Josef Hrabák se narodil roku 1833 v obci Sirá u Zbiroha, tedy na druhé straně Brd. Po absolvování národní školy ve vedlejší obci Lhota byl přijat na plzeňské gymnázium, kde také roku 1853 maturoval. Poté absolvoval Báňskou akademii v Banské Štiavnici.
Během sedmi let po ukončení Báňské akademie (absolvoval roku 1857) působil krátce v Banské Štiavnici na Ředitelství státních dolů, lesů a statků, poté rok v chorvatském Tergove, kde vytáhl z krize tamní soukromou měďařskou důlní a hutní společnost. Po návratu mu bylo zamítnuto působit jako asistent na Báňské akademii v Banské Štiavnici, přešel tedy na Báňskou akademii Leobenu. Zde působil jako druhý asistent na katedře matematiky a mechaniky. Nechci příliš brnkat na sociální strunu, avšak není nepodstatné připomenout, že Hrabák, zvyklý na skromné poměry z početné rodiny, vydělávající si na studia kondicemi, byl nucen několikrát požádat ministerstvo financí o drahotní příplatek. Ministerstvo financí mu poskytlo 2x symbolickou výpomoc, která tíživou situaci neřešila. Koncem roku 1864 byl přeložen do Příbrami, a to do hlavního závodu státních dolů, obor horního strojnictví a stavitelství. Vzhledem k tomu, že jeho plat se příliš nezvýšil, opět uvažoval o odchodu na jiné místo do Idrie, Vídně, Brna nebo Prahy.
Ovšem ve školním roce 1867/68 se uvolnilo místo na příbramské Báňské akademii a Josef Hrabák byl jmenován zatupujícím profesorem na katedře báňského a hutního strojírenství. Působení na Báňské akademii a tehdejší situace školy byly asi největším důvodem, proč v Příbrami zůstal, neboť, jak již bylo řečeno, ani zde si finančně příliš nepolepšil. Roku 1871 byl jmenován řádným profesorem příbramské akademie. Pokračovala vědecká práce a odborná publikační činnost. Při vyučování preferoval osobní poznatky z praxe, konal se studenty mnohé cesty po dolech a hutích Evropy, ale především po okolí Příbrami. Hrabák kladl důraz na aktivní účast posluchačů při výkladech a zdůrazňoval nutnost vytváření vlastních názorů posluchačů, zejména při exkurzích do báňských a hutních provozů, které mnohdy mohly nahradit řadu teoretických výkladů. Svědčí o tom i řada studijních cest, které vykonal jak on sám tak i s posluchači po Čechách a v zahraničí. Dokladem je 74 Hrabákových zápisníků z těchto cest obsahující četné záznamy, skici i výpočty.
Po celou dobu svého pedagogického působení bojoval o udržení a holou existenci příbramského ústavu, neboť v Rakousko-Uhersku byla jednoznačně protežována akademie v Leobenu. Kromě samozřejmé prestižní rivality mezi oběma akademiemi je nutno jistou vinu přičíst také protičeské náladě na ústředních úřadech. Také k pedagogické činnosti přistupoval velmi svědomitě a v 80. letech 19. století by si již považovaly za čest mnohé významné vzdělávací ústavy, kdyby do jejich pedagogického sboru přišel prof. Josef Hrabák. Ten však podobné nabídky odmítal, neboť cítil své osudem určené místo v Příbrami, kde akademie vyžadovala důraznou obranu proti útokům na svou samostatnost.
Profesor Hrabák udržoval styky s mnoha
osobnostmi jak z vědeckého tak společenského života té doby. Do
druhé skupiny patřil i Vojta Náprstek. Tento cestovatel, mecenáš a nadšený
zakladatel na konci 80. let 19. stol. pojal nápad po vzoru západních zemí
založit ve své vlasti Klub českých turistů. Stalo se tak 11.6.1888 v Praze
a prof. Josef Hrabák byl velmi pravděpodobně při tom. Vojta Náprstek po úvodním
nadšení předal vedení jiným, v případě KČT architektu Vratislavu
Pasovskému, a pln nadšení organizoval vznik jiného klubu. Prof. Josef Hrabák
byl trochu jiného ražení. Stal se dne 16. března 1889 spoluzakladatelem
příbramského Klubu českých turistů, jednoho z prvních pěti v našich
zemích. Prvním předsedou byl zvolen ředitel gymnázia PhDr. Čeněk Vyhnis,
ředitel příbramského gymnázia. Že se jím nestal prof. Hrabák, pravděpodobně
iniciátor vzniku tohoto klubu v Příbrami, lze zřejmě vysvětlit značným pracovním
zaneprázdněním na akademii, kde právě končilo jeho rektorské období. Předsedou
byl zvolen v roce 1892. Členské
schůze příbramského odboru (1 x měsíčně) se konaly ve spolkové místnosti
hostince U císaře rakouského - Hotel Buchar, neboť Max Buchar byl také členem,
ostatně jako každý, kdo v tehdejším městě něco znamenal. Tehdy to patřilo
k dobrému jménu. Mezi největší úkoly, které si členové předsevzaly, bylo
vytvoření sítě značených cest a vydání průvodce s mapou po Příbrami a
okolí. Jak sám profesor Hrabák později zapsal: „…krajina krasami a zajímavostmi
přírodními tak bohatě nadaná zajistě zasluhuje všeobecné pozornosti. Z té
příčiny příbramský odbor turistický se
postaral, by lesích zdejších se označily četné cesty vedoucí nejkrásnějšími
místy“.
