvé tehdy, když v důlním revíru ustal provoz trvale nebo byl až po dlouhé přestávce obnoven jinými těžaři. Za druhé tehdy, když provoz v celém revíru převzal do své režie jediný podnikatel, především stát. A konečně za třetí tehdy, když se začínaly dobývat nerosty předtím opomíjené.

Jihlavsko, Havlíčkobrodsko a Kutnohorsko

Jihlavská ložiska byla odkryta mezi léty 1234 až 1239 na území, které bylo značně nepříznivé pro zemědělskou výrobu a chudě osídlené. Původní obyvatelstvo nemohlo poskytnout kvalifikované odborníky vůbec, pomocných sil nanejvýš velmi malou část. Dokládá to i zpráva z roku 1249 v kolmarské kronice o příchodu četných německých pracovníků na české doly:[21] „Potom zmnožili se v Čechách Němci; jejich prostřednictvím král nashromáždil nesmírné poklady ze zlatých a stříbrných dolů - říkalo se, že nahromadil plné věže zlata a stříbra.“

Přinesli si s sebou nejen znalost dobývacích metod a výrobních postupů, ale i své vlastní míry a váhy, mezi nimi délkovou hornickou míru, zvanou zprvu sáh (Klafter), velmi brzy však už trvale látro (Lachter). To používal i významný horní zákon Václava II. vzniklý kolem roku 1300, Ius regale montanorum.[22] Jeho délku z nálezů hmotných předmětů neznáme. Zdá se, že se příliš nelišila od délky kutnohorských láter, jak jsou doložena ze 16. stol. Můžeme důvodně předpokládat, že jeho délka byla značně stabilní a podle účasti týchž nebo rodinnými pouty svázaných předních podnikatelů na jihlavském, havlíčkobrodském a kutnohorském dolování byla buď zcela stejná, nebo se na jednotlivých lokalitách jen velmi málo lišila.

Jeho používání na jihlavsku a havlíčkobrodsku skončilo s úpadkem zdejšího dolování, místy ještě ve 13., většinou však až ve 14. století. V kutnohorském revíru došlo k vážnému přerušení kontinuity důlního provozu za husitských válek. Když se kolem roku 1540 obrátil král Ferdinand I. na kutnohorské prostřednictvím mincmistra Albrechta z Guttenštejna, jejich odpověď přesně charakterizovala dlouholetý stav: 1. je třeba dobrá městská policie pro bohaté i chudé, 2. dolují jen chudí těžaři ve starých dílech, 3. chybější zámožnější těžaři, královské podpory i odborníci. Panovník musel zajišťovat chod dolů buď nepřímo - poskytováním příspěvků zvaných „šteury“ - nebo přímo tím, že převzal doly do své režie, aby nezanikl úplně chod mincovny. Kutná Hora dávala sice relativně značné množství stříbra, ale jeho výroba byla podle komise z r. 1551 dražší o zhruba 40 % než jeho prodejní cena[23] a podle další komise z roku 1557 zde Ferdinand I. prodoloval 100 000 zl.[24]

Máme tedy všechny podmínky potřebné pro přerušení kontinuity používání a velikosti délkových měřítek při propůjčování dolových polí. Při převzetí dolů státem pak nehrálo roli, jaké délkové míry se budou používat, staré doly formálně fungovaly dál a o vyměřování nových dolových polí v podstatě nešlo. Práce měřičů se zaměřovala na vyměřování důlních děl. Vedle látra se objevuje specifická kutnohorská míra, dumploch, o různých délkách, známe i použití jiné české míry, totiž lokte. Jejich použití pro vyměřování důlních děl i rozdílnost doložených délek dosvědčuje, že už nešlo o soustavné uplatňování jedné stabilní délkové jednotky pro vyměřování důlních měr.

Severozápadní Čechy - freiberské látro

V době, kdy byly předešlé revíry bez báňské činnosti nebo v úpadku, rozvinula se intenzívní hornická činnost především v severozápadních Čechách. Přicházeli sem noví podnikatelé z okolních zemí a báňští odborníci ze sousedního Saska, přinášeli si jak tehdy moderní annaberský báňský řád z roku 1509, tak i svou vlastní míru, freiberské látro. Nově rozvinuté nebo nově založené doly na ložiskách polymetalických rud s obsahem stříbra tento řád převzaly doslova nebo s menšími obměnami: roku 1515 revír krumlovský, roku 1516 slavkovský, roku 1518 jáchymovský, roku 1524 zlatohorský, roku 1536 jílovský.[25] Vyvrcholení přinesly zcela přepracovaný báňský řád pro jáchymovské stříbrné doly a báňské řády pro cínové doly kolem Horního Slavkova a kolem Hřebečné z roku 1548. Od té doby zůstával pro zdejší důlní revíry v platnosti freiberský sáh, jak už bylo uvedeno - s různou, ale na jednotlivých revírech stabilně velkou hodnotou. Tato situace trvala do 18. a zčásti do poloviny 19. stol., kdy zdejší provoz postupně slábl a zanikal, až zůstal v provozu prakticky jen Jáchymov už nikoli pro stříbrné či kobaltové, ale pro uranové rudy. Ten však už byl zcela v rukou státu a druh a velikost délkové míry zde už vůbec nehrály roli.

