Důl Ed. Urx, jak se tehdy dnešní důl Anselm nazýval, dobýval v roce 1963 své hlavní uhelné zásoby vesměs již na 6. patře v hloubce přes 600 m pod povrchem.

Obnovená otvírka opuštěných zásob této sloje probíhala ze šibíku č. 11, který byl vybaven dvojčinným klecovým těžním zařízením s těžním strojem umístěným na 4. patře. Přímo z šibíku byla současně při jeho ražbě zhotovena tři nová náraží dělících pater o vyražených délkách cca 10 m na obě strany. Tato dělící patra byla v šibíku od sebe vzdálena na výšku cca 30 m. První zahájení přípravných ražeb probíhalo pouze na nejvyšším náraží třetího dělícího patra v hlavní chodbě sloje Nový , jejíž čelba byla vzdálena 23 m od šibíku (obr. 2).

Na ranní směně dokončila na čelbě ražby chodby pětičlenná osádka vedena předákem Žurkem cyklus prací z minulé směny postavením dvou oblouků ocelové výztuže. Již při dopažování oblouků osádkou započal současně vyuhlovat později zachráněný horník Krupa ručně předstih ve sloji . V té době, podle jeho výpovědi, začal z uhlí u stropu sloje vytékat tenký pramen vody. Předstih v uhlí byl provedeno do hloubky 0,5 m a byl zajištěn dřevěnou veřejí. V té době se přítok vody zvětšil a předák tuto skutečnost šel oznámit telefonem na dispečink. Po jeho odchodu ( v 11.05 hod.) však vyrazila voda v uhelném předstihu otvor, který se jejím průtokem rychle rozšiřoval. Tlak vody 0,4 MPa hnal její proud krátkou chodbou do náraží a šibíkem padal 90 m až na 4. patro. Po patře voda tekla dále k hlavní jámě a tou padala 300 m až na 6. patro.

Po vrácení klece zpět do náraží dal předák Žurek všem příkaz vylézt po žebřících do slepé, 14,5 m vysoké hlavy šibíku. Po spuštěním stlačeného vzduchu zde pak vznikla přetlaková komora. Tři lidí však tento příkaz předáka neuposlechli a začali v proudu padající vody lézt dolů po žebřících k 4. patru. Proud vody který byl zpočátku asi v množství 1 m³/sec. se pádem tříštil o výstroj šibíku a začal se z něho uvolňovat vedle kysličníku uhličitého i jedovatý sirovodík. Voda může ve stařinách z tlejícího dřeva při normálním tlaku a teplotě v sobě pohltit až 3,2 litrů H₂S. Padající proud vody v šibíku se stal současně ejektorem, který zastavil proudění větrů v separátním lutnovém tahu. Koncentrace uvolněného sirovodíku rychle překročila hodnotu 0,1 % a stala se smrtelnou pro tři prchající horníky, kteří zůstali otráveni přímo na žebřících lezního oddělení šibíku, několik metrů pod úrovní náraží vrchního dělícího patra.

Sedm pracovníků přečkávalo ve vytvořené přetlakové komoře v hlavě šibíku podle výpovědi zachráněného horníka Krupy asi dvě hodiny. Pak však předák vyvolal paniku s tvrzením, že zná dobře situaci a že se asi do dolu musela provalit řeka Odra. Na jeho popud pak opustili všichni vytvořenou tlakovou komoru a dali se šibíkem na útěk proudem padající vody po žebřících k druhému mezipatru. Vesměs měli z počátku nasazeny sebezáchranné přístroje ZP3, které však pro vysokou reakční teplotu filtru postupně odhodili. Poslední fáral zachráněný horník Krupa, který si ponechal po celou dobu přístroj nasazený. Ostatní kolem něho postupně zemřeli na otravu sirovodíkem. Zachráněný stál po celou dobu u kličky telefonu a pravidelně vyzváněl do strojovny šibíku.

Průzkumné záchranné čety zjistili pod šibíkem koncentrace CH4 3 %, CO2 2,5 % a 1,25 mg/l H₂S. Elektrický proud byl vypnut a klecové zařízení šibíku bylo tak nepojízdné. Padající vodní proud hlavní jámou způsobil obrácení větrání 4. patra. Kapacita hlavních čerpadel na 6. patře nestačila zdolat přítok průvalu a tak po čtyřech hodinách čerpání musel být elektrický proud vypnut a došlo k jejich zatopení. Postupně padající voda zatopila náraží a hlavní překopy do výše 5 m a její celkový objem nakonec činil cca 180 tis. m³ .

