Mgr. Rodan Broskevič, Jan Uváček

V hornickém životě je jen málokterý rok bohatý na oslavná výročí a vzpomínkové akty, jako právě ten letošní. Rok 2004 přinesl s sebou hned tři kulatá výročí: 10 let založení Hornického skanzenu dolu Mayrau ve Vinařicích, 130 let založení dolu Mayrau Pražsko-železářskou společností a 140 let výročí úmrtí nálezce uhlí na katastru města Kladna legendárního horníka Jana Váni.

Vznik a vývoj skanzenu Mayrau

Představenstvo akciové společnosti Českomoravské doly (ČMD) na svém jednání 3. 9. 1993 rozhodlo o vytvoření Hornického skanzenu. Rozhodnutím představenstva byla ustanovena Muzejní rada (MR), s cílem postupného budování Hornického skanzenu na dole Mayrau.

 
19. 8. 1994  Ing. Viktor Koláček (slavnostní otevření)


19. 8. 1994  PhDr. Anna Mayová (slavnostní otevření)

 V první etapě budování skanzenu v roce 1994 se zpřístupnila strojovna s těžním strojem Ringhoffer na jámě Mayrau pro veřejnost. Dalším cílem byla úprava komunikace a otevření expozice v kulturní místnosti dolu s možností studie historických dokumentů a promítání videofilmu o dole Mayrau.

Hornický skanzen začal být budován za živého provozu šachty a omezení povrchového provozu. Měl být dobudován do cílové varianty: Poskytnout návštěvníkům ucelený přehled o historii dobývání uhlí v kladenském revíru.

Předsedou MR se stal místopředseda představenstva Ing. Vladimír Špok. Po jeho odchodu funkci předsedy MR převzal Ing. Viktor Koláček. Vícepočetná muzejní rada pracovala velmi aktivně, s cílem dodržet nejen termín otevření skanzenu, ale hlavně plnit body usnesení týkající se zachování skanzenu, rozšíření exponátů v budoucím období až do jeho konečné podoby.

Důl Mayrau i celá řada jeho unikátů (např. těžní stroj Ringhoffer z roku 1905 poháněný parou, později stlačeným vzduchem, Karlíkův tachograf – světový unikát prvního zařízení na světě), byl v roce 1994, na návrh MR, vyhlášen Ministerstvem kultury České republiky  Technickou památkou ČR.

Pan Jiří Koželuh, bývalý vedoucí dolu Ronna ve Švermově, krátce po svém odchodu do důchodu patřil k hlavním iniciátorům v budování Hornického skanzenu Mayrau. Zaměřil se na realizaci simulovaného důlního pracoviště pod kopcem Homole, které se zrealizovalo v roce 1996 a navazovalo na postupné dobudování dalších částí důlních expozic po ukončení těžby na dole Mayrau.

Po odchodu Jiřího Koželuha průvodcovskou činnost s ing.. Josefem Kružíkem řídila PhDr. Anna Mayová. Prvními průvodci byli Jan Uváček, Antonín Hejtík, ing. Vladimír Protiva, německy mluvící průvodce Václav Hřebec, později ing. Slavík a Jiřina Kopsová. V prvním pololetí roku 1995 nás navštívilo 915 návštěvníků. Byli mezi nimi také lidé z Německa, Dánska a Španělska.

Paní Mayová věnovala velkou pozornost propagaci ve městě Kladně a jeho okolí, dále v médiích a akcích cestovního ruchu v Praze. Takto fundovaný tým lidí začal s osvětovou činností skanzenu Mayrau a přiblížil veřejnosti kouzlo starého důlního díla a historické technické památky.

 
Slavnostní otevření 19. 8. 1994


Slavnostní otevření 19. 8. 1994

Skanzen Mayrau – historický odkaz dalším generacím

O vytvoření hornické skanzenu na dole Mayrau se hovořilo již v době působnosti tehdejšího generálního ředitele Ing. Jiřího Štěpána a existence generálního ředitelství Kladenských dolů, které zaniklo v roce 1990. Nástupnickou organizaci se stala a.s Českomoravské doly, která převzala historický odkaz a snažila se ho realizovat. Skutečnost ukázala, že tato organizace brzy přešla od slov ke konkrétním činům. Její kroky v této oblasti nás o tom přesvědčily a její snahou bylo zachování technických památek v Kladně.

