Kam
jen sahá lidská paměť, doprovázejí tok času nepřetržité změny, přinášející
důkazy dějů a událostí, kterými prošla minulá staletí. Působí dále, před našimi
zraky, v maličkostech i věcmi zásadními, a zanechávají stopy svědectví. A
těmito němými svědky historického vývoje jsou památky. Představují originální
doklady s mimořádnou výpovědní hodnotou, dokumentující existenci
společnosti, úroveň vědy, techniky, umění a jiných oborů lidské práce a života.
Pro Příbramsko mají zvláštní význam
montánní památky, a to písemné povahy; neméně důležité jsou i ty hmotné –
movité a nemovité, jejichž zásluhou získala také Příbram svoji osobitou tvář
historického hornického města. Velice často jde o unikátní pozoruhodnosti, jak
po stránce technologické, historické, architektonické, umělecké či jiné, zcela jedinečně
dotvářející atmosféru zdejší lokality. Následující stránky si kladou za cíl
doprovázet čtenáře a ukázat některé
z oněch výsledků lidského umu, poznání,
ctižádosti, podnikavosti a zručnosti, zrozených za uplynulá staletí, které jsou
nyní ve správě Hornického muzea Příbram. Vzbuzují v nás přirozenou úctu,
hrdost, ale též sentiment, nostalgii a podnět k sebereflexi. Odkrývají
otisky minulosti a umožňují nahlédnout pod její vzájemně se překrývající
vrstvy. Reprezentují lidské tvoření, představivost, vzdělanost a paměť, která
je zároveň kontinuitou, na níž mohou navázat nové generace. To vše existuje i
s viditelnými šrámy po zaniklých aktivitách ve znamení míjejícího se času.
Přibližují lidskou činnost - báňské podnikání, které po staletí, více či méně,
ovlivňovalo život zdejšího kraje a nejednou zaznamenalo i nadregionální,
dokonce světový úspěch.
Od doby mýtických pověstí, doložených spíše ojedinělými archeologickými nálezy v období mladší a pozdní doby bronzové (lesní revír Placy, Bytíz, Brod, Lazec), až po dnešek, nás dělí zhruba tři tisíciletí. Tento časový interval je možné dokumentovat památkami, jejichž množství i kvalita jsou různé, což bylo dáno mnoha faktory.
Ve
slově památka se ukrývá tvůrčí síla lidí, kteří se tu mnohdy krátce a nebo
naopak i celoživotně zapsali svojí činností do sledovaných dějů.
Nezanechali však jen vzpomínky nebo
doklady dávných časů, nýbrž živé schránky vlastních tvůrčích schopností. A
v těchto zbytcích minulosti, blízké i vzdálené, dodnes koluje ohromný
duchovní náboj. Památky nejsou pouhým historickým dokumentem , ale prezentací
umu, citu a života, který nemizí. Znamenají souvislý život, rozvíjený od
nepaměti do současnosti, v němž dále dýchá s přítomností i minulost a
naopak.
Montánní památky však rovněž zavazují, neboť naléhavě připomínají, že je nutné vést kroky k soustavné péči a starostlivosti o hodnoty, které byly kdysi vytvořeny. Minulost nás učí, ukazuje směr kupředu a nastiňuje povinnost neopouštět cestu lidského konání, chtění i cítění.
Nejstarší hmotné movité montánní památky, mimo přírodnin, nacházející se ve správě Hornického muzea Příbram, se vážou k prvním historicky známým obyvatelům regionu, kterými byli Keltové. Od keltského kmene Bójů je odvozen též latinský název českých zemí - Bohemia, země Bójů. Působení Keltů na Příbramsku je dáváno do souvislosti s jejich renomé schopných prospektorů kovů, hutníků, kovářů a uměleckých řemeslníků. Dokladem mistrovského keltského šperkařství jsou ve Sbírce Hornického muzea Příbram například dva laténské bronzové náramky z 3.-2. století před n.l., nalezené na Milínsku u Radětic a nedaleko Drsníku, nebo bronzový řetízek, náramek, spona a další předměty z Brodu, vykopané archeology v roce 1988. Řada nástrojů používaných Kelty si zachovala svůj tvar dodnes.
Na Příbramsku měli keltští kovkopové možnost exploatovat především ložiska stříbra, olova, mědi, ale i zlata a železa. Naznačují to četné jevy. Jednak existence výrazné surovinové základny v tomto regionu právě v okolí keltských sídlišť, dále určité topografické vztahy a konečně i globální charakter osídlení zdejší oblasti. Dosti reálná je například teorie o rýžování stříbra v jeho ryzí podobě podél říčky Litavky od Březových Hor dále k Bohutínu. Existují unikátní pozůstatky čtyřúhelníkových keltských svatyň z oblasti mezi Třebskem a Kamennou, jejichž vznik pravděpodobně souvisí s místním rýžováním zlata. Poblíž Konětop, Jerusalema a Brodu bylo zjištěno další pravěké sídliště s nálezy z laténského a částečně pozdně halštatského období. Je mezi nimi i železná spona, zápona, torzo kopí, několik kusů strusky a vzorek rudy.
