RNDr. Karel Lusk, DIAMO, s. p., Stráž pod Ralskem, Ing. Antonín Hájek, CSc., o.z. GEAM Dolní Rožínka, Česká republika

Analýza zaplavování uranových dolů v České republice.

1.   Úvod

 Všechny hlubinné doly a tedy i doly na uran dojdou během exploatace k závěru těžby a poté ke své likvidaci. Jedním z hlavních problémů závěrečné fáze životnosti dolů je otázka zaplavování volných důlních prostor podzemní vodou a vývoj její kvality v čase. Na příkladu pěti českých ložisek jsou  hledány závislosti ve vývoji důlních vod během zatápění ložisek a v době stabilizace hydrogeologického režimu v těžbou postiženém horninovém masivu. Předkládaný referát vychází ze závěrů úkolu „Analýza projektu zaplavování uranových dolů v České republice“, který byl proveden na základě smlouvy, kterou uzavřel státní podnik DIAMO, Stráž pod Ralskem ČR s WISMUT Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Chemnitz.

2.   Ložisko Licoměřice

2.1.        Základní geografická data

Ložisko Licoměřice leží na úpatí Železných hor ve východočeské oblasti v západní části okresu Chrudim u obce Licoměřice, Lipovec (na jejich katastrálním území). 

Morfologie terénu je poměrně členitá. U obce Licoměřice končí hlavní železnohorský hřbet, dále k severozápadu je hřbet Železných hor plochý, zdenudovaný do paroviny s mírným sklonem k severu. Na úpatí Železných hor leží ložisko Licoměřice a je odvodňováno potokem Kurvice, který náleží do povodí řeky Doubravy.

Ložisko Licoměřice se nachází v nadmořské výšce 350 – 450 m n. m. (jáma č. 56 má nadmořskou výšku 396,0 m).  Podnebí oblasti je kontinentální, mírně teplé. Střední roční teplota se pohybuje mezi 7 – 8 ⁰C. Střední roční teplota v měsíci lednu činí -2 až -3 ⁰C, v červenci je mezi 17 – 18 ⁰C. Střední množství srážek je 700 – 720 mm (jedná se o návětrnou stranu Železných hor). Většina větrů vane ve směru SZ-JV, t. j. ve směru tzv. Dlouhé Meze. Sněhová pokrývka leží v okolním terénu 30 – 60 dní v roce. Sněhová pokrývka dosahuje v převážné míře tloušťku do 20 cm.

2.2.        Geologická pozice

 Z hlediska širšího zařazení ložiska se ložisko nachází v železnohorském krystaliniku. Po stránce strukturně-tektonické jsou Železné hory součástí sudetského bloku Českého masívu. Ložisko leží v proterozoických horninách – jedná se o horniny podhořanského krystalinika a algonkia,  které představují biotitické pararuly a amfibolity, svorové ruly a svory,  rohovcové pararuly, biotitické a sericitické fylity. 

Uranová mineralizace je vázána na tektonické dislokace (celkem bylo ověřováno 19 žil a zón s uranovou mineralizací). Směr hlavních zrudněných dislokací je 330⁰, úklon 55 – 65⁰ k V.

Mocnost zrudnění kolísá mezi 0,4 a 0,8 m, v nejlepších úsecích a partiích přesahuje i 2,0 m. Největší zásoby U byly zjištěny mezi 1. a 2. patrem.

Uranová mineralizace se nachází především v žílách a tvoří ji uraninit a coffinit (mocnost pravých žil je průměru 0,4 – 0,8 m) a smíšených metasomaticko-žilných rudních těles (místně mocnost až několik m).

Uranová mineralizace je doprovázena chloritizací a sericitizací okolních hornin. Zrudnění je místně doprovázeno bitumeny. V zóně hypergeneze oxidují rudní minerály na uranové černě, hydronasturan, autunit a torbernit. Lze pozorovat přípovrchové obohacení zrudnění (cementační zónu). Doprovodným minerálem je především pyrit (ojediněle v podobě kyzových břidlic).

2.3.        Hydrogeologická charakteristika, charakteristika pokryvných hornin

Eluviální pokryv je značně propustný a má v místech, kde leží ložisko Licoměřice, mocnost 2 až 3 m. Tento povrch se vyznačuje rychlým vsakováním vody atmosférického původu a jejich svodem do míst níže položených, do místní vodoteče (potoka) Kurvice. Hlubší zóna zvětrávání dosahuje do hloubky 20, maximálně 25 m. Horniny nepostižené dobýváním (eventuelně nepostižené silnými metasomatickými a hydrotermálními procesy) jsou velmi málo propustné až nepropustné.

