Josef Příplata           

 

 

 

K padesátiletí hornické expozice v NTM

 

 

 

      14. září 1952 otevřel dr. Majer  s kolegy v NTM první část dlouho plánované expozice věnovanou  uhelnému hornictví. Celá expozice i s rudným dolem byla otevřena 21.12.1953. Vzpomenout chci toto výročí po dvou letech ve spojitosti s výročími působení úspěšně prosperujících  hornických skanzenů vzniklých v posledním desetiletí po celé republice ( např r.2003 - 10.let muzea O-Petřkovice, 2004-10.let muzea na Mayrau apod) .

 

50 let je na expozici v muzeu poměrně dlouhá doba, v životě je to doba, kdy člověk získal určité  zkušenosti a může bilancovat.Výjimečně dlouhá doba existence hornické expozice, její relativně neměnná podoba se může vysvětlovat finančními důvody při její obměně v průběhu času z pochopitelných důvodů. S odstupem doby však získala na hodnotě  jako  historický dokument určitého stupně rozvoje báňské techniky v našich zemích.   Během těch několika desetiletí  je možno se ohlédnout v našem případě dnešníma očima na  plošně největší expozici v Národním technickém muzeu (   plocha více než 2.000 m2). Je umístěna v podzemí budovy ve 2.suterénech a přesto, že není volně přístupná tak jako ostatní expozice, má pořád velkou návštěvnost, z celkového množství 120.000 návštěvníků  celého muzea za rok ji shlédne přibližně  1/3.

 

      Podzemní prostředí láká zájemce, vidět část horničiny  nahrazuje někdy odvahu, jindy možnost dostat se do skutečného dolu.

 

      Pamětníci otevření dolu v roce 1953 si mohou připomenout hlavní účel výstavby potvrzený mě jedním z autorů expozice PhDr. J.Majerem. Z rozhodnutí vládních orgánů s podporou tehdejších kompetentních ministerstev a těžebních státních podniků byla tato akce provedena a financována. Posloužila tehdejšímu režimu jako ukázka rozvoje mechanizace v hornictví. Opodstatněnost tvorby hornické expozice přesahovala však daleko úmysl tehdejšího režimu vytvořit v přeneseném smyslu v muzeu náborové středisko pro budoucí učně. Kdo zná bohatou historii našeho hornictví a hutnictví, musí dát tomuto názoru za pravdu.

 

      Pokud bychom dnes podobnou expozici chtěli vytvořit, možná by to bylo velmi obtížné.  Vytvoření podobné expozice by v současné době předpokládalo eminentní zájem těžebních organizací, který byl největší právě po roce 1945, kdy došlo v celém světě  v hornictví k velkému rozvoji mechanizace a postupně  zaváděné automatizaci. Lidově demokratické státy, později tzv. socialistické navíc preferovaly zajištění surovin pro těžký průmysl. Bohatá historie našeho hornictví a některé z vyjmenovaných důvodů vedly  takto k plánovanému cíli - hornické expozici.  

 

      Dnes jsou na zrušených dolech budovány skanzeny s technikou současného období, chybí jim však prezentace důlní techniky z  40.-50.- 60. let předváděné v NTM. Investice tak rozsáhlé akce srovnatelné se stavbou hornické expozice v NTM z počátku padesátých let 20. století by se pravděpodobně v době útlumu hornictví v dnešní době na půdě pražského muzea neuskutečnila. Otázkou je, jak by se realizoval původní návrh z období první republiky.

 

      Dnešní mohutnou důlní  techniku lze vystavovat hlavně ve velkých prostorách bývalých dolů - dnes hornických skanzenů.  Rozvoj skanzenů v přirozeném prostředí lze jenom podpořit, expozice hornictví v NTM je při jejich budování příkladem a sjednocujícím faktorem.

 

      Co všechno předcházelo vytvoření expozice  v muzeu na Letné ? 

 

Místo na expozici bylo v muzeu  již dlouho předtím plánováno a  připraveno s cílem  vytvořit model většiny metod a způsobů těžby nerostných surovin předválečného Československa pod celou plochou muzea. Finanční a jiné důvody dotvořily expozici do dnešní podoby až začátkem padesátých let. Přínosem expozice je věrná podoba uhelných slojí ze skutečného uhlí, (není známý ve světě při simulaci uhelných stěn podobný případ v takovém rozsahu a provedení). Jsou zde  umělé pilíře v rudném dole, originální důlní technika. Jenom přivézt a zabudovat  1400 kusů použitých důlních stojek, a 90ti tun uhlí  prezentuje řadu nákladních automobilů a mnoho havířské práce….

