Několik osudů
členů pedagogického sboru ve 20. století
Tento krátký příspěvek si v žádném případě neklade za
cíl jakýmkoli způsobem mapovat pedagogický sbor báňských učilišť a škol. Vždyť od roku 1716, roku založení báňského
učiliště v Jáchymově, prvního na světě, se vystřídaly za katedrami stovky
pedagogů. Příspěvek nepodává ani
vyčerpávající soupis pedagogů, kteří prošli od roku 1849 hornickým učilištěm,
Báňskou akademií a Vysokou školu báňskou v Příbrami a poté v Ostravě.
Mnohým z nich, jejichž věhlas překročil českou kotlinu, byly věnovány
fundované studie montánních historiků. Můj příspěvek se pokouší nastínit osudy
některých členů pedagogického sboru zajišťujících výuku až na 18 katedrách
Vysoké školy báňské v Příbrami a poté v Ostravě. A to v období
z hlediska dějin nepříliš dlouhém, totiž během 30 let, které jsou vymezeny
léty 1918 a 1948. Příspěvek se pokouší v krátkosti nahlédnout do osudů
lidí, kteří byli po jistý čas kolegy působícími na jediném ústavu svého druhu
v ČSR. Osobní a profesní život těchto lidí zásadním způsobem
ovlivnily rychle následující, jak se později ukázalo historické, mezníky našich
moderních dějin i dějin VŠB.
Vznik samostatné Československé
republiky přinesl s sebou český vyučovací jazyk. V té době na východ
od našich hranic probíhaly politické změny, které byly příčinou, že různými
oklikami pedagogický sbor VŠB v Příbrami posílili od let 1922-1924 tři
odborníci z nově vznikajícího Sovětského svazu, kde lidé
z aristokratických kruhů a vedoucí pracovníci strategických velkopodniků,
což byly případy nových profesorů VŠB, museli v zájmu zachování svého bytí
opustit svoji vlast, leckdy ovšem až po odevzdání veškerého majetku.
Hospodářská krize na počátku 30. let si vynutila zúžení
pedagogického kruhu. Tehdy museli svá místa opustit především asistenti mladší
generace. Mnozí z nich odešli do praxe, kde uplatnili především praktické
zkušenosti získané během působení na VŠB a v březohorských důlních dílech.
Vývoj politické situace v Evropě dal vzniknout
Mnichovské dohodě. Tento osud své vlasti nemohl unést prof. Šplíchal, který 8.
12. 1938 ve svém kabinetě spáchal sebevraždu. Následujícího roku byly uzavřeny
vysoké školy a mašinérie 2. světové války se rozjížděla naplno. Někteří
profesoři přešli na střední školy, do různých provozů, někteří prošli
koncentračními tábory. Prof. Čuřík, jehož knih matematických vzorců se užívá
dodnes, odmítl nabídku podílet se na vývoji tehdy bájné zbraně V2. Narozdíl od
některých budoucích konstruktérů NASA a v souladu se svým svědomím volil
raději odchod z tohoto světa.
Pro VŠB přišel zásadní zlom během roku 1945, kdy již v květnu
byla opět v Příbrami obnovena její činnost a zde byli také přijati
studenti, neboť výuka měla začít již na konci června roku 1945. Vzhledem ke
snížení počtu vyučujících ať z důvodů zmíněných výše, odchodu do důchodu
či odchodu do různých podniků, bylo nutno přijmout na příbramskou akademii nové
pedagogy. Dlouholetý pedagog prof. Ing. Dr.h.c. Jirkovský doporučil několik
špičkových odborníků z praxe.
V září tohoto roku dekretem prezidenta republiky z 8. 9. 1945 bylo
rozhodnuto o přemístění Vysoké školy báňské do Ostravy. Celá akademie,
z důvodů, jež vyvolaly mnoho diskusí, se stěhovala do Ostravy, do prostor
ještě skromnějších těch příbramských. Někteří asistenti a profesoři působící
v Příbrami přešli do Ostravy, kde pokračovali v úspěšné pedagogické dráze,
někteří si zvolili odchod na jiná vysoká učení, či odešli na odpočinek. Není sporu o tom, že mnozí nesli
tuto změnu velice těžce, neboť jejich pouto k Příbrami bylo za desetiletí
působení velice silné, a to nejen profesní, ale také rodinné a majetkové.
Jediné přemístění, jež by byli ochotni akceptovat, a které část sboru delší
dobu prosazovala, byla Praha.
Když se personální stav v Ostravě začínal
konsolidovat, přišly události února 1948 a velice rychle všem dobře známé
změny. Akční výbor Národní fronty na VŠB v Ostravě s okamžitou
platností poslal na dovolenou a k vyloučení navrhl 5 profesorů,
z nichž 3 působili již v Příbrami a jeden tam byl přijat ještě před
stěhováním do Ostravy, aby byl nyní zbaven místa. Mezi uvedenými důvody vyloučení z pedagogického sboru byla
uváděna kromě spolupráce s Němci také, u renomovaných odborníků a autorů
publikací mezinárodního významu, nedostatečná kvalifikace; dále zásadní
odmítání pokrokového vývoje ČSR, zlehčování spojenectví se SSSR či vychovávání
posluchačů v kapitalistických tendencích.
