Mgr. Václav Trantina
václav
mrázek
profesor
hutnictví, překladatel a dramatik
Václav Mrázek se narodil 11.5.1826 v poměrně skromných poměrech
příbramského hrnčíře. Na měšťanské škole v Příbrami, kterou navštěvoval, na něj
výrazně zapůsobil páter Prokop Ondrák, který v té době překládal
z francouzštiny a poté také z italštiny. Tento vzdělaný a vlastenecký kněz
uvedl studenta Mrázka do rodiny c.k. horního účetního Hopfgartnera, aby se
podílel na soukromém vzdělávání jeho dětí. Mladší z Hopfgartnerových synů Antonín mu zůstal přítelem až do smrti.
V roce 1838 odešel studovat gymnázium do Prahy (zde studuje v letech
1838-1844). Horní účetní Hopfgartner odešel v roce 1840 do Vídně a gymnazistu
Mrázka doporučil do rodiny guberního rady, přednosty vrchního horního úřadu a
horního soudce Layera. Ten jej společně s Ondrákem podporoval ve studiích na
pražském gymnáziu.
V roce 1844 jej Layer zve do
Vídně, neboť zde byl jmenován dvorním radou a přednostou nově vytvořeného
centrálního báňského ředitelství. Zde také Mrázek dokončil gymnázium (maturoval
v roce 1846). Václav Mrázek začal studovat filozofii. V té době založil s
Antonínem Hopfgartnerem tajný spolek Rovných. Tento spolek sice neměl nikdy
více než šest členů, jeho význam tedy nelze přeceňovat, avšak dává nám tušit o
existenci Mrázkova pokrokového smýšlení v období krátce před událostmi roku
1848. Po dvou letech ukončil studia filozofie. Stal se nepřísežným účetním
praktikantem c.k. mincovní a báňské účtárny, aby získal možnost stát se
posluchačem štiavnické báňské akademie s ročním stipendiem 200 zlatých. Zde je
nutné připomenout, že student, řádný profesor, hutní analytik, překladatel a
dramatik Václav Mrázek nikdy neoplýval finančními prostředky. Na štiavnickou
báňskou akademii také v roce 1847 odchází se svým přítelem Antonínem
Hopfgartnerem. Po vídeňské březnové revoluci roku 1848 došlo na této akademii k
tak vážným národnostním rozkolům, že všichni nemaďarští studenti museli odejít,
tedy i Václav Mrázek. Přešel na nově zřízené vyšší odborné báňské učiliště
v rodné Příbrami. Tuto školu absolvoval roku 1851 jako jeden
z nejlepších posluchačů. Příchodem do Příbrami se opět setkal s Prokopem
Ondrákem.
Po ukončení studia v Příbrami odešel
Mrázek do Vídně, kde se stal v lednu 1852 praktikantem chemické laboratoře
říšského geologického ústavu. Již v říjnu toho roku odešel do Banské Štiavnice,
kde se stal asistentem chemie a hutnictví. V listopadu roku 1855 odchází jako
hutní kontrolor do Offenbanya, dnes Baia de Aries v Rumunsku. Od roku 1858 byl
zaměstnán na generálním ředitelství erárních dolů ve Vídni. Roku 1862 se
natrvalo vrátil do Příbrami, kam byl povolán jako suplující profesor, aby
nahradil nemocného doktora Bachmanna, řádného profesora hutnictví. Tento byl
roku 1865 penzionován a Václav Mrázek se stal řádným profesorem hutnictví a
hutnické analytiky. Ovšem po deseti letech přednášek byl jeho obor zrušen pro
nedostatek posluchačů a Mrázek, samozřejmě velice zklamán, nastoupil roku 1872
jako chemik do příbramské kovohuti. Na počátku svého pedagogického působení v
rodné Příbrami zakotvil i sňatkem, a to s Josefinou Mixovou, dcerou z vážené
příbramské rodiny.
Jeho odborné práce z oboru hutní
analytiky jsou dodnes ceněny. Mnohé odborné studie profesora Václava Mrázka
zůstaly v rukopisech. V odborné práci nacházíme ve Václavu Mrázkovi prvního
tvůrce výpočtu vysokopecních vsázek, systematického badatele o vlivu různých
prvků na ocele, a především hutního analytika s velkými zkušenostmi.
Částečný obraz o jeho rozsáhlé odborné publikační činnosti si lze udělat ze
zpráv v Ročenkách báňských akademií, kde Mrázek otiskoval veškeré své práce z
dob působení na všech místech, včetně Příbrami. Byl vědcem, jehož myšlenky a
pokusy byly zaměřeny i v laboratoři k praxi. Zároveň byl člověkem zakotveným ve
svém národě.
Tuto tezi lze opřít o několik
nesporných faktů. Již byla zmíněna Mrázkova aktivita v předrevolučním
období roku 1848, jež však neměla velkých hmatatelných výsledků. Nyní bychom se
dotkli profesora Václava Mrázka - překladatele a dramatika. Zde je nutno zmínit
jeho dvě stěžejní práce na poli literárním. Krátce po Mrázkově dokončení školy,
v roce 1852, vydává vlastenecký pražský nakladatel Jan Pospíšil jeho překlad
Molierova Lakomce, a to v ediční řadě Divadelní bibliografie, kterou sám řídil.
Mrázkův překlad zde vychází jako pátý svazek. Stylem překlad patřil do
Klicperovy školy a byl hojně hrán především na ochotnických scénách. Tento
překlad sloužil českému divadlu poměrně dlouho, neboť až na konci 19. století
vytvořil Jaroslav Vrchlický nový, modernější překlad. Tuto hru poté přeložili
také další, například Bohdan Kaminský, Svatopluk Kadlec, E.A.Saudek, vždy ji
posouvajíce k aktuálnímu společenskému kontextu.
