Kolín
Proč se některé činnosti v
hornictví dočasně neodrážely v ustanoveních horního práva
Problematika tzv.
hornických zvyklostí
Chceme-li zkoumat horní právo, musíme si uvědomit,že jen sloužilo báňské činnosti. Chceme-li odpovědět na otázku, proč se některé činnosti v báňskoprávních předpisech odrážely a jiné se buď dočasně nebo trvale neprojevily, musíme zkoumat, jaký cíl předpisy sledovaly a jaký charakter měla činnost, kterou upravovaly. Přitom zjistíme, že především měly zabránit střetům mezi účastníky báňského podnikání, chránit je a dosáhnout rovnosti nebo alespoň zabránit excesům při řešení sporů. Dokládá to dlouhá řada míst v Ius regale montanorum (IRM) z doby kolem r. l3OO, v němž se znovu a znovu hovoří o potřebě spravedlnosti před soudy a o jejím zajištění dodržováním vydaných zákonů. Za všechny jen část znění § 9. kapitoly II. knihy I.:"... častějie se přihází v saudu, že to, co dnes saudci a přísežným líbí se, zajtra v podobných příhodách ihned počíná nelíbiti se, a tak viece z vuole lidské nežli z práva přikázánie závisejí saudové ..." /2, s. 45/
Dalším významným cílem byla potřeba zajistit plynulost báňského provozu a zabránit škodám a ztrátám, které z jeho přerušení vznikaly. Znamenalo to možné ohrožení důlních děl, ztráty finanční a někdy i na životech. Velmi pěkně jej formuluje např. Narovnání o hory a kovy Maxmiliána II. s českými stavy z roku 1575 /1/17, čl. 30, s. 79 - 8O/: "A poněvadž horní věci vedle způsobu svého průtahu a odkladu míti nemohou ..."
Ze znění citátu z IRM zároveň vyplývá, že pouhé zvykové právo by dávalo prostor libovůli správních orgánů a soudů, která byla pro hornictví nepřijatelná. Zatímco v zemském právu taková libovůle vládla a např. pokusy Václava II. i Karla IV. (Majestas Carolina l355) šlechta odmítla,aby měla volné ruce pro vynášení práva na zemském soudu, v hornictví byla situace zcela jiná: všichni účastníci báňského podnikání měli zájem na stanovení jednoznačných a všem známých pravidel. To nemohly zvyklosti v žádném případě při soudním jednání zaručit.
Písemná formulace pravidel báňské činnosti
Dokud existovaly na sekundárních a pak i na primárních ložiskách jen jednotlivé provozy, řídily se základními technickými zásadami, ale neměly žádný důvod ke sporům. Ale jakmile se objevovaly vedle sebe doly různých podnikatelů, spory nutně nastávaly a bylo nutné je řešit. Že tomu tak skutečně bylo, dokládá úvod již citovaného paragrafu IRM: " ... všechno právo horníkuov skrze otporné výkladuov nálezy zarmúceno jest, protože křechká jest paměť lidská ani tak statečná, aby mohla práva múdrost pevně bez písem paměti poručiti ..." Tedy nejenže písemné zajištění práva bylo nutné, ale ani ve 13. stol. nebylo toto zajištění dostatečné a již tak dost omezené předpisy byly často porušovány.
Už v nejstarších dobách se tedy uznávala nutnost zachytit zásady horního práva písemně. Do dolování museli horníci vložit velké množství peněz i práce. Báňské podnikání se vždy vyznačovalo značnou dávkou nejistoty, horníci proto museli mít maximálně zajištěná svá oprávnění a práva, aby byli ochotni nést jeho rizika,která se během doby měnila a spíš zvyšovala. Báňskoprávní předpisy tak dosvědčují, že ve vývoji horního práva se zřetelně odrážely hustota, intenzita a další okolnosti provozu na důlních revírech, pro které byly zpracovány.