Jako první byly označeny cesty k
Pilskému a Lázskému rybníku, a to na jaře roku 1890. Rychle následovaly další
cesty: Příbram - Třemošná, Jince - Plešivec, Bratkovice - Jince a Jince -
Eliščina rozhledna na vrchu Písky, kdy jsou v pozdějším knižním průvodci
všechny potřebné informace pro poutníky: „Na tento vrch (Písky) vede silnice
jinecko-hostomické pohodlná lesní cesta, mimo tj. klubem turistů od nádraží
jineckého označena pro pěšce pohodlná kratší cesta, stále lesem vedoucí. Blíže
nad domkem horníka Šimáčka (kdež možno se občerstviti) zřízena jest nákladem
knížete Hanavského (podnětem Příbramského odboru
českých turistů) pěkná rozhledna (15 m) kněžny Elišky. Překrásný rozhled se nám
tu otvírá.“
Oblíbeným cílem bývala také zřícenina hradu Valdek a na protilehlém svahu přes Červený potok se tyčící Jindřichova skála. Tyto lokality dnes již nemáme možnost navštívit. V roce 1895 činila délka značených cest již 114,5 km. Od počátku existence KČT byl prof. Josef Hrabák členem „označovacího družstva“. Účastnil se také mimo jiné vytyčení a označení naší první dálkové trasy, která vedla z Prahy na Šumavu, a to přes Brdy, dnešní Vojenský výcvikový prostor Jince.
Velmi významným počinem bylo vydání prvního průvodce po zdejším kraji, totiž Průvodce po Příbrami a okolí hlavně též po příbramských dolech. Vydaný podnětem příbramského odboru klubu českých turistů z roku 1892, za předsednictví a redakce prof. Josefa Hrabáka, c. k. vrchního horního rady se 36 vyobrazeními a 5 mapami. V Příbrami Nákladem knihkupectví Karla Simona. 1893. Hlavním spolupracovníkem byl Jindřich Klecanda, c.k. prof. na vyšším gymnáziu v Příbrami, autor několika textů a pérových kreseb. Přispěvateli byli také oba jednatelé odboru klubu českých turistů nynější Ladislav Malý – učitel na Březových Horách a Josef Simla, c.k. profesor na učitelském ústavu v Příbrami. Dále František Stejskal, učitel na měšťanské dívčí škole (botanik, sestavil seznam brdské květeny). Fotografiemi, přispěli amatéři Ferdinand Zahrádka, c.k. profesor gymnázia a pan Max Buchar, majitel hotelu.
