Ing. Josef Kovář

 

Významné vodní stavby březohorského

a bohutínského revíru

 

 

     Výstavba umělých vodních nádrží spojená s budováním dlouhých sběrných a rozváděcích děl je známa na celém světě již od nejstarších dob. Zprávy o stavbách těchto vodních děl se dochovaly již z období starého Egypta. Sloužily především k zásobování obyvatelstva pitnou vodou a k zavlažování zemědělských kultur.

 

    Vodní nádrže budované pro účely hornictví jsou podstatně mladší a největšího rozmachu doznávají v období 16. – 19. století n. l.. Vodního kola k pohonu důlních zařízení bylo prvně použito již ve 12. století. V této době bylo požadované množství vody shromažďované nebo přiváděné do báňského revíru téměř jediným energetickým zdrojem pro zajištění intenzivního rozvoje těžební a úpravenské činnosti. Voda sloužila nejen pro pohon důlních a úpravenských strojů a zařízení, ale i ve vlastním úpravenském a hutnickém procesu. S mírnou ironií lze tvrdit, že v dobách sucha či jiných příčin nedostatku vody docházelo i k zatápění dolů a odstávce při těžbě a především úpravě rud. Odtud úsloví: „Voda věčný přítel i nepřítel hornického podnikání“.

 

 

 

     Příbramský vodní systém zaujímal v oblasti vodního hospodářství jedno z předních míst v Evropě. Vyplýval nezbytně z potřeb celého důlního revíru patřícího zejména v 18. a 19. století mezi nejvýznamnější hornické oblasti. Z tohoto titulu mu byla věnována nemalá pozornost. Vodní hospodářství patřilo pod strojní a stavitelský odbor, kterému se říkalo „děvče pro všechno“. Údržba mnoha kilometrů struh byla prováděna důlními, neboli předními vodáky, kteří dostávali nařízení od inspektora staveb a strojů. Povinnosti důlního byly uvedeny v § 86 „Služebního řádu pro dozorstvo a dělnictvo c. k. a spolutěžařského Karlo-Boromejského horního závodu na stříbro a olovo v Příbrami“ z  roku 1877. U větších a vzdálenějších rybníků byla postavena budova, ve které strážce rybníku celoročně bydlel. Minimálně jednou za rok bylo třeba struhy důkladně čistit. Dělo se tak většinou v době celozávodních dovolených v celém báňském revíru. V zimním období byly struhy v některých úsecích zakrývány košatinou z březového proutí, které se uchovávaly v kůlně u Vokačovského rybníku.

 

     V 80. létech 19. století činily náklady na údržbu veškerých struh a rybníků v průměru ročně 6 400 zlatých. Z pokladních zpráv horního závodu vyplývá, že v r. 1882 byl dostatek vody z rybníků pro úpravy, pouze v r. 1883 a 1884 se musela po dobu 40 šichet zvedat voda z Dědičné štoly pro úpravy rud. V roce 1920 bylo pro potřebu horního závodu zapotřebí za jednu minutu 7 -–8 m³. Průtočnost struh činila až 90 l za sekundu.

 

     Současně známý vodní systém vznikal postupně od r. 1768 do druhé poloviny 19. století. Sestává se z pěti velkých báňských rybníků o úhrnné obsahové kapacitě cca 3 mil. m³ s roční dodávkou vody pro potřeby báňského průmyslu více než 15 mil. m³. Délka všech náhonových a sběrných struh činila téměř 90 km.

 

     Nejstarším z příbramských báňských rybníků je Vysokopecký rybník (Pecovák), který byl založen na popud tehdejšího horního rady Peithnera. Se stavbou se začalo v roce 1768, dokončena byla v červnu 1770. Práce prováděl rybníkář Matěj Blažek. Během svého trvání byl několikrát opravován zejména v úseku hráze a výpustného systému, a to v letech 1847, 1873, 1969 a 1995.  

     Druhým v pořadí byl Vokačovský rybník (Drozďák), vybudovaný v letech 1780 až 1782. V současné době je vypuštěn, hráz překopána a rybník 2 roky čeká na odbahnění a  opravu hráze.

     Jelikož množství vody poskytované těmito rybníky nestačilo stále se zvyšujícím požadavkům rostoucího provozu příbramských dolů, bylo v roce 1818 započato se stavbou hráze dalšího rybníku, tzv. Lázského (původním jménem arcivévody Františka Karla). Jeho výstavba byla dokončena v roce 1822. Délka sběrných struh byla asi 23,1 km, délka náhonových struh 12,9 km. Nejvyšší stav vody nad výpustným potrubím byl 15,2 m, obsahová kapacita 670 tis. m³.