Čím se báňské řády nezabývaly
Přitom četné činností, které bez nejmenších pochybností do sféry báňské činnosti patřily, se v báňských řádech projevily jen v některých obdobích a některé z nich se neprojevily vůbec. Je třeba nápadné, že dobývání železorudných ložisek, které patřilo mezi nejfrekventovanější hornické činnosti, se v ustanoveních horního práva projevilo až roku 1548, kdy byl vydán nepotvrzený řád. /4/66, s. 325 n./ Další dva známé řády se týkají jen jednotlivých malých lokalit. /Kořan 1946, s. 51 - 53/. Proč? Železářství a železorudné hornictví byly v rukou pozemkových vrchností, vzhledem k četnosti i malých ložisek bylo získávání rud jednoduché. Až do 18. stol. často sbírali rudu na povrchu drobní zemědělci z okolí železáren, provoz dolů vedli většinou vlastníci či nájemci závodů. Spory s jinými podnikateli nebyly, sociální a pracovní otázky hrály malou nebo žádnou roli.
O rýžovištích se řády zmiňují až v 16. stol. jen v souvislosti s propůjčkami povrchových měr, s pracovní dobou dělníků a výjimečně i s povinností přenechat nedostatkovou vodu hlubinným dolům. Provoz se neprojevil vůbec, přestože z provozních zpráv jsou patrné nejrůznější komplikace - např.přerušování v létě pro nedostatek vody, v zimě pro sníh, zároveň však se naopak v zimě prováděl někdy průzkum ložisek a dokonce i otvírka a těžba horniny, protože mráz zpevnil stěny šachtic a porubů. Neprojevily se ani poměrně složité dobývací způsoby atd.
Řády prakticky nereflektovaly problémy způsobené přívaly povrchových vod z tání sněhu a z přívalových dešťů (kromě krupeckého řádu 1487, čl. 47 /4/49/). Nezabývaly se budováním a údržbou vodních stok a retenčních nádrží. Kromě IRM se nijak neprojevila tesařská a kovářská práce (ale i tam jen v souvislosti se mzdou a zčásti s dohledem na doly). Obrovský rozsah žárových prací se odrazil jen v souvislosti s mimořádnou koncentrací dolů na Hubském pni u Horního Slavkova, ale i tam pouze v souvislosti s nebezpečným zplodinami a v regulaci doby zapálení hranic. Vůbec se neprojevila činnost dřevařů pro budování různých zařízení, výdřevu a úpravu (pražení), ani práce uhlířů, která měla u nás tak obrovský rozsah, že zlikvidovala lesy na Českomoravské vrchovině, v Krkonoších, v Orlických horách, v Krušných horách a ve Slavkovském lese. Ojedinělé zmínky se týkají jen dohledu nad skladišti uhlí u hutí. Z báňských řádů neznáme téměř vůbec nic o pomocných činnostech pro doly, hutě a prubíře, např. o výrobcích nádob (testů), o výrobcích vodních kol a zařízení od vrátků přes žentoury až ke složitým těžním a vodotěžním strojům. U úpravenských zařízení a hutí byly sledovány jen pracovní doba a mzdy, případně - a to dost vzácně - voda potřebná pro jejich provoz. Neprojevily se technické a provozní postupy při otvírce a dobývání ložisek, při těžbě, úpravě, hutnění a prubířství, ani při činnosti důlních měřičů (ti se objevují jen při řešení sporů a při vyměřování úkolu havířů).
Horní právo v nejstarším období
Můžeme je konkrétně sledovat až od poloviny 13. stol. Ale máme dost informací, abychom si mohli představit, jak vypadalo dobývání sekundárních i primárních ložisek předtím. Byl nedostatek pracovních sil. Kdo nepracoval v zemědělství, až na vzácné výjimky (knížecí družina) nejedl. Kdo pracoval, měl každý druhý až třetí rok hlad. Na sekundárních ložiskách, především zlata, mohlo proto pro knížata pracovat v sezóně jen pár dělníků. Stejně tomu bylo i na primárních ložiskách, a to i v končinách, kde byla větší možnost opatřit si potraviny z blízkého okolí. Přitom pro dobývání primárních ložisek bylo potřeba početné osazenstvo dolů i pomocných a obslužných provozů, které vykonávalo většinou fyzicky náročnou práci. Někdo musel zaplatit mzdy a budování nákladných zařízení včetně štol a otvírkových důlních děl.