Uherské míry

Od roku 1749, jak už bylo uvedeno, byl v Jáchymově zaveden uherský sáh k vyměřování úkolové sazby a k odměřování vykonaného úkolu. Vlivem absolventů banskoštiavnické akademie pak byl všeobecně zaváděn pro vyměřování důlních děl uherský sáh dělený duodecimálně a pak i stejně dlouhé látro dělené dekadicky. Centrem báňského podnikání a uplatňování uherských měr už nebyl Jáchymov, ale Příbram. Tam přebíral stát těžařské podíly a od r. 1902 byl výhradním vlastníkem dolů.[26] Pro stát jako pro jediného vlastníka bylo zcela lhostejné, v jakých jednotkách byly vyměřovány dřívější staré či nové doly.

Vídeňský sáh a uhlí

Na začátku 19. stol. došlo ke zcela zásadní změně. Zatímco většina rudných dolů nestačila zahraniční konkurenci, objevil se u nás nový slibný objekt pro báňské podnikání - uhlí. Horizontálně položené uhelné sloje a masový charakter těžby vyžadovaly velké dolové míry. Ty byly uzákoněny patenty z roku 1805[27] a z roku 1819,[28] definitivní úpravu přinesl obecný horní zákon roku 1854.[29] Staré malé míry pak postupně zanikaly. Nové dolové míry byly propůjčovány na těch málo rudních ložiskách, která si podnikatelé troufali otevřít buď v naivní víře v úspěch, nebo spíš jako spekulaci pro možný zisk od nedostatečně obeznámených cizích investorů.

Opět zde vidíme přerušení kontinuity držby báňského majetku i těžařů. Při těžbě uhlí vznikal zcela nový obor báňského podnikání a pro vlastníky uhelných dolů byla důležitá plocha dolových polí, ne velikost délkových měr, kterými byly vyměřovány. Pokud byla vůbec nějaká kontinuita žádoucí, pak to bylo výhradně při doměřování map těch několika málo rudních dolů, které zůstávaly v chodu nebo byly nově průzkumně otevírány.

Vídeňský sáh a metr

Ke zdánlivě podobné situaci, ale za zcela jiných okolností, došlo při další změně délkové míry. Zákonem z 23. července 1871[30] - s výlučnou platností od 1.ledna 1876 - byl zaveden metr místo vídeňského sáhu. Jenže tato výlučná platnost se zvlášť zpočátku v některých oborech projevovala jako dost obtížně dodržovatelná. V hornictví šlo o průběžné vedení důlních map. Mimořádně velké obtíže se však projevovaly ve vojenském mapování a při zpracování a využívání katastru. Šlo o obrovský rozsah přepočtů i o kompatibilitu a návaznost měření prováděných ještě na základě vídeňského sáhu a nově již na základě metru. Na vyměřování důlních děl a jejich vynášení do důlních map a plánů byly kladeny značně vysoké požadavky a pro triangulační práce byly požadavky ještě podstatně přísnější.

Proto se ze strany měřičů projevovaly značné rozpaky, které naprosto přesně a výstižně vyjádřil velký báňský odborník František Pošepný roku 1873.[31] Hornictví samotné dospělo k výhradnímu uplatnění metrické míry na základě zákona z r. 1871 nařízením ministerstva orby a obchodu z 28. dubna 1876, č. 71 ř.z., o přeměně měr vyskytujících se v horním zákonu podle zákona z 31. března 1875, č. 62 ř.z. Tedy nedlouho po uplynutí lhůty pro obecné zavedení metru. Pro potřebu katastru - právě pro uvedené potíže s náročným přepočítáváním - došlo k definitivnímu uplatnění metru až mnohem později, roku 1898.[32]

Jak je vidět, i přechod z vídeňského sáhu na metr narážel tvrdě na otázku kontinuity - její porušení s sebou neslo vážné důsledky materiální, ekonomické, pracovní i právní. Právě tehdy byla kontinuita žádoucí a právě proto důsledné zavedení metru do katastru naráželo na potíže - nebylo to pro nechuť pracovníků, i když tu bychom mohli také předpokládat, ale pro nesmírnou náročnost na provedení nutných přepočtů, které byly bezpodmínečně potřebné pro návaznost starých a nových měření. Ukazovalo se to také později ve 20. století.

