Josef Petrik
Přínos oddělení hornictví NTM k dějinám hornictví.
Něco z historie
Zřízení muzea pro dokumentování a výklad české vědy a techniky v Praze v roce 1908 nebylo náhodným skutkem. Bylo výsledkem předchozí dvacetileté sběratelské tradice v českých zemích, sahající do doby manufakturní výroby v 18. století, a produktem průmyslové revoluce, dosahující největšího rozmachu na přelomu 19. a 20. století. V českých zemích v 80. letech 19. století rychle narůstal výrobní potenciál. Staly se tak výrazným hospodářským činitelem v rakousko-uherské monarchii. Přímým podnětem k založení muzea byly čtyři velké celonárodní výstavy v letech 1891 až 1908. Vzešly z české iniciativy a nejen přesvědčivě naznačily široké rozpětí národní kultury, ale představily i mnohotvárný výrobní program a vysokou úroveň české technické práce. Bezprostředním impulsem k založení technického muzea v Praze pak byla především průmyslová výstava roku 1908. U kolébky stála Česká vysoká škola technická v Praze, kde z rozhodnutí profesorského sboru bylo při této škole zřízeno tzv. Cukrovarnické muzeum, zpřístupněné v její budově. Bohužel část těchto prvních sbírek byla za nacistické okupace poškozena nebo zničena. Do současnosti se zachoval model cukrovaru, který má inventární číslo 1. Další podnět k založení technického muzea vyšel z pražské Obchodní a živnostenské komory.
Někdy koncem roku 1907 se na technice, která se ujala úvodní organizace, ustavilo přípravné komité pro zřízení technického muzea. Dne 3.února 1908 byl schválen návrh, aby při škole bylo zřízeno „Museum české vědy a práce technické“. Dne 5. července 1908 bylo na slavnostní ustavující schůzi založeno „Technické muzeum v království Českém“ a vyhlášen jeho účel. Muzeum mělo reprezentovat trend exaktních věd, techniky a průmyslu v českých zemích shromažďováním dokladů, které by daly důkazy o postupu pokroku, a to v celém vývojovém procesu. Jako výrazný mezník počátku rozvoje bylo považováno 18. století. Dne 12. 6. 1908 bylo přípravné komité rozšířeno o další odborníky z praxe a zástupce správních institucí. Tato skupina nadále převzala vedení realizačních prací. Ale i tak zůstalo technické učení hlavním iniciátorem a právem proto při ustavení „Spolku Technického musea“ roku 1910 byl profesorský sbor České vysoké školy technické v Praze kolektivně poctěn čestným členstvím. Výkonným ředitelem na dobu 40 let se stal ing. Jaroslav Veselý.
Zakladatelé muzea však v zásadě již roku 1908 vymezili základní povahu dokumentace, v jejíž prezentaci se měly odrážet hlavní směry práce muzea. Měly být shromažďovány nejen doklady k vývoji technické a průmyslové činnosti, ale i k zemědělské výrobě. Když bylo těsně před koncem první světové války roku 1918 ustanoveno České zemědělské muzeum, byla tato povinnost z Technického muzea sejmuta a dosud shromážděné sbírky byly postupně předány tomuto specializovanému muzeu. Oba ústavy si však zůstaly nejen programově blízké, ale i nové muzejní budovy, které se pro ně začaly v letech 1936 až 1938 v Praze na Letné stavět, byly situovány vedle sebe. V projektu bylo počítáno se symbolickým spojením - přemostěním obou muzejních budov galerií, vyzdobenou alegorickými sochami.
Technické muzeum však nemělo svou činnost omezovat jen na shromažďování hmotných sbírek, i když ty měly tvořit základ jeho programu. Ústav byl zamýšlen jako živá instituce, podnětně působící ke studiu a výkladu technického vývoje v celém jeho časovém rozměru. Proto kromě přístrojové techniky, originálů strojů či jejich modelů měly být sbírány a uchovávány i technické výkresy, stavební plány významných inženýrských staveb, dopravních a komunikačních zařízení a fotodokumentace s nimi související, jakož i pozůstalosti význačných představitelů české vědy, techniky a průmyslu. Tiskovou tribunou muzea se stal Věstník Technického muzea, jehož první číslo vyšlo 20. 1. 1912 a který, s násilným přerušením za 2. světové války, vycházel až do roku 1951.