Symptomatickou skupinu tvořila trojice profesorů - ruských
emigrantů, z nichž jeden po 2. světové válce odešel do důchodu, druhý
vzhledem k vývoji událostí v ČSR se nevrátil z přednáškového
pobytu ve Švýcarsku a třetí se stal posléze děkanem geologické fakulty VŠB
v Ostravě.
Lze říci, že pedagogové VŠB se
z valné části rekrutovali z bývalých žáků, v některých případech
šlo o absolventy přírodovědeckých či technických fakult jiných univerzit, mnozí
z nich prošli dlouholetou praxí a jednalo se tedy o špičkové provozní
odborníky. K největším změnám v personálním složení došlo po vzniku ČSR, kdy
odešla skupina německých profesorů a nastoupila mladá česká generace. Poté
v prvních pěti letech po 2. světové válce v souvislosti s tragickými
událostmi s ní spojenými, odchodem starší generace do důchodu a přesunem
VŠB na severní Moravu. Naposledy výrazně kartami zamíchal únor 1948.
Snažil jsem se tím alespoň částečně
odpovědět na otázku odkud přicházeli, kam a proč odcházeli pedagogové sdílející
po určitý čas osudy s VŠB. Tyto důvody byly dány především profesní
odborností a bohužel také okolnostmi vnějšími, především politicko právními.
V následujícím biografickém
přehledu je nastíněn osud několika pedagogů VŠB daného období.
CABICAR František
1908
1981
Prof.
V průběhu vysokoškolských
studií byl demonstrátorem mineralogického ústavu a zástupcem asistenta
fyzikálního ústavu VŠB v Příbrami. Od roku 1937 působil na obchodní akademii
v Ostravě. V roce 1942 byl zatčen a internován v koncentračních táborech
(do roku 1945). V roce 1951 přešel na VŠB v Ostravě jako odborný asistent,
později jako docent a v roce 1961 byl jmenován prof. pro obor technické fyziky
na katedře fyziky VŠB.
Výsledkem jeho dlouholeté
činnosti bylo vybudování laboratoře pro rentgenometrické měření, pro studium
tenkých vrstev, pro výzkum magnetických vlastností látek a vybudování
laboratoře pro hranolovou spektrometrii.
CIBUŠ Václav
15.3.1877 Ostrá u Lysé nad Labem
1946 ve vlaku mezi Ostravou a Prahou
Prof. Ing.
Vystudoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi,
poté VŠ technickou v Praze. V letech 1902-1919 působil jako konstruktér
Spojených strojíren na Smíchově, Škodových závodů aj. podniků. Od roku 1919
prof. na VŠB v Příbrami pro obor obecné strojírenství, v akademickém
roce 1932/1933 rektor.
Člen odborných vědeckých
korporací u nás i v cizině. Autor řady vědeckých publikací o pružnosti,
hydraulice a z teorie hydromechaniky a aerodynamiky.
Výběrová bibliografie:
Pojednání z technické mechaniky (1902), Výpočet kolejnic a tlaky v tělesech
(1919), Tlaky kapalin v potrubí (1917), Teorie vodního trkače (1920)
ČECHURA František
7.5.1887 Škvrňany u Plzně
1974
Prof. Ing. Dr. mont., DrSc.
Studoval
na gymnáziu v Plzni, poté na VŠB (obor hutní inženýrství, abs. 1911). Později
doktor báňských věd. Působil na katedře důlního měřictví; od roku 1919 jako
doc., od roku 1920 prof. a přednosta stolice důlního měřičství a geodézie VŠB.
V této funkci setrval až do roku 1957. V letech 1945-1950 byl rektorem VŠB v
Ostravě. Jeho zásluhou byla v roce 1951 na VŠB zřízena samostatná specializace
důlního měřičství. Jeho vědecká a pedagogická činnost zasahovala do mnoha
oblastí důlního měřičství a příbuzných vědních disciplín. Zabýval se problémy
připojovacího a usměrňovacího měření dolů, důlního mapování a aplikací
praktické geofyziky pro potřeby důlního měřičství. Prováděl podrobná měření
magnetické deklinace, která se stala podkladem pro zhotovení mapy isogon (1931)
a zmapoval magnetickou deklinaci na celém území republiky.
Externí člen českého
státního ústavu geofyzikálního v Praze, člen prvního odboru Masarykovy
akademie práce, Národního komitétu geodetického a geofyzikálního, dopisující
člen Královské české společnosti nauk v Praze, činný člen Slovanského
ústavu v Praze, řádný člen fyziatrické společnosti v Praze, čestný
člen Moravana (kroužek vysoké školy báňské v Příbrami), čestný člen spolku
Prokop (spolek slovanských posluchačů VŠB v Příbrami),, Slovanského
ústavu, Československé společnosti balneologické.
Autor 91 vědeckých a odborných publikací.
Výběrová bibliografie: Důlní
měřičství (1925, 2 sv.), Magnetická deklinace v Čechách pro epochu 1925.5
(1927)
ČERNÍK Bořivoj
21.12.1890 Dubno u Příbrami
19.2. 1977 Příbram
Prof. Dr. mont. Ing.
Studoval na gymnáziu v
Příbrami, poté na VŠB v Příbrami, později na Vysokém učení technickém v Praze.
