Josef Haubelt
F.X.M.Zippe -
první řádný ředitel Montánního učiliště v Příbrami
Začněme citátem z projevu Radima Kettnera: „Jakkoliv Vysoká
škola báňská v Příbrami byla donedávna školou s německým vyučovacím jazykem,
pohlíželi na ni čeští technikové vždy jako na školu svou, školu českou. Mohutný
rozvoj hornictví a hutnictví v zemích koruny české jest z největší části
výsledkem úsilovné práce českých inženýrů báňských, kteří vzešli z této
školy...“ Tak ocenil přední náš geolog význam příbramské akademie, když jako
zástupce ČVUT hovořil dne 14.prosince 1924 na slavnostím zasedání k jejím
pětasedmdesátinám
Přírodovědec a technik Franz Xaver Maximilian Zippe
(1791-1863) byl od 31.srpna 1849 do 1.října 1850 prvním řádným ředitelem
příbramského tehdy „c.k.Montánního učiliště“. Přišel sem z Polytechnického
ústavu Českého království v Praze, kde byl od roku 1835 profesorem přírodopisu
a zbožíznalství. Odešel odtud na universitu
do Vídně, kde byl na filozofické fakultě od 1.listopadu 1850 profesorem
mineralogie. Byl v Příbrami pouze několik (vlastně jenom osm) měsíců. Jak
ocenit úlohu tak krátkého času nejenom v jeho životě, ale zejména v dějinách
našeho báňského školství?
Po středoškolských
studiích v Drážďanech absolvoval Zippe v letech 1807 až 1809 filozofickou
fakultu v Praze. Přilákal ho pak Polytechnický ústav, hlavně přednášky dvou
chemiků, do roku 1817 Karla Augusta
Neumanna (1771-1866) a po jeho odchodu jako guberniálního komerčního rady na
místo direktora úřadu obchodní a manufakturní inspekce v Praze pak Johanna
Josefa Steinmanna (1779-1833). Významnějším pro Zippea byl druhý z nich, rodák
z Lanškrouna, lékárník, který se vyučil ve svém rodišti u lékárníka Christiana Polykarpa Erxlebena (1769-1831),
podnikatele v pivovarnictví, v lihovarnictví a v textilnictví, původně z kruhu
Ignáce Borna (1742-1791) ve Vídni, který začal v Čechách tím, že experimentoval
na Sperlingově bělidle v Náchodě s aktivním chlorem. Steinmann přednášel
obecnou chemii po celý školní rok hodinu týdně, k níž přidal další hodinu s
výkladem o praktické chemii, kde se student Zippe poučil nejenom o běličství,
kvasné a agrární chemii, ale také o
železářství. Od roku 1819 se Zippe stal jeho adjunktem. Od roku 1822 začal na
polytechnice přednášet mineralogii a geognozii (geologii).
Steinmann náležel k nejbližším spolupracovníkům hraběte
Kašpara Sternberga (1761-1838), spoluzakladatelem pražského Vlastenského muzea Českého království. Zippe doložil tento význam svého učitele
slovy:“Při zakládání tohoto vědeckého ústavu, dokud ještě nemohly být k
dispozici vhodné prostory, přenechal dvě prostorné místnosti svého bytu k
umístění předmětů a sbírek. Tak se současně
pod jeho ochranou vytvářely první zárodky našeho muzea.“ Zippe byl už za
středoškolských studií v Drážďanech přezdíván pro své sběratelství jako
Stein-Zippe („kameňák Zippe“). Stal se jedním z prvních dárců Vlastenského muzea. Od března 1819 pořádal a
popisoval mineralogické sbírky, které od začátku rozmnožoval vlastnoručně
zhotovenými modely krystalů. Už k 20.srpnu 1819 byl zaznamenán mezi dárci
knih. Od 1.listopadu 1824 byl až do
roku 1842 v muzea kustodem
mineralogických sbírek, po Karlu
Bořivoji Preslovi (byl kustodem od 5.února 1823) v pořadí „druhým nejstarším
úředníkem“. Podle stanov nesměl mít
vlastní sbírky a tak nabídl ústavu, kde působil, své nerosty ke koupi. Měl
tehdy přes 2500 štuf, o ceně 2585 zlatých k.m., sbírku nabídl za 1200 zlatých,
a dostal 1260 zlatých. Současně prodal muzeu své knihy: za 26 titulů o 65
svazcích získal 290 zlatých. A dále sbíral. Např. z cesty do Krkonoš, do
Jizerských hor a na Ještědský hřbet v
roce 1827 dovezl pro muzeum na 500 štuf nerostů a hornin. Zippe byl mineralogem
a geologem, pod vlivem školy Friedricha Mohse (1773-1839), avšak jako žák
především Steinmannův se smyslem pro ocenění významu chemie v mineralogické
práci. Jeho neúnavnou prací se mineralogické sbírky pražského muzea staly dobově dokonalým obrazem nerostné říše
české přírody. Právem nazval Wilhelm Haidinger (1795-1871) uranový květ z
Jáchymova jeho jménem: zippeit.