Koncepce muzea byla vymezena široce. Ne všechno ze stanoveného programu muzea se ovšem od samého počátku dařilo uskutečňovat. V úvodní fázi bylo první povinností co nejdříve zpřístupnit první expozice. Seznámit českou veřejnost s působností muzea. Po skončení průmyslové výstavy roku 1908 byly první exponáty zatím soustředěny v jednom z výstavních pavilónů v blízkosti Průmyslového paláce v Královské oboře v Praze. Ale již ke dni 1. 10. 1909 se podařilo získat Schwarzenberský palác v těsném sousedství Pražského hradu na Hradčanském náměstí. Po nutných úpravách byl slavnostně dne 28. 9. 1910 formou expozice o ploše 1900m2 otevřen pro veřejnost. Jako první byly zpřístupněny sbírky z geodézie, strojírenství, elektrotechniky, vodních staveb, cukrovarnictví, železniční dopravy a zábrany úrazů. V letech 1911 až 1917 byly vybudovány další expozice. Nejprve bylo otevřeno polygrafické oddělení a v roce 1912, na sv. Václava, byla otevřena expozice hornická na ploše 230 m2. Otevření hornické expozice předcházelo formování odborné skupiny hornictví a hutnictví. Tato skupina byla ustanovena 12. 3. 1910 a čítala 48 členů. První dvě léta byla věnována přípravným pracím a teprve ke konci roku 1911 se začalo pomýšlet na instalační práce v hornické expozici. Společným úsilím předsedy skupiny ředitele Sedláka, a vrchního stavebního rady E. Zimmlera a ředitelů dolů A. Plzáka a J. Stacha podařilo se instalační práce urychlit a mohlo dojít k otevření hornické expozice /1/. K vybudováni této expozice spojily své síly především státní i soukromé uhelné a rudné doly. Věnovaly nářadí i hlavní technická zařízení používaná při dobývacích pracích, v důlní dopravě i při zpracování nerostných surovin, včetně souborů strojních výkresů a historických důlních map. Některé důlní podniky daly na svůj náklad zhotovit modely šachet, dobývacích metod i různých důlních zařízení. Mezi prvními dárci byl i tehdejší nestor českého hornictví, první český doktor montánních věd Rakouska-Uherska, profesor příbramské báňské akademie Josef Hrabák. Hornická expozice byla již tehdy způsobem provedení originální. Sál byl částečně upraven jako skutečné důlní prostředí a stroje instalovány přímo na pracovištích. Expozice vzbudila již od počátku mimořádný zájem /2/.
Jako další byla vybudována expozice hutnická. V roce 1914 se podařilo vybudovat ještě expozici chemie jako počátek moderní chemické technologie. Ústředním poutačem tu byla rekonstrukce alchymistické laboratoře z 16. století, vybudované v originální velikosti, se vším původním zařízením.
Je pozoruhodné, že i ve válečném roce 1917 byly dokončeny a zpřístupněny další dvě nové expozice. První z nich byla expozice pivovarnictví, do níž se soustředily četné originály i modely dokumentující technologie vaření piva. Koncem téhož roku byla zpřístupněna expozice stavitelství a architektury. Léta první světové války muzejní činnost zpomalila a některé práce, zejména výrobu již vyprojektovaných modelů, zcela zastavila. Ale již v roce 1919 byla otevřena expozice mlynářství a potravinářství, témže roce byla zpřístupněna expozice vodárenství a kanalizace. Další nové expozice měly vernisáže v rychlém sledu: roku 1925 vývoj světelných zdrojů, fotografie a kinematografie a roku 1929 zahájilo činnost oddělení osvětlovací techniky.
Rok 1918, který přinesl konec první světové války, byl 10. rokem existence a také rokem nového názvu „Technické muzeum československé“. Expoziční prostory Schwarzenberského paláce však již nestačily a proto se začalo uvažovat o stavbě moderní budovy. Stavba byla rok od roku odsouvána a také bylo nutno zajistit finanční prostředky. Stejně jako při zakládání Technického muzea v roce 1908 i nyní se projevila podpora technické a průmyslové veřejnosti. Roku 1926 vyčlenila rada hlavního města Prahy v katastru Prahy-Letné velký pozemek, který věnovala Technickému muzeu. Slibný začátek byl záhy ohrožen hospodářskou krizí let 1929 až 1933, která program výstavby muzejní budovy nejen odsunula, ale znamenala i značné zdržení rozvoje muzea. Logickým vyústěním této krizové situace bylo proto v letech 1932 až 1936 jednání s vedením Československého zemědělského muzea v Praze o výstavbě společné budovy, aby se docílilo finančních úspor. K realizaci této myšlenky však pro objektivní potíže nedošlo a obě muzea v dalších letech šla oddělenou cestou.