Záchranáři se v průběhu zásahu několikrát pokusili profárat po žebřících lezním oddělením šibíku proti proudu padající vody. Proud vody jim však strhával hadice dýchacích přístrojů a hrozilo nebezpečí stržení i masky z obličeje. Jediný přístup k postiženým horníkům proti proudu padající vody byl tak možný jen těžní klecí za pomoci těžního stroje. Elektrický proud do těžního stroje byl však vedoucím havárie před tím vypnut pro nebezpečí zkratu ve vodě a pro vysoký obsah CH₄ ve strojovně. Po stabilizaci větrní sítě v  16.00 hodin byla proto ve strojovně šibíku vytvořena stlačeným

vzduchem přetlaková komora. Následně byl změřen izolační stav elektrické sítě a znovu tak byl zapnut elektrický proud. Tak byla vytvořena znovu možnost pro fárání záchranářů klecí. Klecová signalizace i nouzový lankový signál byly však vodou zcela zničeny.   Tříčlenná četa záchranářů s nasazenými dlouhodobými dýchacími přístroji vyjížděla proto klecí jen na základě dohodnutého časového programu se strojníkem. Vezli sebou současně i třináct izolačních sebezáchranných přístrojů pro postižené horníky.

Po vyjetí na 3. dělící patro provedla četa průzkum, ale nenašla zde žádného z postižených. Při cestě klecí však viděli záchranáři na 2. dělícím patře a v lezním oddělení nehybná světla postižených horníků. Teprve zvoněním indukčního telefonu u strojníka naznačilo, že snad někdo z nich ještě žije. Četa se proto vrátila na mezipatro pro jediného zachráněného horníka Krupu, kterého vyvezli z dolu až na povrch se sebezáchranným přístrojem, který stále pevně držel v ústech. Zbývající postižené horníky, kteří byli podle pitevního nálezu usmrceni otravou sirovodíkem, vyvezli záchranáři postupně do třetí hodiny ranní.

Průvalem vod ze stařin sloje Nový nad 4. patrem dolu Eduard Urx proteklo během asi 10 hodin přes šibík č. 11, překopem 4. patra a hlavní jámou na 6. patro zhruba 180.000 m³ vody.Hladina vody na tomto hlavním těžním patře dosáhla v náraží výšky 5 m a na překopu se stoupáním 3%₀ sahala hladina do vzdálenosti 1500 m od jámy. Stacionární čerpadla hlavní čerpací stanice byla zatopena a bylo proto třeba rozhodnout o způsobu vyčerpání zatopených prostor.Rozhodnutí havarijní komise o způsobu čerpání vod za pomoci důlních vozů ponořováním čtyřetážové klece pod hladinu do šachetní tůně a její vyklápění na po vrchu se tehdy jevilo trochu “agrikolovské”. Avšak montáž ponorných čerpadel včetně jejich zavěšení v jámě a jejich elektrického připojení, představovalo časové zdržení odstavením hlavní jámy minimálně na pět dnů. Za tuto dobu však byla veškerá voda důlními vozy z hloubky 600 m parním strojem vytěžena (vyčerpána). Technickým problémem bylo jen uchycení vozů v kleci tak, aby se při ponořování vztlakem nezvedaly a nedošlo tak odlehčením klece ke zkrutu těžního lana. Ponořování klece pod hladinu musela sledovat záchranářská hlídka přímo z jámy. Hlídka byla ve stálém spojení se strojníkem pro nebezpečí zpříčení plovoucího dřeva pod klecí. Záchranáři na překopu 6. patra používali k plavbě od výdušné jamy vojenské pontony. Jednoduchým čerpáním vody důlními vozy se , docílilo toho, že za sedm dnů po havárii 13. ledna již sfáralo celé osazenstvo opět do dolu. Za další dva dny bylo započato i s těžbou uhlí.

1. Osádka při průvalu po rozjetí klece z 3. dílčího patra se neměla signálem vracet zpět na dílčí patro. Po přejetí klece pod náraží by proud vody padal již jen na střechu klece a voda z etáže by vytekla. Horníci by pak včas vyjeli ze 4. patra na povrch hlavní jámou.
2. V nové situaci na dílčím 3. patře měli všichni postižení horníci uposlechnout předáka a vylézt do hlavy šibíku jako přetlakové komory, kde mohli přečkat až do konce průvalu.
3. Předák osádky neměl po dvou hodinách čekání způsobit útěk již zachráněných horníků z vytvořené přetlakové komory zmatečným zvoláním “Utíkejme, jistě se provalila vody z řeky Odry”.
4. Prchající horníci neměli zahodit již nasazené sebezáchranné přístroje ZP3 pro jejich vysokou teplotu způsobenou reakcí filtrační náplně.

5) Výzkumná základna filtračních sebezáchranných přístrojů mohla již tedy znát                  zkouškou na zvířatech, že hobkalitová náplň filtru ZP3 nepůsobí jen na přeměnu                  CO, ale že je také účinná i  proti sirovodíku

Průběh havárie na dole Urx v Ostravě –Petřkovicích také ukázal, že ani lékaři nebyli tehdy ještě dostatečně připraveni na řešení hromadných otrav postižených jedovatými plyny. Pro tehdy již známé léčení takových otrav v přetlakových kyslíkových komorách nebyla ostravská aglomerace vůbec vybavena. Havárie na dole Urx s hromadnou otravou postižených sirovodíkem dala podnět k výstavbě na světě zcela ojedinělé velké hyperbarické komory v městské nemocnici na Fifejdách. Celou výstavbu nové komory financovaly tehdy Ostravsko-karvinské doly, n.p. a do dneška komora slouží všem občanům celého kraje.