využití odpadů z teplárenství a energetiky a kalů z čov k technické a biologické rekultivaci odkaliště k iii – olešník
Autoři:
RNDr. Ing. Pavel Hrdina, Ing. Karel Prášek, CSc.
Rekka s.r.o., Novohradská 3, 370 21 České Budějovice, 038/7240854 (-60)
1. Úvod do problematiky
Sanace starých ekologických zátěží vyžaduje značnou potřebu rekultivačních materiálů. Při projektu rekultivace je nutno zohlednit velikost skládky a její charakter (zpevněný nebo propustný povrch skládky), povahu odpadů (tuhá fáze, odpadní vody, thixotropní kaly, bahnité terény aj.), chemické složení odpadů. Potřeba rekultivačních materiálů při nutnosti realizace těsnících vrstev, nutného vyprofilování povrchu skládky a konečné biologické rekultivace s cílem začlenění devastovaného území do krajiny rapidně vzrůstá a objevuje se problém, jak rekultivační materiály vůbec získat.
Společnost Rekka s.r.o. České Budějovice ve spolupráci s firmou Quail Ingeniering spol. s r.o. se věnovala v letech 1993 – 99 vývoji a výrobě vhodných materiálů pro technickou a biologickou rekultivaci s využitím odpadů z energetiky, čistíren odpadních vod, chemického a dřevozpracujícího průmyslu a kontaminovaných zemin.
Významnou ekologickou zátěží v Jihočeském kraji jsou odkaliště v mydlovarském regionu, pozůstatky ze zpracování uranové rudy. Rekultivace odkališť je známým složitým technickým a ekonomicky náročným problémem. V období let 1962 – 91 byla v tehdejším podniku CHÚ MAPE Mydlovary zpracovávána uranová ruda s cílem výroby uranového koncentrátu. Odpady vzniklé v technologickém procesu byly ukládány do tzv. odkališť, které zaujímají celkovou plochu cca 285 ha. Celková hmotnost uložených odpadů ve formě thixotropního kalu a kalištní vody s vysokým obsahem rozpuštěných solí činila 36 mil. tun. S ohledem na charakter a specifické vlastnosti uložených odpadů nelze využít obvyklé způsoby sanace, aplikované při rekultivaci skládek běžných odpadů (tuhé komunální odpady a průmyslové odpady). Specificky těžké materiály, zeminy apod., propadají vrstvou zvodnělých kalů, které jsou vytlačovány na povrch hladiny odkaliště. Praktické pokusy se zavážkou materiálů s vyšší měrnou hmotností než voda nebyly úspěšné.
Společnost Rekka byla v roce 1994 pověřena úkolem zahájit přípravné sanační práce na odkališti K III - Olešník, které bylo založeno v místě vyuhleného lignitového dolu a kam bylo v letech 1981 – 85 uloženo 4,35 mil. tun rmutu a odpadních technologických vod. Provozovatel odkališť DIAMO s.p., závod Správa uranových ložisek Příbram, vybral pro pokusnou sanaci jako model právě odkaliště K III - Olešník o ploše 33 ha a hloubce až 30 m. Úkol zrealizovat zde potřebnou sanaci se z těchto důvodů jevil zvlášť obtížný; dřívější pokusy s využitím těžkých zemin nevedly k cíli.
V minulosti získané zkušenosti a poznatky respektovala nová technologie rekultivace, kterou navrhla společnost Rekka a která je předmětem patentové ochrany. Na základě vlastního výzkumu a vývoje bylo doporučeno využití tzv. stabilizátů vyrobených z odpadů produkovaných v teplárnách resp. výtopnách. V závěru roku 1994 byl zahájen návoz škváropopílkových stabilizátů jen do okrajových oblastí, obnažených pláží odkaliště, ale již v roce 1995 bylo zahájeno ukládání materiálů do vodní hladiny laguny a ověřována technologie vytváření tzv. „lavic“, jakéhosi předmostí směrem do laguny, a byly získány praktické poznatky o tuhosti základní vrstvy stabilizátu a její odolnosti proti pojezdu nákladních souprav přivážejících další rekultivační materiál. Později se paralelně začalo uplatňovat rozplavování stabilizátu přímo do laguny na povrch uložených rmutů pomocí jednoduchého ejektoru.