Honorovaný docent pro teoretické základy báňských věd a hornické strojnictví a
nehonorovaný docent pro nástin hornictví a hutnictví, soukromý docent pro
technickou aerodynamiku. Během 1. světové války závodní inženýr na uhelných
dolech v Carpaně. Roku 1919 se vrátil do Příbrami na VŠB, po 2. světové
válce přešel do Ostravy, kde působil až do odchodu do důchodu (kromě období let
1948-1949). Věnoval se studiu problémů hlubokých dolů (důlní otřesy, vysoké
teploty a vlhkost důlních větrů a prašnost). Roku 1923 absolvoval na Freiburské
univerzitě geofyzikální kurz o praktickém využití Eötvösových gravitačních
vážek. Provedl detailní měření ložiska soli v Akna Slatině a plynného ložiska
ve Gbelích (s prof. Láskou). Expert při soudním vyšetřování příčiny exploze na
dole Nelson (4.1.1934). Po odchodu do důchodu působil jako expert Rudných dolů
Příbram, soudní znalec v oboru důlní provoz. Autor myšlenky i praktické
realizace tlačných ventilátorů, milisekundového odstřelu (zamezeno otřásání
okolní horniny). Roku 1958 zkonstruoval elektroaerolátor (inhalační přístroj).
Zmapoval důlní otřesy v březohorském revíru v letech 1910-1961.
Člen různých komisí při ČSAV
(koordinátor komise pro zpracování bezpečnostních předpisů pro rudné a nerudné
doly aj.). Od roku 1964 spolupracovník Výzkumného experimentálního ústavu
terapie v Krči. Rada vědeckých ústavů a
správce ústavu horního a hutního strojnictví.
Četné zahraniční cesty
(Itálie, Jugoslávie, Švýcarsko, Francie, Německo, Portugalsko, Maďarsko, ostrov
Ouesant, Madeira).
Roku 1948 vyloučen
z pedagogického sboru VŠB v Ostravě „pro spolupráci s Němci a
nedostatečnou odbornou kvalifikaci“. Po osvobozujícím soudu se mohl na fakultu
vrátit.
Autor více než 60 článků.
Výběrová bibliografie:
Geologické poměry dolu Vilhemína u Žďárek, in: Hornický věstník, 1921 (et prof.
Kettner); Metody geofyzikálního měření, in: Hornický věstník, 1924; Vodivost
souvrství složeného z vrstev o různé vodivosti, in: Hornický věstník, 1929; Katathometr
a jeho význam pro doly, in: Zima, 1930; Dobývání zlatých rýžovisek přímým
cyanováním, in: Báňský svět, 1930 (et prof. Beran); Výpočet výslední teploty a
vlhkosti vzduchových směsí, in: Zima, 1930; Vliv vlhkosti důlních děl na
teplotu vzduchu, in. Časopis československých inženýrů, 1930; Měření teploty
kůry zemské, in: Báňský svět, 1930; Důlní prach a jeho vliv na zdraví a
výkonnost dělnictva (1930, napsal prof. Stočes, instrumentální část Dr. Černík)
Bekämpfung hoher Grubentemperaturen (Berlín 1931, et
prof. Stočes); Anteil der Gesteins und Kompressionswärme an der
Wettererwärmung, in: Schlägel und Eisen, 1932; Všeobecný výpočet tlaku a
specifické váhy vzduchu, in: Časopis československých inženýrů, 1933; Změna
tlaku vzduchu vlivem tření a výškových rozdílů, in Hornický sborník, 1933; Die
Berechnung einer Grubenwetterschleife mit zwei paralellen Strecken und einigen
Querstrecken, in: Schlägel und Eisen, 1937; Grafické řešení větrných chodeb
podvojných, in: Hornický věstník, 1939 (et prof. Parma)
ČUŘÍK František
23.6. 1876 Smíchov
7.6. 1944 Praha
Prof.
Působil nejprve jako asistent a suplent na ČVUT v Praze,
od roku 1919 prof. matematiky a deskriptivní geometrie na VŠB v Příbrami.
Přednosta první samostatné stolice deskriptivní geometrie, autor prvních česky
psaných učebnic matematiky používaných na VŠB. V letech 1924-1926 a 1927-1929
zvolen rektorem VŠB v Příbrami. Během 2. světové války profesor státní
průmyslové školy v Praze. Odmítl spolupráci s Němci, spáchal sebevraždu.
Člen Spolku slovanských posluchačů Prokop, Spolku
asistentů VŠB v Příbrami.
Výběrová bibliografie: Příspěvek k theoremu Bernoulliho
(1911), Plochy II.stupně v axonometrii a šikmé projekci (1932), Základy vyšší
matematiky (1915-29, 2 díly, autor matematické části)
FIBICH Richard
3.9. 1976
Praha
16.1.1950
Praha
MUDr.
Vystudoval akademické gymnázium v Praze, poté Lékařskou
fakultu české univerzity v Praze. Lékař v nemocnicích v Praze, Vídni, Mostaru.
Od roku 1910 c. k. horním lékařem na Březových Horách. Současně přednášel na VŠB
základy důlního lékařství. Roku 1938 odchází do výslužby (Praha).
Vedle své lékařské praxe a vědecké práce se věnoval též
osvětové činnosti. Předseda osvětového sboru na Březových Horách (od roku
1918), knihovní rady. Mnoho přednášek o zdravovědě i umění.
Člen České společnosti chirurgicko-gynekologické, Německé
společnosti pro chirurgii v Berlíně. Syn hudebního skladatele Zdeňka Fibicha.