Nejstarší stopy po montánní činnosti Slovanů nás přivádějí do 10.-11. století, některé však nejsou věrohodně doložené. Koncem 40. let 20. století se například ve východní části současného Náměstí T.G. Masaryka v Příbrami, mezi budovou bývalého báňského ředitelství, kostelem sv. Jakuba a lékárnou U Bílého lva podařilo nalézt při zemních pracích, mimo střepů z užitkových nádob a dalšího materiálu, též zbytky železářské tavící pece. Jednotlivé předměty se však v průběhu let ztratily, takže není možné je dnes podrobit skutečně vědecké identifikační analýze a tím i potvrdit původně prezentovaný časový interval. Do 10.-11. století spadá datace dalších archeologických nálezů, a sice od Konětop, naznačujících, že tato lokalita měla nejspíše vazbu na metalurgii železa. V roce 1958 bylo prozkoumáno hutnické pracoviště ze 13. století u Radětic, orientované na výrobu železa, na jehož místě se od 14.-15. století pak následně těžila a upravovala olověná ruda.
Současná pramenná základna bezpečně dokládá místní těžbu a zpracování rud nejméně od 13. století, kdy se v březohorském rudním revíru, s polymetalickými ložisky Březové Hory a Bohutín zpracovávaly rudy se značným obsahem stříbra, olova, zinku a dalších kovů. Jejich těžba je dokumentována ve Sbírce Hornického muzea Příbram archeologickými nálezy z četných montánních lokalit z okolí Litavky od Bohutína k Březovým Horám, z povodí Pilského potoka v Brdech i od jinud, a také vykopávkami z neagreárního sídliště z území Březových Hor. Kromě vzorků strusky se podařilo objevit například železný hák zakončený koulí k upevnění okovu, pocházející z archeologického nálezu důlního díla ze 13. století u Bohutína, nebo hornickou sekerku a železný špičák z montánního pracoviště u Lazce, datovaného rovněž do 13. století.
Nejstarší písemný pramen o zpracování rud v příbramském regionu je listina z 21. dubna 1311, jíž postupuje pražský měšťan Konrád pražskému biskupu Janu IV. huť, kterou v Příbrami vybudoval se svými syny vlastním nákladem. Tato zpráva je považována za první písemný doklad místní těžby a zpracování olovnato-stříbrných rud. Existuje též názor, že se jednalo o huť železářskou. Kopii listiny mohou obdivovat návštěvníci Hornického muzea Příbram v expozici situované do bývalé cáchovny Ševčinského dolu. Vzpomínaný dokument potvrzuje určitou tradici báňské činnosti, sahající s jistotou před letopočet 1311.
Montánní práce na Příbramsku pokračovaly s různými úspěchy i v průběhu následujících staletí. Od 30. do konce 50. let 16. století vyvrcholila první výraznější těžební konjunktura, která však nepřekročila hranice regionu. Přesto způsobila příliv dalších horníků a hutníků, většinou Němců z Krušných hor. Tito kolonisté se mohli usazovat přímo v okolí těžebních aktivit na Březovém vrchu, dnešních Březových Horách. Havířská osada, existující dle archeologických nálezů již od 13. století, měla částečnou samosprávu a podléhala hornímu úřadu. Platilo zde Jáchymovské horní právo. Kovkopové byli organizováni v Horním bratrstvu, spravovaném hormistrem a přísežnými. Od krále Ferdinanda I. Habsburského získali v roce 1530 i vlastní pečetidlo, které nyní patří k cenným exponátům Hornického muzea Příbram. Tuto dobu dále přibližuje například zvon z původního hornického kostelíka sv. Prokopa (zvon je datován rokem 1580) i řada havířských pracovních nástrojů - želízka, mlátky, špičáky, troky a jiné. Technická úroveň zdejší montánní činnosti je výtvarně doložena v iluminovaném příbramském graduálu z 80. let 16. století.
Nejstarším dílem odborné literatury s hornicko-hutnickou tematikou ve Sbírce Hornického muzea Příbram je kniha J. Agricoly s názvem De re metalica libri XII, vydaná v Basileji roku 1556, s mnoha krásnými dřevořezy. Hodnotná je též její reedice vytištěná v Berlíně roku 1928. K vzácným starým tiskům tohoto zaměření se řadí rovněž práce nazvaná Sarepta od M.J. Mathesia, která vznikla v r. 1578 v Norimberku, či dílo T. Th. A. Paitnera pojmenované Versuch über die natürliche und politische Geschichte der böhmischen Bergwerke, vydané roku 1780 ve Vídni. Má mnoho zajímavých rytin, z nichž jedna zachycuje i příbramskou stříbrnou medaili z roku 1728. Na této pamětní medaili, představující zároveň ukázku světového medailerského umění, je rakousky císař Karel VI. s chotí Alžbětou Kristinou jak přijímají symbolicky od příbramských měšťanů stříbro ze zdejších dolů. Stejné téma nalezneme i na oválné rámované olejomalbě z téže doby. Dle písemných pramenů vznikla ve dvojím provedení, to druhé se stalo součástí sbírek vídeňské dvorní bibliotéky. Medaile, vzpomínaný obraz a Paitnerova kniha patří k chloubám Sbírky Hornického muzea Příbram. Mezi starými tisky z 18. století bychom neměli přehlédnout ani spis Maschinenwesen od H. Calvöra. Vznikl v Braunschweigu roku 1763, má množství rytin a plánků a také krásnou tlačenou vazbu. Obdobné to je i u knihy Ch. T. Delia s názvem Anleitung zu der Bergbaukunst, vytištěné v 2. polovině 18. století ve Vídni. Objevíme v ní četná vyobrazení důlních zařízení či rytinu s horníky. K takovýmto nádherným dílům s vynikající úrovní tiskové úpravy a vazeb náleží rovněž spisy F.E. Bruckmanna z roku 1727, Ch.A. Schlüttera z roku 1738, vydaná v Braunschweigu, a bylo by možné citovat i jiné tituly z fondů Hornického muzea Příbram.
