Mgr. Eva Pertile, VŠB-Technická univerzita Ostrava,
HGF, Institut environmetálního inženýrství, Tř. 17. listopadu 15, 708 33,
Ostrava – Poruba, e-mail: eva.pertileova@vsb.cz
Hornická činnost v oblasti Ostravsko-karvinského revíru (OKR) se projevuje rozsáhlým poklesem reliéfu, kterým vystupuje na povrch podzemní voda a kumuluje se spolu se srážkovou a hlavně povrchovou vodou, čímž dochází ke vzniku bezodtokových pánví – zvodnělých poklesových kotlin. Přírodně vzniklé poklesové jezero nebo tůň je jev vyskytující se teprve v nedávné době. Jsou to mladé stojaté vody, které se mohou stát zásadním stabilizačním prvkem silně narušeného prostředí. Poznatky o jejich dalším vývoji jsou však nedostačující a z hlediska jejich bezodtokovosti může působit větší problém eutrofizace, acidifikace a možnost zasolení. Trofické vlastnosti vod poklesových kotlin byly sledovány pouze sekundárně, přičemž hlavní důraz byl kladen a jiné faktory a cíle (výskyt korýšů, vážek, studium vegetace) nebo nebyly hodnoceny vůbec. Příspěvek je zpracován v souvislosti s řešením projektu MŽP č. VaV/640/1/01 „Iniciace přirozených ekosystémů poddolované krajiny pro proces obnovy území Karvinska.
1. Úvod
Každá těžba nerostných surovin způsobuje devastaci území. V důsledku hlubinné těžby černého uhlí dochází v hornické krajině ke změnám reliéfu krajiny. Dopady této činnosti negativně ovlivňují nejen krajinu a přírodu, ale i sociálně ekonomickou oblast v postiženém regionu. Devastace způsobena hlubinným dobýváním se soustřeďuje zpravidla na propadliny či poklesovou kotlinu v přímé souvislosti se změnou vodního režimu. Postupná degradace zemědělského a půdního fondu vrcholí devastací. tj. stavem, kdy na zemědělském a lesním pozemku nelze dále hospodařit.
Důlní vlivy v krajině mají za následek úplné narušení spojitosti krajiny a likvidaci nebo vzájemnou izolaci jednotlivých krajinných složek a prvků. Zásah do ekosystémů v oblasti těžby je nevratný a neprovádí se v omezeném prostoru, nýbrž v něm postupuje. Propadliny a poklesové kotliny se šíří formou poklesové vlny ze středu na všechny strany v závislosti na morfologii terénu. Vytvoření poklesové kotliny v plochém území, zejména v aluviálních nivách řek je provázeno zpravidla zamokřováním nebo zavodněním území, v němž výrazně nastupují společenstva mokřadní nebo bahenní vegetace.
Hornická činnost v oblasti Ostravsko-karvinského revíru se projevuje rozsáhlým poklesem reliéfu, kterým vystupuje na povrch podzemní voda a kumuluje se spolu se srážkovou a hlavně povrchovou vodou, čímž dochází ke vzniku bezodtokových pánví – zvodnělých poklesových kotlin. Přírodně vzniklé poklesové jezero nebo tůň je jev vyskytující se teprve v nedávné době. Jsou to mladé stojaté vody, které se mohou stát zásadním stabilizačním prvkem silně narušeného prostředí. Poznatky o jejich dalším vývoji jsou však nedostačující a z hlediska jejich bezodtokovosti mohou působit větší problémy jevy jako eutrofizace, acidifikace a možnost zasolení.
V oblasti OKR lze rozlišit dva typy malých vodních ploch: přirozené a umělé. Přirozené vodní plochy obvykle vyplňují deprese, které se vytvořily poklesem území. Podle velikosti a hloubky je dále charakterizujeme jako poklesová jezera (plocha nad 100 m2 a hloubka nad 2 m) a poklesové tůně. Malé vodní plochy umělé reprezentují odkaliště nebo různé typy dočišťovacích nádrží a dále jsou to vodní plochy, které byly vytvořeny uměle – při rekultivaci. Tyto vodní plochy mají jednak své společné ale i specifické problémy, a proto se musí v návrhu koncepce využití krajiny řešit odděleně.
Hlavním cílem řešení rekultivačních otázek a na ně přímo navazujícího praktického provádění rekultivačních prací se stalo zajištění návratu devastovaných ploch zpět do produktivního stavu a dále zajištění optimální struktury a funkcí zemědělských, lesnických a vodohospodářských způsobů rekultivace v souvislosti s celkovou obnovou poškozené krajiny.