Přesvědčivým dokladem bylo i to, že u příležitosti 120. výročí vzniku dolu Mayrau, byl v pátek 19. srpna 1994 slavnostně otevřen hornický skanzen dolu Mayrau. Vše se uskutečnilo za přítomnosti tehdejšího předsedy představenstva a.s. ČMD ing. Viktora Koláčka, místopředsedy ing. Vladimíra Špoka, ing. Jana Kuriála a za přítomnosti horníků, pamětníků a široké hornické veřejnosti.

Je trvalou památkou na rozvoj, slávu i pády kamenouhelného hornictví v revírech Kladno, Slaný a Rakovník. Navíc skanzen dolu Mayrau nabízí trvalou ukázku technických památek sepsaných v památkovém seznamu od roku 1973. Celý komplex dolu byl zapsán jako stavební a technická památka a bude zachována pro budoucnost.

Hornický skanzen dolu Mayrau ve své podobě má plnit cíle kulturního a historického významu. Kromě toho od prvopočátků měl být stánkem kultury, badatelské činnosti a samovzdělávání. Byly k tomu vytvořeny optimální podmínky a dnes už je možno říci, že vytýčené záměry se daří plnit. Paní Mayová za dobu své působnosti ve skanzenu se snažila svou ušlechtilou ideu zrealizovat. V nových místnostech vybudovala knihovnu s bohatým obsahem odborných knih, kde v minulosti chodili a i nyní stále chodí mladí studenti za účelem získání podkladů tolik potřebných k maturitě či diplomové práci.

Mnozí studenti navštěvují skanzen a pozorně naslouchají odborný výklad průvodců. Jiní zase čerpají z materiálů odborných a dnes již historických sborníků PhDr. Mayové, ale také z publikace 120 let dolu Mayrau autora Jana Uváčka. Dá se říci, že skanzen Mayrau plní své naučné poslání a odkaz budoucím generacím.

Proč Hornický skanzen na Dole Mayrau?

 Ve vědomí hornické veřejnosti, zejména v kladenském revíru byl důl Mayrau veden jako důl s nejpestřejší hornickou minulostí. Život na této šachtě sledovala i řada kronikářů, spisovatelů a fotografů, takže se zde zachovalo nejvíce historických snímků a kronikářských záznamů. Povrchová výstavba dosud téměř zachovalá v původní podobě, je ukázkou stavby uhelného dolu z konce 19. století. V souhrnu je možné konstatovat, že vhodné seskupení a zachovalost většiny původních objektů a zachovalost několika historicky výjimečných těžních strojů a zařízení na ohlubni jam, dalo podnět pro vytvoření unikátního výstavního prostoru v podobě hornického skanzenu.

Dobývání uhlí na tomto dole bylo prováděno v nejnepříznivějších důlních  poměrech ze všech kladenských dolů. Průvodními jevy dobývání byly zejména důlní zápary a požáry, doprovázené vývinem plynů, zvýšené projevy horských tlaků, spojené s důlními otřesy. Proto tu také vznikla jako jedna z prvních na Kladensku v roce 1924 Báňská záchranná služba.

I v těchto složitých podmínkách se na této šachtě uplatňovaly nejmodernější technické prostředky. Již při hloubení jámy Mayrau byl uplatněn elektrický odpal, Riedlova čerpadla na páru, zavedenou přímo do dolu apod.

V roce 1928 jako první na Kladně se zde pracovalo s nátřasnými žlaby, v roce 1932 se sbíjecími kladivy a v dalším roce se zkoušel první stěnový porub se základkou. V roce 1943 se zde zavedlo první zaplavovací zařízení. Od roku 1960 se v dole v široké míře uplatňovalo dobývání uhlí metodou pomocí hydromechanizace a v letech dalších se zde používaly další progresivnější metody.