Při vstupu do foyeru budovy mineralogicko-geologických a paleontologických expozic příbramského muzea upoutá snad každého návštěvníka monumentální, mimořádně hodnotná olejomalba ze 17. století, umístěná na čelní stěně vestibulu, s námětem z Lukášova evangelia, kapitoly XVI. Jde o výjev paraboly o hospodáři, který skládá účty svému pánu; v tomto případě se zodpovídá správce dolů a huti majiteli báňského podniku. Podobnou scénu bychom nalezli též na dvou olejomalbách ve sbírce proslulé galerie drážďanského Zwingeru. Zdejší obraz není signován, na rubu je v němčině poznámka, že pochází z příbramského horního úřadu (r. 1826). Pravděpodobně se sem dostal ze Saska (čilé styky mezi oběma zeměmi tehdy nebyly výjimkou, zvláště, jednalo-li se o oblast hornictví a hutnictví). Cenný je též soubor kreseb, litografií a rytin dokumentující báňskou činnost v řadě zemí Evropy, včetně Čech, od konce 18. století, v průběhu 19. a na počátku 20. století. Obraz hornické Příbrami a jejího společenského dění té doby dokreslují litografie se scénami ze života horních akademiků a portréty prvních profesorů zdejší báňské akademie. Unikátními exponáty muzea jsou též dva originální kartony, signované slavným malířem Mikolášem Alšem roku 1903, s námětem „Život příbramského horníka“. Podle nich byla tehdy provedena sgrafita na budově fyzikálního ústavu příbramské báňské akademie. Jiný soubor kolorovaných kreseb z první čtvrtiny 20. století, viděný spíše okem naivního pozorovatele, patří havíři J. Lexovi (zachytil například neopakovatelnou atmosféru hornických parád z přelomu 19. a 20. století a jiné). Významná a rozsáhlá je kolekce grafik a kreseb akademického malíře Karla Hojdena, který rodnému kraji a hornictví věnoval v podstatě veškeré celoživotní dílo. Některé jeho práce nesou ráz dobového dokumentu a reminiscence. Vybraná Hojdenova díla byla zařazena spolu s plastikami akademického sochaře Václava Šáry do muzejní expozice v šachetní budově dolu Vojtěch.
Nejvíce movitých montánních památek ve Sbírce Hornického muzea Příbram pochází z 19. a 20. století (mimo přírodnin - těm by bylo nutné věnovat samostatný příspěvek). Je to dáno především tím, že příbramské stříbrorudné hornictví dosáhlo v 2. polovině 19. století evropské a v některých směrech i světové úrovně. Na začátku 2. poloviny 20. století měla pak zhruba tři desetiletí strategickou funkci také těžba zdejšího uranového ložiska, jedné z nejdůležitějších součástí příbramské rudní oblasti. Této skutečnosti odpovídá i budovaná heuristická základna muzejní sbírky. Svědectví o tom přináší množství pracovních nástrojů, pomůcek, strojů a zařízení, jako jsou např. želízka, mlátky, špičáky, kracle, ruční vrtáky, vrtací kladiva a sbíječky, vrtací tyče s korunkami, troky, důlní vozy, nakladače, vrátky, svítidla, měřící přístroje, záchranářská technika, ochranné přilby, ukázky drátěných lan, pomůcky k trhacím pracím, vybavení důlních tesařů, zařízení k čerpání vody, vzduchotechnika, kompresory, parní těžní stroje, zařízení z huti, kolejová technika k zajištění horizontální přepravy, prostředky k vertikálnímu transportu atd.
Mezi unikátní sbírkové předměty se řadí pamětní želízko a mlátek s krásnou gravírovanou výzdobou zhotovené z březohorského stříbra roku 1853 na počest úspěchů zdejšího báňského podnikání a dále rovněž stříbrné, bohatě zdobené švancary, vyrobené při příležitosti dosažení světového prvenství 1000 m svislé hloubky jámy dolu Vojtěch v roce 1875. Reprezentují opět mistrovskou ukázku kovotepecké a stříbrnické umělecké práce. V muzejních fondech jsou dva exempláře pamětní stříbrné mince, ražené vídeňskou mincovnou na počest vzpomínaného světového rekordu (celkem bylo zhotoveno 1500 ks). Jde o první rakouskou minci s česko-německým nápisem.
Z textilního sbírkového fondu je nutné připomenout bohatě zdobený historický prapor spolku březohorských horníků a hutníků s názvem Prokop, který byl vyroben v polovině 19. století pražskou dílnou H.V.J. Trenkwald. Stejné provenience a stáří je i hornický spolkový prapor zasvěcený patronce sv. Barboře a prapor věnovaný patronu sv. Vojtěchu s nápisem „Zdař Bůh“. Dochovaly se také pracovní a slavnostní uniformy ( včetně doplňků) pracovníků příbramského horního podniku z 19. a 20. století, báňských úředníků, akademiků, profesorů Vysoké školy báňské nebo například členů hornické kapely atd.