Rekultivace ve své klasické podobě je v OKR prováděna přibližně od 50. let 20. století. Za tuto dobu prošla postupně kvalitativním vývojem, kdy původní extenzivní koncepce byla výrazně orientována na ozeleňování jednotlivých ploch. V další fázi se postupně rozvinuly všechny její formy od zemědělské a lesnické po rekultivaci vodohospodářskou. Současná koncepce dává důraz na řešení velkých územních celků, zvýrazňuje prvky ekologické rovnováhy a snaží se realizovat takové způsoby, které umožňují nenásilné včlenění rekultivovaných ploch do okolního území. Jsou hledány cesty, ke komplexní obnově území, tj. aby byla řešena nejen pouze vizuální složka postiženého regionu, tj. rekultivace půdy a složek krajiny, ale aby účinně přispěla i v řešení otázek územně technických a sociálně ekonomických. V poslední době proto roste tlak na stabilizaci území postiženého důlní činností, s vyšším využitím vodních ploch při nejvyšším možném zachování přirozených biotopů vzhledem k tomu, že jedním ze zásadních faktorů ovlivňujících stabilitu krajiny je na poddolovaných územích vodní režim.
Zvodnělé poklesové kotliny se tak mohou stát zásadním stabilizačním prvkem silně narušeného prostředí a to již několik let po svém vzniku. Při plánovaných rekultivacích je proto nutné, aby byly respektovány, a to včetně svého okolí, poklesová jezera a tůně vzhledem k tomu, že při rychle probíhajících sukcesních procesech nabízejí vodním organismům širokou škálu nejrůznějších biotopů. Na těchto lokalitách tak můžeme najít velké množství ptáků, ryb, obojživelníků a drobného hmyzu, což má velký význam z hlediska péče o krajinu. Je až zarážející, že překvapivě atraktivním prostředím pro četné druhy vodních živočichů včetně zvláště chráněných jsou rovněž kalové (sedimentační) nádrže, projevuje se efekt „opuštěné země“.
Aktuální problematika vodních nádrží v OKR
Hydrochemické a hydrobiologické procesy ve zvodnělých poklesových kotlinách probíhají podobným způsobem jak u malých vodních nádrží. Proto lze aplikovat poznatky z literatury, která se týká těchto malých vodních nádrží. Aby voda v poklesových kotlinách splňovala všestranné požadavky na její využití, musí výsledná kvalita vody odpovídat příslušnému standardu. V ČR není zatím pro takováto jezera (vodní plochy) vydána žádná norma. Jednoznačným kritériem pro posouzení výsledné kvality vody v jezeře nejsou limity dané nařízením vlády č.82/1999 Sb., ani rozdělení na třídy čistoty podle ČSN 75 7221. Ty mohou sloužit pouze jako orientační ukazatele. Tuto skutečnost nelze hodnotit jako nedostatek legislativy, ale jako zcela nový problém, který dosud čeká na své vyhodnocení a solidní analýzu včetně využití norem Evropské Unie.
Nejvýznamnějšími vodohospodářskými problémy malých vodních ploch v oblasti OKR je jejich zanášení sedimenty vlivem eroze, ale také zanášením v důsledku nadprodukce „biohmoty“. Dalším velmi výrazným faktorem je vysoké kolísání hladiny v průběhu roku, čímž často dochází k obnažení plochy usazeného materiálu s vysokým obsahem živin. Takto vzniklé plochy velice rychle zarůstají vegetací, která po opětovném zaplavení vodou rychle odumírá. Její rozklad pak způsobuje v nádrži vážné kyslíkové problémy a uvolňuje živiny v přístupné formě do vody. Z ekologického hlediska patří k nejvýznamnějším otázkám kvalita vody, která je ovlivňována aktivitami uplatňovanými v okolí vodní plochy a dále působením plošných a bodových zdrojů znečištění. Důležitým faktorem, který nelze opomenout je chemismus sedimentů. Dalším významným ekologickým problémem je ochrana fauny, flory a vodních i terestrických ekosystémů. Vzhledem k rychlému zarůstání litorálního pásma nádrží mokřadní vegetací, dochází jednak k zvyšování výparu, jednak k zmenšení rozlohy vodní plochy a objemu zadržené vody v nádrži, což chápáno jako negativní jev. Příbřežní mělké pásmo je však na druhé straně stanovištěm různých druhů živočichů a rostlin, v mnoha případech zvláštěchráněných. Z těchto důvodů je potřeba individuálně a uvážlivě rozhodnout, zda litorální pásmo u malých vodních ploch ponechat nebo zrušit.