Výběrová bibliografie: Příručka válečné chirurgie (1915),
Pokroky moderní chirurgie (1912), O lidském zdraví (1921), O zkřiveninách
páteře (1908), O střelných ranách lebečních (1919-1920), Zranění břicha (1921),
Hygiena zaměstnanců hornictví a hutnictví (1931)
GLAZUNOV
Alexandr Iljič
20.1. 1888
Petrohrad
13.10. 1951
Santiago de Chile
Prof. Dr.
mont. Ing.
Od roku 1923 působil na VŠB v Příbrami, přednosta ústavu
teoretického hutnictví, prof. fyzikální chemie, metalografie, elektrometalurgie
a železářství I. Po 2. světové válce přešel do Ostravy. Vzhledem k vývoji
v ČSR se nevrátil z přednáškového pobytu po Švýcarsku.
Vědecké práce v oboru metalografie, železářství, fyzikální
chemie a elektrometalurgie.
Člen Masarykovy akademie práce, Královské české
společnosti nauk v Praze, rytíř řádu Česné legie, mimořádný člen
patentního úřadu, člen Institute of Metals v Londýně, Iron and Steel
Institute, Faraday Society v Londýně, Sociéte des Ingenieurs Civils de
France, Association Internationale pour l´Essai des Materiaux aj.; čestný
místopředseda VII. (Liége 1930) a VIII. (Paris 1935) mezinárodního hutnicko
hornického kongresu. Čestný člen Spolku Ostravan, stálý přísežný znalec
obchodního soudu v Praze, člen redakční rady časopisu Metaux et Corrosion.
Československé společnosti chemické.
Autor více než 100 odborných prací.
Výběrová bibliografie: O složení kamínků (1925), Metalografické
výzkumy při vysokých temperaturách (1927), O pojmu kalení (1932)
HUMMEL Josef
28.6. 1881
Praha
18.9. 1963
Nýrsko
Prof. Ing.
mont.
Vystudoval gymnázium v Příbrami, VŠB v Příbrami. Od roku
1909 hutní správce v Rabelji (Korutany) a Celji (Štýrsko). Od roku 1917 vrchní
horní komisař, 1919 horní rada v jugoslávské státní službě. Od roku 1921 prof.
železářství na technické fakultě univerzity v Lublani. Od roku 1926 prof. VŠB
v Příbrami pro obor kovohutnictví, pecí a topenišť. Předseda II. státních
zkoušek. Rektor VŠB v Příbrami (1934-1935). Po přeložení VŠB do Ostravy tam
přešel. V roce 1948 předčasně penzionován, neboť „zásadně odmítal pokrokový
vývoj ČSR“. Přispěl k řešení řady technologických problémů výroby kovů
flotačními pochody i v konvertorech.
Studijní cesty po Evropě. Spoluredaktor Hornického
věstníku. Člen Hutního výboru ministerstva veřejných prací.
Čestný člen Spolku posluchačů hutního inženýrství
v Příbrami.
Výběrová bibliografie: Hutnictví v Jugoslávii (1926),
Podstata výroby zinku destilací a její pokroky v poslední době (1928), Pražicí
pokusy s příbramskou rudou v konvertoru (1930), K otázce účelného složení
strusek olovářských vysokých pecí (1930), Základní úvahy pro stavby krematoří
(1932), Technické topení (1946)
Překlad: Agricola: De re metallica (et B. Ježek)
JEŽEK
Bohuslav
20.11. 1877
Ústní nad Orlicí
1950
Příbram
Prof. PhDr.
V letech 1907-1921 působil jako asistent a adjunkt
mineralogického oddělení Národního muzea v Praze. Asistent a soukromý docent na
UK v Praze. Od roku 1920 profesor mineralogie a petrografie na VŠB v Příbrami.
Průkopník rentgenometrických metod v mineralogii. V petrologii navrhl
novou planimetrickou metodu geometrické analýzy hornin. Podnikl studijní cesty
na Podkarpatskou Rus, do Irska. Popsal minerály vrbait a alšarit. Podal
příspěvky k mineralogickému, ložiskovému i historickému výzkumu zlatonosných
žil u Smolotel.
Člen Královské české společnosti nauk v Praze, Státního
geologického ústavu ČSR, dopisující
člen Klubu přírodovědeckého v Brně, čestný člen Spolku slovanských
posluchačů Prokop, čestný člen Přírodovědecké společnosti v Kladně,
místopředseda komise pro I. státní zkoušku aj. Redaktor časopisů Báňský svět,
Naše hory a hutě.
Autor vědeckých spisů, do roku 1935 uveřejnil 230
vědeckých prací, autor učebnic o drahokamech a minerálech. Překladatel
odborných prací.
Výběrová bibliografie: Příspěvek k řešení otázky tektinové
(1910, s J.Woldřichem), Dnešní stav otázky vltavínové (1911), Umělé drahokamy
(1912), Drahokamy (1914), Geometrická krystalografie (1922), Určování nerostů
suchou cestou (1922), České zlato a
jeho budoucnost (1924)
Překlad: Agricola: De re metallica (et J. Hummel)
JIČÍNSKÝ
Jaroslav
prof. Ing.
Dr. h. c.
Vystudoval reálku v Praze (mat. 1887), dále abs. horní a
hutní oddělení báňské akademie v Lubně, Vysoké učení technické v Brně a VŠB v
Příbrami.