2.4.        Průběh zatápění

1.      Zatápění dolu započalo v roce 1986 – spodní průzkumná patra za stálého čerpání vod z dobývek, kde dochází k ukončování biologického loužení.

2.      K úplnému zastavení čerpání došlo v roce 1990.

3.      Hladina vody v dole stoupala až na uroveň 390 m n.m. kdy hrozila kontaminace požární nádrže v obci Licoměřice. Připravená dekontaminační stanice začala pracovat v roce 1991 s vyváděným objemem okolo 50 tis. m³ za rok.

4.      Hladina důlních vod se koncem roku 2002 ustálila na kótě 385 m n.m. a čerpání dosahuje přibližného objemu 100 tis. m³ za rok.

5.      Chemismus důlních vod se měnil v průběhu exploatace ložiska tak, že během rozvoje dobývání (zvětšování objemu vydobytých prostor) se počáteční koncentrace látek ve vodě snižovala. Tento efekt je způsoben vymytím rozvětralých partií ložiska vlivem snížení hladiny v centru deprese a tím zvýšením rychlosti proudění podzemních vod k místu čerpání. Tento fakt je konstatován pouze z ústního podání, chemické analýzy staršího data nebylo možné v rámci této práce dohledat.

6.      Ve fázi stabilizace volných objemů ložiska dochází ke stabilizaci chemismu důlních vod . Výjimkou jsou mimořádné průvaly podzemních vod z průzkumných nebo svislých děl. Toto období na tomto ložisku trvalo okolo 20 let.

7.      V období let 1980 – 1987 probíhalo na dole biologické loužení svrchních partií ložiska.

Od okamžiku zastavení čerpání důlních vod dochází k zaplavování založených a těžbou narušených partií. Roztoky se obohacují lehce rozpustnými sloučeninami, které byly dosud prakticky osušené (vystavené oxidaci) v centru ložiska. Zároveň doznívá vliv biologického loužení a jeho přerušení vlivem přerušení oxidace.

8.      Toto období trvalo přibližně 2 roky.

9.      Po zahájení intenzivního odčerpávání důlních vod v roce 1991 dochází k ředění důlních vod a postupnému snižování koncentrace rozpuštěných látek.

10. Ke snížení obsahu hlavních komponent v důlní vodě na úroveň o málo vyšší než v počátcích těžby dochází během 10 let.

3.   Ložisko Okrouhlá Radouň

3.1.        Základní geografická data

Ložisko Okrouhlá Radouň leží 11 km severně od Jindřichova Hradce, 3,5 km západně od Nové Včelnice, při východním okraji obce Okrouhlá Radouň.

Zájmové území náleží k soustavě Česko-moravské vrchoviny. Denudovanou a erodovanou Jindřicho-hradeckou pahorkatinu lze považovat za mírně členitý terén. Nadmořská výška okolního terénu se pohybuje v úrovni okolo 550 m n. m. Nejnižší místo v jižní části leží v nadmořské výšce 526,0 m n. m. (Jáma č. 9 má nadmořskou výšku 548,5 m n. m.).  Podnebí oblasti je kontinentální, mírně teplé. Střední roční teplota se pohybuje kolem +7 ⁰C. Střední roční teplota v měsíci lednu činí -2 až -4 ⁰C, v červenci je mezi +15 až +18 ⁰C. Střední množství srážek je okolo 650 mm za rok.

3.2.        Geologická pozice

Ložisko Okrouhlá Radouň se nachází v jihovýchodní části české větve moldanubika v metamorfovaných horninách pestré a jednotvárné skupiny moldanubika proterozoického stáří.  Metamorfované horniny v oblasti ložiska jsou prezentovány pestrou a monotónní skupinou moldanubických hornin se základními horninovými typy jako jsou biotitické pararuly, biotiticko-cordieritické pararuly. Na ložisku se projevuje vysoký stupeň migmatitizace. Uvnitř ložiska jsou vyvinuta granitoidní tělesa reprezentovaná dvojslídnými žilami. Tělesa mají deskovitý charakter a jsou maximálně mocná několik desítek m.

