JUDr. Mgr. Vítězslav Urbanec L 3

Český báňský úřad

K některým problémům nakládání s výbušninami –

po přijetí zákona č. 315/2001 Sb.

V roce 2001 byl Parlamentem České republiky přijat zákon č. 315/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, a zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Přestože uvedený zákon implementoval do českého právního řádu i ustanovení jiných mezinárodních dokumentů (jako například Úmluvy MOP č. 176/1995), bezpochyby nejvýznamnější změnou dřívější právní úpravy je změna vzniklá převzetím směrnice č. 93/15/EEC, o harmonizaci předpisů týkajících se uvádění na trh a dozoru nad výbušninami pro civilní použití. Uvedená směrnice mimo jiné zavedla do českého práva institut předávání výbušnin, přinesla novou (širší) definici výbušnin a nahradila režim uvádění výbušnin do oběhu institutem uvádění výbušnin na trh.

Právní úprava otázky výbušnin v českém právu po 1. lednu 2002 s sebou pochopitelně přinesla i celou řadu nových situací v praxi, vyplývajících zejména z některých rozdílností mezi praktickými dopady tradičního českého práva a nutností aplikovat novou právní úpravu ovlivněnou právem Evropských společenství. V souvislosti s uvedenými změnami v oblasti výbušnin se na Český báňský úřad v posledních měsících obracely s dotazy také některé organizace a orgány státní správy, přičemž některé z těchto velmi zajímavých dotazů posloužily i jako podklad k přípravě této přednášky.

Připomeňme si nyní některé skutečnosti spojené s novelou zákona č. 61/1988 Sb. Zásadní odlišnost oproti původní úpravě lze spatřit již v samotném přístupu k výbušninám, na který bylo nutno při zapracování Směrnice č. 93/15/EEC do novely zákona č. 61/1988 Sb. přejít. Výbušniny jsou v právu Evropských společenství pojímány jako specifický typ zboží, jehož pohyb po státech Evropské unie nesmí být – v souladu se základními principy Společenství – nějakým zásadním způsobem omezován. Dosavadní česká právní úprava tomuto evropskému trendu neodpovídala, zejména pokud se jednalo o otázku pohybu výbušnin po území České republiky a možnosti distribuce výbušnin. Až dosud platilo, že výbušniny povoluje Český báňský úřad do oběhu. Tato praxe byla novelou opuštěna a výbušniny se napříště budou uvádět na trh podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně některých zákonů. V souladu s tímto zákonem výbušniny musejí splňovat určité penzum základních bezpečnostních požadavků, jejichž okruh je vymezen v nařízení vlády vydaném k provedení zákona č. 22/1997 Sb., tedy v nařízení vlády č. 358/2001 Sb.

Také definice výbušnin doznala s novelou zákona č. 61/1988 Sb. zásadních změn. Vymezení termínu “výbušnina” je ve Směrnici č. 93/15/EEC chápáno pro naše prostředí trochu netradičním způsobem, a to sice odkazem na výčet obsažený v Doporučeních Organizace spojených národů o výbušninách. Uvedená Doporučení OSN o výbušninách, tzv. Orange-book, byla ovšem již do českého právního řádu přijata, a to v souvislosti s přijetím Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR), a dále též v rámci smluv o letecké a železniční přepravě nebezpečných věcí. Proto bylo při implementaci Směrnice č. 93/15/EEC možno zvolit takovou definici výbušnin, která se odkazuje na Evropskou dohodu o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí. Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR) byla do českého právního řádu zavedena již v roce 1987, a to vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 64/1987 Sb. Tato dohoda byla později doplněna přílohami, včetně přílohy A. Příloha A je průběžně novelizována vyhláškami tak, aby byl v ní obsažený výčet výbušnin co neaktuálnější. Protože Příloha A smlouvy ADR obsahuje seznam látek a předmětů s vlastnostmi výbušnin, který ovšem může v určitém časovém období být neaktuální, byla definice výbušnin z důvodu zajištění bezpečnosti rozšířena i na látky mající tyto vlastnosti a přitom v ADR dosud neuvedené. Jedná se o preventivní opatření pro situace, kdy určitá látka není v ADR uvedena, ač je výbušninou, nebo pro případ, kdy by byla vynalezena nová chemická látka nebo předmět, které by logicky dočasně nebyly obsaženy v seznamu nebezpečných věcí podle smlouvy ADR.

Bezpochyby nejvýznamnější proměnou však prošla otázka povolování odběru výbušnin. Již v původním znění zákona č. 61/1988 Sb. byla vtělena tato úprava do § 25. Tento paragraf byl zákonem č. 315/2001 Sb. dotčen patrně nejvíce. Proto se mu na následujících řádcích budeme také více věnovat.

Ač to nemusí být na první pohled zcela patrné, představuje dnešní znění § 25 ve své podstatě fakticky jen modifikaci původního ustanovení o odběru výbušnin, a při aplikaci tohoto ustanovení v praxi je třeba mít tuto skutečnost neustále na vědomí. Současná povolení k předání a převzetí výbušnin a k opakovanému předávání výbušniny jsou dé factó přetransformovaným povolením k odběru. Dnešní institut předávání a převzetí výbušnin je však oproti původní úpravě – s ohledem na ustanovení směrnice č. 93/15/EEC – poněkud širší a v některých případech i náročnější na povinný subjekt.