Bohatá historie a.s. ČMD iniciovala doporučení, využít důl Mayrau k vytvoření Hornického skanzenu a jeho novější stavby využít pro vhodné umístění exponátů různých sbírek a archiválií.

Za zmínku stojí, klasické pilířování na zával, různé typy zátinek a 16 let používané metody hydromechanizace.

Kdo budoval skanzen Mayrau?

Na tuto otázku po deseti letech života této hornické památky lze odpovědět jen ztěží. Abych mohl podat pravdivé přesvědčení o skutečnosti, jmenovat jednotlivce a kolektivy, kteří stáli u zrodu a podíleli se na jeho rozšíření, využívám k tomu vlastní paměť, ale hlavně vzpomínky svých spolupracovníků, pamětníků a tvůrců jednotlivých expozic.

K dokonalejší informaci čtenářů by mohly sloužit následující řádky titulu: Zasloužilá postava ne-li osobnost Jiří Koželuh po ukončení své vedoucí funkce na Dole Zápotocký a Ronna, byl jmenován vedoucím skanzenu Mayrau. Neměl to lehké, hlavně v začátcích, ale jako zkušený technik si uměl poradit. Navíc v té době jej obklopovali spolupracovníci, kteří na něj nezapomněli a hodně mu pomáhali. Již v době vedoucí funkce na jmenovaných dolech měl dobrý přístup k lidem a při budování a rozšíření skanzenu mu právě oni byli spolehlivou oporou.

V době příprav skanzenu byla kulturní místnost vhodným místem pro instalaci mnoha exponátů. Mohli se zde promítat videozáznamy z historie života a práce Dolu Mayrau. Začátku této velmi zajímavé expozice se velmi dobře zhostila tehdejší archivářka Kladenských dolů (později ČMD), paní PhDr. Anna Mayová a výtvarnice Dolu Mayrau, Jana Gratzová. Přípravu a montáž modelů si vzali za své tehdejší elekromistr Josef Chládek a Oldřich Šafránek, o čemž hovoří zachovaná fotodokumentace. Ale nebyli to jen oni, kteří se na tvorbě expozice podíleli. Velký dík patří tehdejší HBZS předáka Josefa Suldovského, která společně s ohňaři dolu Mayrau předáka Josefa Janouše a lidmi z BZS předáka Františka Nezbedy z dolu Ronna ve Švermově vytvořili velkou část expozic a unikátní sbírku historického vybavení báňského záchranářství.

Po skončení prací v expozici Dýmnice, která v době těžby dolu sloužila k výcviku důlních záchranářů, byla další pozornost věnována k vybudování důlní expozice v chodbách pod kopcem Homole. Bez ohledu na čas, o sobotách a nedělích, tu ronnovští záchranáři vytvořili vskutku krásné prostory pro návštěvníky. Sám předák F. Nezbeda, P. Pichl, P. Bednář, J. Koželuh, V. Kratochvíl, L. Šindelář, ing. V. Neliba, M. Čech a mnozí další. Nelze opomenout ani pomoc tehdejšího vedoucího výroby ing. O. Picka a pracovníka povrchu J. Doskočila.


Ing. Vojtěch Polach

Nemalou měrou se budování skanzenu podílel ing. Josef Kružík a jeho obětaví podřízení z oddělení důlního měřictví dolu Schoeller v Libušíně. Vytvořili zde obsáhlou a bohatou expozici důlního měřictví, která jistě návštěvníky zaujme ve všech detailech.

Ve výčtu jmen dolu Schoeller nelze opomenout práci ing. Jana Tachovského a Josefa Seiferta z odd. hygieny a bezpečnosti práce.