Horniny (i v nich uložená rudní tělesa, která jsou vázána na základní tektonické poruchy ložiska) mají monoklinální uložení s úklonem cca 60 až 70⁰ k západu. Hlavní radouňská zóna (OR-5) je výrazná struktura směru 350-0⁰ se sklonem 65 až 80⁰ k západu.

Ložisko tvořené tělesy hydrotermálně metasomatických U rud je vázáno na základní rudonosné tektonické poruchy ložiska. Uranová mineralizace je charakteristická dvěma základními typy rudních těles :

metasomatická tělesa s prožilkově vtroušenou mineralizací (velký plošný rozsah, mocnost až 10 m),

žíly a prožilky o mocnosti cm až dm (středně velký a malý plošný rozsah).

Hlavními uranovými minerály je uraninit (cca 60 % objemu rudy) a coffinit. Uranová mineralizace je doprovázena chloritizací, sericitizací a albitizací okolních hornin. Doprovodnými minerály jsou pyrit, markazit, galenit, sfalerit, hematit.  Karbonáty v rudě jsou obsaženy v množství cca 4%, okolní metasomatity mají objem karbonátů do 2%.

3.3.        Hydrogeologická charakteristika, charakteristika pokryvných hornin

Terénní reliéf je mírně zvlněný, horninový podklad je tvořený především rulami a žulami. Souvislá vrstva zvětralého pláště dosahuje mocnosti 2 až 3 m. Hlubší zóna zvětrávání dosahuje do hloubky 20, maximálně 25 m. Eluviální pokryv v místě ložiska Okrouhlá Radouň není plošně zvodněný. Horniny nepostižené dobýváním (eventuelně nepostižené silnými metasomatickými a hydrotermálními procesy) jsou velmi málo propustné až nepropustné.

 3.4.        Průběh zatápění

1    Zatápění dolu započalo v roce 1.7.1990..

2.      Hladina vody v dole stoupala až na uroveň 527,5 v roce 1993 m n.m. kdy hrozila kontaminace rybníka v obci Okrouhlá Radouň. Dosavadní dekontaminační stanice začala pracovat v roce 1993 šaržovitě s vyváděným objemem okolo 50 tis. m³ za rok.

3.      Přítok důlních vod se koncem roku 1997 ustálil.

4.      Chemismus důlních vod se měnil v průběhu exploatace ložiska tak, že během rozvoje dobývání (zvětšování objemu vydobytých prostor) se počáteční koncentrace látek ve vodě snižovala. Tento efekt je způsoben vymytím rozvětralých partií ložiska vlivem snížení hladiny v centru deprese a tím zvýšením rychlosti proudění podzemních vod k místu čerpání. Tento fakt je konstatován pouze z ústního podání, chemické analýzy staršího data nebylo možné v rámci této práce dohledat.

5.      Ve fázi stabilizace volných objemů ložiska dochází ke stabilizaci chemismu důlních vod . Výjimkou jsou mimořádné průvaly podzemních vod z průzkumných nebo svislých děl. Toto období na tomto ložisku trvalo okolo 20 let. V rámci této práce nebylo možné dohledat údaje z let 1988 – 1998.

6.      Od okamžiku zastavení čerpání důlních vod dochází k zaplavování založených a těžbou narušených partií. Roztoky se obohacují lehce rozpustnými sloučeninami, které byly dosud prakticky osušené (vystavené oxidaci) v centru ložiska. Toto období nelze přesně specifikovat, ale podle analogie trvalo přibližně 2 roky.

7.      Po zahájení intenzivního odčerpávání důlních vod v roce 1993 dochází k ředění důlních vod a postupnému snižování koncentrace rozpuštěných látek. Zachycené maximum je v roce 1998 (absence předcházejících údajů).

8.      Ke snížení obsahu hlavních komponent v důlní vodě na úroveň o málo vyšší než v počátcích těžby dochází od roku 1998 během 2 let. Je však možné, že se jedná pouze o efekt stratifikace koncentrovanějších rozroků v hlubších partiích ložiska.

4.   Ložisko Příbram

4.1.        Základní geografická data

Zájmové území se nachází východně až jihovýchodně od Příbrami. Je tvořeno uzavřeným ložiskem uranových rud Příbram. Nadmořská výška zájmového území se pohybuje v rozmezí od 420 m n.m. do více jak 600 m n.m. Na severozápadě je oblast tvořena kambrickými a algonkickými horninami, na JV až V tvoří území žulový masív.