2. Technická rekultivace
Pod tímto pojmem rozumíme stavební činnosti na odkališti vedoucí k jeho zakrytí, požadovanému uspořádání výškového profilu a případnému odizolování od okolí. Základní myšlenkou jak řešit zakrytí odkaliště bylo vytvořit lehký, avšak dostatečné pevný příkrov zakotvený na obvodu odkaliště a volně „plovoucí“ ve středové oblasti na vodní hladině laguny. Technický materiál vyhovující takovýmto nárokům byl nalezen v tzv. stabilizátech vyrobených z popílku a škváry ze spalování uhlí za přídavku produktů z odsiřování spalin, především při aplikaci tzv. polosuché technologie. Další vhodnou surovinou je aditivovaný popílek z fluidních ohnišť, vznikající při injektáži mletého vápence do fluidizované vrstvy spalovaného uhlí.
V případě výroby stabilizátu jen z popílků, strusky a škváry jde o technologii, kde se spojuje anorganická matrice s anorganickým polutantem za pomoci záměsové vody (pucolánové pojivo). Při přípravě a zrání směsi dochází k fyzikálně-chemické stabilizaci. Výsledný stabilizát po vyzrání za 1 - 2 měsíce sice příliš netuhne, ale obsahy kontaminantů ve vodném výluhu z něho jsou nesrovnatelně nižší než v původních suchých odpadech.
Jestliže k odpadům ze spalování uhlí přidáme ještě produkt z odsiřování spalin, získáme velmi kvalitní stabilizát, který lze označit i jako solidifikát. Anorganická matrice a anorganický polutant je zde pojen vápennými kationty. Dochází zde k fyzikálně-chemické stabilizaci a zároveň i ke značnému ztvrdnutí produktu.
Smícháním všech výše uvedených komponent a přidáním záměsové vody dojde k nastartování pucolánových a hydratačních reakcí a k postupnému tuhnutí a tvrdnutí stabilizátu. Oxidy hliníku a křemíku z popílku a škváry reagují se sloučeninami vápníku v produktech z odsiřování spalin na nové sloučeniny typu např. 3CaO . Al2O3 . 3CaSO4 . 32H2O nebo 3CaO . Al2O3 . CaSO3 . 7H2O aj., které vykazují dostatečnou pevnost, nepropustnost pro vodu a schopnost zakotvit v sobě prvky (těžké kovy) přítomné v jednotlivých výchozích komponentách, čímž je vyluhovatelnost kovů redukována na minimum. Navíc při zrání stabilizátu dochází k sorpci kalištní vody a tedy k její částečné likvidaci.
Důležitou vlastností popílkových stabilizátů je jejich nízká objemová hmotnost (v suchém stavu pod 1000 kg.m-3), která je předurčuje k využití tam, kde povrch skládky je zvodnělý, bahnitý, obecně nedostatečně únosný a kde použití těžkých zemitých materiálů selhává. Výhodou při výrobě stabilizátů je možnost použít jako záměsové vody i různé odpadní vody obsahující rozpuštěné soli (např. sírany), přičemž dochází k nevratné sorpci solí do stabilizátu.
Podle potřeby lze stabilizáty (solidifikáty) využít při technické rekultivaci jako výplňový materiál nebo těsnicí materiál. Při výrobě výplňového materiálu lze vedle popílku využít i hrubší podrcenou škváru, vzájemné poměry obou surovin určuje technolog. Do výplňového materiálu lze s výhodou přimísit též hlušinu, hutní a slévárenskou suť a podobné materiály a tak získat produkty s vhodnými pevnostními a přetvárnými charakteristikami, umožňujícími urychlenou konečnou rekultivaci, aniž by bylo nutno vyčkávat i řadu let na sesednutí vrstvy.
Konstrukce výplňové vrstvy je v současné době prováděna kombinací již zmíněného vytváření tzv. „lavic“ a rozplavování rekultivačních materiálů přímo do laguny na povrch uložených rmutů ejektorem.