Počátky prací v Homoli

 
Ohňaři z dolu Ronna

Věrohodnou podobu expozice mechanizovaného porubu s hydraulickou výztuží IHV, ale hlavně stěnového porubu s hydraulickou výztuží DVP-7b s dobývacím kombajnem KŠ-1-KG, vytvořili havíři – členové kolektivu známého předáka Jaroslava Spejchala z dolu Schoeller v Libušíně. Byli mezi nimi také horníci Ladislav Rác, Milan Honzík a další.

Při přípravě stěnového porubu, včetně dopravy, sekcí pro závěsné drážce a montáže mnoha mechanizmů, využili zkušenosti z vlastního pracoviště na Dole Schoeller. Expozici v Homoli se podařilo všem zúčastněným vytvořit tak věrohodně, že příchozí návštěvník při prohlídce s odborným výkladem průvodce má dojem, že se nachází přímo v dole, kde se právě zastavil provoz. A to byl jeden z cílů fundovaných tvůrců, přiblížit návštěvníkům důlní prostředí v praxi.

Je celá řada lidí, které bychom mohli jmenovat, ale také děkovat za podíl na vytvoření skanzenu. Za to, že Důl Mayrau se stal Hornickým skanzenem fungujícím pro veřejnost, má dílčí podíl, dnes již nežijící legenda kladenských dolů, ing. Vojtěch Polach. Stal se pojmem a osobností, byl to jeden z mnoha, který navrhl a také provedl soupis hornických památek a prakticky vytipoval nejvhodnější místo pro hornický skanzen. Dnes se hluboce skláníme nad jeho skvělou myšlenkou, která se stala naplněnou realitou.

 Zásadní zlom v životě skanzenu – tři roky údržby a oprav

V květnu roku 2001 se stal Hornický skanzen na dole Mayrau součástí Hornického muzea OKD v Ostravě. V předcházejících letech byly zřízeny expozice, které plně reprezentovaly důlní činnost – její historii, technický rozvoj i bezpečnost práce v důlních provozech. Pro návštěvníky byly zajímavé zejména exponáty a celé expozice v tzv. „Kulturáku“, v Homoli a Dýmnici.Velmi zajímavá a přitažlivá byla i prohlídka tří těžních strojů zabudovaných na jamách Mayrau a Robert.

Ukončením těžby na dole Mayrau v roce 1997, byl vývoj Hornického skanzenu značně omezen. Omezení se týkalo zejména údržby budov a areálu, ale též byly omezeny finanční prostředky na další rozšiřování a úpravy exponátů a i na celkový provoz a zajištění průvodcovské činnosti.

  
Ing. Jiří Strašík při debatě s Bořivojem Hasmane

 
 S. Suchánek při čištění PTS Ringhoffer

 Opětný intenzivní rozvoj byl nastartován právě až po převzetí Hornického skanzenu Mayrau vedením ostravského Hornického muzea OKD. Prvořadým úkolem se stalo naplnění programu na opravu budov, zejména krytiny střech, oplechování a svodů, zajištění opravy sociálního zařízení, úklid v budovách a rozšíření prohlídkové trasy. Programově se vše dělalo tak, aby byl zachován princip tzv. „Posledního pracovního dne horníka“.

Výběrovým řízením byla určena organizace Služby dolů a.s., se kterou byla uzavřena rámcová smlouva na opravářské práce. Tato organizace se, spolu se subdodavateli, podílela a nadále podílí, na všech opravách a úpravách prováděných na dole Mayrau.

V roce 2001 byly zajišťovány dodavatelské práce převážně na opravách střech a sociálním zařízení. Byla provedena oprava střechy nad budovou Cechu, včetně okapů a svodů. V průběhu roku byly provedeny ještě opravy střech na budovách v bývalé ekonomii tzv. „Mzdovky“, záplavu a na budově Nových koupelí. Byly též započaty práce na opravě sociálního zařízení v hale Cechu – WC, šatny, sprchy, ohřev vody a vytápění opětně zprovozněných místností.