Úředník na závodech, ředitel dolů, správní rada. Od roku
1932 přednosta ústavu hornictví na VŠB v Příbrami. V letech 1938-1945 pracoval
u Pražské železářské společnosti v Kladně. Později generální ředitel Čsl. hutí.
Pracovník Hospodářské rady poradního orgánu vlády.
Cesty po Rakousko-Uhersku, do Německa, Srbska, Belgie,
Francie, Anglie, Holandska, Polska. Autor odborných článků.
Výběrová bibliografie: Wechsel und Kreuzungen für Grubenbahnen
(1893), Výbuch uhelného prachu na jámě Terezie (1900), Monografie
pětikostelecké pánve (1931)
JIRKOVSKÝ
Rudolf
29.3. 1904
Pavlíkov okr. Rakovník
10.11. 1989
Ostrava
doc.
Ing. RNDr.
Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK Praha (1927), 4
semestry na VŠCHT Praha (hab. 1935), pracovník mineralogického ústavu UK Praha
(1924-1929). Působil jako asistent v ústavu anorganické, analytické chemie a
prubéřství na VŠB v Příbrami (1929-1931), poté doc. pro hornickou chemii
(1935-1939). V letech 1939-1945 působil jako středoškolský profesor v Příbrami.
Od roku 1945 působil opět na VŠB v Ostravě. Po roce 1948 postupně prof.,
děkan a prorektor VŠB v Ostravě.
Zakladatel dálkového studia na VŠB. Zakladatel vědeckého
oboru radiochemie v hornictví a hutnictví. Přednášel v Československu v
Krakově, Budapešti, Moskvě, Drážďanech aj.
Expertem Čsl. komise jaderné chemie pro zahraničí, čestný
člen Čsl. společnosti chemické při ČSAV v Praze, člen komise pro využití
radioizotopů v průmyslu při RVHP a četných mezinárodních sdružení a komisí.
Autor více než 200 vědeckých publikací a příspěvků.
Používal pseudonym Jirka Pavlikovský.
KETTNER
Radim
5.5. 1891
Praha
9.4. 1967
Praha
akademik
Asistent na VŠB v Příbrami (1916-1918).
Roku 1917 se habilitoval na Českém vysokém učení technickém v Praze (obor
geologie), roku 1918 na české technice v Brně. Zde také krátce působil
jako moravský zemský geolog. Roku 1919 přednášel jako docent geologii na VŠB v
Příbrami. Od roku 1920 mimořádný profesor geologie na české technice
v Praze, zároveň jmenován ředitelem geologického ústavu Vysoké školy
inženýrského stavitelství. Habilitoval se též na PřF UK (obor ložiska). Roku
1926 jmenován řádným profesorem geologie na UK v Praze a ustanoven
ředitelem geologického ústavu PřF UK.
Za svého působení zde založil samostatnou katedru paleontologie a
ložiskové geologie.
Působil rovněž na Slovensku. Vydal studie o barrandienu a
moravském devonu.
Člen Královské čsl. společnosti nauk, roku 1952 stál u
zrodu Československé akademie věd.
Autor více než 650 vědeckých prací,
studií a původních článků.
Výběrová bibliografie: O některých vyvřelinách
povltavského algonkia (1912), Příbramsko ve světle nových výzkumů, in: Sborník
státního geologického ústavu (1925), Československá vlastivěda I. díl, Příroda
(1929, autor přehledu geologie ČSR), Geologické poměry krajiny mezi Sedlčany,
Neveklovem a Vltavou (1933)
MAŘÍK
František
10.1. 1884 Štrané v Čechách
1966
Prof. Ing.
Prof.
hornické a hutnické dopravy na VŠB v Příbrami. Roku 1945 přešel do
Ostravy. Řešil problematiku svislé důlní
dopravy na laně, a to v důlních provozech a továrnách.
Člen
Masarykovy akademie práce, člen komise pro vypracování horno-policejních předpisů pro jízdu mužstva
u báňského hejtmanství v Praze.
Výběrová
bibliografie: Kriteria pohonu pudnými kotouči (1924)
MITÍNSKÝ Alexandr
25.3. 1875
Petrohrad
1953
Příbram
Prof. Ing.
mont.
Absolvoval báňský institut. Působil ve službách huti
Nikopol v Marinopolu i jinde. Po roce 1908 generální tajemník Verch Issetské
horní a hutné společnosti. Cesty na Dálný východ, po Evropě a USA. Roku 1920 se
přestěhoval z Ruska. Působil v Bulharsku (Sofie). 1921 prof. na Univerzitě v
Lublani (Jugoslávii). Od roku 1923
prof. metalurgické technologie a železářství na VŠB v Příbrami. Po přemístění
VŠB do Ostravy zůstal v Příbrami.
Zřídil četné odborné sbírky a muzeum metalurgické
technologie. Autor více než 50 odborných článků (ruština, čeština).
Výběrová bibliografie: Kování a válcování železa (1926)
Kalířství (1928), Slévárenství (1931)
PARMA Alois
31.5.1886
Opava
1943
Ing. Dr.
mont.
První doktor VŠB v Příbrami (1914), působil jako závodní inženýr uhelných dolů
severočeského a kladenského revíru. Roku 1918 docentem české techniky
v Praze, následujícího roku založil státní hornickou školu
v Duchcově. Od roku 1920 profesor VŠB v Příbrami. Přednosta ústavu
úpravnictví a hornictví II., pracovník v oboru protiplynové ochrany
v hornictví, průmyslu, ve válce. Sestrojil první československý pracovní
kyslíkový dýchací přístroj.