Hornické muzeum Příbram shromažďuje ve své Sbírce množství předmětů lidové tvořivosti zdejších horníků a hutníků, mezi které patří i modely dolů s kombinací řezeb a dekorativních minerálů zvané štufnverky, dřevěné plastiky havířů a hornických patronů, betlémy a jiné.
Vysokou historickou a dokumentační hodnotu má listinný fond, jako například důlní mapy, technické plány a výkresy, fárací knihy, fotodokumenty (autorem některých byl dokonce i světově známý fotograf, příbramský rodák František Drtikol), kroniky či závěrečné zprávy (Závěrečná zpráva n.p. Rudné doly Příbram z roku 1985 a Závěrečná zpráva ložiska Příbram, DIAMO, s.p., o.z. Správa uranových ložisek Příbram z r. 1995) a jiné.1)
Zcela mimořádnou úlohu mají nemovité montánní památky. Ty, které spravuje Hornické muzeum Příbram, jsou převážně soustředěné v lokalitě Vojtěšského, Anenského, Ševčinského a Drkolnovského dolu.
Důl Vojtěch v Příbrami – Březových Horách (státem chráněná památka s číslem 2844) patřil k hlavním a z ekonomického hlediska k nejvýznamnějším dolům březohorského rudního revíru. Tento revír proslavil Příbramsko u nás i ve světě bohatou báňskou tradicí, jejíž počátky sahají až do dávné minulosti spojené s keltskou kolonizací. V polovině 16. století zde vyvrcholila první rozsáhlejší konjunktura dobývání stříbra a také díky ní povýšil císař Rudolf II. Habsburský roku 1579 Příbram na královské horní město. Původně samostatné horní město Březové Hory tento titul získaly roku 1897. Největší rozmach stříbrorudného báňského průmyslu nastal ve 2. polovině 19. století, kdy se zde vytěžilo 97,7 % celé rakousko-uherské produkce stříbra a olova.
Podstatná část dobývacích prací se tehdy realizovala právě v dole Vojtěch, původně zvaném Nová jáma, a poté přejmenovaném podle hornického patrona sv. Vojtěcha. Jáma se začala hloubit roku 1779 v údolí pod březohorským návrším Koráb, nedaleko místa původní středověké šachtice. Došlo k tomu zásluhou významného hormistra a huťmistra Jana Antonína Alise. V roce 1801 pronikli havíři již do 287,6 m pod zem. K odvodnění dolu sloužilo nejprve vodní kolo a od roku 1782 vodosloupcový stroj. V letech 1858 – 1859 došlo k zabudování prvního parního těžního stroje o výkonu 30 KS. Odpadní pára z tohoto stroje sloužila k vytápění budov v areálu dolu. O deset let později se podařilo proniknout již do hloubky 800 m a v roce 1872 do 900 m. I z těchto velkých hloubek bylo možné získávat značné zásoby stříbrné a olověné rudy. Tehdy pracovalo na Vojtěšské a s ní spojené Mariánské šachtě celkem 1388 horníků. Kromě parního těžního stroje byl v roce 1863 instalován též parní stroj na čerpání vody. Byl situován na 12. patro jámy a sloužil až do roku 1926, kdy došlo k jeho výměně za elektrický.
Již v 80. letech 18. století byla podle návrhu hormistra a huťmistra Jana Antonína Alise postavena při Vojtěšském dole nová úpravna rud, vybavená na tehdejší dobu nejmodernějším technických zařízením na drcení a propírání rudního materiálu. V letech 1928 – 1929 došlo na Vojtěchu k vybudování flotační úpravny.
Roku 1875 dosáhli těžaři ve Vojtěšském dole světového prvenství 1000 m svislé hloubky za pomoci jediného těžního lana. Na počest tohoto pracovního triumfu se konaly velkolepé oslavy na státní úrovni a s mezinárodní účastí. Svědkem událostí byla i současná šachetní budova postavená v roce 1870 na místě původní z období po roce 1779. Jedná se o monumentální průmyslový objekt 2. poloviny 19. století typu Malakov, který tvoří přirozenou dominantu Březových Hor. Tato romantická stavba byla budována pod vlivem německé pozdně gotické architektury. Její fasády jsou řešeny kombinací režného lomového zdiva z tzv. březohorského kamene a cihlových článků, při použití zajímavých tvarovek. Výška věže, měřená z nádvoří, činí 23,2 m; od lávky směrem k přilehlé komunikaci je výška hlavní šachetní budovy 21 m. Uvnitř budovy byla ocelová těžní konstrukce vysoká 16,23 m se dvěma lanovnicemi. Pro vertikální dopravu mužstva i rudnin byl v provozu parní stroj z produkce pražské továrny Breitfeld-Daněk o síle 450 KS (později upraven na 500 KS), instalovaný do sousední strojovny v letech 1888 – 1889. Na dole Vojtěch bylo dosaženo svislé hloubky 1248,9 m 35. patrem a i s tzv. volnou hloubkou je jáma hluboká 1262,9 m. Hloubení dolu bylo ukončeno v roce 1935, těžební práce však probíhaly, jak již bylo řečeno, až do roku 1978. V roce 1996 vykoupilo Hornické muzeum na Březových Horách hlavní šachetní budovu a strojovnu dolu Vojtěch od soukromých firem, které tyto objekty získaly počátkem 90. let v privatizaci. V roce 2000 při příležitosti 125. výročí dosažení světového rekordu ve svislé hloubce v této jámě došlo k slavnostnímu zpřístupnění historické budovy dolu Vojtěch. Muzeum sem situovalo expozici přibližující tuto významnou událost v dějinách hornictví a dále zde byla vytvořena galerie akademického malíře Karla Hojdena (1893 – 1975) a akademického sochaře Václava Šáry (1893 – 1951). V letech 1999-2003 se muzeu postupně podařilo získat, opravit a částečně zpřístupnit i někdejší vojtěšskou cáchovnu, kompresorovnu, lampárnu a chodbu směřující k jámě dolu Vojtěch.