Technické muzeum mělo být moderní nejen stavebním vzhledem, ale i koncepcí a uspořádáním. Jednotlivé odborné sekce promýšlely již od roku 1935 koncepce expozic a soustřeďovaly exponáty a dokumentační materiál. Zahájení stavebních prací 31. října 1938 časově spadalo do těžké národní deprese. Následující měsíce byly trpkou cestou okleštění samostatnosti československého státu. Přesto byly v říjnu 1940 základní řemeslnické práce hotovy a byly prováděny vnitřní úpravy. Pohroma však přišla v dubnu 1941, kdy z příkazu okupačních úřadů musela být nedohotovená budova muzea předána protektorátnímu ministerstvu pošt. Na příkaz vojenských okupačních úřadů se Technické muzeum muselo vystěhovat i ze Schwarzenberského paláce na Hradčanech - tyto prostory zabralo říšskoněmecké vojenské muzeum. Technickému muzeu byly přiděleny náhradní prostory v jiném vojenském objektu v Invalidovně v Praze-Karlíně. Přes mimořádnou péči všech muzejních pracovníků bylo při přepravě, prováděné německým vojskem, mnoho exponátů poškozeno a některé z nich byly i zničeny.
Obnovením státní samostatnosti po druhé světové válce v květnu 1945 začalo ve vývoji Technického muzea nové období. Poválečná situace však odsouvala vyřešení vnitřní situace muzea. Jednání o uvolnění vlastní muzejní budovy se vleklo a její postupné uvolňování se podařilo zahájit teprve počátkem roku 1948. Vzhledem ke zhoršující se finanční situaci ve Spolku NTM a hlavně po změně politické situace bylo NTM převzato k 1. lednu 1951 československým státem a organizačně podřízeno ministerstvu školství, věd a umění.
S kvalitativně novým přístupem byly v letech 1953 až 1954 nově otevřeny dvě hornické expozice, 28. 9. 1953 uhelný důl a 4. 1. 1954 rudný důl, které měly za účel zdůraznit význam mechanizace v dolech. V podzemních prostorách NTM v hloubce 15 m byla na ploše 2000 m2 zřízena expozice ve formě skutečného uhelného a rudného dolu. Do něho byla soustředěna důlní technika používaná v 1. polovině 20. století, od vrtacích souprav přes brázdicí stroje a uhelné kombajny až po stroje pro důlní dopravu. Koncepcí a rozsahem se expozice zařadila mezi nejvyhledávanější expozice tohoto typu i vzhledem k tomu, že je umístěna uprostřed Prahy. K ní byla v roce 1954 připojena expozice vývoje báňské techniky a v roce 1957 stálá expozice s množstvím modelů ilustrující použití techniky od středověku po současnost.
60. léta 20. století se vyznačovala zvýšeným zájmem o terénní výzkum a studiem historické dokumentace a archivních pramenů všeho druhu. Zvláště aktivně byla tato činnost prováděna pro obor hornictví, později i hutnictví a strojírenství. Součástí tohoto programu byl i soustavný výzkum pozůstatků po báňských pracích v historických důlních revírech. Na počátku 70. let 20. století byl proveden kontrolní průzkum důlních zařízení v černouhelném důlním revíru Kladno a celková revize technických památek evidovaných v českých zemích. Po zestátnění muzea byla reorganizována i publikační činnost muzea. Roku 1951 byla založena ediční řada Rozpravy NTM, určená přesevším pro publikování referátů ze sympozií a seminářů pořádaných NTM. V nich jako vnitřní řada začaly od roku 1971 v pravidelných ročních intervalech vycházet "Studie z dějin hornictví". Zvláštní skupinu tvořily publikace přinášející reprinty významných historických děl počínaje již 16. stoletím např. G. Agricoly, L. Erckera, J. Mathesia a K. Šternberka /3/.