U nás začínal takový provoz v okolí Jihlavy a Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu, ležících v zemědělsky málo příznivých končinách. Noví kolonisté měli dost starostí s budováním měst. Lidí, kteří měli potřebný kapitál, bylo poskrovnu, král a šlechta mezi ně nepatřili. Podle dosavadních znalostí /Zatloukal 1999, s. 30 - 31/ byla stará ves Jihlava v držení mnišských řádů, od r. 1234 cisterciáků, kteří měli vždy blízko k technickým oborům a zvlášť k dolování (Kutná Hora, Krupka), kde poskytovali odborné znalosti. Od nich získal král krajinu zpět r. 1240, tedy v době, kdy se zde začalo rozvíjet dolování. Roku 1249 vznikl první báňský řád - tedy v době jednoho desetiletí a vzhledem k možnostem tak krátkého báňského provozu v době, kdy už začínalo docházet ke sporům podnikatelů mezi sebou. Analogicky probíhal provoz na blízkém Německobrodsku, kde sice známe městský řád s včleněnými báňskými ustanoveními až z r. 1278, ten se však odvolává na starší řád otce vydavatelů někdy z 50. a nejvýš ze 60. let 13. stol.
K otázce hornických zvyklostí
Podívejme se na zachované dokumenty, které zachycují tzv. zvyklosti. Není jich mnoho. Časově nejstarší jsou tzv. kutnohorské zvyklosti z 15. stol. /1/10/ Jde o komentář nebo doplňky k IRM, dané vývojem za půl druhého století. Další je tzv. Appendix, označovaný výslovně jako "horní zvyklosti". /3/ Ten opět není ničím jiným než upřesněním k jednotlivým ustanovením jáchymovského báňského řádu z let 1541 - 1548. /3/ Tzv. dodatky stavů k nařízení krále Vladislava II. o kutnohorském výkupu stříbrné rudy z r. 1494 /4/50, s. 82 - 84/ jsou jen zákazy protiprávního jednání a případně zdůraznění nedodržovaných ustanovení IRM. K nim patří i tzv. německé jihlavské právo /4/44/, které je rovněž sbírkou doplňků jihlavského báňského řádu, vycházejících z rozhodnutí horního soudu. Kromě úvodní části o štolách je názorným dokladem, že šlo o nesystematické doplňky, často v jednotlivých článcích upravující více nesourodých problémů.
Proti nim stojí otázka právního uspořádání na cínových revírech. Příchozí těžaři převzali řády ze Saska, kde vznikaly od druhé poloviny 15. stol.K tomu je nutné doložit, že např. v Krásnu je doložen horní soud již k r. 1355. /Majer 1970, s. l2/ Dále že u nás platilo všeobecně jihlavské právo a pak IRM, v Sasku freiberské právo od druhé poloviny 13. stol. Ta se ovšem vztahovala na doly se stříbronosnými polymetalickými rudami, spadajícími pod královský regál. Ostatní nerostné suroviny zůstávaly v rukou pozemkových vrchností. To a ještě další skutečnosti by se měly vzít v úvahu při řešení otázky zvyklostí.
Závěr
Z rozboru báňskoprávních předpisů vyplývá jednoznačně zcela logický závěr, že upravovaly především ty oblasti, v nichž docházelo mezi účastníky ke střetům, které vyžadovaly zásah orgánů báňské správy nebo řešení sporů před horním soudem.
Horníci přenášeli z místa na místo jednak provozní zásady hornické práce, používané i na jednotlivých izolovaných dolech či důlních komplexech jednoho podnikatele, jednak přenášeli znalost způsobů řešení sporů. Obojí pak upravovali podle místních podmínek. Provozní zásady mohly být snadno přenášeny jen ústně, první "horní knížky" ve střední Evropě sepsali až Johann von Valtz r. 1490 a Paulus Niavis r. 1492. /Jangl 1986, s. 199/ Zásady horního práva už se netýkaly zájmu jednotlivců, ale sporů mezi více subjekty, a proto musely být formulovány písemně.