 

    Svérázným řešením bylo po dokončení expozice předvádění důlních strojů v chodu, což v dnešní době je těžko na půdě muzea na Letné myslitelné a zůstane zřejmě již jen jako vzpomínka. Nepodaří se zřejmě docílit také odbornou kvalitu tehdejšího provádějícího personálu, který se skládal z bývalých důlních  techniků a havířů. Výklad o historii a metodách těžby nerostných surovin předpokládal pro lektora speciální přípravu a v budoucnosti lze předpokládat postupně snižující se úroveň, nejenom v souvislosti s útlumem hornictví. S dobrými výsledky ve výkladu pro veřejnost se hornická expozice může chlubit ještě po padesáti letech trvání expozice. Osobní přístup některých lektorů, (jmenovat budu alespoň pana Nachtmana), většinou pracujících a pro hornickou historii zapálených důchodců mnohé jistě zaujal. Kvalitní výklad zaručovali také mnozí pracovníci civilní služby, kdy při výběru vhodného lektora prezentačním oddělením muzea bylo téměř vždy voleno správně.

   

      Někteří lektoři jako pan Houba, pan Nachtman nejsou bohužel již mezi námi. Jeden den skončili výklad a příště prostě již nepřišli. Myslím si, že i toto vše je třeba připomenout.  Slovy PhDr.Zárybnického bývalého vedoucího hornického oddělení jedná se v této souvislosti především o lidech. Lidech majících zájem něco druhým předat ze svých vědomostí a zkušeností. Specifickým přístupem k hornické expozici předávali tito lektoři tak trochu pocit sounáležitosti v hornickém povolání, buď vědomě, protože  hornické prostředí jim nebylo neznámé nebo si hornické povolání dokázali představit. Myšlenky této “sounáležitosti mezi lidmi” byly často zneužívány a vytvořily z minulých dob falešná hesla jako např. “ já jsem havíř, kdo je víc” apod. Skutečná pravda  je téměř

jako vždy  pomyslně “mezi řádky”. Cenný  byl nebo je přístup těchto lektorů, že vytváří alespoň částečně toto povědomí uprostřed našeho hlavního města a prohlubuje při správném pojetí zájem o  znalosti oboru hornictví a vzbuzuje zájem o   skutečné důlní  prostředí hornických skanzenů. Tímto zvláštním pojetím s osobitým výkladem lektorů je hornická expozice i nadále jahůdkou na dortu v rámci celého technického muzea.      

 

       V době největší těžby nerostných surovin u nás v poválečné době až do konce 80.let  20.století měla expozice hornictví jistě jiný význam než dnes. Dítka školou povinná byla poučena o důležitosti budování těžkého průmyslu a dolů v socialistické společnosti a případně v hodinách zeměpisu nebo občanské nauky byla z tohoto zkoušena.

 

    Pokud dnes mluvíme o dolech zejména hlubinných, mluvíme pomalu o nich jako o nastávající kuriozitě (kromě některých dolů v OKR). Mládež je ovlivněna mnohdy různými názory. Úkolem by mělo být odpovídajícím způsobem sdělit a předat informace a nejenom tuzemským návštěvníkům o naší bohaté hornické činnosti a tradici v historii našich zemí.Tradici, která na našem území sahá do doby keltského osídlení, v novodobější historii potom do období počínající hlavně v 13.století ( Jihlava, následně Kutná Hora, Jáchymov, B. Štiavnice, Příbram atd.). Těžba uhlí, uranové rudy a ostatních surovin ovlivnila a bude ovlivňovat potom novodobou historii.  

 

    Dále se musí řešit jiný problém. Pozůstatky po hornické činnosti jsou a budou v naší zemi velké. Odstranění těchto následků nebude lehké, země která vydala své bohatství si zaslouží obnovu.  Po těžebních společnostech následně vzniklé rekultivační a jiné podniky zabývající se obnovou mají těžký úkol.

 

    Hornická expozice v NTM může ještě po padesáti letech být v určitém smyslu vedle úlohy coby dokumentu doby také zdrojem poznání jak pokračovat po těžbě surovin dále. Po shlédnutí expozice s výkladem lektorů vyvstává tato problematika jako samozřejmost. Co bude následovat až se nerostné bohatství vyčerpá? Jakým způsobem pokračovat v těchto myšlenkách a úkolech  na půdě muzea je otázkou  budoucnosti. Je zde mnoho možností, je třeba spolupracovat s odpovídajícími institucemi a nezůstat na “místě”. Co se týká expozice hornictví v našem muzeu, připojuji se k názoru, že je dokumentem doby a zůstává tak určitým způsobem celá jako exponát s trvající hodnotou.

 

     Kolegové, kteří byli přítomni na semináři věnovanému 50. výročí “dolů”v NTM mohou potvrdit naši snahu o vylepšení expozice moderní zvukovou a světelnou technikou, určitý směr udává také nově otevřená část věnovaná povrchovému dobývání hnědého uhlí. Velký prostor dává do budoucnosti tématika rekultivace území postižených těžbou a s tím také spojená ekologie životního prostředí.Báňská technika byla u zrodu  všech odvětví průmyslu a techniky, v dnešní době se potýká zejména v našich zemích s dlouhodobou zátěží životního prostředí.Byla a je trvalou součástí historie našeho hornictví.