Na základě studia hydrochemického charakteru vod v poklesových tůních a jezerech v rámci řešení projektu „Iniciace přirozených ekosystémů poddolované krajiny pro proces obnovy území Karvinska“ bylo provedeno orientační zhodnocení jakosti těchto vodních ploch, kdy v červnu a následně v říjnu 2001 bylo odebráno 43 vzorků. Soubor zahrnuje vzorky vod různého stupně ovlivnění rekultivačním materiálem (břehová úprava) a vzorky s různým charakterem okolního vegetačního krytu. Zjištěné výsledky ukázaly značnou heterogenitu ve složení vod. V souboru je ale přesto možno definovat určité koncové členy, mezi nimiž existují složité přechody, ale také vzorky, které jsou významně ovlivněny lokálními podmínkami. Na základě zjištěných předběžných výsledků (u cca 60 % ze sledovaných vzorků) se jeví jako významný problém růst obsahu minerálních živin, především sloučenin fosforu a dusíku, ve vodách. Z klasifikace vod poklesových kotlin a odkališť v oblasti OKR, lze z obsahu fosforu usuzovat, že se jedná spíše o vody eutrofní než hypertrofní, avšak u dusíku převažuje hypertrofie nad eutrofií. (Raclavská 2001).
Tyto výsledky byly použity pro výběr modelových lokalit, kde by mělo být prováděno systematické monitorování trofie, aby byla k dispozici data umožňující rozhodnutí o dalším osudu malých vodních ploch v oblasti OKR.
Zvodnělé poklesové kotliny se liší od toků zejména hloubkou a průtokem. Jedná se v podstatě o stagnující vodu, u které většinou nelze regulací přítoku a odtoku a dalšími prvky ovlivňovat její fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Liší se však i od rybníků a údolních přehrad. Vlastnosti vody v poklesových jezerech se mění ve směru horizontálním i vertikálním a to nejen v jednotlivých ročních obdobích, ale i během dne. Pro průběh procesů ve vodě poklesových jezer je důležitá jejich teplotní stratifikace, která ovlivňuje míru promíchávání vody. S ní bezprostředně souvisí i koncentrace kyslíku ve vodě v závislosti na teplotě a hloubce jezera.
Důležitou fyzikální vlastností vody je rovněž závislost její hustoty na teplotě. To vede v létě k vytváření stabilní teplotní stratifikace, která znemožňuje cirkulaci vody a s ní spojený transport látek ve vodním sloupci. V podmínkách mírného podnebního pásma dochází v letních měsících k ustálení horní prohřáté vody (epilimnion), vrstvy s rychlým poklesem teploty vody (metalimnion) a spodní studené vrstvy (hypolimnion). V horní prosvětlené a prohřáté vrstvě probíhá primární produkce. Část vytvořené organické hmoty klesá ke dnu a rozkládá se v hypolimniu, přičemž se spotřebovává kyslík. Zároveň s sebou tyto sedimentující částice odnášejí fosfor z epilimnia a tak omezují další primární produkci. V jarních a podzimních měsících dochází v našich zeměpisných šířkách k promíchávání prakticky celé vrstvy vody a tím zároveň k obohacení hypolimnia kyslíkem a naopak horních vrstev vody fosforem. Mimo období cirkulace vody se kyslík do hypolimnia hlubších nádrží prakticky nedostává. Pokud je zásoba kyslíku v hypolimniu z období jarní cirkulace dostatečná, dochází trvale k mineralizaci organických látek přicházejících sem z epilimnia. Fosfor je pevně vázán v sedimentech, kde se zpravidla hromadí v poměrně velkém množství. Jestliže je zásoba kyslíku v hypolimniu nedostatečná, dojde během letního období k jeho vyčerpání. Potom se intenzivně ze dna uvolňuje fosfor, který následně podporuje produkci rostlinné biomasy. Jestliže dojde k vyčerpání kyslíku u dna, pak dochází mimo jiné k nežádoucímu uvolňování železa, manganu a dalších látek ze sedimentů.