Výběrová bibliografie: Über oekonomischen Kohlenverbrauch
(1910), Wahl und Oekonomie der Kraftmaschinen (1913), Hornický slovník
česko-německý a německo-český (1921), Hornický atlas (1922), Základní složky
národního hospodářství (1923), Jak se dobývá hnědé uhlí (1927), Braunkohlengewinnung
(1928), Protiplynová ochrana (1931)
PAVLÍČEK
František
17.2. 1874
Popelišná v Čechách
1947
Prof. PhDr.
Od r. 1921 působil na VŠB v Příbrami.. Prof. technické
chemie a petrochemie. V akademickém roce 1923/1924 rektorem VŠB. Po
přesunu VŠB do Ostravy tam již nepřešel (důchod).
Člen Masarykovy
akademie práce, spolku posluchačů hutního inženýrství v Příbrami.
Výběrová bibliografie: Technická analysa plynů (1922),
Chemie uhlí (1927), Lašské smolné uhlí (1924), Koksárenství a nízkotepelná
destilace uhlí (3 díly, 1931-1932)
POŠÍK
Václav Vavřinec
30.1. 1874
Budiměřice v Čechách
1953
Prof. Dr.
Prof.
elektrotechniky a technické mechaniky na VŠB v Příbrami.
V akademickém roce 1930/1931 zvolen rektorem. Do Ostravy již nepřešel
(důchod). V centru jeho odborného zájmu byly elektropohonné stroje a
dopravní prostředky. Člen Vodohospodářského svazu pro ČSR v Praze. Člen
redakční rady časopisu La Traction électrique v Paříži aj. Znalec obchodního
práva.
Napsal 40 vědeckých a odborných prací z oboru elektrotechnického
a strojnického. Řada vědeckých článků v ČJ, NJ a FrJ.
Výběrová bibliografie: Hospodaření energií výrobní a
přebytkovou (1925), Stručné základy elektrotechniky (1925), Vysoká škola báňská
(1931)
STOČES Bohuslav
20.8.1890 Německá Lhota u Příbrami
8.6.1969 Praha
Prof. Ing. Dr. mont.
Vystudoval hornické
inženýrství na VŠB v Příbrami, studium doplnil třemi semestry studia
geologie na UK v Praze. Od roku 1913 působil jako asistent na VŠB, od roku 1916
adjunkt. Roku 1917 doktor báňských věd. V letech 1920 - 1948 (s nucenou
přestávkou během 2. světové války) byl přednostou geologického ústavu VŠB
v Příbrami, kde přednášel geologii, nauku o vyhledávání ložisek a základy
hornictví (po válce v Ostravě); nejprve jako docent, později mimořádný a
od roku 1930 řádný profesor. V akademických letech 1931/1932 a 1936/1937
byl zvolen rektorem VŠB.
Spojoval
důsledně teorii s praxí - řídil výzkum zlatonosnosti dunajských
štěrkopísků na Žitném ostrově, kde také zahájil těžbu (vlivem maďarské okupace
v roce 1938 to bylo zakrátko znemožněno), po zabrání Sudet objevil ložisko
sklářského písku ve Střelči u Jičína, kde také zahájil kombinované dobývání
(hydraulicky a odstřelem).
V roce
1948 byla jeho pedagogická rozhodnutím prověrkové komise navždy ukončena, neboť
„spolupracoval s Němci, zlehčoval naše spojenectví se SSSR a stavěl se
proti znárodnění“. V letech 1948-1950 působil u Železorudných baní ve
Spišské Nové Vsi. Od roku 1950 se věnoval pouze psaní odborných knih, značná
část byla uveřejněna v zahraničí. Za podpory Švýcarska a Anglie vydržoval
vlastní laboratoř k vědeckým pokusům.
Vědecká činnost byla
zaměřena na oblast tektonické a technické geologie, nauky o technicky
důležitých mineráliích, národohospodářství. Založil geofyzikální laboratoře v
Akna Slatině, Gbelích, Smolníku, Rožnavě a u Třebska. Působil též jako soudní
znalec. Redaktor Hornických a hutnických listů, spoluredaktor časopisu
Internationale Bergwirtschaft. Majitel množství patentů uznaných v cizině.
Autor asi 100 odborných prací o tektonické geologii, výzkumu užitkových
ložisek. Autor vědeckého filmu Práce se žárovou metodou. Autor učebnice
ložiskové geologie pro průmyslové hornické školy (et E. Kočárkem).
Člen státního geologického
ústavu českého, mimořádný člen patentního úřadu, člen ústavu pro hospodárné
využití paliv, poradního sboru ministerstva veřejných prací pro řešení otázek
naftových, poradního sboru matematicko-přírodovědeckého při ministerstvu
školství a národní osvěty, soudní znalec krajského civilního soudu v Praze
a Brně, krajského soudu v Ostavě, člen Der Deutschen Geologischen
Gesellschaft, Mémbre of American Society of Economic, Mémbre og the Institutio
of Mining and Metallurgy London aj.