Požadavky na těsnicí materiál jsou přísnější než na materiál výplňový. Důležitým parametrem těsnicích materiálů je součinitel filtrace. V případě rekultivace sládek odpadů mohou být tyto dle příslušných norem (Skládkování odpadů - Těsnění skládek, Uzavírání a rekultivace skládek) těsněny též pomocí stabilizátu vyrobeného z produktů spalovacího a odsiřovacího procesu. Při uzavírání skládek odpadů s limitními hodnotami výluhu do III. třídy vyluhovatelnosti včetně skládek, které nelze hodnotit na základě vyluhovatelnosti (skládky komunálního odpadu), musí být součinitel filtrace k < 1 . 10-8 m . s-1. Těsnící vrstva konstruovaná ze směsi popílku a produktu z odsiřování spalin tuto podmínku propustnosti splňuje.Zrnitost popílků a produktů z odsiřování se pohybuje především v diapazónu do 0,06 mm a vyrobený těsnicí materiál po zhutnění a vhodném poměru (20 - 40 % popílku a 80 - 60 % produktu z odsiřování spalin) vykazuje součinitel propustnosti k < 1.10-8 m.s-1. Pro těsnění odkaliště K III - Olešník byly odsouhlaseny stejné parametry.
V letech 1998 - 1999 byla z popsaného stabilizátu (směsi z popílku a tuhého produktu z odsiřování spalin) pokusně provedena výstavba těsnicí vrstvy na ploše 2,6 ha, která již byla výškově vyprofilována tak, aby splnila odsouhlasený 3 % střechovitý sklon. Požadované parametry na těsnicí vrstvu byly splněny.
Co se týče vlivu na životní prostředí, vyhovuje vyluhovatelnost těsnicího i výplňového materiálu vyrobeného z výše popsaného stabilizátu (solidifikátu) až na ojedinělé případy limitním hodnotám ukazatelů třídy vyluhovatelnoti II, dle vyhlášky MŽP č. 338/1997 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Laboratorní testy i analýzy vyrobeného a použitého stabilizátu přímo z terénu jednoznačně potvrzují, že obsah kontaminantů ve vodném výluhu během stabilizace v čase klesá (arsen, selen, vanad, fluoridy a další) . Tuto skutečnost využívají i jiné technologie aplikující pouze zvlhčené popílkové stabilizáty bez aditiv. Příkladem může být použití popílkového stabilizátu jako stavebního materiálu k výstavbě komunikací. Zde jsou ovšem podmínky limitující použití těchto hmot zvlášť přísné, mj. musí splňovat nízkou vyluhovatelnost vybraných prvků (ČSN 731016 - Navrhování a provádění zemního tělesa pozemních komunikací). U popílkového stabilizátu se vyluhovatelnost kontroluje jednak bezprostředně po jeho výrobě, jednak po 60 dnech. Zvlhčené popílkové stabilizáty většinou požadovaným podmínkám po časovém vyzrání vyhovují.
3. Využití geomechanických vlastností stabilizátu pro izolaci uložených thixotropních materiálů
Zmíněné popílkové materiály mají z geotechnického hlediska řadu významných pozitivních vlastností. Jsou poměrně lehké, mají vyšší smykovou pevnost a pod zatížením, které přichází v případě rekultivací v úvahu, jsou málo stlačitelné. V praxi jsou v mnoha případech rekultivovány úložiště nebezpečných odpadů (např. uranová odkaliště), které mají konzistenci kašovitou až velmi měkkou. To znamená, že jsou při povrchu extrémně málo únosné a za působení i malého zatížení značně stlačitelné (řádově v metrech). Těžší zemní materiály, používané k sanacím odkališť, se ve srovnání s popílkovými většinou podstatně hlouběji zabořují. Naopak popílkový materiál se do kašovitého podloží zatlačuje málo. Podmínkou zde však je užití staticky klidného vnášení zatížení do podkladu. V praxi se osvědčilo především plavení popílkové směsi na lokalitách, kde je k dispozici dostatek vody. Vzniklý sediment je většinou dobře únosný a vytvoří poměrně pevnou vrstvu jako únosnější podklad pro nadložní sanační hmoty. Popílkové materiály jsou dobře odvodnitelné, to znamená, že po ukončení deště lze poměrně rychle pokračovat v sanačních pracích. Výhodná je i malá výška vzlínání vody v popílkových stabilizátech. Ta se v závislosti na zrnitosti pohybuje kolem jednoho metru.