Objem hypolimnia ve vztahu k objemu epilimnia je jedním ze zásadních kriterií předpokládané budoucí kvality vody v jezírku. Čím je tento poměr větší, tím příznivější jsou předpoklady pro optimální kvalitu vody. Proto z hlediska budoucí trofie nádrže je nutno preferovat hlubší nádrže před mělčími. Pro intenzitu primární produkce je nejčastěji rozhodující přísun fosforu jako limitující živiny. Největší přísun je většinou způsoben přitékající povrchovou vodou, menší ze srážkové vody a jeho toku ode dna nádrže. Vlastní vývoj kvality vody ve zvodnělých poklesových kotlinách bude ovlivňován působením velkého množství vnitřních i vnějších faktorů přičemž jejich závažnost je v jednotlivých případech velmi rozdílná a je výslednicí fyzikálních, chemických a biologických procesů, které budou probíhat a již probíhají.
Nebezpečí, skrývající se pod pojmem eutrofizace, je dnes strašidlem, obcházejícím nejen Evropou, ale takřka celým světem. Jeho vstup na scénu můžeme položit zhruba do roku 1966, kdy se konala pařížská konference o problémech eutrofizace toků, která dala podnět ke zpracování studie R.A.Vollenweidera Les bases scientifiques de l'eutrophisation des lacs et des eaux courantes soul l'aspect particulier du phosphore et de l'azote comme facteurs d'eutrophisation [La Technique de l'Eau1971, 292 - 294]. V užších odborných kruzích se ovšem problematika eutrofizace studovala a diskutovala již mnohem dříve před tímto datem.
Příčin eutrofizace, které vyvolávají zvýšenou biologickou produkci vod, je celá řada. Jsou to jednak přirozené faktory (geologické, geografické, topografické, fyzikálněchemické, biotické a další), ale také faktory vyplývající z lidské činnosti (z rostoucího přísunu biogenních prvků odpadními vodami ze sídlišť, z průmyslu i zemědělské výroby). Tato tzv. indukovaná, antropogenní eutrofizace, která je průvodním jevem rozvoje civilizace, v posledních desetiletích převažuje nad eutrofizací přirozenou. Eutrofizaci vod je nutno posuzovat jako komplexní problém ovlivňující vodohospodářskou problematiku řady zemí. Acidifikace půdy a vody se v posledních letech dostává do popředí zájmu nejen ekologie, ale i ekonomie. Stává se mimořádně závažným problémem životního prostředí rozsáhlých oblastí. Z dosavadních zkušeností vyplývá, že zásadně nelze problematiku související s vývojem kvality vody zcela zevšeobecňovat. K řešení výsledné kvality vody ve zvodnělých poklesových kotlinách je proto nutno na základě všeobecných znalostí přistupovat vždy individuálně.
Jak tomu nezřídka při zavádění nových termínů bývá, tak ani u pojmu eutrofizace není zcela jednotně chápáno, co se vlastně pod ním skrývá. Termín zjevně souvisí s pojmem "trofie", tedy úživnosti vody, který je používán v limnologii od dvacátých let minulého století. Jednota v názorech je patrně jen v chápání prapříčiny eutrofizace, tj. vzrůstu zdrojů živin pro primární produkci ve vodních ekosystémech. Ta ovšem sama o sobě ještě nestačí k tomu, aby došlo k neúnosně zvýšené produkci řas nebo vyšších rostlin, jako hlavního průvodního jevu eutrofizace. Podmínky pro to, aby se zvýšený trofický potenciál skutečně realizoval, často vzniknou teprve ex post jako např. zadržením vody, jejím oteplením, změnou výšky vodního sloupce, biocenotických vztahů atp.), tedy nastolením takových podmínek, za kterých nežádoucí nárůst rostlinné biomasy teprve může probíhat. Termín eutrofizace byl zaveden pro případy, kdy se na oligotrofním jezeře začaly projevovat znaky charakteristické pro eutrofní typ vody. Až potud je označení eutrofizace pro tyto změny přijatelné.
Eutrofizace je charakterizována jako soubor přírodních a uměle vyvolaných procesů vedoucích ke zvyšování obsahu anorganických živin ve stojatých i tekoucích vodách. Přísun těchto anorganických živin vede k intenzivnímu přírůstku primární produkce ve vodě, která má za následek sekundární znečištění vody organickými látkami vznikajícími životní činností rozbujelého planktonu. Tím dochází ke zhoršení senzorických vlastností vody (barva, průhlednost, zákal, pach), k vyšším nárokům vody na kyslík a někdy i k tvorbě toxických látek, které mají vliv na vodní organizmy.