V roce 2002 bylo pak pokračováno v opravách haly Cechu, kde z bývalých kanceláří byla zřízena knihovna, kuchyňka a kotelna. Na tyto práce navázaly úpravy bývalé budově Závodní báňské záchranné služby (ZBZS). Získané prostory byly využity pro zřízení nové expozice. Dále byla provedena oprava kanceláří v budově bývalé ekonomie, s cílem využít budovu jako měřický archiv. Do archivu byl též obnoven přívod pitné vody. Pokračovaly práce na opravách střešní krytiny. Byla provedena oprava krytiny na budově těžního stroje Koeppe, na měřickém archivu a na starých koupelích. Pro zvýšení bezpečnosti na prohlídkové trase bylo opraveno přemostění mezi těžními budovami jámy Robert a Mayrau.

V roce 2003 se pokračovalo na opravách střech a to na opravě zastřešení lampárny, na opravě okapů a svodů na budově Dýmnice a investičním skladu. Opravily se i střechy v úžlabí nad kancelářemi a bývalým dispečinkem. Byla též provedena oprava krytiny a okapů na přemostění mezi novými koupelemi a jamou Robert. V závěru roku byla realizována mimořádná akce na opětném zprovoznění parního těžního stroje na jámě Mayrau.

 Hornický skanzen Mayrau – Vinařice u Kladna

             Historie dolu Mayrau začíná v roce 1874, kdy bylo zahájeno hloubení jámy. Důl je pojmenován podle předsedy správní rady Pražské železářské společnosti JUDr. Kajetánu Mayerovi, svobodnému pánu z Mayrau. Důl Mayrau představuje z dnešního pohledu na industriální památky zcela výjimečné kulturní dědictví evropského významu a připravuje se jeho prohlášení za Národní kulturní památku.

Lokalita Mayrau je svojí polohou a snadnou dostupností z Kladna i Prahy předurčena pro bohatou návštěvnost a popularitu v rozvíjející se industriální turistice.

Vlastní důl je svým situováním a sevřeností v jedné lokalitě schopen na poměrně malé ploše předvést návštěvníkovi komplexně celodůlní činnost a související povrchové provozy. V současné době nabízí skanzen Mayrau prohlídkovou trasu, která vede do vstupní haly přes kulturní místnost (výklad historie), pokračuje prohlídkou těžních strojů, dýmnicí a končí v simulovaných důlních pracovištích. Konečným cílem komplexní předvedení práce horníka od vstupu do závodu až po vyfárání na povrch.

Pro výše uvedený cíl bude využita většina budov v areálu, které jsou památkově chráněny. Při budování muzejních expozic bude důsledně uplatňován princip takzvaného posledního pracovního dne, tzn. že bude zachován stav, jakoby lidé, kteří zde pracovali, právě včera odešli a zanechali vše na svém místě.

Celkové pojetí skanzenu bude zasazeno do určitého dobového kontextu a tomu budou odpovídat i prvky drobné architektury (lavičky, odpadkové koše, osvětlení atd.), zpevněné plochy, parková a sadová úprava areálu.

V tomto pohledu se rozvoj lokality Mayrau liší od lokality Anselm, její vývoj směřuje k prohlášení za Národní kulturní památku, pro svou výjimečnost a vzhledem k bohatému technickému dědictví

Co předcházelo vyhloubení dolu Mayrau

 Ve prospěch hloubení bylo úspěšné projednání úpravy hranic dolových polí mezi Mayrau 1.400000m plochy při Pražskoželezářské společnosti (PŽS) a Státní drahou v roce 1871. Toto rozhodnutí dalo konečně zelenou k zahájení hloubení.

Od roku 1871 byl ředitelem dolu PŽS mladý inženýr Vilém Jičínský. Podle záznamu ve Farské kronice určil dne 16. 3. 1872 se svojí skupinou techniků zarážku nového dolu v místě mezi Motyčínem a Vinařicemi „U lípy“. S hloubením se začalo začátkem měsíce dubna. Během půl roku ředitel Jičínský po neshodách s generálním ředitelem Bäumlerem a jistě hlavně proto, že mu bylo nabídnuto atraktivnější místo v Ostravě z Kladna odešel.

