Využití ekonomického modelování při provádění sanačních prací
Ing. Pavel Vladyka, EKTEMO s.r.o., Liberec
Modelování procesů při provádění sanačních prací je jednou z nejlevnějších a současně nejefektivnějších pracovních metod.
Nedílnou součástí komplexních modelovacích procesů je i ekonomické modelování, tj. modelování dopadů výrobních, technologických, technických, pracovních a dalších vlivů a výsledků ve finančním vyjádření a to nejen na oblast tvorby zisku či ztráty (tj. oblast nákladů a výnosů), ale i na oblast toku peněžních prostředků (cash flow), ze které vyplývají potřeby financování. Ekonomické modelování vždy navazuje na výsledky modelování jiných oblastí (technologie apod.), dodává jim však výrazně vyšší vypovídací schopnost tím, že současně vyjadřuje i ekonomickou náročnost a případné možnosti jednotlivých variant a tak výrazně přispívá k jejich komplexnímu hodnocení, výběru a možnostem optimalizací.
Ekonomické modely mohou mít statický nebo dynamický charakter.
Za statické modely lze označit většinu ekonomických propočtů, které se běžně provádějí. Ekonomická interpretace navazuje na konkrétní případ nebo variantu, při každé změně se pracně přepočítává. Již z toho je zřejmé, že tento způsob není vhodný pro zpracování více variant.
Právě pro zpracování a možnost posouzení většího počtu variant je vhodné použití dynamického modelu. Tento model je založen na principu dělení nákladů dle svého charakteru v procesu zpracování (technologie, výroby apod.) na náklady proměnné (variabilní) a náklady stálé (fixní). Náklady proměnné jsou obecně takové, jejichž výše může být ovlivněna vedením procesu (kvantitativně i kvalitativně), fixní náklady se vyznačují relativně stejnou velikostí v čase. Jak proměnné, tak fixní náklady je možné zpracovávat v podrobnějším členění nebo ve zhuštěné formě pouze několika údajů, volba stupně podrobnosti závisí na způsobu zadání a cílech výpočtů.
Problém dynamického ekonomického modelování tkví především ve schopnosti členění nákladů na tyto dvě skupiny. Proměnné náklady jsou vždy nějakým způsobem závislé na parametrech, získaných v předchozích propočtech (technologické, výrobní či jiné části). K jejich stanovení je třeba nalézt závislosti mezi výší nákladů a vstupním parametrem. V některých případech to může být pouze cena (např. u jednotlivých druhů energií, chemikálií apod.), ve většině případů jsou však závislosti složitější. Proto musí být leckde použito při stanovení závislosti i případné částečné zjednodušení se snahou o co nejmenší zkreslení výsledku. Možností výpočtu závislostí je celá řada, počínaje průměrnými údaji až po korelační či podobné závislosti, což souvisí již i s modelováním samotných závislostí a jejich kalibrací na skutečnosti. V této etapě prací je nutná úzká spolupráce s technickými a technologickými útvary, podrobnější poznání technologických či jiných procesů apod.
Velmi důležitým hlediskem pro rozdělení nákladů na proměnné a fixní je velikost jednotky, pro kterou se propočty zpracovávají. Pro názornost uvedu příklad z chemické těžby. Naprosto odlišný je výběr proměnných druhů nákladů a závislostí při posuzování činnosti jednotlivého pole, kdy jako vstupní parametry mohou vystupovat jednotlivé vrty, vzdálenosti vrtů od chemických stanic, výškové rozdíly povrchových rozvodů, vydatnost jednotlivých vrtů, koncentrace látek v roztocích z jednotlivých vrtů, hloubka hladiny u jednotlivých vrtů apod., nebo při posuzování činnosti celého dolu, při kterém jsou jako vstupní parametry použity zcela jiné údaje (např. průměrný počet vrtů v provozu, průměrná hloubka hladin, plocha polí v provozu, celkové množství čerpaných a vtláčených roztoků, parametry zpracování na chemických stanicích v závislostech na průměrných koncentracích apod.).
Je zřejmé, že tento způsob dělení nákladů je nestandardní, neodpovídá účetnímu členění a není možné pro něj získat podklady pouze z běžné účetní evidence. Účetní členění nákladů z hlediska kalkulačního na přímé a režijní může odpovídat členění modelovému, tj. na náklady proměnné a fixní pouze výjimečně, rozdíl vyplývá již ze samotné charakteristiky přímých a proměnných nákladů. Přímé náklady představují okruh položek vztahujících se pouze k uvažované činnosti bez ohledu na jejich proměnný či fixní charakter, proměnné náklady případně nemusí být vykazovány ani jako přímé, a naproti tomu z přímých obsahují pouze některé položky. Přitom závislost proměnných nákladů může existovat na řadě různých technických či technologických či jiných parametrů. Zajištění podkladů pro specifikaci proměnných nákladů je možné pouze za spolupráce s řadou vnitropodnikových útvarů a je vždy výsledkem tvůrčího přístupu k řešení daného problému.