 

 

 

 

Tolik k úvahám vztahující se k historii a  možným perspektivám hornické expozice.      

  

Všechny zajímavé údaje o stavbě expozice a historických souvislostech předcházející  vzniku hornických muzeí , které jsem uvedl na semináři v září 2003 a rozšířené o další poznatky uvádím v následující písemné podobě.

                                                              

 

             Myšlenka hornické expozice v technickém muzejnictví v českých zemích nebyla ojedinělá. 

 

     Po založení Technického muzea v Královstvím Českém v roce 1908 následuje založení Spolku Technického muzea dne 13.3.1910. Význam a klíčovou pozici oborů hornictví a hutnictví v celé rakouské společnosti a v nově vznikajícím muzejnictví dokazuje skutečnost, že při založení Spolku Technického muzea měla hornicko-hutnická skupina ještě týž den ustavující schůzi. Hlavním cílem bylo reprezentovat současný stav báňské techniky a v dokumentech dokládat   několik století trvající hornickou tradici v českých zemích. Dá se říci, že tato myšlenka provázela a provází historii hornického oddělení až do dnešních dnů.  

 

    První hornická expozice v podzemních prostorách Schwanzenberského paláce v Praze při Českém technickém muzeu byla otevřena v roce 27.9.1912 na ploše 230 m2  , (tedy na ploše odpovídající jedné desetině nynější expozice v NTM) v bývalých konírnách s nakloněnými chodbami. Důlní prostředí předvádělo :  rubání uhlí v nízké sloji Ostravské, rubací předek příbramských dolů, náraziště menšího kamenouhelného dolu na Kladně a množství modelů dokumentujících dobývací metody v hornictví. Ve své době upoutalo již první dva dny   2. 000 Pražanů svojí originalitou (dnes se pohybuje návštěvnost hornické expozice NTM kolem 40.000 za rok).

 

    Podoba podzemních prostor s chodbami zobrazující důlní prostředí inspirovala již tehdy  tvůrce  a později autory( v padesátých létech 20. století) při vytváření expozice hornictví v Národním technickém muzeu v Praze. Zájem veřejnosti o hornickou práci a prostředí podporoval i první vypracovaný projekt v roce 1938 ing. Gallerem, ing.Sklenářem a ing. Pavlíkem, připravovaný do nově stavěné budovy muzea na dnešním místě, kde měla být expozice pod celou budovou se zaměřením na  téměř všechny způsoby dobývání nerostů v Československé republice.

 

     Budova muzea byla postavená v letech 1938 - 1942 a po zabrání Sudet Německem přišli příznivci muzea o  důležité sponzory - těžaře hnědého uhlí a zároveň se tak již poněkolikáté,  tentokrát z donucení změnil původní projekt. Prostory určené pro hornickou expozici sloužily pravděpodobně za války mimo hlavního účelu a to pošty i jako protiletecké kryty.

 

 

 

      Autoři projektu dnešní expozice architekti Beer a Cafourek, ing. Mašek a PhDr. Majer tak navázali na představu  zmíněných a dalších  předchůdců s již pozměněným projektem.

 

      Plodné myšlenky o dlouho připravované expozici hornictví mohly být uskutečněny až na začátku 50. let 20. století. Inspirací pro nově připravovanou expozici na Letné posloužila hornická muzea v Mnichově, Londýně, ve Vídni a ve Stockholmu. Autoři expozice  přidali k původnímu projektu zřejmě nejlepší, co mohli v daných podmínkách a době vytvořit. Jejich záměrem bylo vybudovat co nejvěrnější model hlubinného dolu tak, aby na návštěvníka působil skutečným dojmem a seznámil jej dopodrobna se všemi hornickými pracemi a důlními provozy v minulosti a  v době nejenom 50. let 20. století. Nehledě na  zmiňovanou účelovost tehdejšího režimu se jim záměr určitě podařil. Důl se všemi jeho částmi reprezentuje základní představu o hlubinném dole i na počátku třetího tisíciletí.

 

Studujeme-li materiály o výstavbě expozice, dozvíme se zajímavé informace. První se stavěla expozice “Uhelný důl”, ve druhé polovině roku 1953 “Rudný důl”. Potřebné důlní stroje, někdy převyšující až hmotnost 5-ti tun, přemísťovali většinou hornickým způsobem havíři a důlní technici z Ostravy pod vedením důlního technika OKR pana L. Svobody. Je nutné si uvědomit obtížnost úkolů vytvořit expozici ve dvou suterénech podzemí, kde se pracovalo s nářadím jako ve skutečném hlubinném dole. Po hornicku budování chodeb a porubů v celkové délce několik set metrů znamenalo opačnou činnost než při těžbě v dole. Dobývání uhlí zde nahradila práce na tvorbě uhelné sloje s množstvím různých variant od extrémně nízké sloje  strmě klesající, dovrchní chodby sledující pokračování sloje, po stavbu ploše uložené středně mocné sloje s moderní technikou 20. století. Důlní dobývací, razicí stroje a kombajn se obestavěly výdřevou, ocelovou obloukovou výztuží, vznikly zde nízké ostravské sloje a 2 uhelné poruby s mocností sloje kolem 2 metrů, které odpovídají karvinskému nebo v některých případech kladenskému revíru s délkou porubů tehdy zhruba poloviční délky, přičemž rozměry chodeb zůstaly zachovány. Je zde pamatováno na sled vývoje mechanizace zakončené kombajnem Donbas s dopravníky, jež bylo možno spouštět. Fárání do dolu zhruba po 10.ti lidech v důlní kleci již neexistující bylo tehdy též podle pramenů možné. O náročnosti stavby svědčí bohužel i jeden smrtelný úraz ostravského horníka, kterého při stěhování nakladače stroj přimáčknul ke stěně a následkům zranění podlehl.Čest jeho památce.