Za hlavní limitující živinu pro vznik eutrofizace se považuje fosfor. Pro zajištění oligotrofie povrchových vod by měla být koncentrace fosforu co nejnižší, což se bude týkat především tzv. citlivých oblastí. Je proto poněkud zarážející, že v naší legislativě, bez ohledu na recipient, se v podstatě ignoruje nutnost odstraňovat fosfor na ČOV do 25 000 EO. Určitý průlom do této problematiky vnáší nová koncepce směrnice EU č.91/271/EEC týkající se citlivých oblastí, která se vrací k původní koncepci, že v případě eutrofizace jsou dominujícím faktorem sloučeniny fosforu, čili z hlediska důležitosti je pořadí fosfor-dusík. Dále se zdůrazňuje velikost a jakost vody v recipientu nad velikostí ČOV.
Základními prvky, jejichž obsah a dostupnost ve vodě může ovlivňovat produkci vodních květů, jsou dusík a fosfor. Fosfor je životně důležitý komponent buněčných struktur všech žijících organizmů a patří k nezbytným prvkům zvláště pro energetické procesy a syntézy proteinů. Je proto přirozenou součástí všech ekosystémů. V dnešní době však díky smyvům ze zemědělsky obhospodařovaných ploch a odpadům z průmyslové výroby jeho koncentrace v ekosystémech často mnohonásobně překračuje ekologicky únosné hodnoty. V poklesových kotlinách může být zdrojem fosforu odvalový materiál se zvýšeným obsahem uhlí, kde se vyskytuje ve formě apatitu. Významným zdrojem fosforu ve stojatých vodách je rovněž pyl. Dusík je podobně jako fosfor esenciální složkou buněk, v nichž se primárně podílí na syntéze aminokyselin a bílkovin. Jeho obsah ve volné přírodě je rovněž zvyšován zemědělskou a průmyslovou produkcí. V našich často silně eutrofizovaných vodách se proto obvykle ani jeden z těchto důležitých prvků nestává pro sinice vodních květů limitujícím. Pokud takové situace nastanou, týká se to spíše koncentrací fosforu. Díky specifické schopnosti některých planktonních sinic fixovat molekulární dusík je limitace tímto prvkem ještě méně pravděpodobná.
Dalším podstatným faktorem, který ovlivňuje výskyt planktonních sinic, je vzájemný poměr těchto dvou prvků.. K masovému rozvoji sinic vodního květu dochází většinou v podmínkách, kde je poměr N:P 9-16:1. (Schreurs, 1992). Podle této studie jsou eukaryotické řasy častěji dominantní ve vodách s poměrem N:P 16-23:1. V současné době je realizováno několik projektů, které analyzují dlouhé časové řady limnologických dat (např. Holandsko, Kanada), na kterých se podílejí rovněž pracovníci Botanického ústavu AVČR v Brně (vodní dílo Nové Mlýny). První výsledky však ukazují, že ne vždy a všude je toto pravidlo použitelné.
Z jiného zdroje (Pitter, 1999) je pro produkci biomasy vodního květu udána podmínka splnění stechiometrického poměru C:N:P (106:16:1) a limitujícím faktorem se může stát kterýkoliv z těchto prvků, jehož koncentrace klesne pod požadovanou hodnotu. Z tohoto hlediska je pak vyhodnocován molární poměr celkového dusíku k celkovému fosforu (N:P). Kritickou hodnotou tohoto poměru je hodnota 16 (Redfieldův poměr), která odpovídá výše uvedenému stechiometrickému poměru.
Z výše uvedených faktů lze usuzovat, že mezní koncentrace sloučenin fosforu a dusíku ve vodě, aniž by docházelo k tvorbě vegetačního zbarvení nebo vodnímu květu, nelze určit přesně, protože závisejí na podmínkách v dané nádrži nebo jezeře, na složení vody, na klimatických podmínkách (maximální rozvoj primární produkce je na jaře a v létě), na teplotě (alespoň nad 10 stupňů celsia), na nadmořské výšce aj.