Na základě rozsáhlých
regionálních výzkumů sepsal Zippe „Übersicht der Gebirgsformationen in
Böhmen“ (1831). Vodítkem tohoto prvního pokusu o geologii Čech nebyl
kataklysmatismus, jak jej rozpracoval Georges Cuvier (1769-1832) ve slavném
„Discours sur les révolutions de la surface de globe“ a jak jej překladem s názvem „Barona Jiřího Cuviera Rozprava o
převratech kůry zemní“ (1834) českým přírodovědcům přiblížil Jan Svatopluk
Presl (1791-1849). Zippe se orientoval k Alexandru Brongniartovi (1770-1847),
ke Cuvierovi velmi blízkému geologovi z Paříže, který zavedl názvy „terrains
tertiaires“ (terciér, třetihory) a „terrain jurassique“. Brongniart rozdělil
geologický čas do dvou „period“ (Saturnovy a Jupiterovy) a do devíti „formací“.
Saturnova perioda byla v podstatě kvartérem, se třemi „postdiluviálními
formacemi“ (aluviální, lysickou a pyrogenní). Jupiterovu formaci, „t.j. staré
formace, které předcházely posledním revolucím zemské kůry“, rozdělil na dvě
části, na „vrstevnaté neboli neptunské formace“ a na „formace masivní nebo
typhonské“. V první části nalezneme diluviální formaci, vrstevnaté horniny,
přechodnou formaci a primordinální
formaci. Ve druhé, starší části měl „plutonskou formaci“ a „staré vulkanické
formace“. Takový byl rámec prvního uspořádání muzeálních geognostických sbírek.
Ve výkladu Zippeově je novinkou to, že u každé formace vypočítává naležiště
užitkových nerostů, zejména uhlí a rud.
Zippe nebyl „čistým geognostem“.
Práce muzejní navazovaly na to, co v geologii Čech vykonali
Franz Ambros Reuss (1761-1830) a Kašpar Maria hrabě Sternberg. Sbírky přitahovaly pozornost předních
geologů a utvářely se dále i pod jejich vlivem. Zippe doložil, že před rokem
1831 v muzeu studovali např. Ami Boué (1794-1881), William Buckland (1784-1856), Baltazar Mathias Keilhau
(1797-1857), Roderick Impey Murchison (1792-1871) a Adam Sedgwick. Doložil, že tu byl i Alexander von Humboldt
(1769-1859). Mimořádně důležité bylo, že tu byl i Leopold von Buch (1774-1853),
který vydal roku 1826 geognostickou mapu Německa o 24 listech, mapu, která
přesahovala na některých listech hranice mezi Německem a Čechami. Podněcovala
tak přemýšlení o tom, že by měla být vyhotovena geologická mapa Čech, o níž se
uvažovalo už při zakládání muzea.
Takovou mapu vydal v roce 1837
Andreas Preiniger. Jsou diskutovány i otázky souvislostí mezi Zippeovými
pracemi a touto mapou. Snad můžeme zůstat u Kettnerova předpokladu, že Zippeova
mapa existovala jenom v rukopise. Vědecké komunitě měla být předvedena dvakrát,
na sjezdech německých přírodovědců a lékařů nejprve roku 1832 ve Vídni a pak
roku 1837 v Praze. Zippe byl ovšem uveden mezi autory dalších map, a to „Zemězpytné mapy Čech ku prospěchu
národních průmyslových škol“ (1850) a
„Přírodnické, průmyslnické a zemězpytné mapy Čech (1850), které vydal Karel Slavoj Amerling (1807-1874). Byl
také uveden mezi autory dvojlistové „Geologische Karte des Königreiches
Böhmen“, kterou v letech 1857 a 1858 v Gothě vydal Justus Perthes.
Jedinou kartografickou prací Zippeovou, kterou s jistotou
známe, je „Karte der kohlenführenden Gebirgsformationen von Böhmen“, která
vyšla přílohou studie „Die Steinkohlen, ihr Werth und Wichtigkeit im Allgemeinen
und ihre Verbreitung in Böhmen“ (1842).
Na ní jsou zakresleny tři „formace“: černouhelná, hnědouhelná a
antracitová. Poslední z nich je zakreslena u Lhotice ve středních Čechách.