Odbočení
prvního českého profesora v oboru hutnictví, Václava Mrázka, k literatuře je
spjato, jak již bylo řečeno, s počátkem Divadelní bibliotéky Jana Pospíšila.
Přeložil Molierova Lakomce (1852) tak, že tuto hru lokalizoval do Čech a
drobnými úpravami text aktualizoval ve smyslu demokratického smýšlení. Hra
Lakomec v Mrázkově překladu je zasazena do českého prostředí především
prostřednictvím jmen, kdy hlavní hrdina nenese jméno Harpagon, světoznámé
synonymum lakomosti, ale krásné české Nesyta. Ve svém překladu hru drobně
upravil vypuštěním několika obrazů a snížením počtu hrdinů, což však nikterak
neubírá na kvalitě převodu této hry, ba spíše naopak přímočařejším dějem je
dosaženo vyšší myšlenkové účinnosti na nejširší publikum. I přes dvě staletí,
která dělí vznik originálu a Mrázkův překlad,
a situování do jiného společenského prostředí zůstává v platnosti nosná
myšlenka díla, totiž boj proti pokřivenostem ve společnosti, kdy se ve
vyhraněných situacích odkrývají skutečné lidské charaktery našich přátel a
nejbližších. Jedná se o myšlenky skutečně nadčasové a není nutno někoho
konkrétně jmenovat, ač samozřejmě autor i každý jeho překladatel měli své žijící
předlohy na mysli. Dílo by konkretizací sice získalo aktuálnost a snad i vyšší
účinnost, avšak dostalo by tím do vínku jepičí život, jež by byl spojen pouze
s konkrétní společenskou situací daného regionu.
V druhém vydání byla k překladu
Molierova Lakomce připojena Mrázkova autorská veselohra “Rovnoprávnost lásky
aneb Svůj k svému, a vše po právu!”. Tato drobná veselohra o dvou dějstvích (v
jednom svazku s 2. vydáním překladu Lakomce) vyšla v roce 1868. Svým dějem
je zasazena do roku 1848, kdy český národ, k němuž se hrdě hlásil také Václav
Mrázek, žil nadějemi na nové uspořádání v rámci habsburské monarchie. Lze se
domnívat, že toto navrácení se zpět o dvacet let není zcela náhodné, neboť rok
před vydáním této hry, tedy v roce 1867 došlo k tzv. dualismu, tedy
rakousko-uherskému vyrovnání, kdy český národ v otázce zlepšení neřkuli
zrovnoprávnění svého postavení v rámci monarchie vyšel opět naprázdno.
Tento vývoj musel být profesoru Mrázkovi, který jako student musel opustit
studia v Banské Štiavnici z důvodu maďarizace tamní školy, osobně
velice nepříjemný. Snažil se tedy alespoň na poli literárním obohatit českou
kulturu seč mohl. Veselohrou se vrátil do období svého mládí a naděje celého
národa. Tam zasadil jednoduchý děj o milostném mnohoúhelníku, propletenci
pomluv, žárlivosti a příslušnosti k nestejným společenským vrstvám. V závěru
nedochází k anarchistickému rozuzlení, ale na základě vyslechnutí racionálních argumentů všech stran dospějí hrdinové
veselohry k vyřešení zdánlivě bezvýchodné konfliktní situace. Celá hra končí
usmířením a vykázáním roznašeče pomluv. Zajímavé pro mnohého současného čtenáře
je to, že v této hře se autor nevyhýbá ani poměrně odvážným názorům v
lechtivějších otázkách, konkrétně intimního soužití muže a ženy, samozřejmě v
rovině čistě teoretické. Názory zde vyslovené nemůžeme nazvat jinak než
feministické.
Máme-li toto dílo dát do kontextu
všeobecně známé Filozofské historie z pera Aloise Jiráska, jež vznikla
samozřejmě o mnoho let později, avšak nesoucí stejný aspekt rovnosti,
spravedlnosti v české společnosti interpretovaný taktéž prostřednictvím
milostných vztahů hrdinů, pak musíme konstatovat, že v Mrázkově hře však zcela
chybí politický rozměr a už vůbec tam nenalézáme myšlenku ozbrojené akce na
obranu českého nacionálního snu.
Můžeme jen litovat, že profesor Václav Mrázek se
netěšil příliš dobrému zdraví a při akutním onemocnění na konci roku 1873 bylo
rozpoznáno, že trpí vleklým zánětem ledvin. Krátce na to 25. ledna 1874
v Příbrami zemřel. Zanechal po sobě vdovu se synem a dcerou, k nimž ještě
po jeho smrti přibyla holčička.
Na závěr bych ocitoval několik vět ze vzpomínky na profesora Václava
Mrázkova od jeho dlouholetého přítele Rochela, báňského rady a správce
příbramského huti: "Jeho přednášky držely vždy krok s pokrokem vědy a
techniky...taková činnost si činí na člověka plné nároky, překvapuje o to více,
že Mrázek nalezl vedle toho ještě čas k rozsáhlým a cenným pracím hutnickým,
analytickým i literárním."
Literatura:
L.
Jeníček: Václav Mrázek. In: Hutnické listy 1953, roč. VIII, č. 9, s. 480-482,
roč. VIII, č. 10, s. 540-543
J. Majer:
K dílu hutních chemiků Václava Mrázka (1826-1874) a Vojtěcha Ešky (1834-1874).
In: Rozpravy Národního technického muzea v Praze. Z dějin hutnictví 4, 1977, s.
202
V. Mrázek:
Rovnoprávnost lásky aneb Svůj k svému, a vše po právu!, Praha 1868
Moliere:
Lakomec, Praha 1852 (překlad V. Mrázek)