Na povrchu ložiska se společně s objekty spojenými s těžbou (těžební areály jednotlivých šachet, odvaly, propady apod.) nacházejí komplexy lesů, luk a zemědělsky využívané půdy. Podnebí příbramského regionu je ovlivňováno nadmořskou výškou. Průměrná teplota v období 1901 – 1975 byla 7,2^oC. Průměrný roční srážkový úhrn dle ČHMÚ činí 668 mm.

Z hydrologického hlediska spadá sledovaná oblast do povodí řeky Berounky, Vltavy a Otavy.

Rozsáhlé dobývání uranu v ložisku Příbram vyústilo ve vznik významného depresního kuželu, který ovlivňuje režim povrchových vod v širokém okolí. Nezanedbatelné jsou také projevy težby na povrch, jako jsou propady, vznik odvalů či vyvedení důlních vod na povrch.

4.2.        Geologie ložiska

            Příbramské uranové ložisko je největším hydrotermálním ložiskem v České republice a patří k největším hydrotermálním žilným ložiskům uranu na světě. Je lokalizováno převážně v horninách pláště v těsném kontaktu středočeského plutonu v pásu protaženém ve směru JZ - SV v délce cca 24 km při šířce 1 - 2 km.

            Rudní žíly jsou v prostoru ložiska vyvinuty nerovnoměrně a tvoří tzv. žilné uzly. Nejvýznamnějšími průvodními horninami jsou regionálně i kontaktně metamorfované sedimenty svrchního proterozoika (jílovce, prachovce a pískovce s polohami intraformačních slepenců) s 96 % uranového zrudnění. V jejich podloží se nacházejí sedimentárně-vulkanogenní horniny s 2,9 % uranového zrudnění. V sv. části ložiska jsou horniny proterozoika diskordantně překryty slepenci a pískovci spodního kambria s 1 % uranového zrudnění..

Horniny plutonu jsou reprezentovány granodiority až granity s 0,1 % uranového zrudnění. Starší gabra a gabrodiority tvoří xenolity v granitoidech a pně v horninách pláště. Zastoupeny jsou žilné vyvřeliny starší (diabázy, křemenné porfyry), současné (metaporfyrity aj.) i mladší (aplity, pegmatity, intermediální porfyrity, lamprofyry aj.).

Mocnost žil se zpravidla pohybuje od cm do 1 m, extrémně dosahuje až 10 - 20 m.

Minerální výplň žil přísluší mladovariské polymetalické, uranové a sulfido - (selenidové) karbonátové asociaci. Jsou vyčleňovány  4 vývojové typy žil:

siderit - sulfidický (60 - 90 % minerálů 1. stadia),

kalcit-uraninitový (90 - 95 % minerálů 2., 3. a 4. stadia),

smíšený (všechna stadia po 10 - 50 %)

kalcitový (100 % 4. stadia).

Uranové minerály tvořily lemy na starších karbonátech a stěnách trhlin, žilky, ledvinité agregáty, hnízda a impregnace ve starších karbonátech a byly koncentrovány v plochých čočkách nepravidelného tvaru. Plocha čoček činila několik dm² až stovky m², výjimečně i tisíce m². Celkem bylo na ložisku v letech 1949 až 1991 důlními pracemi otevřeno přes 2 500 žil, z nichž 1 601 obsahovala uranové zrudnění, 35 polymetalické Pb-Zn-Ag zrudnění a na 19 žilách byly výskyty stříbrných rud. Uranové zrudnění bylo vyvinuto v intervalu 1 450 m - od povrchu až do úrovně 28. patra.

4.3.        Hydrogeologické poměry.

Krystalické (metamorfované) horniny hydrogeologicky představují prostředí s puklinovou propustností (puklinový kolektor), kde největší množství podzemní vody je akumulováno ve svrchní části, která je tvořena zvětralinami a relativně hustou sítí puklin v pásmu podpovrchového rozpojení hornin. V terénních depresích podél toků jsou až několik metrů mocné (max. 5 –10 m) akumulace aluviálních sedimentů (průlinový kolektor), které jsou propojeny podložním puklinovým kolektorem. Oba kolektory tvoří jeden spojitý systém a podílejí se významnou měrou na vytváření mělkého kolektoru podzemních vod hodnocené oblasti. Pukliny se od hloubky cca 50 m svírají a větší množství vody je obsaženo pouze v puklinových systémech, které jsou vytvořeny v okolí významných strukturních a tektonických prvků (zlomy, rudní i nerudní žíly). V hloubce větší než 150 m je výskyt podzemní vody v puklinách velmi řídkým jevem. Koeficient filtrace horninového komplexu je uváděn n.10^-8 až n.10^-7 v puklinovém oběhu n.10^-7 až n.10^-5 m/s.