Černouhelná formace je vymezena Podbořany, Rakovníkem, Slaným a Buštěhradem, na Plzeňsku
od Rokycan před Radnici a Stupno až po Merklín a Liblín, dále oblastí od
Liberce až po Broumov, v okolí Lanškrouna a nakonec v okolí Českého Brodu. Hnědé
uhlí je pak situováno na území od Ústí
nad Labem přes Mostecko, Falknovsko až po Chebsko. Zippe je zakreslil i na
Třeboňsku (šlo zřejmě o rašelinu) a na Budějovicku (lignit u Záblatí a
Mydlovar). Připojil tabulku o
výsledcích zkoumání „českého kamenného uhlí, hnědého uhlí a rašeliny jakož i z
nich vyrobeného koksu“, kterou sestavil profesor pražské polytechniky Karel
Josef Napoleon Balling (1805-1868). Uvádějí se v ní ve váhových procentech
výtěžnost koksu , obsah popelovin a obsah dehtu jakož i v objemových jednotkách
výtěžnost svítiplynu. Uhlí, koks, dehet a svítiplyn: průmyslová revoluce se
rozbíhala. Od roku 1835 působil Zippe
jako profesor přírodopisu a zbožíznalství na Polytechnickém ústavu v Praze.
Stal se jím po konkurzním řízení, o němž se zachovala ve vědecké práci nevyužitá
dosti objemná dokumentace. Kustodem muzea zůstal až do roku 1842, kdy se stal
členem jeho vedení a na placenou činnost v muzeu musel rezignovat. O obsahu
jeho přednášek si můžeme učinit přesnější představu na základě prací, které
publikoval, např. jeho „Anleitung zur Gestein- und Bodenkunde“ (1846), a dále z výsledků práce na
učebnici přírodopisu pro střední školy, kterou zahájil už v roce 1839.
Zásadní změnu v Zippeově činnosti přineslo založení
Montánního učiliště v Příbrami, o němž bylo rozhodnuto císařským dekretem
23.ledna 1849. Prozatímním ředitelem nového ústavu byl jmenován 6.3.1849 ředitel příbramského
Vrchního horního úřadu Alois Lill von Lilienbach, jehož posláním bylo vytvořit
první materiální předpoklady pro činnost ústavu. Obsahové otázky výuky začal
řešit Zippe, který se už 29.září 1849 ujal řízení školy. Výuka byla slavnostně zahájena s opožděním
sice, ale už 12.listopadu 1849, za účastí už tří hodnostářů, Lilla z
Lilienbachu, Zippea a Karla Heyrovského
(1802-1863), který byl 20.října 1849 jmenován mimořádným profesorem hornictví.
Zippe v Příbrami pracoval necelé tři měsíce, když počátkem ledna 1850 onemocněl
a až do počátku dubna 1850 jeho výuku suploval Heyrovský. Jemu byl k ruce
16.října 1849 ustavený asistent August Beer, po Zippeově odchodu do Vídně druhý
řádný direktor příbramského ústavu. Zippe byl už 16.listopadu 1849 císařem
jmenován profesorem mineralogie ve Vídni. Nastoupil k 11.listopadu 1850. V
Příbrami se sotva ohřál.
Činností ve Vlastenském muzeu a na Polytechnickém institutu
si Zippe vytvořil optimální předpoklady pro zakladatelskou práci v příbramském
učilišti. Měla svůj značný význam v tom, že při absenci přímé personální
souvislosti s maďarizovanou akademií ve Štiavnici se Příbram Zippeovou
osobností vlastně stala prodloužením aktivit českých stavovských institucí,
Vlastenského muzea a Polytechnického ústavu, a dále institucí, kterým byl Zippe
členem, tedy Královské české společnosti nauk a Vlastenecké hospodářské
společnosti. Velmi pozitivní roli sehrálo také to, že Zippe, od roku 1847 člen
vídeňské Akademie věd, byl v přírodovědě badatelskou osobností, tím spíše, že v
Příbrami byl v listopadu 1849 otevřen pouze jeden ze dvou projektovaných
ročníků, ročník hornický, v němž studovalo nakonec 38 řádných a 17 mimořádných
studentů. Dobrý start bývá vždy předpokladem úspěchu. A rozběh příbramské
akademie následoval po startu opravdu zdařilém.
Prostředím pro Zippeovu práci před Příbramí byly instituce české stavovské společnosti. Zippe se z nich přibližoval společnosti českého národního obrození i tím, že vydal v překladu do češtiny své „Poučné a zábavné listy pro polní hospodáře“ (1846-1847). Poslední jeho veřejné vystoupení v Praze se odehrálo na zasedání sekce pro přírodovědu a matematiku Královské české společnosti nauk dne 15.května 1850, kde hovořil o krystalických tvarech „halovce vápníku“, tedy fluoritu. Vazby Zippeovy s českou společností trvaly i v době jeho působení ve Vídni. Dokládá to i trojí vydání překladu jeho „Přírodopisu pro nižší reálné školy“ (1856) do češtiny, které pořídil blízký spolupracovník Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869) Jan Krejčí (1825-1887). O rok později tiskla Purkyňova Živa českou stať snad Krejčího podle spisu „Geschichte der Metalle“(1856) a uváděla ji slovy:“O kovech. Cín. Dle Dr. F.X.M. Zippe z nové duchaplné knihy jeho Geschichte der Metalle 1857.“ Nedá se tedy říci, že by vztahy v republice učenců v té době byly národnostně konfliktní. Z toho hlediska nám i počátky vysokého školství v Příbrami vypovídají více, než jsme si snad byli ochotni připustit.