S popílkovými materiály se při sanacích skládek pracuje již řadu let, během kterých bylo provedeno množství nejrůznějších geotechnických analýz a zkoušek. Je zde však nutno upozornit na potřebu častějšího monitoringu, jehož výsledky jsou využívány ke zpětným výpočetním analýzám. Těmi jsou ověřována vstupní data a výsledky následného výpočetního modelování inženýrskými metodami nebo metodou konečných prvků (MKP) pak umožňují spolehlivou prognózu odezvy skládkové hmoty na zatížení sanačními vrstvami.
Za průkaz vhodnosti použití popílkových stabilizátů k sanaci odkališť vyplněných kašovitými až velmi měkkými odpady může sloužit odkaliště K III – Olešník, kde jsou tyto materiály běžně ukládány mechanizovaným způsobem bez jakýchkoliv potíží.
Při vytváření výplňové vrstvy je nutno sledovat především chování jejího okraje ve směru k dosud nezakryté části skládky. V případě uranového odkaliště je povrch rmutu většinou kryt vrstvou vody a ta negativně ovlivňuje stabilitu svahu vrstvy a její únosnost z hlediska bezpečného přenesení všech zatížení (hmotnost vrstvy, dopravní a stavební mechanismy). Je proto důležité geodeticky monitorovat pohyby jak povrchu podloží, tak i jednotlivých úrovní sanačního pokryvu. Za tím účelem jsou osazovány měřické body nejrůznější konstrukce a pravidelným geodetickým měřením jsou určovány pohyby prostředí ve sledovaných místech. Výsledky měření jsou zohledňovány při upřesňování technologického postupu sanace. V důležitých případech je monitorováno i podloží sanační vrstvy pomocí hloubkových značek sedání (sledování vertikálního pohybu měřického bodu) a inklinometrů (sledování prostorového pohybu prostředí).
Popílkové materiály jsou vhodně používány i k vytváření těsnicí vrstvy a vhodným zastoupením složek směsi lze dosáhnout požadované nepropustnosti vytvářené vrstvy, která se zjišťuje odběrem neporušených vzorků a jejich laboratorní zkouškou propustnosti.
Pro spolehlivou funkci těsnicí vrstvy je důležité omezit na nejnižší míru vertikální pohyby podložních vrstev. To znamená, že těsnicí vrstva je ukládána stavebním způsobem (se zhutněním) až po doznění všech významnějších svislých pohybů jejího podloží. I v tomto případě jsou využívány výsledky geodetického monitoringu a výpočetního modelování (prognóza chování na základě závěrů zpětných výpočetních analýz).
4. Biologická rekultivace
Mají-li být staré ekologické zátěže po technické rekultivaci plně integrovány do krajiny, je nezbytné, aby po technické rekultivaci bezprostředně následovala biologická rekultivace spočívající minimálně v zatravnění povrchu, lépe však ve vysázení vhodných dřevin. Ideálním případem by bylo použití nekontaminovaných zemin (ornice), avšak s takovou možností nelze obecně kalkulovat s ohledem na nedostatečné disponibilní objemy a rovněž vysoké pořizovací náklady. Společnost Rekka s.r.o. řeší tento problém dodávkou biologicky aktivního materiálu vyrobeného vesměs z odpadních surovin. Pod obchodním názvem Rekosol je vyráběn průmyslový kompost, pro nějž základními výchozími materiály jsou odpadní zeminy (i kontaminované ropnými látkami), stabilizované kaly z čistíren odpadních vod, popílkový stabilizát, produkty z odsiřování spalin a různá aditiva (živné soli). Principem výroby je aplikace autobiodegradačního procesu, který probíhá v namíchané směsi kontaminované zeminy se stabilizovaným kalem z ČOV (zdroj bakterií a živin) za řízeného přídavku dalších látek (odpadů). Zrání kompostu probíhá na oddělených zakládkách o hmotnosti 3000 – 4000 t po dobu 3 - 6 měsíců. Vyrobený průmyslový kompost vyhovuje limitům dle ČSN 465735 „Průmyslové komposty“, třída II a stanoveným mezním hodnotám NEL, PAU, PCB. Též mikrobiologické testy vzhledem k nově připravované vyhlášce o podmínkách použití kalu z ČOV na zemědělské půdě vyhovují určeným mikrobiologickým kritériím (množství termotolerantních koliformních bakterií, enterokoků, negativní nález salmonel), takže kompost by mohl být z mikrobiologického hlediska použit jako biologický substrát v zemědělství. Rekosol je při rekultivačních činnostech využíván k konstrukci svrchní biologické vrstvy. Oproti běžné zemědělské půdě má sice tento náhradní materiál jisté odlišnosti (nižší obsah jílovité frakce, náchylnost k přísuškům, nižší obsah stabilního humusu a jílovitohumusového komplexu), nicméně z hlediska mikrobiologického a chemického je tento materiál schopen plně nahradit půdu pro rostliny.