Hornické muzeum na Březových Horách se může pochlubit dvěma mimořádně cennými technickými památkami světového významu. Jsou to parní těžní stroje Breitfeld-Daněk v dole Anna z roku 1914 a v dole Vojtěch z roku 1889.
Vojtěšský parní těžní stroj byl instalován do strojovny tohoto dolu v letech 1888 – 1889. Jedná se o ležatý kompaudní dvouválec se šoupátkovým rozvodem páry - systém Rider, s regulačním a zajišťovacím zařízením (vrtání válců 700 mm, zdvih 2000 mm, provozní tlak páry do 10 atm). Celková výška těžního stroje, včetně těžních bubnů, činí 6000 mm. Jeho výkon byl 450 KS (později upraven na 500 KS). Přepravoval dvě dvouetážové klece, každou při hmotnosti břemene 1900 kg. Těžní lano konstrukce Seal – Warington o průměru 27 mm mohlo být použito až do hloubky 1300 m. Parní těžní stroj, ve své vývojové řadě mimořádně dokonalý a i z estetického hlediska unikátní, sloužil po celou dobu bez větších oprav až do roku 1978, kdy došlo k uzavření březohorského rudního revíru n. p. Rudné doly Příbram. Poslední tři roky (od r. 1975) byl poháněn stlačeným vzduchem z turbokompresoru. Nyní mohou obdivovat jeho kvality návštěvníci Hornického muzea na Březových Horách. Původní zařízení sousední kotelny s parními generátory se nedochovalo.
Důl Anna v Příbrami – Březových Horách patří z hlediska historického, technického i architektonického k nejvýznamnějším hornickým památkám u nás. Byl zaražen v roce 1789 jako druhý nejstarší po jámě Vojtěch v novodobé historii březohorského stříbrorudného revíru. Stalo se tak z iniciativy hormistra a huťmistra Jana Antonína Alise, průkopníka hlubinného dolování na Příbramsku. Pro svůj záměr si Alis vybral lokalitu známou důlním podnikáním již od středověku.
V průběhu dějin si Anna vytvořila pozici střediska těžby stříbra a olova na Březových Horách. Roku 1896 zde překročili těžaři 1000 metrovou hranici při hloubení jámy. Od roku 1914 do roku 1957 byla Anna nejhlubší jámou v revíru. Na začátku 30. let 20. století patřila zároveň k nejhlubším v Evropě. V roce 1941 bylo na Anně dosaženo maximální hloubky 1464,3 m; poslední 39. patro mělo 1449,3 m. Až do poloviny 50. let 20. století se jednalo o nejhlubší šachtu v ČSR. V návaznosti na završení těžební činnosti v ložisku Březové Hory roku 1978 byly o dva roky později ukončeny v Anenském dole likvidační práce.
Nad jámou se tyčí hlavní šachetní budova postavená v polovině 19. století ve stylu průmyslové architektury. Nachází se na místě původního objektu z konce 18. století. Je vysoká, včetně dřevěné věžičky, 20,11 m. Půdorys této dvoupatrové stavby, jejíž fasáda je řešena kombinací cihlových článků z tvarovek a režného lomového zdiva, zaujímá plochu 10,13 x 11,45 m. K hlavní šachetní budově, představující typickou ukázku industriální architektury romantického charakteru, přiléhá patrový objekt někdejší zápisny havířů, opodál se nachází strojovna s parním těžním strojem Breitfeld-Daněk z roku 1914 a také sklad materiálně technického zabezpečení, předtím též cáchovna dolu Anna. Cáchovna a strojovna jsou přístupné veřejnosti jako součást Hornického muzea na Březových Horách a nabízejí ke shlédnutí kromě strojového vybavení též tematické montánní expozice. Z cáchovny je možné uskutečnit také prohlídku podzemí spojenou s jízdou důlním vláčkem v historické Prokopské štole a fárání Anenskou vodní štolou směrem k Vojtěšskému dolu.
V průběhu dějin se vzhled hlavní šachetní budovy dolu Anna několikrát změnil. V souvislosti s instalováním parního těžního stroje Breitfeld-Daněk byla roku 1914 odstraněna z hlavní šachetní budovy dřevěná věžička, tyčící se nad původní lanovnicí, a do objektu se vestavěla 32 m vysoká ocelová těžní věž i s novou lanovnicí. Ta pak tvořila bezmála sedmdesát let přirozenou dominantu horizontu Březových Hor. V důsledku ukončení těžebních prací došlo ve dnech 29.9. - 2.10. roku 1980 k její demontáži, kterou provedli pracovníci Důlního závodu Příbram, n. p. Rudné doly Příbram, a tento symbol Březových Hor byl po rozebrání předán do n. p. Kovošrot. Takřka po dvaceti letech, roku 1999, se nakonec díky Rudným dolům Příbram, s. p. historická stavba hlavní šachetní budovy dočkala rekonstrukce do podoby, ve které spatřila světlo světa v 19. století. Již předtím, v letech 1994 – 1999, opravily Rudné doly Příbram, s. p. a poté převedly Hornickému muzeu na Březových Horách také strojovnu, cáchovnu a zbytek úpravny dolu Anna, s cílem prezentovat tyto památky zájemcům o historii příbramského hornictví.