Průvodce je rozdělen na 3 části, a to: I. Příbram se Svatou Horou a město Březové Hory, část II. Okolí příbramské, část III. Příbramské doly. Není nezajímavé zde připomenout, že autorem Stručných dějin města Příbramě (s Josefem Simlou, profesorem na příbramském učitelském ústavu) je také prof. Hrabák, který svého času během studií míval z dějepisu a zeměpisu dostatečnou. V II. části - Okolí příbramské nás autor seznamuje s horopisem a vodopisem, brdskou květenou a doporučuje oblíbené výlety v nejbližším okolí. Zmíněny jsou také výlety na atraktivní cíle ve vzdálenějším okolí, které jsou zvládnutelné využitím alespoň při cestě tam nebo zpět povozu či vlaku. Orlík, Zvíkov, Žebrák a Točník. Pro zdatnější turisty byl oblíbený výlet před centrální Brdy do Strašic a Holoubkova. Tuto cestu, také značenou turistickou trasu, doporučuje ve svém Průvodci také prof. Hrabák: „…lze turistovi jen poněkud na nohy zdravému podniknouti následující velmi vděčný celodenní výlet až do Strašic a zpátky. V den pěkné počasí slibující vyjděme z Příbramě o páté hodině ranní (a raději o něco dříve) s malou láhvičkou buď silného vína (Sherry) neb cognacu a s kouskem salámu i s rohlíkem (vedle mapy) v turistické kabele neb kapse, kráčejme. Konečně z lesa cesta nás vyvádí a do Strašic přivádí. Bez okolků dopřejme si odpočinku a posilnění v příjemném hostinci poblíž železáren. V hostinci pak můžeme prodleti až i do 3 hod. odpol. Mámeť před sebou ještě skorem cestu dvouhodinovou. Buď v Mýtě neb raději v Holoubkově zastavme se ještě v hostinci; a kolem půl sedmé (dle nynějšího jízdního řádu) vstupme pak do vlaku, který nás do Zdic na večeři odveze. Po večeři asi o 10. hodině jest nám jeti ze Zdic na Příbram. V celku nám bylo vykonati volně jdoucím z Příbrami až do Mýta neb Holoubkova asi 7 1/2 hod. Jest to výlet poněkud namáhavý, ale kdo ho podnikne, nebude toho litovati!“ V průvodci je věnována pozornost celým Brdům, tedy i jejich jižní části, která je turistům volně přístupná. Zde je věnována pozornost především Třemšínu, neboť, jak prof. Hrabák připomíná, vrchol Třemšína byl oblíbeným cílem již od počátků turistiky, na jeho vrcholu se konaly také poutě lidu. Byla zde roku pořízena 1888 správou tamního arcibiskupského panství rozhledna o 4 patrech. Profesor Hrabák poměrně odvážně, ale snad pravdivě píše, že „…vyhlídka z Třemšína jest z nejkrásnějších v celých Čechách“. Skutečně nešetří chválou. O to žalostnější je srovnání s dnešním stavem, kdy chatrná rozhledna poskytne odvážlivcům výhled jen do korun okolních lip. Závěrečná část představující příbramské doly zahrnuje oddíl historický a oddíl odborně poučný. Jeho účelem je, aby každý obecně vzdělaný člověk: „když by příbramské doly i příslušnou huť navštívil, ku svému uspokojení řádně pochopiti mohl všeliké ty přečetné práce, které horníkovi a hutníkovi za pomoci různých mechanických a lučebních pomůcek vykonati jest, nežli se ta rudnatá hrouda z lůna matičky země dobude, a nežli se z té tvrdé hroudy posléze zrnko čistého stříbra vyrobí“. V části výkladu o hutnictví se malinko nechává unést svou vědeckou profilací a při popisu mechanické úpravy rudnin sám píše, že výklad poněkud prodloužil, ovšem nevyhnutelně, neboť mechanická úprava v sobě zahrnuje nejzajímavější a nejtěžší část hornické vědy. A vkládá ještě odbočku, v níž se čtenář Průvodce seznámí s teoretickým výpočtem mechanické úpravy zrnité hmoty. Zde je snad možné připustit, že prof. Hrabák již malinko zaběhl mimo účel jím redigovaného Průvodce. Ovšem nutno říci, že s tím nejlepším úmyslem, vtěsnat do několika stránek ta nejzajímavější specifika zdejšího kraje i svého vlastního vědeckého oboru. Nejsem si zcela jist, zda každý návštěvník přijíždějící do Příbrami byl či je zevrubně seznámen s mechanikou pevných látek, jejíž solidní znalost je nutností k pochopení Hrabákova výkladu o procesech probíhajících v příbramských hutích. V každém případě se však jednalo o významný počin, jeden z prvních tohoto druhu v našich zemích. Všem, kdo na vzniku této publikace měli podíl, patří úcta a poděkování.
Snad lze říci, že v Hrabákově duchu činnost příbramského KČT probíhá dosud. V žádném případě není kladen důraz na sportovní výkony, ale především na kulturně poznávací. Také schůze se konají 1x měsíčně. Bohužel již není možné ke schůzím KČT využívat prostory bývalého Bucharova hotelu.
K životu profesora Josefa Hrabáka je nutno ještě doplnit, že 1899 odchází do výslužby a dokončuje svá syntetická díla o důlních lanech, vývoji hutnictví a dějinách českého železářství. Dlouhá léta byl členem příbramského zastupitelstva. Roku 1907 jako první v rakousko-uherské monarchii obdržel čestný doktorát montánních věd, roku 1913 byl jmenován čestným občanem města Příbram. Zemřel roku 1921.
Litreratura:
Hrabák Josef, Průvodce po Příbrami a okolí, Příbram 1893.
Majer Jiří, Z dějin Vysoké školy báňské v Příbrami, Příbram 1984.
Petřík Miloš, 100 let turistiky v okrese Příbram, Příbram 1989.