Rozbory horního práva se dosud převážně zaměřovaly na jeho formální stránku a vývoj. Přehlížely to nejdůležitější, totiž obsahovou stránku, to, z jakých potřeb báňské činnosti vycházelo. Přezkoumat ustanovení horního práva z tohoto hlediska a rozlišit, která se týkají více provozních zásad hornické činnosti a která vyloženě sporných otázek, bude úkolem badatelů do budoucnosti. Tím se bude zároveň řešit i otázka hornických zvyklostí.
___________________________________________________________________
Použitá literatura
/1/ Jangl, L.: České horní právo l - České horní zákony (Příbram, HPVT 1977)
/2/ Bílek, J.: České horní právo 2 - Ius regale montanorum (Příbram, HPVT 1978)
/3/ Jangl, L.: České horní právo 3 - Jáchymovský královský báňský řád z roku 1548 (Příbram, HPVT 1976)
/4/ Jangl, L.: České horní právo 4 - České báňské řády (Příbram, HPVT 1979)
/5/ Kořan, J.: Staré české železářství, 1946 Praha
/6/ Zatloukal, R. - Zimola, D.: Hornická kolonizace Jihlavska z pohledu archeologie (sborník
Dolování stříbra a mincování v Jihlavě, 1999, MV Jihlava)
/7/ Majer, J.: Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. století (1970, NTM Praha)
/8/ Jangl, L.: Rozvoj využívání nerostného bohatství a geologické vědy v 16. - 17. století (sborník Vědecká revoluce 17. století - Věda v průmyslové revoluci, Dějiny přírodních věd a techniky ve vysokoškolské výuce, l986 Praha)
S vodou se horník setkával doslova na každém kroku. Ohrožovala důlní díla zatopením, kapala mu za krk a tekla doslova a často i obrazně do bot. Musel před ní kůží čili flekem chránit reumatické klouby, když v porubu klečel dole u počvy nebo razil nízké štoly a chodbice. Musel ji z dolu odvádět nákladnými štolami a vodotěžními zařízeními. Voda mu ale také pomáhala při práci: dodávala energii jeho strojům a zařízením, pomáhala rozdružovat rozdrcenou rudu od hlušiny i na rýžovištích. Sloužila k vyluhování nerostných látek, zvlášť síranů. A konečně v poslední čtvrtině 19. století došlo i k prvním krokům v regulaci vody jako životní potřeby člověka při vymezování ochranných rajonů minerálních vod a při využívání pitné vody, ovšem zatím s předností pro hornickou i jinou výrobu. Když sledujeme způsoby, kterými se voda v právních předpisech projevovala, nalezneme její negativní, ale v menší míře i její pozitivní působení. Nejnápadnější je:
1. Voda jako příčina ohrožení
důlního provozu a její odstraňování
Od prvních písemných projevů českého
horního práva se neustále setkáváme s vodou jako s činitelem finančně
i pracovně zatěžujícím a většinou i ohrožujícím důlní provoz. Už jihlavský
báňský řád z poloviny 13. století /4/41 uvádí ve svém IV. článku spory
způsobené pronikáním vody z jednoho dolu do druhého. Jak závažné obtíže
přinášela, vyplývá ze skutečnosti, že z 10 věcných článků řádu se plná polovina
zabývá štolami. Analogická ustanovení má německobrodský městský a báňský řád
z roku 1278 /4/42/, podobně i tzv. německé jihlavské právo ze začátku 14.
století /4/44/ se zabývá štolami na samotném začátku ve 21 článcích.
Kutná Hora ležela v relativně
plochém terénu, kde štoly při značné hloubce důlních děl nemohly hrát větší
roli. To, že jim Ius regale montanorum /2/ (dále jen IRM) ze začátku 14.
století věnovalo 24 § IV. kapitoly II.
knihy, svědčí o skutečnosti, že se zaměřovalo i na další tzv. staré důlní
revíry, položené v členitějším terénu u Jílového, Knína, Kašperských Hor,
Zlatých Hor, ale také Příbrami, Stříbra, Rudolfova, Ratibořských Hor,
v okolí pozdějšího Tábora a na řadě menších lokalit ve středních Čechách a
na Moravě (zde zvlášť u Benešova a u
Rýmařova) /9, /10.