 

Dolem prováděli bývalí havíři, (není známo jestli  ti co expozici stavěli, pravděpodobně někteří z nich )  a technici,  byla tak zaručena  naprostá kvalita výkladu a specifická práce při obsluze strojů. A měli těžký úkol další - popularizovat vhodně to, co odborníka  zaujme.

 

      Na stavbu se v jejím průběhu přivezlo 30 nákladních automobilů s uhlím a použilo 954 metrických centů kladenského uhlí z dolu Fierlinger I a II ( důl Max v Libušíně a důl Mayrau ve Vinařicích u Kladna), v propočítané ceně 75 Kčs za 1q. Nepoužitelný zbytek cca 70q z celkového množství (954q - 70q, tj.  expozice postavena z   884q uhlí) si podle záznamů  odkoupili  údajně zaměstnanci a za zvlášť pilnou práci při budování mechanizovaného dolu dostal část  jeden z nich za odměnu. Uhlí bylo ošetřeno v té době používaným protipožárním nátěrem z vodního skla úspěšně používaného dodnes, a tak se zabránilo nežádoucímu rozpadu. Vyhovělo se tak  i bezpečnostním předpisům.

 

      Ke stavbě expozice se spotřebovalo též 8q sádry, 15m krychlových protipožárně impregnovaného  důlního dřeva, 1400 ks důlní výdřevy, 120 m kolejnic (šlo by sestavit vláček z důlních vozíků umístěných v expozici s počtem 50 ks), přibližně 22 tun horniny, 120 ks mechanických stojek Gerlach, mnoho drátěného pletiva, dřevěných konstrukcí a stavebního materiálu.

 

Napodobenina - model, maketa, v blízké budoucnosti rekonstrukce, či vzor uhelného dolu v Národním technickém muzeu představuje hlubinný důl. V některých jeho částech podává základní obraz o metodách těžby uhlí jako je pilířování, stěnování, přípravných pracích pomocí ražby ve skále nebo v chodbách vybavených dřevěnou výztuží. Pokusím se srovnat uhelný a rudný důl v NTM se skutečností.

 

       Na malém prostoru nebylo možné realizovat umělý důl v celém komplexu s vtažnou, výdušnou jámou, rozvodem elektřiny, vzduchu coby energie , nárazištěm s oběhem ( výměnou) vozů apod. Pro vytvoření představy velkoprostorových důlních děl jako náraziště, větvení (vidlice) chodeb, členění ložiska na pilíře bylo s úspěchem použito malovaných dioramat ( na fotografii společně s okolním prostředím k nerozeznání od skutečnosti). Stavba expozice byla sledována přímo ministerstvem a pravidelně se pořádaly porady o průběhu stavby.Podle historických pramenů se v jedné etapě vyjádřili konzultující zástupci sponzorujících závodů negativně k “nedostatečným rozměrům zobrazeného náraziště s oběhem vozů”.Zvítězil tehdy zdravý rozum a tento problém se vyřešil pomocí výše zmiňovaných dioramat k prospěchu celé expozice(  pozn. Příplaty - s odstupem času jsme také poznali  při úpravě expozice co je tlak sponzorů směrovaný k určitému cíli).   

 

 Základní postup při zakládání a provozu dolu - 2. patra je zachován, spojení pater umožňuje úklonná ( dovrchní ) nebo svážná chodba tak, jako ve skutečném dole. Větrání napodobuje funkční systém - tlačný ventilátor, sací ventilátor pro použitý vzduch, separátní lutnový tah pro uhelné pracoviště - rubání nebo pro ražbu překopu ve skále.

 

S odstupem času můžeme porovnat podle literatury názory na hlubinné dobývání :

 

Způsoby hlubinného dolování se dělí podle toho, jestli se vytěžené  ( vyrubané ) prostory zaplňují hlušinou či nikoliv. V prvním případě mluvíme o dobývání se zakládkou, v případě druhém o dobývání bez zakládky čili na zával.