Jednou z nejcennějších památek (s evidenčním číslem 2846) v areálu Hornického muzea na Březových Horách je parní těžní stroj dolu Anna situovaný do strojovny, jejíž výstavba spadá do roku 1913. Následně v březnu 1914 se uskutečnila ve strojovně montáž tehdy nového parního stroje, do té doby největšího – určeného pro přímou dopravu z hloubky 1300 m. Byl zvolen dvouválcový ležatý kompaudní stroj s ventilovým Radovanovičovým rozvodem páry (vrtání parních válců 800 mm, zdvih 1800 mm, provozní tlak páry 9 atm) vyrobený pražským závodem Breitfeld-Daněk, pozdější Českomoravské strojírny Kolben-Daněk. Jeho výkon byl stanoven na 750 KS (554,35 kW). Rubanina se z dobývacích prostorů přemísťovala k tříetážovým důlním klecím po dvou vozících s užitkovým obsahem 0,63 m3 a směřovala na povrch maximální rychlostí 12 m/s. Celková výška těžního stroje včetně těžních bubnů je 8000 mm. Strojní zařízení je situováno na ploše 16 x 17 m. Klece byly zavěšeny na kónických lanech z ocelolitinových drátů, splétaných křížově až do počtu 84 pramenů, o celkové nosnosti do 200 kg/cm2. Použitím tohoto stroje bylo možné zvýšit hmotnost zdvihaného břemene až na 2000 kg. Svým výkonem a dalšími parametry představuje mimořádně významné dílo české techniky, chráněné státem jako kulturní památka. Anenský těžní stroj, který je i z estetického hlediska unikátem, pracoval bez větší opravy nebo rekonstrukce až do doby uzavření březohorského rudního revíru v roce 1978. V posledních letech ovšem na pohon stlačeným vzduchem (od roku 1975). Ve 30. letech 20. století byl jediným parním strojem v Evropě, těžícím z hloubky 1350 m. Od roku 1995 mohou obdivovat jeho kvality také návštěvníci Hornického muzea na Březových Horách. Původní zařízení nedaleké kotelny s parními generátory se nezachovalo.
Prokopská štola patří v současné době k největším atrakcím Hornického muzea na Březových Horách. Je to dáno tím, že v rámci exkurze ji mohou návštěvníci projet důlním vláčkem, který je doveze v podzemí až k nejhlubšímu dolu revíru – jámě Prokop (hluboké 1600 m), zaražené roku 1832 poblíž místa původní středověké šachtice. Dopravní Prokopská štola byla vyrubána před rokem 1857 a následně upravována v letech 1891-1893, 1957 a 1998-1999. Směřuje, jak již bylo řečeno, od dolu Prokop na nádvoří Anenské šachty a sloužila k přepravě rudnin na zdejší úpravnu. Je dlouhá 217 m a s tzv. ochozem, který obepíná jámu, měří 260 m. V rámci prohlídky je zde možné spatřit nasvícenou jámu dolu Prokop, nejhlubšího v revíru a jednoho z nejhlubších ve střední Evropě, který dosáhl 41. patrem úrovně 1579,6 m pod zemský povrch. Dále je k vidění historické pracoviště v komíně a na překopu, s pozůstatky po ručním vrtání z 19. století. Toto historické horizontální důlní dílo je spojeno podzemní chodbou s cáchovnou Anenského dolu a rovněž s Anenskou vodní štolou, raženou koncem 18. století, kterou se pak mohou návštěvníci muzea dostat až k nedaleké Vojtěšské šachtě. Vodní štola Anna je dlouhá 330 m a sloužila k přívodu vody do areálu Vojtěšského a Anenského dolu.
Známou dominantu Příbrami – Březových Hor tvoří unikátní technická památka – Ševčinský důl (zapsaná v Seznamu kulturních památek pod číslem 2845). Tyčí se nad říčkou Litavkou na severozápadním okraji Březových Hor, které byly původně samostatným královským horním městem a od roku 1953 jsou součástí Příbrami. Od 30. let do konce 50. let 16. století, kdy vrcholila první známá konjunktura těžby stříbra na Příbramsku, existovalo v této lokalitě několik šachet. Roku 1813, na prahu největšího rozkvětu březohorského hornictví, došlo v místech někdejšího středověkého vodotěžného dolu k zaražení nové šachty. Její původní název zněl Císaře Františka I., později Císaře Františka Josefa I. (na počest tehdejších habsburských panovníků). Mezi lidem však časem zdomácnělo pojmenování Francšachta. Mnohé na tom nezměnilo ani přejmenování po vzniku Československé republiky v roce 1918, kdy byl v souvislosti s odbouráváním symbolů bývalého mocnářství zvolen název Ševčinský důl podle významné Ševčinské rudné žíly. V roce 1854 se při překopu na 8. patře, v hloubce asi 210 m, narazilo na stařiny ze 16. století. Roku 1878 dosáhli těžaři hloubky 433,3 m. Podstatné urychlení důlní činnosti nastalo od roku 1880, po instalaci parního těžního stroje, což se projevilo v roce 1892 proniknutím do hloubky 991 m. Není bez zajímavosti, že v letech 1853 – 1863 zastával funkci závodního inženýra na dole Císaře Františka Josefa I. c. k. horní rada Augustin Beer, světoznámý odborník v oblasti geologie, důlního měřičství a úpravárenství, přednášející na zdejším montánním učilišti a v letech 1875 – 1879 ředitel Báňské akademie v Příbrami.