V terénech s malými výškovými
rozdíly i v hlubokých důlních dílech těžili vodu šachtami
s hloubeními. Energii k tomu dodávaly zpočátku živé síly, lidé a
koně. Z jednotlivých pracovišť vytahovali vodu k centrálním jímkám
v malých měších (cca 77 dm3) ručně hašplíři, těžbu hlavními
šachtami zajišťovaly žentoury pomocí
měchů velkého obsahu (900 – 1000 dm3). Bylo to proto, že
v nejstarších důlních dílech vznikaly těžní i vodotěžní šachty zpravidla
postupným spojováním slepých šachet hloubených po úklonu žil, navíc často i
v proměnlivém sklonu, které na sebe ani přesně nenasazovaly. V nich
nebyly použitelné ani dřevěné nádoby ani systémy čerpadel. Proto
IRM se v knize I. zmiňuje o
opravitelích vodních měchů
/kap. VIII/
§ 16 XVIII/ ve II. knize o pacholcích u
rumpálu i o jímkách /III/5/, o kolech (tj. o žentourech) /III/5/ i o zatápění cizích důlních děl /III/6 až 9/.
Zvláštní charakter kutnohorských ložisek, pásma s proměnlivým nasazováním
a vykliňováním vedlejších žilek, vedl k lénhavířskému systému, kde ovšem i
těžba vody měla své zvláštní zákonitosti: potřeby (provazy a měchy) pro ni a
její těžbu hlavními šachtami na povrch zajišťovali lénhavířům prvotní těžaři
/kniha I, III/5/. Ve stejném paragrafu
se IRM zmiňuje i o hrázích proti vodě.
Budovaly se různým způsobem, složité bylo zajistit dostatečnou těsnost. Stojí
proto za zmínku, že k utěsňování bylo používáno v 18. a v 19. století i
syrové vepřové sádlo ( o něm není v právních ustanoveních ani zmínka, ale
při zmáhání jáchymovských stařin ve 20. století hrozně páchlo) a dokonce
dekretem dvorské komory č. 224 z 9.1. 1801 bylo zastaveno používání tuleních
kůží k tomuto účelu.
To šlo ovšem o důlní vody. Značné potíže
na řadě lokalit působily povrchové vody z tání a z přívalových dešťů.
To se dělo zvlášť v horských terénech, např. ve Svatém Petru, kde byla
důlní díla zatápěna vodou z Petrského potoka, ale také na Hubském pni ve
slavkovském revíru /8/, kde do nich pronikala horninou rozrušenou propadáním až
k povrchu. Opatření proti takovým škodám ukládal jen krupecký báňský řád
z roku 1487 /4/49/ ve svém 47. článku, jinak se tvůrci báňských řádů tímto
problémem nezabývali.
2. Voda jako zdroj energie
Řada hmotných i písemných dokladů
prokazuje, že vodu využívaly již od 13. století /7/ se zaváděním vodních kol
nejen mlynáři, ale i horníci. Uvádějí se však jen zařízení jimi poháněná (rudní
mlýny, těžní zařízení aj.), vykonávané práce a poplatky za jejich užívání.
Vodní energie se pochopitelně využívala v hornatých terénech s větším
převýšením především pro úpravny, v předpisech se neprojevuje používání
přenosu síly pomocí míhadel pro těžbu vody a rudy v hlavních šachtách.