Obsazení nového ředitele dolů trvalo dva roky. Stal se jím Gottfried Bacher. Jedním z prvních jeho příkazů bylo zasypat již přes 30 m vyhloubené jámy. Navíc z jejího dna byl již proveden průzkumný vrt. Po prohlídce terénu ředitel Bacher osobně označil místo nové zarážky. Důvody jeho rozhodnutí byly:

Vyčerpaná důlní voda v množství  v začátcích provozu 3002l/h, později 5000l/h byla svedená do Třebichovického potoka, místo k Motyčínu, kde by se značně zvýšil průtok potokem tekoucím přes poddolované území od dolů Barré, Kübeck, Ronna i František Josef.

V roce 1873 uvedl generální ředitel PŽS Bäumler kalkulaci o rozsahu dolového pole a jeho využití až do dorubání. „S jeho rozlohou 1 400 000 m2 plochy při průměrné mocnosti sloje 5 m, je uhelná zásoba 700 000 m3 s obsahem 10q/m3, což představuje zásobu 70 000 000 vídeňských centů uhlí. Při roční těžbě 1 500 000 q, je tak zásoba na 45-50 let těžby“.

Ovšem řediteli Bäumlerovi nebyl ještě znám rozsah čedičových výlevů z bývalé sopky na Humenném vrchu, jak je jmenovaná Vinařická hora ve starých listinách. Čedičové výlevy pronikly uhelnou slojí a nedosáhly až na povrch. Z četné odborné literatury je zřejmé, že výchozy čediče na povrch měly plošný rozsah o průměru 1000m a na jihovýchod pak výběžek dlouhý 250 m.

V dole byly dva průnikové jícny, jeden byl v úrovni uhelné sloje a měřil 60 – 120 m a ten druhý podstatně menší. Během ražení příprav porubů, se narazilo na další pozůstatky sopečné činnosti. Aby byla dostatečně využita rozloha uhelného pole a aby byla zajištěna možnost účinného větrání, přikročila PŽS v letech 1881 – 1884 k hloubení druhé sdružené jámy o 50 m východněji s názvem Robert.

 

Vedle Mayrau i Robert

 

 Aby bylo dostatečně využito uhelné bohatství, rozloha uhelného pole a aby byla zajištěna možnost účinného větrání, přikročila PŽS v letech 1881 až 1884 k hloubení druhé sdružené jámy s názvem Robert o padesát metrů východněji. Pojmenování dostala po Florentinu Robertovi, narozeném ve Francii, původním spoluzakladateli PŽS, vídeňském obchodníkovi, majiteli vrapických dolů bývalé Buštěhradské společnosti Václava Černého. Navíc byl majitelem cukrovaru, rafinerie a lihovaru v Židlovicích. Jáma je kruhového profilu o průměru 3 metry, je 527 metrů hluboká. Jáma Robert, jako první na Kladensku, byla hloubena oboustranně, to znamená, jak z povrchu, tak z podzemí. Od již existující jámy Mayrau byl překop ražen směrem k jámě Robert. Třebaže bylo vše technicky dobře připraveno a vyměřeno, došlo přeci jen při setkání obou částí šachetního komína k určité odchylce, která se projevila malým zlomem jámového stvolu. To bylo v době éry nově nastupujícího centrálního ředitele PŽS K. Wittgensteina, známého také tím, že v roce 1889 založil Poldinu huť. Po vyhloubení a náležitém vybavení obou jam Mayrau a Robert došlo k dalšímu technickému  zdokonalování dolu. K dolu byla vybudována železniční vlečka 700 metrů dlouhá, vedoucí k nádražíčku Tuháň a odtud kolem Barré spojkou Buštěhradské dráhy k nádraží Dubí na uhelné trati Kladno – Kralupy. Výrobce původního těžního stroje na páru u jámy Robert není znám, není zaznamenán ani rok jeho výroby, ale zřejmě to bylo před rokem 1890. Tento parní těžní stroj byl v roce 1933 nahrazen elektrickým strojem firmy ŠKODA Plzeň o výkonu 360 kW. Tyto dvě jámy jsou vybaveny celkem třemi těžními stroji. V jámě Mayrau je totiž zřízeno ještě tzv. „malé oddělení“, v němž jízdu zajišťuje těžní stroj Koeppe od firmy MAG Ruston Praha z roku 1905.  Pro zajímavost, s tímto těžním strojem jezdila i žena, paní Marie Dlouhá z Libušína.