Sinice mají rovněž velice specifický vztah k mikroelementům. Zatímco měď a mangan jsou pro ně silně toxické v mikromolárních koncentracích, železo a molybden se jeví jako stimulátory jejich růstu. Železo podporuje fotosyntézu při slabých intenzitách světla a stimuluje fixaci dusíku, molybden zvyšuje fixaci uhlíku. Na základě pozorování je v podmínkách České Republiky biopřístupné železo často limitující prvek a v některých nádržích možná více než běžně uváděný fosfor.
Vodní květy sinic se obvykle vyskytují mnohem častěji ve vodě s relativně vyšší koncentrací vápníku a s vyšším pH. Důležitost vápníku a jeho vliv na biosyntetické pochody v buňkách sinic nebyly doposud uspokojivě prokázány. Oxid uhličitý je ve vodě přítomen jednak ve formě nedisociovaných molekul CO2, příp. H2CO3, jednak jako ionty HCO3- a CO32-. Poměrné zastoupení jednotlivých forem závisí na pH. Řasám je nejvíce přístupný volný CO2, který se ve vodě vyskytuje ve významném množství v rozmezí pH 4-7, ale naopak rapidně klesá při vzrůstu pH nad 8 (při hodnotách pH nad 9 jeho zastoupení klesá pod 0.003 %. Z literatury je zřejmé, že sinice nabývají dominantního postavení nad zelenými řasami právě při vyšších hodnotách pH (7,5-9,0) a při nízkých koncentracích CO2. Hlavní roli v uhlíkatém metabolismu sinic hraje pravděpodobně karbonát dehydratáza, která metabolizuje v karboxyzomech HCO3- na CO2.
Amoniakální dusík podporuje rozvoj dusík nefixujících sinic, zatímco dusičnanový dusík podporuje rozvoj řas. Tato teorie má již nyní několik doplňků, hypotéz a výjimek. Ty se týkají především dusík-deficientních stavů v nádrži a také dalších ekologických skupin sinic (dusík fixujících, bentické sinice a pikoplanktonní). Důležitou souvislostí se zde jeví rychlost recyklace živin a aktivita bakterioplanktonu. Obecně lze říci, že v podmínkách nedostatku dusíku, nebo i fosforu jsou zvýhodněny sinice nad řasami.
Závěr
Závěrem lze konstatovat, že každá nádrž je originál, který vyžaduje originální přístup. Šablonovitě přejímané a aplikované metody vedou často k velkým ekonomickým a ekologickým škodám. Proto je nutno mít pro konkrétní lokality k dispozici vlastní chemické rozbory a brát v úvahu všechny možné vedlejší faktory, které mohou jakkoliv ovlivňovat množství, složení, formy a dostupnost živin. Trofické vlastnosti vod poklesových kotlin byly sledovány pouze sekundárně, přičemž hlavní důraz byl kladen na jiné faktory a cíle, např. výskyt korýšů (Ďuriš), vážek (Dolný), studium vegetace (Stalmachová) aj. nebo nebyly hodnoceny vůbec. Na základě této skutečnosti a dílčích poznatků (Raclavská) se vyvíjejí i rámcové cíle dalšího monitorování sledovaných modelových území. Řešení dílčího úkolu v rámci projektu „Iniciace přirozených ekosystémů poddolované krajiny pro proces obnovy území Karvinska tak poskytne:
1. Data a poznatky o trofii v poklesových kotlinách Karvinska v závislosti na: jejich typu, (tj. rekultivované / nerekultivované, s hlušinou / bez hlušiny včetně hodnocení vlivu na vodní ekosystém, bez skrývky / se skrývkou – včetně hodnocení vlivu na charakter dna a trofii vod); stáří a velikosti vodních ploch.
2. Data ekologického monitoringu stojatých vod se zaměřením na charakteristiku recentních stojatých vod hornické krajiny - na poklesové kotliny - pro vymezení jejich funkcí a pro stanovení limitů jejich sanací.
3. Přiblížení pochopení transportu dominantních polutantů, jejich transformačních cest a procesů.
4. Ekologickou syntézu s cílem posoudit předpokládaný vývoj kvalitativních charakteristik studovaných vodních ploch v sledované oblasti OKR.
5. Plán revitalizace a návrh využití malých vodních ploch v sledované oblasti OKR na základě ekologické syntézy.
Literatuta
Pertile, E.: „Návrh využití zvodnělých poklesových kotlin v oblasti OKR“,Téze doktorské práce, 2002
Stalmachová, B. a kol.: „Iniciace přirozených ekosystémů poddolované krajiny pro proces obnovy území Karvinska“, Dílčí výzkumná zpráva projektu, 2001