Rovněž budování systému vodních stok a
retenčních nádrží např. už od přelomu 13. a 14. století v jezdovickém
revíru na Moravě /13/, od 14. století
ve slavkovsko-krásenském revíru /8/, od 15. století v kutnohorském a v 16.
století v hornoblatenském revíru /6/ se odráželo v předpisech jen
nepřímo v mimořádné péči o co nejoptimálnější využití vody, které bylo
zvlášť důležité při kolísavém průtoku horských toků. To se např. projevilo ve
snaze těžařstev spořit vodu při úpravě rudy, která mohla vést i ke značným ztrátám
ve výtěžnosti. Proto 21. článek krupeckého řádu z roku 1487 ukládá, aby těžaři co nejlépe propírali rudu
rozdrcenou při úpravě a poslední kal aby zpracovávali nepoužitou vodou. Velkou
starost působilo využívání vody ve slavkovsko-krásenskému revíru. Řád
z roku 1509 /4/52/ ve článku 26 až 28 nařizuje nenechávat v úpravnách
práce, „dokud je voda“, protože voda od hořejšího mlýna se mohla zdržet i přes
stanovenou pracovní dobu (od 6 ráno do 17 večer s 1 hodinovou polední
přestávkou). Totéž se opakovalo ve slavkovském řádu z roku 1548 /4/65/,
kde v článku 12 byl navíc stanoven dělník u stavidel, který měl vodu
rozdělovat. Báňský řád z roku 1548 pro Hřebečnou /4/64/ dokonce výslovně zakazoval propůjčovat rýžovníkům dědičné
vodní toky (tj. s celoroční vodou) a nařizoval v případě nedostatku
vody, aby rýžovníci ustoupili nebo zcela zastavili práci, pokud by jí omezovali
provoz dolů.
V řadě případů se řády zabývaly
regulací propůjčování vodních toků, jako např. slavkovský řád z roku 1507
/4/51/ v čl. 8, kde se navíc jednalo o povolení odběru kvalitního dřeva na
hřídel k vodnímu kolu. Řád pro Hřebečnou 1548 článek 19 výslovně uvádí, že
perkmistr nemá propůjčovat napříště žádnou stoupovnu na přebývající vodu (tj.
bez vlastního zdroje vody, což bylo příčinou sporů) a pod přísným trestem
zakazuje odvádět jinam prameny a přítoky, které až dosud šly do hlavních
(dědičných) toků. A tyto hlavní toky mají zůstávat volné (nepropůjčené)
k dobru krále (tj. aby byly optimálně použitelné podle potřeby a rozhodnutí
horního úřadu).
Využíváním a vedením vody po panských
pozemcích se zabývalo i Narovnání z roku 1575 /1/75/. Článek 36 stanovil, že vrchnost má poskytnout vodu,
která zbývá po její vlastní potřebě, a má se o náhradě s podnikateli
slušně dohodnout. Zhruba totéž uváděla i horní svoboda Rudolfa II. pro hrabství
Kladsko z roku 1578 /1/19/ v článku 8. Zcela odlišně se stavěl
k využívání povrchových vod obecný horní zákon z roku 1854 /1/40,
dále jen o.h.z./. V paragrafu 105 stanovil, že musí být postoupeny pro potřeby
dolů i proti vůli vlastníka, pokud tomu nebrání veřejný zájem a pokud lze od
požadovaného postoupení vody očekávat větší národohospodářské výhody. Podle §
131 opravňovala propůjčka důlního podnikatele kromě jiného zřizovat
k provozu svých závodů i rybníky, jezy a vodovody, a podle § 128 měl na
důlní vody přednostní právo až k jejich spojení s povrchovými vodami.
3. Vodou poháněné stroje a zařízení
Mylné interpretace se vztahují
k výrazu „kolo“ v souvislosti s vodou v IRM /II/III/5.