Sbírková činnost
Základem hornického oddělení jsou sbírkové předměty, které máme za povinnost sbírat, zařazovat, odborně zpracovat, ošetřovat a ochraňovat pro budoucí generace. V roce 2000 jsme měli něco přes 6000 inventárních čísel (nikoliv předmětů, těch je mnohem více). V expozici Uhelného a rudného dolu je 190 sbírkových předmětů, zapůjčeno do jiných muzeí a na výstavy je 440 sbírkových předmětů, zbytek je uložen v depozitáři. V současné době je prováděna celková revize pro zanesení do centrální evidence sbírek na Ministerstvu kultury, což je povinnost vyplývající z nového muzejního zákona. Tyto aktivity omezily naplánovanou činnost hornického oddělení, tj. podrobné zpracování vybraných souborů sbírkových předmětů. Projevilo se to i při styku s pracovníky jiných muzeí a badateli, ale věříme, že se to během roku 2002 zlepší.
Byl vypracován dílčí rejstřík, přepracováno názvosloví a zpracován pracovní katalog historických hornických lamp a kahanů. Stejným způsobem se zpracovávají hornické modely, které jsou spolu s kahany nejfrekventovanější sbírkové předměty, o které je častý zájem v jiných muzeích. Jako další budou zpracovány stejným způsobem předměty ze záchranářství, potápění, důlního měřičství a neméně důležité dvourozměrné předměty (důlní mapy, historické fotografie a pod.). Spolupráce s ostatními muzei se promítá i do množství zapůjčených sbírkových předmětů.
Uhelný a rudný důl, expozice
S velkým zájmem veřejnosti byla 27. 9. 1912 otevřena hornická expozice v podzemních prostorách v Technickém muzeu ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech. Největšímu zájmu z hornické expozice se těšily exponáty znázorňující buď v originále nebo alespoň ve skutečné velikosti některá zařízení v dolech a pomocí figurín i některé důlní práce /4/ a /5/. Bylo vystaveno rubání kamenného uhlí v slabé sloji, rubací předek příbramských dolů a náraziště starého kamenouhelného dolu a jiná. Okolnosti, že tato část expozice byla umístěna v bývalých podzemních prostorách starého paláce, přispívala ještě ke zvýšení dojmu. Vedení pamatovalo na tyto zkušenosti hned při prvních předběžných projektech novostavby muzea na Letné a dohodlo se, že expozici hutnictví budou věnovány druhý a třetí suterén. Oba tyto suterény měly být zařízeny v celém rozsahu jako skutečné hlubinné doly. Zejména bylo pamatováno na prostor potřebný v obu patrech nad sebou pro znázornění komorového rubání. Byly brány v úvahu všechny možné náměty k obohacení a zpestření hornické expozice muzea. Bylo uvažováno o tom, zda by nebylo možno spojit nějakým způsobem s muzeem i slavné hornické dílo z doby Rudolfa II., totiž Rudolfovu štolu, která vede nedaleko muzea.
V letech 1953 až 1954 byla současná expozice hornictví vybudována ve II. a III. suterénu na ploše 2000 m2. Mimo jiné byla v této době expozice koncipována také jako náborové středisko pro mladé lidi do hornického povolání. Tento účel možná z velké části podpořilo urychlené vybudování expozice i její vysokou profesionální úroveň. Později byla expozice jen minimálně upravována. Svým rozsahem dvou výstavních sálů a téměř 500 m důlních chodeb a důlních pracovišť rudného a uhelného dolu patří v současné době k největším hornickým expozicím ve více oborových technických muzeích v Evropě. V době otevření byla autentičnost umocněna rozvodem elektrické energie a stlačeného vzduchu, což umožňovalo předvádět některé stroje v chodu. V současné době jsou však veškeré rozvody zastaralé a bezpečnostní předpisy neumožňují jejich použití. Příloha III.
Expozice rudného hornictví je rozdělena do dvou částí a představuje hlubinnou těžbu železné rudy na ložisku Nučice u Prahy. V úvodní části je namodelován překop pro dopravu rudy do těžní klece, sleduje podzemní směr a uložení rudné žíly až po čelbu, kde jsou navrtány otvory pro odstřel horniny. V druhé části jsou vozy, nakladač, vrtací vůz a vrtačky, tedy stejná technika jaká se používá v uhelných dolech. V závěru je znázorněno dobývání rudy výstupkovým způsobem, kdy je nastří1ená hornina s rudnou žílou pomocí ukotveného škrabáku shrnována do sýpu odkud je dole vypouštěna do důlních vozíků.