 

MOŽNOST JE ZDE VIDĚT JIŽ ZANIKLÉ METODY DOBÝVÁNÍ NEROSTŮ

 

V 19.století převládalo dolování na zával při němž se strop ve vyrubaných prostorách zabořuje. Z jámy se s uhlím vyvážela také hlušina a v okolí šachet se tvořily velké odvaly ( haldy ).

Počátkem 20.století se začalo dobývat se zakládkou hlavně u příkře uložených ložisek. Zamezuje se na povrchu vzniku propadu a tak následným škodám. Rozlišujeme zakládku ruční, plavenou ( drobné části s vodou ), vrhanou ( foukanou ) tlakovým vzduchem v potrubí na místo určení.

 

Metoda pilířování ( bez zakládky ) - spočívá v rozčlenění uhelného ložiska na sebe kolmými chodbami v úseky obdélníkového ( čtvercového ) tvaru. Uhlí se rube a nechávají se pouze pilíře tak, aby se celý prostor nezřítil. Jsou zde velké ztráty ( malá výrubnost ).

 

Ukázka III. suterén nízké sloje - metoda 19.století s ruční těžbou, počínající mechanizace - vzduchové sbíječky, nátřasné žlaby, sloupová brázdička, brázdicí stroj řezající uhelný blok a ulehčující tak práci horníkům se sbíječkami a špičáky. Nakládání bylo ruční a lopatami.

 

Ve II. suterénu jsou dvě uhelné stěny ( omezená délka proti skutečnosti ) ve středně mocné uhelné sloji 1,80 ¸ 2 m mocné. ( idealizované s ohledem na použité těžební mechanismy  x přístupnost návštěvníků ).

 

      Stěnování představuje dobývací způsob se zakládkou. Postup porubu je ve frontě - stěně ve skutečnosti dlouhé i několik set metrů. Podle směru postupu stěny rozeznáváme stěnování směrné a dovrchní.

 

Zavedení stěnování bylo podmíněno rozvojem strojového dobývání a dopravy. V našem případě se první uhelná stěna podbrázdí šramovacím ( brázdicím ) strojem, uhelný blok se strhne špičákem ( nosákem ) nebo sbíjecími kladivy, uhlí se naloží na nátřasné žlaby ( u nás na hřeblový dopravník ) pomocí klepetového nakladače a odváží k násypníku do přistavených vozů. Klepetový nakladač uhlí pouze nakládá, podbrázděnou stěnu je nutné někdy také rozrušit ještě trhací prací. V padesátých letech se již používaly bezpečnostní nábojnice GARDOX s oxidem uhličitým proti výbuchu nebezpečného plynu metanu zde také vystavené.

 

      Jedna uhelná stěna sdružuje metodu pilířování (klepetový nakladač) a stěnování (brázdící stroj KMP-1). Při pokračujícím odebírání uhelné sloje se vyrubaný prostor nechá plánovaně - samovolně zavalit. Této metodě vyhovují nejvíce pravidelně uložené sloje o malé a střední mocnosti.

 

      U pravidelně uložených, mírně ukloněných slojích o malé a střední mocnosti se používá stěnování na zával. Postup je stejný jako při stěnování se zakládkou, vyrubané prostory se však nezakládají a strop se plánovitě přivádí k závalu. Plného závalu se užívá obyčejně, kde jsou ve stropu nepevné a středně pevné horniny 6 ¸ 8 krát mocnější než je mocnost sloje.

 

      Částečně zavalujeme tam, kde rubeme v dlouhých stěnách a kde strop je z pevných, ale trhlinami prostoupených hornin a to proto, aby se předešlo sesednutí stropu po celé délce stěny najednou, a dále v horninách nepevných a středně pevných, jejichž mocnost je menší než šestinásobná mocnost sloje (citováno z knihy Stočes “Hornictví” r. 1951).

      Při závalu kombinovaném s částečným zaplněním zakládkou se ve vydobytém prostoru stavějí kamenné hráze z jaloviny a v mezerách mezi nimi se strop zavalí. Jalovina pro kamenné hráze se získává z chodeb ražených v hlušině nebo z uhelných proplástků.

 

      Model uhelného dolu ve III. suterénu může představovat se svými nízkými slojemi ostravský revír  z konce 19. a začátku 20. století. Přechodem po svážné ( dovrchní či úpadní ) chodbě se strmě uloženou uhelnou slojí se dostáváme jako by do souslojí karvinského se středně mocnými slojemi. Uhelné poruby s mechanizací konce 40. a počátku 50. let 20. století možno též se svými ploše uloženými středně mocnými až mocnými slojemi považovat za způsob kladenského dobývání. Jeden porub je vybaven uhelným brázdicím strojem. Ten podřezává uhelnou sloj a tím jí připravuje po následné trhací práci zcela narušenou k odtěžení po hřeblovém dopravníku klepetovým nakladačem přes násyp do vozíků a k vyvezení na povrch dolu.