Mineralizace důlních vod bývá nízká, vody jsou hydrokarbonátového typu. pH 7,3 – 7,5 s teplotou 9 - 13^oC (na ložisku Příbram jsou vody o teplotě až okolo 28^oC). Chemické složení vod je dáno složením povrchových vod a výsledkem interaktivních procesů s horninovým prostředím, ve kterém vody cirkulují. Obsah uranu v důlních vodách se pohybuje v rozmezí 1.10^-6 až 5.10^-2 g/l. Množství radonu obsaženého v důlní vodě je značně proměnlivé.

4.4.        Průběh zatápění

1.      Zatápění dolu započalo 1.1.1990

2.      Do 31.7.1998 probíhá zatápění v oblasti Bytíz spolu s čerpáním (stavba podzemního zásobníku plynu)

3.      Hladina důlních vod se koncem roku 2002 nacházela na kótě 117 m n.m.. Do dolu je zapouštěna povrchová voda v objemu  290 tis. m³ za rok.

4.      Od okamžiku zastavení čerpání důlních vod dochází k zaplavování založených a těžbou narušených partií. Roztoky se obohacují lehce rozpustnými sloučeninami, které byly dosud prakticky osušené (vystavené oxidaci) v centru ložiska. Po dosažení kóty zaplavení 434 m n.m. lze očekávat postupný pokles obsahu látek v důlní vodě. Délku tohoto období vzhledem k nejasnému objemu ustáleného výtoku a rozloze ložiska nelze odhadnout. Analogií je možné se domnívat, že se bude jednat o dobu kratší než 10 let.

5.   Ložisko Vítkov

5.1.        Základní geografická data

 Ložisko Vítkov leží asi 4 km na východ od okresního města Tachov.  Terén v okolí ložiska má převážně rovinatý charakter, je jen mírně členitý. V podstatě tvoří dno tak zvané tachovské kotliny. Nadmořská výška okolního terénu se pohybuje v úrovni o málo vyšší než 500 metrů n. m. Nejnižší místo leží v úrovni koryta řeky Mže. (Jáma Vítkov II má nadmořskou výšku 480,6 m).  Podnebí oblasti je kontinentální, mírně teplé. Střední roční teplota se pohybuje kolem +7 ⁰C, střední roční teplota v měsíci lednu činí -2 až -4 ⁰C, v červenci je mezi +15 až +17 ⁰C. Střední množství srážek je okolo 640 mm za rok. Sněhová pokrývka leží v okolním terénu 30 až 90 dní v roce. Převládají větry západních směrů. Sněhová pokrývka dosahuje v převážné míře tloušťku do 20 cm.

5.2.        Geologická pozice

Ložisko Vítkov II se nachází v centrální části západního exokontaktu borského masívu, který leží na kontaktu s horninami moldanubika představovanými biotitickými až amfibolickými pararulami a amfibolity.  Magmatity tvořící převážnou část ložiska jsou reprezentovány jednak staršími druhy dioritového složení, které mají ve stavbě ložiska podřadnější úlohu a dále magmatity variského stáří, které tvoří podstatnou část ložiska. Jedná se o porfyricko-biotitické žuly. Nejmladšími magmatickými horninami jsou lamprofyrové žíly submeridiálního směru. Ložisko je tvořené tělesy hydrotermálně metasomatických U-rud (velký plošný rozsah, mocnost až 10 m) s žílami a prožilky vyplňující trhliny o mocnosti cm až dm (malý plošný rozsah). Hlavními uranovými minerály je uraninit, brannerit a coffinit (v zóně hypergenese i uranofan a uranové černě). Uranová mineralizace je doprovázena chloritizací a sericitizací okolních hornin. Doprovodnými minerály jsou markazit, galenit, sfalerit, pyrit, magnetit, hematit.