Výběrová bibliografie:
Výskyt zlata na Bytíze (1917), O kyzových břidlicích z okolí Benešova (1919),
Vznik vápence a jeho druhy (1921), Báňský průmysl za války (1921), Tektonická
geologie (Praha 1922), Ložisko arsenopyritu u Čihoště (1923), Tektonická
geologie (1924), Mocnost vrstev a její význam v praxi (1926), Důlní prach a
jeho vliv na zdraví a výkonnost dělnictva (1930), Základy hornictví (1945),
Structural Geology (1946, spoluautor), Nerostné suroviny (1947), Důlní geologie
(1954), Geologie uhlí (1955), Atlas dobývacích metod (1954-1959, 7 dílů),
Ochrana proti důlnímu prachu (1960)
SYNEK Petr
1894
1980
Prof. Dr. Ing.
Vystudoval
hornický obor VŠB v Příbrami. Působil jako báňský inženýr v mosteckém
revíru, poté závodní a báňský inspektor Lounských uhelných závodů
v Teplicích. Zabýval se především problémy důlních tlaků, důlních požárů,
výbušnými plyny a mechanizováním dobývacích prací. Znalec na velkodolech
Pražské železářské společnosti (strojní rubání, ochrana důlních a povrchových
objektů, rubání pod železnicemi). Prof. Jirkovským vybrán jako špičkový
odborník pro pedagogickou činnost na VŠB. S touto přešel do Ostravy, aby
byl v roce 1948 akčním výborem
vyloučen, neboť „vychovával posluchače VŠB v kapitalistických tendencích a
odsuzoval odsun Němců“.
ŠÁREK
Jindřich
5.7. 1891
Frýdek ve Slezsku
1962
Prof. Dr.
Abs. VŠB v Příbrami. Zaměstnán v chemické laboratoři
Vojtěšské huti v Kladně. V roce 1919 přeložen k vysokým pecím do Králova Dvora.
Pedagog VŠB v Příbrami a Ostravě. V r. 1926 iniciátor přestavby vysokých a
vápenných pecí v kladenských železárnách. Ředitel Pražské železářské
společnosti v Králově Dvoře (1937). V roce 1942 krátce vězněn. V l. 1945-1952
náměstek ředitele železáren ve Vítkovicích. Zároveň přednášel na VŠB.
Čestný člen Spolku posluchačů hutního inženýrství. Autor
odborných publikací.
Výběrová bibliografie: Vysokopecný koks (1921), Litinové
trouby (1931)
ŠEBESTA
Václav
19.2. 1881
Przysicki u Haliče
1959
Prof. PhDr.
Vystudoval gymnázium v Novém Saudci. Studoval univerzitu v
Krakově, Vídni a Praze (zde PhDr., obor matematika, fyzika). Od roku 1905
asistentem a od roku 1906 adjunktem při katedře vyšší matematiky a fyziky VŠB v
Příbrami. Od roku 1928 mimořádný profesor technické fyziky. Po 2. světové válce
přešel do Ostravy. Položil základy báňské fyziky. Pracoval v oboru
radioaktivity, balneologie, lékařské radiologie a techniky Röntgenových
paprsků. Osobně se setkal s mnoha
významnými fyziky – Einsteinem, Rutherfordem, Bohrem, Kapicou, Landauem
aj.
Autorem první učebnice báňské fyziky. Napsal asi 35
vědeckých pojednání, především z oblasti experimentální fyziky a fyzikálních metod
v balneologii a fyzikální terapii. Řádný člen České fyziatrické společnosti
v Praze, člen zkušební komise pro učitelství na měšťanských školách
s českým vyučovacím jazykem v Příbrami.
Výběrová bibliografie: Příspěvek k měření samoindukcí
(1916), Stanovení koeficientu samoindukce (1929), Nová metoda měření
radioaktivity (1930)
ŠPLÍCHAL
Jaroslav
12.4. 1885
Humpolec
8.12. 1938
Příbram
Ing. Dr.
mont.
Prof. anorganické a analytické
chemie a prubířství chemie VŠB v Příbrami. Autor četných odborných studií,
zvláště o kaolinu. Na protest proti okupaci ČSR spáchal ve své kanceláři
sebevraždu.
ŠTĚPÁNSKÝ
Václav
1905
1980
Prof. RNDr.
Ing., DrSc.
Po ukončení studia působil jako asistent ústavu matematiky
a deskriptivní geometrie VŠB v Příbrami. V období hospodářské krize, kdy byl
počet pracovníků vysokých škol omezován, přešel na gymnázium do Jaroměře, pak
do Chrudimi, kde pracoval až do roku 1945. Po skončení 2. světové války se
znovu vrátil na ústav matematiky a deskriptivní geometrie VŠB v Příbrami a s ním
pak přešel do Ostravy. Ve své vědecko-výzkumné práci se zabýval problematikou
algebraických křivek a ploch, technickými aplikacemi analytické geometrie v
hornictví, vícerozměrnou geometrií a obsáhlé vědecké pojednání věnoval
nomografii. Jako zástupce profesora matematiky a od roku 1953 jako profesor
matematiky vykonával vedle bohaté pedagogické činnosti funkci vedoucího katedry
matematiky a deskriptivní geometrie.
ŠUF Jiří
18.12. 1891
Moskva
1976
Prof.
RNDr., DrSc.
Od roku 1924 asistent ústavu geologie, paleontologie a
nauky o nalezištích technicky důležitých minerálů, později docent na VŠB
v Příbrami pro historickou a regionální geologii; poté v Ostravě. Od
roku 1949 řádný profesor VŠB v Ostravě. Působil v mnoha odvětvích geologie.