 

      Druhý porub znázorňuje s uhelným kombajnem DONBAS tzv. rubání s foukanou zakládkou (obr.2). Zakládka se dopravuje tlakovým potrubím přes zafoukávací stroj BRIEDEN z III. suterénu do vytěžených prostor napravo od kombajnu. S postupem porubní fronty se postupně mechanické stojky odstraňují ( rabují ), vytěžený prostor se vybaví tzv. plotovými dřevěnými stojkami a pletivem k následnému zafoukání ( zaplavení ) vytěžených prostorů. Předejde se tak vzniku propadů na povrchu dolu.

 

      Rudný důl ukazuje několik způsobů těžby nerostu. Pro názornost byla zvolena dvě patra navzájem spojena lezním ( zátyní ) a těžebním oddělením ( komínem ). Patra jsou od sebe výškově vzdálena kolem pěti metrů, možno tak charakterizovat podobu s nučickým pilířováním s mezipatrovým závalem. Při vchodu do rudného dolu  ve III. suterénu od  náraziště je věrná podoba čelby se čtyřmi vrtačkami v přenosném rozpěrném trubkovém rámu, odpovídající pracovišti a rudní žíle v příbramských dolech  v 50.letech 20.století.

 

      Ložisko v Nučicích se dobývalo shora dolů, z pole tak, že se vyrubané prostory vyplňovaly putujícím závalem vznikajícím zabořováním nadloží a povrchových partií horniny. Zával se postupně sesouvá po podloží a vyplňuje vyrubané prostory spodních pater. Zde v muzeu je předváděna jedna z těchto fází těžby. Ložisko se rozčleňuje na jednotlivé pilíře. Mezi jednotlivými pilíři jsou umístěné kolejové dráhy s ocelovými točnami (  deskovými výhybkami ) sloužící k ruční manipulaci s vozíky.

 

      Použitá mechanizace je zde v omezeném množství, protože se v rudných dolech našich zemí nakládala rudnina a hlušina především ručně. Je tady především vrtací technika a lopatový přehazovač na pneumatický ( elektrický ) pohon sovětské výroby PB, americký Joy a československý NL-12-E. Jsou to nakladače kolejové používané při ražení důlních chodeb vodorovných a úklonných do 12 stupňů. Nakladač se skládá ze tří základních dílů  a to : podvozku, vrchní otáčivé části a lžíce. Vrchní otáčivá část umožňuje natáčení lžíce až o 30 stupňů na obě strany. Vystavené nátřasné žlaby se na nučickém ložisku nepoužívaly, jsou tu pro názornost odtěžení rudniny. Škrabák se v rudném hornictví často používal a je zde také předváděn. Na nučickém ložisku se odtěžení uskutečňovalo především ručním nakládáním do důlních vozíků a  převezením po kolejové dráze horníky - odbíhači. Vozík se vysypal do komína a po svážných dopravních chodbách se postupně dostávala rudnina na hlavní těžní patro a odtud na povrch dolu k dalšímu zpracování. Vyvážení vozíků u nás máme zobrazeno na krásné ukázce náraziště s dioramatem.

 

      V mezích možností bylo vybudováno také pracoviště ( ort ) středověkého dobývání. Znázorněné je dopravní chodbou v idealizovaných rozměrech. Ve středověkých dolech byl skutečný profil chodby téměř poloviční a postup při ruční ražbě činil při profilu kolem 1 m2 několik centimetrů za den.

 

Následuje stručná charakteristika některých ojedinělých a jinde snad nedochovaných důlních strojů:

 

V celé řadě vystavovaných důlních strojů uhelného dolu zaujme unikátní řada brázdících a zásekových strojů. Máme zde předchůdce brázdícího stroje - sloupovou brázdičku DEMAG. V principu je to pneumatické nárazné vrtací kladivo, které je upevněno kloubově na upínacím sloupu.

 

      Dále můžeme jmenovat zásekový stroj EICKHOFF s brázdícím řetězem na ramenu konstruovaném pro vytváření svislých řezů ( záseků ), nebo i řezů šikmých pro ražení nízkých chodeb a ve stěnových porubech, kde pro špatný strop nebylo možno podbrázďovat po celé délce.

 

      Pro ražbu chodeb v uhlí s pojezdem po kolejové dráze máme v expozici americký brázdící stroj JEFFREY z roku 1900 a anglický brázdící stroj SAMSON. Oba mechanizmy využívají při práci také obíhajícího řetězu s upínacími články pro nože jako Eickhoff.

 

      K nejmladším řetězovým brázdícím strojům využívaných pro dlouhé stěny patří v našem muzeu typ sovětské výroby KMP - 1, první nejstarší poválečný typ této řady. Stroj je určen pro brázdění ve slojích s různě tvrdým uhlím od mocnosti 0,55 m výše. Zvláštností této konstrukce je mechanismus 50. let 20. století - pulsátorový převod ve vrátkové části, který umožňuje plynulou regulaci pracovní postupové rychlosti stroje. Stroj této konstrukce podřezával uhelnou sloj a pomocí zabudovaného vrátku a ukotveného lana se pohyboval po hřeblovém dopravníku.