5.3.        Hydrogeologická charakteristika

 Eluviální pokryv je značně propustný a má v místech, kde leží ložisko Vítkov II, mocnost 2 až 3 m. Vyznačuje se rychlým vsakováním vody atmosférického původu a jejich svodem do míst níže položených, vyplněných aluviálními sedimenty řeky Mže. Další zóna rozpukání žulového podkladu je v hloubce 20 až 25 m a do hloubky 35 m je zvětrávací proces makroskopicky pozorovatelný. Hlavní svod vod do důlních prostor probíhá po tektonických poruchách a v místech dobývacích prací, které vycházejí svými projevy až na povrch (dobývací práce provedené nad 1. patrem).

5.4.        Průběh zatápění

1.      Ukončení těžby bylo k roku 1990, zatápění dolu započalo prakticky ihned. 

2.      25.1.1994 byl zjištěn výron důlních vod na kótě 465,44 m n.m.

3.      Hladina důlních vod se koncem roku 2002 ustálila na kótě 467,69 m n.m. a výtok dosahuje přibližného objemu 100 l za minutu.

4.      Chemismus důlních vod se měnil v průběhu exploatace ložiska tak, že během rozvoje dobývání (zvětšování objemu vydobytých prostor) se počáteční koncentrace látek ve vodě snižovala. Tento efekt je způsoben vymytím rozvětralých partií ložiska vlivem snížení hladiny v centru deprese a tím zvýšením rychlosti proudění podzemních vod k místu čerpání.

5.      Fázi stabilizace nelze jednoznačně klasifikovat. Ložisko bylo dotováno nepravidelně výrony vysoce koncentrovaných vod z průzkumných děl.

6.      Od okamžiku zastavení čerpání důlních vod dochází k zaplavování založených a těžbou narušených partií. Roztoky se obohacují lehce rozpustnými sloučeninami, které byly dosud prakticky osušené (vystavené oxidaci) v centru ložiska.

7.      Je nedostatkem to, že od roku 1990 do roku 1995 se nevěnovalo více pozornosti kvalitě důlních vod. Je možné říci, že maximum koncentrace rozpuštěných látek v důlních vodách bylo v roce 1986. Období nárůstu koncentrace trvalo přibližně 6 let.

8.      Po zjištění výronu důlních vod na povrchu bylo obnoveno sledování chemismu vod. Důlní voda má po dosažení zátopové úrovně zvýšenou koncentraci rozpuštěných látek. Rozrušené partie ložiska jsou zatopeny a při pozorovaném i nepozorovaném odvodnění ložiska dochází k ředění důlních vod a postupnému snižování koncentrace rozpuštěných látek.

9.      Ke snížení obsahu hlavních komponent ve důlní vodě na úroveň o málo vyšší než v počátcích těžby dosud nedošlo. Tento fakt je dán pravděpodobně malým objemem výronu..

6.   Ložisko Zadní Chodov

6.1.        Základní geografická data

Ložisko Zadní Chodov leží asi 2 km západně od obce Zadní Chodov (cca 15 km od Tachova).  Terén v okolí ložiska má rovinatý charakter, mírně zvlněný. Nadmořská výška okolního terénu se pohybuje okolo 550 až 650 m n. m. (minimální nadmořská výška je v zářezu Hamerského potoka u obce Zadní Chodov cca 500 m n. m.).  Podnebí oblasti je kontinentální, mírně teplé. Střední roční teplota se pohybuje kolem +7 ⁰C. (těsně pod 7 ⁰C), střední roční teplota v měsíci lednu činí -2 až -4 ⁰C, v červenci je mezi +15 až +17 ⁰C. Střední množství srážek je okolo 660 mm za rok. Sněhová pokrývka leží v okolním terénu 35 až 90 dní v roce. Převládají větry západních směrů. Sněhová pokrývka dosahuje v převážné míře tloušťku do 30 cm.

Oblast ložiska leží v podhůří Českého lesa, lesní porosty tvoří cca 40 % plochy (převážně smrk s malým podílem borovic a listnatých stromů). Jedná se o bramborářsko-obilnářskou oblast (charakter zemědělské výroby).