Pro získání reálných výsledků s biologicky aktivním materiálem Rekosolem byla již v roce 1996 vytvořena pokusná plocha o velikosti cca 0,5 ha. Na ploše byl ve vrstvě 0,3 m rozprostřen Rekosol a zasety tři druhy travních směsí (celkem 6 variant). Bylo prokázáno, že území rekultivované Rekosolem lze ošetřovat běžnou agrotechnikou jako na zemědělské půdě (setí, pokos a sběr travní biomasy). Na této ploše jsou periodicky prováděny laboratorní analýzy, které sledují vliv Rekosolu na vybrané složky životní prostředí. Zároveň jsou posuzovány kvalitativní změny Rekosolu pod vlivem travní rhizosféry a pohyb těžkých kovů v potravním řetězci. S ohledem na původ vstupních surovin pro výrobu Rekosolu je největší pozornost věnována vybraným těžkým kovům (As, Hg, Pb).
K 31.12. 2000 byla na odkališti K III - Olešník provedena komplexní rekultivace včetně ozelenění (zatravnění) na ploše cca 5 ha. Největším problémem při zakládání travních porostů jako prvotního opatření k omezení vodní i větrné eroze se ukázala negativní vodní bilance v půdě. S ohledem na několikametrové vrstvy výplňového materiálu konstruovaného z popílkových stabilizátů a konfiguraci zrekultivované plochy (bochníkovitá vyvýšenina nad přirozeným terénem) je nedostatečný nebo zcela přerušený kapilární zdvih podzemní vody a rostliny jsou odkázány pouze na srážkovou vodu. Jestliže je však roční úhrn srážek v dané lokalitě hluboce pod dlouhodobým průměrem, jako tomu bylo v posledních třech letech, pak provedení závěrečné biologické rekultivace je bez umělého zavlažování nebo dalších technických opatření velmi nejisté. Plochy skládek a odkališť zrekultivované výše uvedeným způsobem jsou z hlediska vegetačního extrémně suchá stanoviště. Proto firma Rekka s.r.o. již čtvrtý rok testuje různé složení travních směsí, kde je hlavní důraz kladen na snášenlivost trav k letním přísuškům.
Dalším problémem je konkurence plevelů, jejichž diaspory jsou vnášeny na plochu při používání Rekosolu. Likvidace plevelů a podpoření konkurence trav a ostatních žádoucích rostlin je však poměrně jednoduše a levně (vzhledem k celkovým nákladům na rekultivaci) řešena použitím vhodného herbicidu.
Z pohledu hygienického je nutné zrekultivovaná území začlenit do kultury ostatních ploch, aby bylo vyloučeno přímé hospodářské využití a tím minimalizováno nebezpečí znečištění potravního řetězce kontaminujícími látkami. Dle aktuálního stavu v krajině je snaha zapojit danou lokalitu po dohodě s vlastníky pozemků a orgány místní samosprávy a státní správy do místního systému ekologické stability a navrátit tak území přírodě.
5. Tempo rekultivačních prací a jeho prognóza
Původní projekt REKKA na rekultivaci odkaliště K III - Olešník vycházel z předpokladu získání po 130 tis. t popílku a škváry ročně v období 1998 – 2003, což by postačovalo k dokončení kompletní technické rekultivace na odkališti v roce 2003.