 

      Brázdicí stroje znamenaly v poválečném hlubinném uhelném hornictví významný mezník v mechanizaci tohoto oboru. Používaly se v různých úpravách do r.1960 na ražbách a v uhelných porubech do r. 1973. Nahrazeny byly u nás mechanizací razících kombajnů PK 3 sovětské výroby a úzkopokosovými kombajny v uhelných stěnách.

 

      Popisované stroje představují jen část vybavení uhelného a nejmenované stroje rudného dolu. Ve své koncepci představuje s různými typy výdřevy, poddajné ocelové, betonové výztuže a modely středověké a novodobé techniky expozice ucelený pohled na hlubinné dobývání uhlí a rud.

 

Z množství exponátů se zmíním ještě o uhelném kombajnu Donbas, vůbec jediném muzejním exponátu podobného druhu ve střední Evropě (“alespoň ten kombajn nám nechali”).Sériově se začal vyrábět koncem roku 1948 v Gorlovských strojírnách v SSSR. Kombajn rozšířil pracovní operace brázdicích strojů. Starší typ, označovaný názvem Donbas se vyvinul z brázdicího stroje MV-60. U dalších řad Donbas 1 - Donbas 7 byly provedeny určité konstrukční změny.

 

      Řada kombajnů Donbas se používala ve slojích střední mocnosti tj. 1,3 až 3,5 metru. Jedná se o širokopokosové kombajny se šířkou zabírky uhelné sloje 1,2 až 2 metry. Kombajn Donbas - 1 má dvě základní části : rozpojovací část a nakládací. Každá je poháněna vlastním elektromotorem, samostatně řízeným. K rozpojovací části patří rámové brázdicí rameno a sbíjecí tyč s kotouči.

 

      Rámový nakladač je připojen ke kombajnu ze strany dopravníku spojovacími články a ze strany pilíře lanem výškově stavitelným. Rámový nakladač má řetěz s hřebly, uspořádanými pro oběh ve vertikální rovině. Vybrázděnou drť dopravuje šroubový vynašeč.

 

      Řízení kombajnu je umístěno na přední čelní straně vrátkové skříně k ovládání kombajnérem.

 

      Ve spojení s hřeblovým dopravníkem a mechanickými třecími stojkami GERLACH představoval tento soubor strojních zařízení základ k vývoji komplexně mechanizovaného  uhelného porubu současnosti s úzkopokosovými kombajny, hřeblovým dopravníkem s hydraulickou štítovou výztuží. 

 

 Uhelné kombajny Donbas se používaly téměř ve všech kamenouhelných revírech  od padesátých let 20. století a vystřídaly je úzkopokosové kombajny používané dodnes.

 

Mezi vystavované elektrické dopravníky charakterizující vývojovou řadu patří dvouřetězový  hřeblový dopravník STR-30 s ručně rozebíratelným řetězem a elektrický článkovaný pancéřový dopravník ( oba  československé výroby z 50.tých let 20. století).

 

Není možno samozřejmě jmenovat všechny důlní stroje a zařízení, zakončit lze konstatováním  počtu a to je číslo 150 kusů.

 

 

Expozice získala ještě více na hodnotě a významu po několika úpravách a zejména po koncepčně provedené úpravě vitrínové části ve II. suterénu a hlavně ve III.suterénu modelové části PhDr. J. Majerem v 70 letech 20.st. Je zde v několika etapách zachycena historie hornictví v českých a slovenských zemích  od doby kamenné až po současnost na panelech a ve vitrínách, vhodně je prostor doplněn modely. Modely zobrazující  středověkou důlní a úpravárenskou  techniku  vyráběli jednak zaměstnanci muzea a zároveň nadšenci z řad Svazarmu aj. Modely jsou krásně provedené, čerpají z doby a knih G. Agricoly, L.Erckera, neustále jsou půjčovány na výstavy doma i v zahraničí a zasloužily by si v NTM více prostoru pro možnost komplexního pohledu na danou tematiku.

 

Fond hornických sbírek z 50. tých let 20.st.se rozšířil podstatně za působení dr. Zárybnického, zpestřen byl o související obor s důlním záchranářstvím - potápěčskou techniku. Nejvzácnější důlní záchranářskou techniku světového významu můžeme vidět v muzeu Ostravě - Petřkovicích shromážděnou postupně  důlními záchranáři, zejména panem Suldovským . Počtem 148 kusů  je předpoklad ucelenosti, svým rozsahem není možno však tento soubor v našem muzeu vystavovat.

 

Ve vitrínové části II.suterénu je v expozici jedna z málo možností seznámit návštěvníky s jednotlivými obory doprovázející těžbu nerostných surovin jako mineralogií, paleontologií,  historií důlního osvětlování, trhací prácí, záchranářstvím, důlním měřictvím, úpravnictvím a rekultivací. Po určité době se podle potřeby mohou obsahy vitrín obměňovat.