Nešlo o kolo poháněné vodou, ale o koňský žentour sloužící k těžbě vody
z hlubiny. Přesná citace zní: „ …
jámy, kteréžto obecně německy sumph (žumpa, jímka) slovú, nebo shromážděnie
s drním jakožto stěny (drnové hráze), kteréžto obecně tam (Damm) slovú,
aby tudiež voda v jedno miesto shromáždila se a z téhož miesta koly i
jinými myslivými (vymyšlenými) nádobami ustavičně vytahována byla …“
O použití strojů poháněných vodním kolem
se zmiňuje až krupecký řád z roku 1487 /4/49/, když v článku 16, 18 a
22 uvádí mletí rudy. I poměrně jednoduchý krumlovský řád z roku 1475
/4/46/ se zmiňuje o stoupách na drcení rudy. Mlýny se uvádějí v řadě
dalších řádů, /např. slavkovských z roku 1507 a 1509, v jílovském
z roku 1536 /4/61/, kde se v článku 63 dokonce výslovně uvádí jeden
mlýnský chod s osmi kameny a se stoupovnami. Báňský řád pro Horní Blatnou
z roku 1535 /4/60/ zmiňuje v článku 27 úkol v mlýnech a
v prádlech. Pouze o mlýnech se ze setrvačnosti hovoří ve slavkovském řádu
z roku 1548 v článku 12, i když zde vedle mlýnů na cínovou rudu byly
využívány už o dřívějška suché a pak i
mokré stoupy, zaváděné od roku 1525. V řádu pro Hřebečnou
z roku 1548 se sice v článku 12 uvádějí mlýnští mistři, ale už
v článku 19 a 32 se mluví o hrázích, vodních kolech k pohonu
stoupoven nebo mlýnů a o mlýnských mistrech a dělnících, kteří pracují ve
stoupovnách. Řád už tedy vzal na vědomí novou techniku, i když stále zůstával
v zajetí staré terminologie. Ještě roku 1578 horní svoboda pro Kladsko
uvádí v článku 8 vedle sebe stoupovny a mlýny.
Vedle úpravárenských byla vodou poháněna
i těžní a vodotěžní zařízení. Protože i zde se staré názvy používaly pro nové
stroje, nemůžeme někdy bezpečně určit, zda termín „vrátková šachta“ nebo
„dědičná šachta“ se vztahuje k šachtě opatřené zařízením poháněným koňským
žentourem nebo už vodním kolem. To se týká např. slavkovského řádu z roku
1509 (článek 5: dědičná šachta), krupeckého řádu z roku 1487 (článek 9:
žentourová šachta) aj. Zřetelný je údaj slavkovského řádu z roku 1548 (článek
25: obsluha žentourů). Protože v článcích se nejedná o stroje samotné, ale
o jejich obsluhu či o poplatky za jejich užívání, je zřejmé, že technika sama
nepůsobila problémy a v báňských řádech se neodrazila.
4. Voda jako pracovní medium
Použití nalezla nejdřív v rýžování.
O tom se však nejstarší předpisy nezmiňují. Pokud se rýžováním zabývají, jde o
rozsah propůjček, pracovní dobu, roční poplatky atd. Až v řádu pro
Hřebečnou z roku 1548 se poprvé nalézá zmínka o využívání vody, když se
stanoví přednost dolů před řýžovišti. Jde o celou řadu báňských řádů, kde se
nalézají nepřímé údaje, které však vypovídají hodně i o organizaci práce a o
využití vody pro úpravu rudniny.
Kromě toho byl v důlní praxi zcela
všeobecný případ uvedený v annaberském řádu z roku 1509 a po něm i
v našich převzatých řádech, který stanovil podmínky pro přebírání a praní
starých hald /3/2/21, (pozn.: řád má 5
samostatných číslovaných částí), /4/56, 4/58, 4/59, 4/61. Zvláštní případy se
týkaly obsahu nerostů rozpuštěných ve vodě, např. síranů pro jejich obsah síry
či kovů, ať už šlo o úmyslné loužení nebo o čerpání nasycených roztoků.
V báňskoprávních předpisech se objevovaly poměrně vzácně, ale šlo o
dokumenty poměrně závažného charakteru, které svědčily o značném zájmu
panovníka i stavů: roku 1549 o pokus Ferdinanda I. o začlenění kamence a skalic mezi vyhrazené nerosty /1/13/, na
který navazoval roku 1551 /5/83/ zákaz
dovozu kamence a měděné vody. V Narovnání 1575 /1/17/ byly kemence, vit-riol a síra vyhrazeny k užívání
pozemkovým vrchnostem. Roku 1824
/5/480/ stanovil dekret dvorské komory č. 5706, že desátek se nemá
platit z jejich produkce jako hotového výrobku, ale z produkce rudy.