Výběr z
pramenů a literatury
1)
SÚA Praha, fond ZV, kart.č.1358, personálie 1818.
2)
Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften,
V.Folge, 6.Band vom Jahre 1848-1850; in Commission bei Calve, Prag 1851.
3)
Repertorium sämmtlicher Schriften der königl. böhmischen Gesellschaft der
Wissenschaften vom Jahre 1769 bis 1868. Zur Feier einhundertjährigen Bestandes
der Gesellschaft zusammengestellt von Dr. Wilhelm Rudolf Weitenweber; Prag, auf
Kosten der königl.böhm. Gesellschaft der Wissenschaften 1869.
4)
Časopis Národního musea 1827-1956. Rejstřík 125 ročníků musejního časopisu.
Sestavil Pravoslav Kneidl, část přírodovědnou Mirko Svrček, spolupracovala Věra
Břeňová, I.-II., SPN a Orbis, Praha 1961 a 1963.
5)
Beneš, Josef: Soupis historických geologických map z území České republiky do
roku 1918, ČGÚ, Praha 1996.
6)
Halásek, Dušan a kol.: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, VŠB
- TU, Ostrava 1995, 506 str.
7)
Haubelt, Josef: Bornovy běličské pokusy; in: Dějiny věd a techniky I. (1968),
s.158-168
8)
Jílek, František a Lomič, Václav: Dějiny
Českého vysokého učení
technického, Díl 1,sv.1, ČVUT,
Praha 1973; 600 str.
9)
Hrabák, Josef: Gedenkbuch zur Feier des fünfzigjährigen Bestandes der k.k.
Bergakademie Příbram 1849-1899; Verlag der k.k.Bergakademie, Příbram 1899.
10)
Kettner, Radim: F.X.M.Zippe (*1791-+1863), rkp. in: Archív AV ČR, osobní fond
Radim Kettner, sg.III.a.
11)
Kettner, Radim: Geologické vědy na vysokých školách pražských; Universita
Karlova , Praha 1967.
12)
Majer, Jiří: Z dějin Vysoké školy báňské v Příbrami, Hornická Příbram ve vědě a
v Technice, Příbram 1984.
13)
Nový, Luboš a kol.: Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19.století,
Nakladatelství ČAV, Praha 1961, 432 str.
14)
Šmilauerová, Ludmila: Dolování uhlí na buštěhradských vrchnostenských dolech do
roku 1839; in: Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky III.;
Nakladatelství ČSAV, Praha 1957, str.5-121.
Franz Xaver Maximilian Zippe
1)
Geschichte der Metalle; Wien 1857, Wilhelm Brandmöller, k.k.Hofbuchhändler.
2)
Joseph Steinmann; sein Leben und wissenschaftliches Wirken; Druck und Papier
von Gottlieb Haase Sohne, Prag 1836.
3)
Přírodopis pro nižší reálné školy. Sepsal F.X.M. Zippe, řádný veřejný profesor
mineralogie na c.k.universitě Vídeňské. Přeložil Jan Krejčí, učitel přirodopisu
na c.k.české vyšší reálné škole v Praze. V cís.král.skladu normálních školních
knih v Karlově ulici číslo 190-1. V Praze 1856.
4)
Die Steinkohlen, ihr Werth, ihre Wichtigkeit im Allgemeinen, und ihre
Verbreitung in Böhmen; Besonderer Abdruck aus der Encyclopädischen Zeitschrift
des Gewerbewesens; Verlag des Vereines zur Ermunterung des Gewerbegeistes in
Böhmen, Prag 1842; Mit der Karte der kohlenführenden Gebirgsformationen in
Böhmen, entworfen von F.X.M.Zippe.
5)
Ueber den Einfluss der mineralogischen Wissenschaften auf Künst und Gewerbe,
und ihren früheren und gegenwärtigen Zustand in Böhmen; in: Monatschrift der
Gesselschaft des vaterländischen Museums II. (1828), sv.2, s.3-21.
6)
Übersicht der Gebirgsformationen in Böhmen; Sep. Aus den Abhandlungen der
königl.böhm.Gesellschaft der Wissenschaften; Prag 1831.
7)
Vorkommnisse in der Steinkohlenformation des Rakonitzer Kreises; in: Abhandlungen der königlichen böhmischen
Gesellschaft der Wissenschaften, V.Folge, 2.Band, Prag 1843.