Expozice uhelného hornictví ukazuje vývoj dobývací techniky od konce 19. století. Pro vytvoření dokonalejší představy dolu jsou chodby a důlní pracoviště obloženy 150 tunami pravého černého uhlí nalepeného na stěny. V prvé části jsou vidět nízké sloje o mocnosti kolem třičtvrtě metru, s ručním dobýváním v porubu pomocí špičáku a lopaty. Je zde umístěna nejstarší americká uhelná brázdička z konce 19. století. Pokračuje dobývací technika používaná od počátku do poloviny 20. století, jako jsou sbíječky na stlačený vzduch a nátřasné žlaby. Dopravní a dobývací technika je reprezentována důlní lokomotivou, vrtacím vozem s těžkými příklepovými vrtačkami, kovovou výztuží, třecími a hydraulickými stojkami. Za svážnou je druhá část uhelného dolu s porubem o mocnosti přes 2 metry s hřeblovým dopravníkem na jehož začátku je brázdička s dvoumetrovým ramenem. Dopravní technika je reprezentována klepetovým nakladačem JOY, lopatovým nakladačem čs. výroby, hřeblovým německým nakladačem a několika typy důlních vrubovek z Německa a Anglie. Vyvrcholením předváděné techniky jsou uhelné kombajny umožňující těžení až dvoumetrových slojí. Je tu uhelný pluh, šnekový válcový oboustranný kombajn s elektrohydraulickou posuvnou výztuží. Expozice je zakončena dvěma hydromonitory, které se používaly v 60. letech minulého století. Příloha IV.
0ba doly byly vytvořeny před 50 lety a samy o sobě jsou již historickými exponáty velké vypovídací hodnoty. Předpokládáme, že ve vlastních dolech budeme provádět jen drobné, spíše udržovací práce a zachováme jeho stávající koncepci. Větší úpravy se budou týkat jen expozice v obou výstavních sálech, nalézajících se v prostorách mezi uhelným a rudným dolem.
Semináře a Rozpravy
Rozpravy NTM „Studie z dějin hornictví“, počínaje rokem 1971, editují referáty přednesené na každoročních Seminářích z dějin hornictví, konaných v předvánočním čase a situovaných kolem svátku sv. Barbory, patronky horníků. Semináře jsou v posledních letech ve velkém zájmu odborných badatelů veřejných i soukromých. Dokladem je seminář konaný v roce 1998, kdy bylo přihlášeno 24 přednášek a seminář musel být rozložen do dvou dnů. Časově přijatelný program je kolem 14 až 16 přednášek, pokud má být dán dostatečný prostor pro přednášející a pro diskusi, která je u závažných otázek velmi rozsáhlá. Snaha je o publikaci všech přihlášených referátů, i těch kontroverzních, neboť tyto referáty podněcují širokou diskusi, která přináší tříbení názorů. Semináře působí i společensky, každoročně se zde sejde již známá společnost významných badatelů, kteří mají k sobě vztah velmi přátelský. V roce 2000 uspořádaný seminář připravil podklady k Rozpravám NTM „Studie z dějin hornictví 30“, které jsou před tiskem. Pro lepší orientaci v přednesených referátech byla v roce 1987 vypracovaná bibliografie, zachycující články vyšlé do roku 1985 a v letošním roce byla doplněna o léta 1986 až 2001. Určitým záporem jsou nedostatečné finanční prostředky na vytištění dostatečného množství Rozprav NTM pro širší veřejnost. Z prostředků NTM je vytištěno 50 výtisků, které jsou určeny jako povinné výtisky pro knihovny a archiv i jako autorské výtisky, zbytek, tj. asi 10 výtisků, je zálohou pro oddělení hornictví NTM. Řešíme to tak, že nedostatečné množství výtisků je nahrazeno CD-ROM nosiči.
Veškerá naše naplánovaná činnost, kromě pracovní povinnosti vůči NTM, má i usnadnit komunikaci a spolupráci s ostatními muzei. Je ještě mnoho úkolů před námi, ale díky personálnímu obsazení, které se nyní ustálilo na velmi dobré úrovni, je možno splnit všechny naplánované úkoly a stát se platnými partnery při dokumentaci i prezentaci dějin hornictví v České republice.
Literatura:
/1/ VĚSTNÍK Technického musea v královstvím českém,čís.2, roč.I.
/2/ VĚSTNÍK Technického musea v královstvím českém,čís.4, roč.I.
/3/ SBORNÍK NTM 23: NTM 1978-1988 (1), Praha 1988
/4/ VĚSTNÍK Technického musea v královstvím českém,čís.3, roč.II.
/5/ VĚSTNÍK Technického musea v královstvím českém,čís.1, roč.III.