Avšak již v roce 1998 určité ekonomické signály naznačovaly, že s dodávkou popílku a škváry od producentů v přímé vzdálenosti okruhu do 100 km od místa sanace (jihočeský region) je nutno uvažovat jen s určitým rizikem, neboť produkce a dodávky popílku, jako nenahraditelné suroviny k výrobě stabilizátu, reflektují nové podmínky, které původně nebyly zvažovány. Jedná se o následující faktory:
- ekonomické možnosti investora neumožňují využít celý potenciál produkce vhodných materiálů
- producenti jsou nuceni část vyprodukovaného popílku (a škváry) reservovat pro vlastní rekultivační účely (sanace vlastních skládek odpadů, tj škváry a popílku)
- producentům se jeví ekonomicky výhodnější dodávat popílek výrobcům betonu nebo cihlářského zboží (pokud popílek těmto výrobcům vyhovuje)
- sama absolutní produkce popílku a škváry se snižuje v důsledku přechodu na uhlí s vyšší výhřevností a tedy s nižším obsahem popela, čímž se zvětšuje dopravní vzdálenost pro získání potřebného množství materiálu od potenciálních producentů
- existuje možnost po dohodě s dodavatelem uhlí, vracet popílek (škváru) zpět do dolů
Jestliže původně bylo možno teoreticky od producentů (tepláren, výtopen) očekávat dodávku až 294 kt odpadů/rok (a reálná dodávka byla 130 kt/rok), dnes se reálná hodnota pohybuje jen okolo 70 kt odpadů/rok a nelze očekávat, že by v budoucnosti došlo k radikální změně ve prospěch výroby stabilizátů.
Pokud by bylo cílem udržet tempo rekultivačních prací (a to, zdůrazňujeme, jen na jediném odkališti K III - Olešník!) na původně předpokládaném konečném cíli rekultivace, pak bude nezbytné hledat zdroje popílku nad rámec jihočeského regionu, při čemž nelze neuvažovat i dovoz surovin (popílku, produktu z odsíření spalin) ze zahraničí. V tomto případě bude ovšem nutno zvážit uzavření dlouhodobých smluv o odběru, vystavení záruk, krytí podstatně zvýšených přepravních nákladů, což vše přesahuje možnosti spol. REKKA s.r.o. jako garanta úspěšné realizace rekultivačních prací na odkališti K III - Olešník. Bude zde záležet na podpoře řešení rekultivace starých ekologických zátěží ze strany ministerstva životního prostředí a zájmu vyřešit stávající problém v přijatelném časovém období. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že pokud zde se jedná o odkaliště K III - Olešník, pak se jedná pouze o dílčí problém mydlovarských odkališť, což jen zvyšuje naléhavost komplexního řešení stávajícího regionálního ekologického problému jižních Čech.
6. Souhrn a závěry
Sanační práce na odkališti K III. Olešník zahájila společnost REKKA v listopadu 1994. Rekultivační práce byly realizovány podle plánu schváleného zadavatelem Diamo s.p. Vlastní rekultivace vychází z principu vytvoření zakotvené plovoucí desky izolující thixotropní kal od okolního prostředí. Výsledky docílené v minulém období šesti let jsou povzbudivé a snesou kritické zhodnocení jak ze strany zadavatele, tak z míst kontrolních orgánů státní správy a nezávislých odborných organizací.
Dosavadní základní poznatky s rekultivační činností na odkališti K III - Olešník lze ve stručnosti shrnout následovně:
1. Existuje ověřená výroba vyhovujícího technického rekultivačního materiálu na bázi popílkových (škváropopílkových) stabilizátů a materiálů pro biologickou rekultivaci s měrnou objemovou hmotností podle obsahu vody pod 1,0 t/m3 až 1,4 m3/t; tato objemová hmotnost je nižší než hmotnost původně používaných materiálů k rekultivaci (1,6 – 1,8 t/m3). K výrobě lze využít odpadů ze spalování uhlí (popílek, škvára), produktů z odsiřování spalin (polosuchou nebo mokrou metodou) a rovněž odpadu z provozu fluidních kotlů při aditivaci mletého vápence k palivu.
2. Byl vypracován a provozně ověřen systém vytváření (konstrukce) krycí desky (vrstvy) z technického rekultivačního materiálu, který umožňuje urychlený postup stavby; deska je vytvořena výplňovou (spodní) vrstvou stabilizátu a nad ní zhutněnou vrstvou těsnícího stabilizátu; byly definovány požadované vlastnosti těchto vrstev (souvrství). Tato deska na nestabilní vrstvě thixotropního kalu a vody izoluje kal od okolního prostředí, vytváří reliéf sanovaného území a musí udržet tlak biologické vrstvy.
3. Výstavba krycí desky může postupovat v průběhu celého roku prakticky bez omezení, klimatické podmínky v podstatě neomezují postup výstavby, neboť ukládaná vrstva rekultivačního materiálu udržuje po dobu několika dní teplotu nad 25°C v důsledku probíhajících hydratačních reakcí.