Pracoval jako paleontolog a biostratigrafik, zabýval se nejprve faunou kambria
a později dalších útvarů, zejména v souvislosti s geologickým mapováním. Jeho
mapy, vyznačující se precizností, jsou dodnes platné. Mapoval v Karpatech, na
Balkáně a v barrandienu. Zabýval se intenzivně též užitou geologií, zejména
geologií ložisek nerostných surovin, a to jak uhelných, tak rudných (např.
ordovických Fe-rud) a nerudných (kaolin, magnezit). V letech 1953-1956 děkan
geologické fakulty VŠB v Ostravě, v letech 1948-1960 vedoucí katedry geologie a
paleontologie.
Publikoval na 50 odborných prací a učebních textů.
Člen Čsl. společnosti pro mineralogii a geologii.
Publikoval v Hornickém věstníku, Báňském světě, Přírodě, Sborníku pro výzkum
hor a Podkarpatské Rusi, ruské časopisy.
Výběrová bibliografie: O českých paradoxidech se zvláštním
zřetelem k jejich vývoji (1926), Příspěvek ku geologii jižní části Handlovské
pánve (1932)
TEINDL
Josef
31.7.1900
Příbram
5.2. 1972
Ostrava
Dr.
V letech 1922-1935 vyučoval na VŠB v Příbrami a v
akademických organizacích v Praze. Pracoval v průmyslových závodech v Povážské
Bystrici (1935-1937), poté 1938-1951 v Karlově huti v Lískovci (okr.
Frýdek-Místek), od roku 1945 její ředitel. Od roku 1951 vyučoval na VŠB v
Ostravě. Zabýval se naukou o kovech a jejich ochraně, studiem koroze.
Člen korespondent ČSAV (od r. 1960).
Výběrová bibliografie: Zkoušení pozinkovaných plechů
metodou Glazunovovou (1935), Lití bloků
z lehkých slitin (1938)
TEYSSLER
Vratislav
12.9. 1886 Zbiroh
19.9. 1963 Praha
doc. Ing.
Vystudoval reálku v Písku a
Českých Budějovicích (mat. 1903), poté Vysokou školu stavebního inženýrství v
Praze (abs. 1908). Během studia a v letech 1908-1911 praxe u stavebních
firem v Praze (mj. stavba tunelu pod vyšehradskou skálou). V letech 1911-1923
působil na VŠB v Příbrami jako adjunkt a poté docent pro obor důlní
měřičství. Během 1. světové války na srbské a italské frontě. V letech
1923-1939 zaměstnanec Státního pozemkového úřadu ve Zvolenu (měřičský komisař,
zemědělský rada, přednosta SPÚ Zvolen), 1939-1946 Státního pozemkového úřadu a
ministerstva zemědělství v Praze (vrchní zemědělský rada). V roce 1946
odchází do důchodu.
Autor hesel v Technickém
slovníku naučném, sv. IX (Orientace; Orientační magnetometr; Orientační
měření), sv. X (Připojovací měření, Připojovací obrazce), sv. XI (Promítací
metody). Odborné články na různá vědecká a kulturní témata v časopisech a
regionálních periodicích.
Člen Sokola, Svazu čsl. důstojnictva, Svazu skautů a skautek RČS, Ostravanu, Osvětového kroužku Zvolen, Národohospodárské župy středoslovenské, SIA.
Výběrová bibliografie:
Vyrovnání připojovacího trojúhelníku, in: Zeměměřičský věstník, r. 10, 1922, č.
6; Zur Ausgleichung eines Lotanschlussdreiecks nach bedingten Beobachtungen,
in: Mitt. a. d. Markscheidewesen, 1922; Ekonomie pozorování při důlním
připojovacím měření, in: Zprávy veřejné služby technické, r. 17, 1929, č. 3; O
přesnosti zaměření při měření úhlovém v dolech, in: Zprávy veřejné služby
technické, r. 28, 1940, č. 33
Literatura:
Glazunov Al.: Vědecké a literární
práce profesorů, docentů a asistentů vysoké školy báňské v Příbrami,
Příbram 1936
Kašpar J.: Prof. J. Šárek
sedmdesátníkem, in: Hornický lid, 16, 1961, s. 675
Kubásková E.: Kdy zemřeli…? Díl 1.
A-J, Praha 1994
Majer J.: Z dějin vysoké školy
báňské v Příbrami, in: Sborník HPVT, Příbram 1966
Mička L.: Kulturní tvář Rakovnicka.
Díl 1, Rakovník 1977
Petránek
J.: Vzpomínka na prof. dr. ing. Bohuslava Stočesa, in: Časopis pro mineralogii
a geologii, roč. 35, č. 2/1990, s. 218-219
Trnka V.: Vzpomínka na vzácného
lékaře Dr.Richarda Fibicha, in: Praktický lékař XXXVIII/1958, str. 1051-1052
Valta
J.: Vzpomínka na velkého mineraloga, in: Hornický kahan, 22, 1978, č. 6, s. 4
Valta
K.: Postopách utrpenía slávy hornictva na Příbramsku, Příbram 1936
Čs. biografický slovník, Praha 1992
Historie
a současnost báňského školství v českých zemích, Ostrava 1996
Kulturní
adresář ČSR, Praha 1936
Vysoká
škola báňská - Technická univerzita Ostrava 1849-1999, Ostrava 1999