6.2.        Geologická pozice

Ložisko Zadní Chodov se nachází v souvrství metamorfovaných hornin moldanubika, a to v horninách pestré skupiny západočeského moldanubika v exokontaktu borského granitoidního masívu. Pestrá skupina moldanubika v oblasti ložiska je reprezentována především slabě migmatitizovanými biotitickými a cordierit-biotitickými rulami a amfibolity. V horninovém komplexu jsou zastoupeny i amfibolicko erlánové stromatity a vložky mramorizovaných vápenců.

Horniny jsou proniknuty mladšími intruzemi dioritového složení a přímo i granitoidního charakteru.

Velká rudní tělesa jsou vázána přímo na tektonické poruchy a tvoří je především rudy disperzního (vtroušeného) charakteru. Malých rudních těles vázaných na žilné struktury je na ložisku velmi málo (do 5 % celkového objemu rudy). Jedná se tedy o ložisko hydrotermálně-metasomatického typu uranového zrudnění. Velká rudní tělesa mají mocnost do 10 m. Žíly mají mocnost cm až dm. Hlavními uranovými minerály je coffinit (cca 65 %), uraninit (cca 25 %), brannerit (do 10 %). Uranová mineralizace je doprovázena chloritizací a sericitizací okolních hornin. Doprovodnými minerály jsou pyrit, markazit, apatit, hematit.

Karbonáty v rudě jsou obsaženy v množství cca 2-3%, okolní metasomatity mají objem karbonátů do 1-2%.

6.3.        Hydrogeologická charakteristika

Eluviální pokryv je značně propustný a má v místech, kde leží ložisko Zadní Chodov, mocnost 2 až 3 m. Horninový podklad je tvořený především rulami. Hlubší zóna zvětrávání dosahuje do hloubky 20, maximálně 25 m. Eluviální pokryv v místě ložiska Zadní Chodov není plošně zvodněný.

Horniny nepostižené dobýváním (eventuelně nepostižené silnými metasomatickými a hydrotermálními procesy) jsou velmi málo propustné až nepropustné.

Chodovský potok  i Huťský potok mají prokazatelnou komunikaci se zatopeným dolem. Množství vod, které se takto do podzemí dostává je odhadováno na 5l.s^-1.

6.4.        Průběh zatápění

1.      Zatápění dolu započalo 1.2.1993

2.      22.3.1995 byl zjištěn výron důlních vod na kótě 538,3 m n.m.

3.      Hladina důlních vod se koncem roku 2002 ustálila na kótě 545,3 m n.m. a výtok dosahuje přibližného objemu 800 l za minutu.

4.      Chemismus důlních vod se měnil v průběhu exploatace ložiska tak, že během rozvoje dobývání (zvětšování objemu vydobytých prostor) se počáteční koncentrace látek ve vodě snižovala. Tento efekt je způsoben vymytím rozvětralých partií ložiska vlivem snížení hladiny v centru deprese a tím zvýšením rychlosti proudění podzemních vod k místu čerpání.

5.      Ve fázi stabilizace volných objemů ložiska dochází ke stabilizaci chemismu důlních vod . Výjimkou jsou mimořádné průvaly podzemních vod z průzkumných nebo svislých děl. Toto období na tomto ložisku trvalo okolo 15 let.

6.   Od okamžiku zastavení čerpání důlních vod dochází k zaplavování založených a těžbou narušených partií. Roztoky se obohacují lehce rozpustnými sloučeninami, které byly dosud prakticky osušené (vystavené oxidaci) v centru ložiska.

7.   Je určitým nedostatkem to, že v tomto historicky nejkratším obdobím „života“ ložiska bylo získáváno nejméně údajů. (hladina důlních vod byla hluboko, problém nebyl žádný. Toto období trvalo přibližně 2 roky.

8.   Po zjištění výronu důlních vod na povrchu bylo obnoveno sledování chemismu vod. Důlní voda má po dosažení zátopové úrovně zvýšenou koncentraci rozpuštěných látek. Rozrušené partie ložiska jsou zatopeny a při pozorovaném i nepozorovaném odvodnění ložiska dochází k ředění důlních vod a postupnému snižování koncentrace rozpuštěných látek.

9.   Ke snížení obsahu hlavních komponent ve důlní vodě na úroveň o málo vyšší než v počátcích těžby dochází během 4-5 let.

7.  Přílohy

Tabulka – Výsledky analýz důlních vod z roku 2002

Z předložené tabulky je patrné, že charakter důlních vod na posuzovaných žilných ložiscích je velmi podobný (včetně vod dosud zcela nezatopeného ložiska Příbram).