Ale právě v tomto případě nedošlo k žádnému přerušení kontrolního působení báňských podnikatelů (nebyla ohrožena jejich majetková práva), protože velikost dolových měr zůstala stejná, pouze byla přepočítána ze sáhů na metry.

Závěr

V minulosti nemohlo dojít ke změně používané délkové míry jen na základě přání, i když vyjádřeného ve formě zákona či patentu. Teprve tehdy, když poměry ložiskové (Jihlavsko a Havlíčkobrodsko), politické (Kutná Hora), ekonomické (při těžbě nové nerostné suroviny, uhlí) nebo změna vlastníka (Jáchymov, Příbram) nastavily stav, při kterém bylo lhostejné, jaká základní délková jednotka byla používána, mohlo ke změně dojít.

---

[1] Patent z 30.7.1764 - zavádění rakouských měr v Čechách

[2] F.A. Schmidt: Chronologisch-systematische Sammlung der Berggesetze der österreichischen Monarchie - I. Chronologisch-systematische Sammlung der Berggesetze des Königreiches Böhmen, der Markgrafschaft Mähren und des Hezogthumes Schlesien, svazek 7, č. 512. s. 134 - 135

[3] SÚA, fond Staré montanum, MM-5-289/7

[4] Simeon Podolský z Podolí, Knížka o měrách zemských, jako rukopis sepsaná roku 1617, tiskem vydaná Samuelem Globicem z Bučína roku 1683 v Praze. Viz A. Sedláček, Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, 1923 Praha, č. 349, s. 334

[5] Šlo o tzv. dumploch, který ovšem byl mezi látra počítán.

[6] J. Šebánek - S. Dušková, Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae IV/1, č. 177, 1962 Praha, s. 325 - 326 - L. Jangl, České horní právo 4, České báňské řády, 1979 Příbram, č. 41, s. 15 - 16

[7] L. Jangl, c.d. č. 42, čl. 74

[8] týž, c.d., č. 44, čl. 7

[9] týž, c.d., č. 56, 57, 58, 59 a 61.

[10] týž, c.d., č. 56, čl. 87

[11] týž, c.d., č. 62, čl. 20

[12] B. Ježek - J. Hummel, Jiřího Agricoly dvanáct knih o hornictví a hutnictví, 1933 Praha, s. 63

[13] J. Kořan, Staré hornické a hutnické míry, Báňský obzor l, 1947, s. 22

[14] F. Kirnbauer, Die Entwicklung des Markschiedewesens im Lande Österreich, 1940 Wien, s. 17

[15] H.J. Alberti, Mass und Gewicht, 1957 Berlin, s. 239

[16] týž, c.d., s. 239

[17] E. Bratassević, Unser neues Mass und Gewicht im bürgerlichen und häuslichen Leben, 1872 Wien -Budapest, díl IV., s. 26

[18] SOA Brno, fond G 10, sbírka rukopisů, č. 365, fol. 115

[19] SÚA Praha, fond Staré montanum, MM-5/289/7, Kramolín - Michalovy Hory, 19.3.1585

[20] Přesto dekadické dělení zcela nepřevážilo, zvlášť u vídeňské míry, prokazují to např. fondy SÚA Praha.

[21] A. Zycha, Das böhmische Bergrecht des Mittelalters auf Grundlage des Bergrechts von Iglau, I, 1900 Berlin, s. 9, pozn. 37

[22] J. Bílek, České horní právo 2, Právo královské horníkuov,1978 Příbram

[23] K. Sternberg, Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke, I, 1836 Prag, s. 109

[24] týž, s. 115 - 117

[25] L. Jangl, České horní právo 4, České báňské řády, 1979 Příbram, č. 56, 57, 58, 59, 61

[26] Kolektiv autorů, Rudné a uranové hornictví České republiky, 2003 Ostrava, s. 67 - 68, 94

[27] L.Jangl, České horní právo 1, České horní zákony, 1977 Příbram, č. 31, s. 137 - 138

[28] týž, c.d., č. 37, s.147 - 149

[29] týž, c.d. č. 40, s. 156 - 248

[30] Zákon z 23.7.1871 č.16/1872 ř.z. - zavádění metrické soustavy

[31] F, Pošepný: Studien über die montanistische Kartierung, Berg- und hüttenmännisches Jahrbuch der k.k. Bergakademien zu Leoben und Přibram und der kön. ungar. Bergakademie zu Schemnitz, XXI, 1873 Wien, s. 80 - 81

[32] F. Mašek, Pozemkový katastr, 1948 Praha. s. 165