Při využívání přírodních podmínek nebo podmínek s různými úrovněmi vstupů stejných produktů je možné využívat způsob rozdělení nákladů na proměnné a fixní také pro stanovování limitních nákladů, tj. maximální výše proměnných jednotkových nákladů (na jednotku produkce) tak, aby byly optimálně využity nerostné (či jiné) zásoby při dodržení ceny produktu. Obecně přitom platí, že limitní náklady na konkrétním pracovišti nesmějí být vyšší nežli je jednotková cena produktu, jejich konkrétní výše je v každém případě vyšší nežli průměrné proměnné náklady. Tato výše je odvozena ze struktury zásob a jejich dobyvatelnosti (náročnosti na proměnné náklady). Použitelnost limitních nákladů je do určité míry omezena tím, že je velmi vhodné, pro realistický přístup i nutné, uvažovat jednotné limitní náklady pro všechny srovnatelné produkty, proto se jejich aplikace výborně hodí zejména pro těžební, důlní, lomové apod. lokality, jejichž výsledkem činnosti je jeden produkt (i v různých kvalitách či cenách, což pouze poněkud komplikuje výpočet). Podmínkou výpočtu je uplatnění pro všechny části ložiska, které připadají v úvahu z hlediska těžitelnosti zásob apod. Tímto propočtem se získají právě vlivem rozdílných přírodních podmínek i technologických možností rozdílné úrovně limitních nákladů pro jednotlivá ložiska, které zabezpečují srovnatelné využití všech ložisek tak, aby byly všechny zásoby co nejlépe využity a přitom nebyly překročeny předem stanovené celkové náklady vyplývající z cen a případné ziskovosti.
Dynamické ekonomické modelování lze velmi dobře využít vedle možností komplexního posuzování (porovnávání většího počtu variant) také k optimalizačním propočtům. V těchto propočtech se v podstatě často nehodnotí fixní složka nákladů (které je možné jednorázově připočítat), o to více se však mohou využívat proměnné složky nákladů včetně využití závislostí. Tím nabývá i většího smyslu optimalizace s účelovou funkcí zaměřenou na ekonomické parametry.
Podstatné využití dynamického ekonomického modelování vidím v jeho využívání ve dvou směrech:
- pro stanovení dlouhodobé strategie jako součást globálního dlouhodobého modelu
- pro operativní řízení vč. ověřovacích propočtů aplikací různých technologií apod.
O globálním dlouhodobém modelu sanace na ložisku Stráž bude následně pojednávat samostatná přednáška. Propočty proměnných nákladů využívají poměrně velkého počtu výstupů z technologických propočtů. Fixní náklady jsou rozděleny na řadu samostatných položek tak, aby bylo možné využívat výpočtů z dlouhodobého globálního modelu i pro sestavování ekonomických výhledů sanačních nákladů pro další léta a k upřesňování technických projektů a výhledů.
Z hlediska operativního řízení je možné jejich využití jak z hlediska střednědobého, tak i z hlediska krátkodobého.
Z hlediska střednědobého je to využití „klasického způsobu“, tj. obdoby způsobu využitého pro dlouhodobé výhledy i pro několikaleté výhledy, nikoli pro rozpisy ročních a krátkodobých plánů, které jsou výrazně ovlivněny momentálními, nekoncepčními vlivy. Pro ověřovací propočty je využití ekonomického modelování velmi výhodné v kombinaci s technologickým modelováním při ověřování možností a dopadů aplikací různých zamýšlených technologií, ověřování vlivů velikostí uvažovaných technologických zařízení a dopadů většího či menšího využívání kapacit zařízení na jednotkové náklady získaných produktů apod. Při tomto modelování se zpravidla velmi rychle mohou získat informace o možných vlivech cenových změn jednotlivých vstupních parametrů (energií, chemikálií, materiálů, služeb apod.) s minimálními náklady (převážně navíc režijními na mzdy pracovníků).
Z hlediska krátkodobého lze velmi operativně využívat metodiku „limitních nákladů“ k operativnímu řízení procesu, např. v chemické těžbě k určování vrtů, které je vhodné provozovat a které odstavit. Kritérium hodnocení může být podle potřeby měněno či kombinováno, v úvahu jako kritérium připadají např. limitní jednotkové proměnné náklady na produkci, obsahy limitujících látek ve vodách pro zpracování na určité technologii, limitní jednotkové náklady na vypouštěné vody apod.
Je samozřejmé, že práce spojené s ekonomickým modelováním na počátku znamenají spíše finanční zatížení, jeho velikost závisí na složitosti řešené problematiky, naproti tomu však mohou znamenat značné, v některých případech obrovské úspory nákladů, které výrazně převyšují vynaložené náklady a kromě toho (jako neméně důležité) i zavedení objektivního kritéria pro řízení. Navíc při zaběhnutém systému práce vznikají už téměř jenom úspory, protože náklady na udržování životaschopných modelů a především jejich aplikaci v mnoha směrech jsou relativně velmi nízké. Zajímavé, a pro mnoho řídících pracovníků až značně překvapivé, jsou výsledky propočtů, z nichž např. vyplývá odlišný pohled na vhodnost či nevhodnost využívání různých částí ložisek či zařízení v porovnání s rozhodnutími získanými na základě dlouholetých návyků posuzování.