Maximální hloubka posledního – 32. patra Ševčinské šachty činila 1092,1 m; volná hloubka pod tímto patrem nese údaj 1128,8 m a byla dosažena v roce 1909. V souvislosti s uzavřením březohorského revíru v ložisku Březové Hory roku 1978 byla o jedenáct let později ukončena likvidace dolu zásypem na zátku v hloubce 47 m a zakrytím ohlubně jámy betonovou deskou.
Středem zájmu laické i odborné veřejnosti je od roku 1979 zvláště unikátní 37,5 m vysoká hlavní šachetní budova, postavená v roce 1879 ve stylu průmyslové architektury typu Malakov (kombinace pálených cihel a kamene), které vévodí známá dřevěná věžička s ochozem (určená údajně pro astronomická pozorování). V interiéru památkově chráněného objektu využívaného Hornickým muzeem Příbram, o kterém se uvažovalo, že by mohl být navržen i do seznamu technických památek UNESCO, je ve výjezdovém patře ukázka vrtací techniky a v prvním patře muzejní expozice přibližující vývoj zdejší svislé důlní dopravy od středověku do současnosti. Z ochozu věže se nabízí návštěvníkům panoráma březohorského rudního revíru, pohled na bývalé svobodné královské horní město Březové Hory a zalesněný horizont Brd.
V sousední strojovně, postavené v letech 1879 – 1880 ve stejném architektonickém duchu a zpřístupněné veřejnosti jako součást muzea v roce 1994, se nachází unikátní technická památka, dvoustupňový ležatý důlní pístový kompresor 500/310 vyrobený Královopolskou strojírnou Brno v roce 1928 a používaný ve zdejším revíru na dole Štefánik (původně Rudolfův důl). Tímto kompresorem s nasáváním vzduchu 20 m3/min. při tlaku 7 atmosfér bylo umožněno efektivní strojní vrtání a sbíjení.
Naproti těžní věži a strojovně stojí objekt původních sypů (zásobníků) a třídírny, později přebudovaný k jiným provozním účelům šachty a mezi světovými válkami pak přestavěný na sokolovnu, od roku 1981 rovněž využívaný muzeem. Nyní je zde vstupní expozice o vývoji řemesel a průmyslu na Příbramsku a výstavka dobových fotografií jednotlivých historických báňských a hutnických provozů.
Nedílnou součástí komplexu budov Ševčinského dolu je cáchovna z roku 1880, kde mohou návštěvníci zdejšího Hornického muzea shlédnout stálou výstavu s názvem Z dějin příbramského hornictví, která prezentuje montánní činnost od pravěku až do současnosti. Dokumentuje těžbu v historickém stříbrorudném revíru, v podbrdské železářské oblasti i dobývání uranového ložiska po roce 1948.
Areál Hornického muzea na Březových Horách doplňuje patrová budova z let 1884 – 1885, kde byly původně byty báňských úředníků a techniků. Nyní jsou v těchto prostorách, upravených pro muzejní účely, deponovány a vystaveny nádherné mineralogicko-geologické sbírky ze zdejších stříbrorudných dolů, uranového ložiska, z podbrdské železářské oblasti a také unikátní paleontologické vzorky.
V jižní části stavebního komplexu Ševčinského dolu najdeme někdejší hornické lázně s noclehárnou a polévkárnou. Byly postaveny v roce 1884 jako součást širšího stavebního záměru tehdejšího báňského ředitelství.
Na nádvoří Ševčinského dolu se podařilo částečně rekonstruovat úzkokolejnou železniční dráhu, která zde existovala v roce 1884, a na ní instalovat expozici historické i novodobé důlní techniky, strojů a zařízení, přibližující jednotlivé pracovní postupy v podzemí až po transport na povrch. Převážná část současných exponátů byla původně používána v 2. polovině 20. století v někdejších Rudných a Uranových dolech Příbram. Své místo zde nalezl také důlní žentour používaný při svislé důlní dopravě od 16. do 19. století a dále replika středověkého hornického rumpálu a zvoničky. Rozsahem areálu a počtem expozičních celků se stalo Hornické muzeum na Březových Horách největším hornickým muzeem v České republice a jedním z největších v Evropě.
Ojedinělou stavbu původní havířské lidové architektury reprezentuje hornická chalupa (č. p. 105) v Příbrami – Březových Horách, která je součástí prohlídkové trasy zdejšího Hornického muzea. Prvním známým majitelem tohoto stavení byl horník Bartoleměj Greilitz, v roce 1654 se připomínají příslušníci rodiny Sladkovských a poté další, převážně havíři. Po roce 1843 tehdejší majitel Karel Blažek přikoupil k chalupě kus pole a přistavěl stodůlku, chlév a sklep na skladování brambor. Do starého krbu vestavěl na jedné straně udírnu a na straně druhé pec, přičemž zachoval původní černou kuchyni, kde se připravovala strava na otevřeném ohni. Domek byl zpočátku celý dřevěný; v první třetině 19. století pak došlo k přestavbě s využitím nepálených cihel zvaných „bačkory“. Z někdejší dřevěnky se dochovala do současnosti pouze část stěny vpravo od hlavního vchodu (směrem k půdě). Střešní krytinu tvoří šindel.