Obecný horní zákon z roku 1854 v § 131 jako oprávnění vyplývající
z propůjčky i zřizování extrakčních nebo louhovacích závodů a
krystalizačních zařízení. Doklady jsou tedy většinou nepřímé.
5. Voda jako životní potřeba člověka
Vystoupila do popředí až v druhé
polovině 19. století. Na základě § 18 o.h.z. byla vymezena v 70. a 80. letech
celá řada ochranných rajonů minerálních pramenů a mohly být vymezovány i rajony
pro obecní vodovody. Na ně se vztahoval
i § 222 týkající se mj. ohrožení léčivých pramenů a studní. Působnost báňských
úřadů zde však byla omezena právním názorem vyplývajícím z § 105, že zájem
majitele studně na nerušeném přítoku spodních vod nemůže být chráněn vydatněji,
než právo k povrchovým vodám. V podstatě tedy byl rozhodující rozsah
národohospodářských výhod, nikoli zájem uživatelů či ekologické hledisko.
Většina problémů spojených s vodou
se odrážela v ustanoveních báňskoprávních předpisů. Ale značná část
činností, o kterých bezpečně víme, že je horníci provozovali, se v nich
vůbec neprojevila. A to především proto, že nevyvolávaly spory. Nebylo je tedy
nutné regulovat. V každém případě je problematika vody pro hornictví velmi
závažná a její komplexní studium by mohlo přinést mnoho nových pohledů na vývoj
naší báňské výroby.
/1/ Jangl, Ladislav: České horní právo 1 –
České horní zákony (Příbram, HPVT
1977)
/2/ Bílek, Jaroslav: České horní právo 2 – Ius
regule montanorum (Příbram, HPVT
1978)
/3/ Jangl, Ladislav: České horní právo 3 –
Jáchymovský královský báňský řád
z roku 1548 (Příbram,
HPVT 1976)
/4/ Jangl, Ladislav: České horní právo 4 –
České báňské řády (Příbram, HPVT
1979)
/5/ Jangl, Ladislav: České horní právo 5 –
Doplňkové báňsko-právní předpisy
(Příbram, HPVT 1980)
/6/ Kořan, Jan: Sláva a pád starého českého
rudného hornictví (Příbram, HPVT
1988)
/7/ Kudrnáč, Jaroslav: Středověké úpravny zlaté
rudy v Československu ve světle
archeologických a písemných
pramenů (Studie z dějin hornictví 3,
Rozpravy NTM Praha 88, 1973,
s. 20-32)
/8/ Majer, Jiří: Těžba cínu ve Slavkovském lese
v 16. století (Sborník NTM Praha,
1970)
/9/ Majer, Jiří: Po kovových stezkách dějin
Československa (Příbram, HPVT 1991)
/10/
Peters, Josef, Koschin, Karel: Horní zákony československé (Praha, 1930)
/11/
Schmidt, Franz Anton: Chronologisch-systematische Sammlung der
Berggesetze, I. Abt., 2 Bd.
(Wien, 1832)
/12/
Schmidt, Johann Ferdinand: Versuch einer systematisch geordneten Darstellung
des Bergrechtes im
Königreiche Böhmen, I-II (Prag, 1833)
/13/
Vosáhlo, Jiří: Staré dolování a hornické památky v jezdovickém rudním
revíru
(Studie z dějin
hornictví 20, Rozpravy NTM Praha 1988, s. 110-120)
Pozn.:
Literatura /1/ - /5/ je
citována tak, že
za základním číslem je za šikmým
lomítkem uvedeno pořadové číslo
příslušného předpisu, kde lze zjistit další
literaturu. –
Citace z literatury /2/
- Ius regale montanorum:
pokud jsou
uvedeny dvě římská
čísla, jde o číslo knihy
a kapitoly. Jedno
znamená
kapitolu. Arabská čísla znamenají paragraf.