 

Doplněním expozice o povrchové dobývání hnědého uhlí v uvolněných prostorech modelové části expozice III. suterénu se částečně aktualizuje současný stav vědomostí o uhelném hornictví. Na malém prostoru nebylo možno vytvořit expozici v takovém rozsahu jakou si těžba  hnědého uhlí se svým významem pro každodenní život zasluhuje. Na videotechnice připravované v bývalém depozitáři a v budoucnosti přístupné veřejnosti bude možnost  mimo jiné představit velkostrojovou techniku na povrchových dolech v pohybu a postup při rekultivaci postižených území povrchovou těžbou uhlí. Pracuje se také na projektu ozvučení  jednotlivých důlních pracovišť. Vracíme se tak částečně k pojetí a úmyslu původních tvůrců  expozice o zachycení a vyvolání dojmu ze skutečného dolu.

 

Pro mladší generaci může být zajímavá informace, že v celé škále vzniku hornických  muzeí ve spolupráci s NTM Praha příbramské muzeum bylo až do roku 1961 součástí NTM. Po vyčlenění muzea v Příbrami  byl sestaven scénář k výstavě hornictví a nadále příbramské muzeum s NTM úzce spolupracovalo a spolupracuje  i dnes zejména zápůjčkami z bohatého sbírkového fondu  navíc i se všemi oborově zaměřenými muzei. Dnes je hornické muzeum v Příbrami naopak bez nadsázky vzorem pro muzeum technické, zachová tradice především hornické (nikdo zde nehraje volejbal ani nevěší nafouklé igelitové pytlíky ve kterých je vzduch pro havíře v podzemí - pozn. rýpala, radši neuvádět).  V technickém muzeu se od dob dr. Majera změnily výstavní priority, dáno dominantní osobností? Na závěr je třeba zmínit některé skutečnosti.

 

Velký přínos pracovníků a badatelů pod křídly NTM pro celou společnost znamenal komplexní průzkum technických památek Jihlavského kraje, historie železářství kraje v oblasti brdské, výzkum zaniklých důlních revírů v Krušných horách, Krkonoších, na Šumavě, ve středních Čechách uskutečněný hlavně generací pana doktora Majera.

 

Výsledky výzkumů přispěly k usnadnění přípravných prací pro geologický průzkum a umožnily obnovu těžby nerostů v tehdejší době.

 

Publikační a výzkumná činnost pracovníků hornického oddělení a zejména dr. Majera by si zasloužila samostatný příspěvek. Při jubileu dr. Majera se věnoval podrobně tomuto tématu dr. Jangl na semináři pořádaném v NTM. Výzkumné práce a publikační činnost dr. Majera dr. Jangla, dr. Skalníkové, dr. Kudrnáče, a mnoha dalších přispěly a jsou základem pro další generace v oborech hornictví a s obory s nimi související. To všechno je třeba si připomenout v kontextu s připomínanou hornickou expozicí.

 

***************************************************************************

13.3.1910 byl založen Spolek Technického muzea v království Českém. Týž den měla ustavující schůzi hornicko-hutnická skupina.

První exponáty pocházely z výstavy r. 1908; založeno Technické muzeum ( průmyslová výstava obchodu a živnostenské komory )

 

profesor Hrabák byl prvním čestným předsedou hornicko-hutnické skupiny

1.    předseda hornicko-hutnické skupiny byl Ing. E. Sedlák

 

27.9.1912 na ploše 230 m2 byla otevřena první hornická expozice. V první části : šachta, ukázky různých dobývacích metod, čerpací a větrací práce

Ve druhé části - historické : mapy, plány, modely důlního zařízení, nářadí

 

Za první dva dny výstavu navštívilo 2 000 Pražanů ( celé Technické muzeum za rok 1912 -9 833 osob ). Seznam prvních hornických sbírek činil 124 předmětů.

 

28.9.1913 doplněna expozice o oddělení vrtací techniky, předváděné v provozu a otevřena hutnické expozice.

 

-     r. 1921 výzva ČS průmyslu o dotaci 30 mil. Kč na stavbu muzea

-     r.  1931 ovlivněna  podstatně činnost a příprava nové expozice vlivem hospodářské     krize

-     23.2. 1935 rozhodla ministerská rada čs. vlády poskytnout dotaci Technickému muzeu bezplatné právo stavby na Letné na dvou státních pozemcích

-     r.  1935 první projekt hornické expozice Dr. mont.Ing. Karla Gallera

-     r.1938 změna projektu hornické expozice

-     31.10 1938 výkop zakladatelů muzea

-     r.1941 nucené vystěhování sbírek muzea do nevhodných prostorů Invalidovny

-      27.9.1942  vystavení hornických sbírek ve 3. místnostech severního traktu Invalidovny

-     r.1949 měly být zahájeny práce na výstavbě hornické expozice

-     1.1.1951 postátnění -NTM

-     červen 1951 přípravná fáze stavby hornické expozice nazvaná “ Lánská akce”

-     r.1952 -1953  realizována stavba uhelného a rudného dolu