4. Vypracovaná technologie ukládání technického rekultivačního materiálu a jeho vlastnosti umožňují po zhutnění pojezd těžkých nákladních vozidel; pevnost vrstvy uloženého rekultivačního materiálu činí minimálně 50 kN/0,1 m2 (pro kolový tlak).
5. Na stavbě byla aplikována technologie ukládání rekultivačního technického materiálu do volné hladiny (laguny) odkaliště vytvářením „lavic“ a jejich hutněním; při dočasném přerušení rekultivačních prací v dotčené oblasti odkaliště je nutno přijmout a realizovat protierozní opatření. Jako varianta vstupu do volné hladiny laguny byl ověřen proces „naplavování popílkového stabilizátu přímo do laguny“ pomocí jednoduchého ejektoru. Tento postup se jeví jako velmi perspektivní i s ohledem na okolní životní prostředí (v případě poklesu hladiny vody v laguně nejsou obnaženy uložené kaly).
6. Neoddělitelnou součástí rekultivace odkaliště je likvidace alespoň části vysocesolné kalištní vody, která se sorbuje do technického rekultivačního materiálu.
7. Vyvinutý průmyslový kompost Rekosol je vhodným substrátem ke konstrukci biologické vrstvy; podle výšky biologicky aktivní rekultivační vrstvy lze aplikovat buď jednoduchý travní porost nebo lépe systém kombinovaný s vhodnými dřevinami, které umožní citlivější zapojení asanovaného území do krajiny.
8. Rekosol je pro travní porosty vhodný substrát obsahující vysoké až velmi vysoké obsahy živin; rostlinná biomasa je vysoce saturována živinami, včetně dusíkatých látek, přestože vyrobený Rekosol má méně stabilní jílovitohumusový komplex.
9. Rekosol pevně váže přítomné kovy, takže vodní výluhy neprokazují zvyšující se hodnoty obsahu těžkých kovů v závislosti na čase. Obsah specifických organických látek (benzen, toluen, PCB, EOX atd.) ve vodném výluhu neprokázal významné zatížení ve srovnání s přirozeným pozadím.
10. Mikrobiologické analýzy neprokázaly působení inhibitorů na půdní mikroflóru, půdní respirace a počty mikroorganizmů jsou srovnatelné s průměrnými hodnotami zemědělských půd. Travní biomasa kumuluje některé těžké kovy (As, Hg, Pb), jejich obsah osciluje kolem hraničních hodnot dle vyhlášky MZe ČR č. 194/1996 Sb., kterou se provádí zákon o krmivech .
11. Biologicky zrekultivované plochy jsou extrémně suché lokality, pro které je nutné použít rostliny snášející sucho a přísušky.
12. Rozhodujícím momentem tempa postupu rekultivace je omezené množství popílku (event. škváry) jako základní suroviny k výrobě stabilizátu; popílek je nenahraditelnou součástí stabilizátu a jeho ekonomická dostupnost bude zásadním způsobem ovlivňovat tempo rekultivačních prací.
Uvedená technologie rekultivace starých zátěží pomocí materiálů vyrobených z odpadů nejrůznějšího původu je reálná cesta sanace a integrace poškozených území do okolní krajiny. Naznačený způsob je určen k rekultivacím v kultuře ostatní plocha, u níž bude vyloučeno přímé hospodářské využití, aby se tak minimalizovalo nebezpečí znečištění potravního řetězce kontaminujícími látkami. Reálnost sanací popsaných výše uvedeným způsobem spočívá především v ekonomické dostupnosti potřebného množství rekultivačních materiálů.
Sanace starých zátěží za využití přepracovaných odpadů je přínosem též pro odpadové hospodářství v určitém regionu, neboť v souladu se stávajícím zákonem o odpadech (z.č. 125/1997 Sb.) jsou vysokoobjemové odpady využívány, čímž se snižuje potřeba otevírání nových skládkových kapacit a prodlužuje se životnost skládek existujících. Z dříve nepotřebných odpadů se tak stává vítaný materiál a potřebná surovina a postupně dochází ke stavu, kdy se suroviny pro výrobu rekultivačních materiálů stávají žádanou a zároveň nedostatkovou obchodní komoditou.