Těžní stroj se opět rozjel. Kulturní památka ožila

Významným dnem v životě skanzenu Mayrau ve Vinařicích u Kladna se stal 27. listopad roku 2003. V tento den se zde sešli zástupci vedení Hornického muzea OKD Ostrava, vedení skanzenu Mayrau, Klubu přátel muzea, president České památkové komory, rovněž zástupci ČBÚ Praha, NTM, dále Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, Služby dolů a.s., Energie Kladno a.s., pražské firmy Subterra, umělci občanského sdružení Arteum, novináři a publicisté z Kladna, aby po šesti letech provozního klidu společně vzhlédli a také náležitě oslavili znovurozhýbání těžního stroje Ringhoffer.

Stroj je světovým unikátem, zakoupeným na světové výstavě v Paříži. Do roku 1940 jezdil na páru, poté na pohon stlačeným vzduchem. V těžbě na jámě Mayrau svou historii začal psát od pondělí 4. června 1906. Bez sebemenší poruchy jezdil až do první poloviny roku 1997. Potom se definitivně zastavil a budově strojovny zavládlo nevšední ticho. Avšak nezastavil se na dlouho. Od prvních dnů, kdy se stal skanzen Mayrau součástí Hornického muzea OKD jeho vedení ve svých záměrech znovurozhýbání těžního stroje považovalo za jednu ze svých priorit. Realizace záměru se uskutečnila 27. listopadu loňského roku. Nyní je stroj Ringhoffer poháněn elektromotorem. Ceremoniál oslavy kolem znovurozjezdu stroje se uskutečnil v budově strojovny, kde po krátkém projevu Bořivoje Hasmana, vedoucího skanzenu a po slavnostní fanfáře, ředitel Hornického muzea OKD v Ostravě, Ing. Miroslav Fojtík, který byl pro tuto chvíli jmenován prvním strojníkem, na což byl patřičně hrdý, že mohl uvést do pohybu tak obrovský gigant. Z jeho úst vyznělo: „Již tři roky se staráme o provoz zdejšího skanzenu, přijali jsme koncepci jeho rozvoje. Jeho součástí bylo zprovoznění těžního stroje a náklady s tím spojené činily zhruba 250.000,- Kč“.


 
Rozpohybování parního těžního stroje Ringhoffer

 Přítomný president České památkové komory, ing. Karel Liška, ve své řeči uvedl: „Jsem rád, že existuje mnoho nadšených lidí, kteří věnují svůj čas k záchraně unikátních historických zařízení, která by jinak skončila ve šrotu. Zachování pro další generace je velmi významné. Dlouhá léta se na to zapomínalo a nyní se k tomu začínáme vracet“.

 Znovurozhýbání stroje Ringhoffer je dílem firem z Kladenska. Můžeme jmenovat například: mechanické dílny bývalého dolu Kréta, vedoucího ing. Josefa Krále a Kapamont - kolektiv Karla Kuželky. Kus práce zde odvedl elektrikář skanzenu Josef Chládek, který se podílel na montáži elektroinstalace a v mnohém byl nápomocný svými praktickými radami. Pan Drahoslav Tichý, dokumentátor a specialista s Hornického muzea OKD v Ostravě, svou myšlenkou podpořil a již dříve zjišťoval možnosti znovurozjedu stroje Ringhoffer. Společné dílo se podařilo a nyní je vhodnou příležitostí všem upřímně  poděkovat. Uvedení těžního stroje do pohybu se stalo nejen skutečným zážitkem, ale také poutavou atrakcí a dobrou reklamou. Což se projevuje na zvýšené návštěvnosti skanzenu.