     Stále stoupající potřeba vodní pohonné síly si vynutila další stavbu báňského rybníku, tzv. Pilského (původním jménem arcikněžny Žofie). Stavba hráze vysoké 20 m trvala od r. 1851 do r. 1853. Tento rybník však nikdy nedosáhl plánované kapacity 2 mil. m³. V nočních hodinách 22. 7. 1854 došlo po vydatných deštích k naplnění rybníku do výšky 16,2 m a rybník se začal trhat. Kurýrové na koních jezdili po Litavce, aby varovaly lid před zátopou, která přesto způsobila smrt dvěma lidem. Protržená část hráze byla r. 1856 opravena.  Po důkladných prověrkách bylo zjištěno, že pod hrází je nežádoucí vrstva písčitého jílu, který vodu propouští. Rybník byl proto několikrát opravován, hráz zpevněna a opatřena korytovým odpadem ve výši 10,9 m od paty hráze. Tím se kapacita snížila na cca 700 tis. m³.

     Posledním z báňských rybníků byl tzv. Hutnický rybník pro potřebu hutnického procesu. 

 

 

     K dalším významným vodohospodářským stavbám 18. století patřilo vybudování Dědičné štoly, která byla zřízena pro odvodnění březohorských a bohutínských dolů. 21. 9. 1789 bylo povoleno zmáhat starou štolu u Trhových Dušníků, tehdy přejmenovávanou na štolu císaře Josefa II. Její ražba trvala 70 roků z několika míst současně. V roce 1841 došlo k prorážce mezi doly Marie a Prokop, v roce 1843 k napojení dolu August (Drkolnov) a 8. 7. 1859 byla dokončena prorážkou mezi doly František a Řimbaba. Přispěla k otvírání ložisek rud a k rychlému hloubení hlavních šachet. Délka od ústí dolu Štěpánka činí 7,8 km, s navazujícími překopy celkem 21,9 km. V současné době je celý revír zatopen. V ústí štoly u Dušník je odebíraná důlní voda. Po následné úpravě je využívána k pitným účelům společně s vodami z Lázského a Pilského rybníku. Pecovák je využíván jako zdroj průmyslové vody.

 

 

     Racionalita celého systému vyplývá z následujícího popisu. Např. na dole Štěpánka sloužila přiváděná voda nejdříve k praní rudnin a posléze odcházela na vodní kolo, které celou úpravnu pohánělo. Její cesta dále pokračovala přes Drozďák až k Vojtěšskému dolu. Voda, která poháněla vodní kolo na jámě Drkolnov (z Lázského případně Pilského rybníku) se vracela štolou do struh, prošla Vojtěšským prádlem a dále byla využívána k pohonu vodních kol u jámy Anna a Prokop.

 

     Tento systém však nesloužil jen technologii dobývání a úpravě rud, ale i oživoval a dotvářel krajinu. V Bohutíně byl u struh zřízen výtokový stojan k napájení obecního vodovodu. Ve struhách žila řada živočichů, struhy byly zdrojem vody pro zvěř.

 

     V současné době jsou původní struhy z 50 % zdevastovány, poničeny a mnohde zlikvidovány necitlivými zásahy člověka.

 

 

     V roce 1997 byla Spolkem Prokop zpracována studie řešící revitalizaci struhy v úseku Lázský rybník - Drkolnov na objednávku Města Příbram. V oblasti Příbram měla být přiváděná voda svedena do dešťové kanalizace v množství 10 – 15 l/s a posílit tak průtočnost Příbramského potoka Příbramí. Malebná krajina okolí struh a rybníků svádí k vybudování naučné cyklostezky. Odhad nákladů na obnovu struhy v cenové úrovni 12/97 činil 18,7 mil. Kč při délce trasy 11 km.

 

     Zásadním předpokladem revitalizace struhy mezi Lázským rybníkem a Drkolnovem je smluvní dodávka vody. Obě rozhodující organizace Povodí Vltavy a.s., závod Berounka a AQUA Příbram s.r.o. se v době zpracování studie vyjádřily kladně, obě však dodávku vody určitým způsobem podmiňovaly. Studie dále formulovala základní postuláty tak, aby v blízké či vzdálenější budoucnosti bylo vůbec možno ještě uvažovat o obnově této trasy struh. Např. zápis struhy do seznamu objektů chráněných památkovým úřadem a tím prostřednictvím příslušných úřadů zabránit další devastaci.

 

     Závěrem lze pouze poděkovat Spolku Prokop za jejich iniciativní práci při zpracování studie a hlavám pomazaným,  rozhodujícím o budoucnosti struh, šťastnou volbu. Vždyť dílo starců může po odpovědném posouzení všech aspektů dané problematiky sloužit nám i budoucím generacím.