Zákon č. 61/1988 Sb. v současnosti v § 25 uvažuje se dvěma typy povolení – s povolením k předávání a převzetí “jednorázovému”, a dále s povolením k opakovanému předávání. Z hlediska praktické použitelnosti těchto povolení je možno na tomto místě konstatovat, že pro ty organizace, které často provádějí práce s výbušninami, je výhodnější obstarat si povolení k opakovanému předávání. Toto povolení je obecné a je navenek účinné vůči známému (a obvykle širšímu) okruhu dalších předávajících organizací (účastníkem řízení jsou jako přejímající a předávající organizace logicky jen ty, které jsou žadateli známé); jeho další výhodou je i jeho až pětiletá platnost. Uvedené povolení k opakovanému předávání se proto svým charakterem nejvíce blíží bývalým odběrním povolením. Naproti tomu povolení “jednorázové” se týká pouze předávající a přejímající organizace a omezuje se toliko na jeden úkon. Jeho nevýhodou je proto i to, že v případě, že původně přejímající organizace, která hodlá provádět práce s výbušninami a bude potřebovat dodávky odebraných výbušnin doplnit, bude muset znovu požádat o povolení k předání a převzetí.

Otázka, zda je organizace povinna mít povolení k předání a převzetí výbušnin v případě, kdy vrací nespotřebované výbušniny, je vůbec jedním z nejčastějších praktických dotazů, se kterými se orgány státní báňské správy při své činnosti setkávají. Problém nenastane v případě, že organizace bude mít povolení k opakovanému předání výbušnin. V takové situaci organizace pouze oznámí (v souladu s § 25 odst. 8 zákona č. 61/1988 Sb.) vrácení výbušniny jako další dílčí dodávku. V případě, že bude vydáno pouze povolení k jednorázovému předání a převzetí, záleží na tom, zda dojde k vrácení výbušnin v rámci jedné dodávky výbušnin nebo ne. V případě, že dopravovaná výbušnina nebude dovezena na místo určení (např. porucha vozu, nehoda v provozu, zastavení činnosti v lomu apod.), bude nutno vrácení výbušniny považovat za součást předání a převzetí, pro které bylo vydáno povolení. Pakliže však organizace, která převzala výbušniny na základě jednorázového povolení, nespotřebuje veškeré výbušniny a bude je chtít dále přemístit, bude muset získat nové povolení k předání a převzetí výbušnin.

Dodavatelsko – odběratelské vztahy mezi podnikatelskými subjekty a zjednávání subdodavatelů na provádění určitých činností vedou organizace k dotazům, která z organizací je povinna být držitelem povolení k předání a převzetí výbušnin, respektive k opakovanému předávání. Jedná se o případ, kdy si např. provozovatel lomu zjedná další organizaci k provádění trhacích prací; otázkou v tomto případě je, zda i tato organizace potřebuje povolení k předání nebo převzetí výbušnin, resp. k opakovanému předávání. V případě, že tato organizace je sama odběratelem výbušnin a výbušniny se budou přemísťovat přes území minimálně dvou obcí (tzn., že si s sebou přiveze výbušniny), je zcela nepochybné, že toto povolení mít musí. S pohybem výbušnin mezi více organizacemi souvisí i otázka oznamování dílčích dodávek při opakovaném předávání výbušnin. Dílčí dodávky oznamuje každá organizace, která je řetězci organizací vystupuje jako organizace přejímající.

Při oznamování dílčích dodávek výbušnin není z dikce zákona zcela jasné, kterému obvodnímu báňskému úřadu se má tato dílčí dodávka výbušnin oznamovat. Protože neexistují žádná zákonná kritéria a je třeba zajistit přehled o pohybu výbušnin mezi organizacemi, dospěly orgány státní báňské správy k závěru, že nejvhodnější cestou bude oznamování organizace dílčích dodávek výbušnin tomu úřadu, který vydal povolení k opakovanému předávání výbušnin.

Jiným problémem, který může nastat při nakládání s výbušninami, je i otázka, která organizace je oprávněna získat povolení k předání a převzetí výbušnin. Zákon č. 61/1988 Sb. v § 25 odst. 2 říká, že toto povolení lze vydat jen takové organizaci, která současně při podání žádosti o vydání povolení prokáže, že má oprávnění podle tohoto zákona nebo podle zvláštních předpisů a má osobu odborně způsobilou podle § 36 zákona č. 61/1988 Sb. Za povolení uvažovaná v § 25 odst. 2 se považují kromě oprávnění podle živnostenského zákona také oprávnění k hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem, neboť při těchto činnostech dochází vcelku pravidelně k pracím s výbušninami.

Na předchozích řádcích jsme se zaměřili na některé z praktických otázek souvisejících s novelou zákona č. 61/1988 Sb. Závěrem si dovoluji konstatovat, že i přes některé dílčí obtíže se systém zavedený zákonem č. 315/2001 Sb. jeví jako systém funkční. Zároveň doufám, že případné problémy bude možno s úspěchem vyřešit řádně odůvodněným výkladem.