V roce 1976 chalupu koupilo muzeum od posledních majitelů, rodiny Pilousů, a o dva roky později zde vybudovalo expozici přibližující život havířské rodiny na přelomu 19. a 20. století a postupně zde zpřístupnilo také výstavu lidového hračkářství a loutkářství, malovaného nábytku a historických pracovních nástrojů.
Na základě
Dohody o využívání báňských děl pro kulturní a vzdělávací účely, uzavřené dne
8. 7. 2003 mezi správcem důlních děl - s. p. DIAMO, o. z. Správa uranových
ložisek Příbram a Hornickým muzeem Příbram, zpřístupnilo muzeum veřejnosti
technickou památku mezinárodního významu, vodní kolo z poloviny 19.
století situované v podzemí dolu Drkolnov. Šachta Drkolnov, původně s
názvem August, byla zaražena roku 1836. V roce 1872 došlo k dosažení
maximální hloubky 403,5 m osmým patrem. I s volnou hloubkou se proniklo 425,2 m
pod zem. V nitru dolu se dochovalo vodní kolo, které bylo nedílnou
součástí komplexu vodohospodářských děl (vodní nádrže, struhy, přívodní a
odpadní štoly, tzv. úpadnice, komory vodních kol, vlastní vodní kolo). Původně
se v dole Drkolnov nacházela kola dvě. Jedno bylo zbudováno k čerpání
vod, a to se dochovalo do dnešních dnů, druhé pohánělo těžní stroj a
úpravárenské zařízení. Drkolnovské vodní kolo, které má průměr 12,4 m, bylo
zprovozněno kolem roku 1850 a čerpalo z podzemí vody na základě důmyslné vodní
trakce (před aplikací parního pohonu), a to až do roku 1899, kdy došlo
k asanaci těžní věže šachty. Již předtím, v r. 1896, se přikročilo
v této jámě z ekonomických důvodů k ukončení těžby a k zastavení
geologického průzkumu. Poté, až do roku 1961, bylo vodní kolo na dole Drkolnov
využíváno k čerpání pitné vody pro město Příbram. Naposledy tuto činnost
zajišťovaly Středočeské vodovody a kanalizace. To byl také jeden
z hlavních důvodů, proč se tato památka dochovala do současnosti. Díky
vstřícnosti a pochopení bývalých Rudných dolů Příbram, s. p., poté s. p. DIAMO,
o. z. Správa uranových ložisek Příbram, proběhlo v letech 2000 až 2003
zajištění, rekonstrukce a nakonzervování vodního kola, zároveň byly upraveny a
uzpůsobeny turistickým účelům i podzemní prostory.2)
Hornické muzeum Příbram se může pochlubit množstvím movitých i nemovitých montánních památek, které prezentuje veřejnosti a odborně deponuje jako součást kulturního dědictví pro příští generace.
Poznámky:
1)
Kolektiv autorů: Technické památky zemí Visegrádské čtyřky,
Praha 2000, s. 38-43.
Kolektiv autorů: Technické památky Čech, Moravy a Slezska, Praha 2000, s. 12.
Křepelka, Bohumil: Dějiny hornictví ve sbírkách a expozicích Hornického muzea
na Březových Horách. In: Vlastivědný sborník Podbrdska (VSP), č. 30, Příbram
1986, s. 41-56.
Majer, Jiří: Koncepce a příprava hornického skanzenu na Březových Horách. In:
Sborník Sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice (HPVT), Příbram 1973,
s.21-25.
Velfl, Josef: Nové expozice Hornického muzea Příbram. In: Věstník Asociace
muzeí a galerií ČR, č. 7, Praha 1994, s. 4.
2)
Hornické muzeum Příbram, fond Sbírka dokumentace, Závěrečná
zpráva n.p. Rudné doly Příbram, Příbram 1985, karton č. I - XII.
Bambas, Jiří: Březohorský rudní revír, Příbram 1990, s. 17-25, 86-102, 149-171.
Kořan, Jan: K dějinám příbramského dolování v 16. a 18. století. In:
VSP, č. 5, Příbram 1971, s. 107-126.
Majer, Jiří: Z dějin Vysoké školy báňské v Příbrami, Příbram 1984, s.
100-101, 218-237.
Majer, Jiří: Příbramský revír v dějinách báňských věd a techniky
v českých zemích. In: Studie z dějin hornictví, č. 17, Praha 1985, s.
7-69.
Majer, Jiří: Význam Příbramě ve vývoji montánních věd a techniky. In: Sborník
Sympozia HPVT, Příbram 1986, s. 1-14.
Majer, Jiří : Rozvojové a útlumové tendence v dějinách českého rudného
hornictví. In: Sborník Sympozia HPVT, Příbram 1996, s. 15-22.
Velfl, Josef: Příbram v průběhu staletí, Příbram 1998, s. 7-17, 31-39,
47-79, 88-138.
Velfl, Josef: Historický Ševčinský, Vojtěšský a Anenský důl a jejich místo
v památkové zóně Březových Hor. In: Sborník Sympozia HPVT, Příbram 1999,
s. 73-78.