1. Úvod
V současné době se těžba uranové rudy u Rožné v sv. části Českomoravské vrchoviny chýlí ke konci. V období do ukončení těžby se zde provádí geografický monitoring změn prostředím, který by měl posloužit i pro přípravu plánu rekultivací. Tento plán zahrnuje postupnou likvidaci povrchových a hlubinných důlních děl, chemické úpravny rudy, přebudování odkališť i dlouhodobou dekontaminaci odtékajících důlních vod.
V důsledku těžby a úpravy rud se změnila konfigurace krajiny v okolí Rožné, na povrchu vznikla řada umělých tvarů, došlo ke změnám vodního režimu krajiny, byla postižena její rostlinná a živočišná složka. Specifickým problémem u ložisek uranu je, že hlušina vedle toxických látek obsahuje i určitý podíl radioaktivních látek, které by se působením geomorfologických procesů hydrologického cyklu neměly dostat do oběhu v krajině. To by mohlo vyvolat nežádoucí technogenní rizika a změny přírodního prostředí.
Těžbu a úpravu uranové rudy v Rožné provozuje státní společnost DIAMO, která také umožnila a financovala dosavadní monitoring. Změny v těžební krajině v období před ukončením těžby jsou průběžně monitorovány geografy z Ústavu geoniky AV ČR. Ti současně provádějí i výzkum přírodního prostředí okolní krajiny a procesů které v ní probíhají, aby získané poznatky mohly být využity v projektu konečných rekultivací těžební oblasti.
2. Celková charakteristika přírodního prostředí
Okolí Rožné se nachází v severovýchodní části Českomoravské vrchoviny, budované krystalickými horninami moldanubika, zejména rulami, migmatity, amfibolity aj., porušenými pásmy zlomů. Nejméně odolný k působení erozních procesů je svor. Koncem třetihor byla oblast na středním toku Svratky vyklenuta do tvaru klenby, následně rozlámána a rozčleněna erozí na členitou vrchovinu. Část území na SZ si zachovala pahorkatinný reliéf. Pahorkatina se vyznačuje plošinatým až zvlněným povrchem s převahou mírných svahů, pro vrchovinu jsou příznačné spíše zaoblené hřbety. Území je odvodňováno pravostrannými přítoky Svratky, zejména říčkou Nedvědičkou, která se v souladu s trendem území směrem k JV postupně zahlubuje a vytváří hluboké horské údolí se strmými až skalnatými srázy a bystřinnými toky. S rostoucí členitostí reliéfu se také zvyšuje četnost a velikost geomorfologických procesů, které tvoří hlavní dynamickou složku reliéfu.
Přírodní stav vegetace a fauny a širší územní vztahy
Zájmové území patří do fytogeografického obvodu Mesophyticum Massivi bohemici. Blízko ležící Žďárské vrchy již náleží do fytogeografického obvodu Oreophyticum Massivi bohemici. To se ve složení vegetace projevuje pronikáním submontanních druhů ze severu, zejména podél vodních toků, např. Thalictrum aquilegiifolium a Circaea alpina. Z živočichů vyšších poloh zde byl zjištěn např. plž Discus ruderatus.
V přírodním stavu bylo celé území kryto lesními porosty 4.bukového a v nejvyšších polohách 5.jedlobukového vegetačního stupně. Hlavními dřevinami byly buk (Fagus sylvatica) a jedle (Abies alba), přidružoval se v (nižších polohách) dub (Quercus petraea). Toky provázely olše (Alnus glutinosa), jasan (Fraxinus excelsior) a vrby (zejména Salix fragilis). V současnosti dominantní smrk (Picea abies) byl jenom jednotlivě přimíšen jednak v nejvyšších polohách, jednak sestupoval do chladných údolí.
Od středověké kolonizace byl přírodní vegetační kryt postupně měněn. Souvislé lesy byly rozdrobeny a jejich dřevinná skladba byla silně změněna. Buk i jedle téměř zmizely, naprosto převládl smrk, na sušších svazích borovice (Pinus sylvestris), z geograficky nepůvodních dřevin byl zaveden modřín (Larix decidua). Kolem toků zůstal většinou jen úzký lem břehových porostů. Nad lesními porosty převládla zemědělsky obhospodařovaná půda (louky, pastviny a pole). Typickým antropogenně podmíněným vegetačním útvarem se staly dřevinné linie na mezích, rozčleňující strmé svahy. Začátkem 20.století byla v údolí Nedvědičky vybudována železniční trať, po jejíchž náspech se začaly šířit některé teplomilnější druhy rostlin směrem do nitra Českomoravské vrchoviny.
Staletým působením člověka zde vznikla harmonická kulturní krajina lesně-lučního typu s poli, smrkovými a borovými porosty v lesích, s dřevinnými liniemi na mezích a podél toků a s vesnickými sídly se zahradami a sady. Druhovou diverzitou v ní vynikaly zejména vlhké polokulturní louky a suchá oligotrofní lada (často s dominantním vřesem Calluna vulgaris). Tato krajina byla i esteticky velmi působivá, takže není divu, že právě v ní rozvíjel v 30. až 50.letech 20.století své malířské dílo jeden z klasiků české krajinomalby Oldřich Blažíček.
Dobýací prostor, kde je centrum těžební činnosti, úpravna rud a odkaliště K1 leží v severním pahorkatinném okolí Rožné, odkaliště K2 východněji v reliéfu členitějším. Z původních šesti dolů jsou dnes u Rožná v provozu dva, označené R1 a R2+R3, na ostatních byla těžba ukončena, některé (R4) již byly rekultivovány. V okolí důlních jam vznikla řada umělých, tzv. antropogenních tvarů. Z nich jsou v krajině nejnápadnější odvaly hlušiny situované v areálu jam R1, R2+R3 a akumulační nádrže na zachycování důlních vod před jejich čistěním. Po vybudování úpravny vznikla odkaliště/kalojemy označená písmenem K1 a K2. Tyto primární antropogenní tvary, vznikly v procesu tzv. přímé antropogenní transformace jako vstup/input důlní a úpravnické činnosti do ekosystému krajiny (Obr.1).
Důlní jámys těžními věžemi vznikly v ploché vrcholové části pahorkatiny nebo na mírných svazích. V blízkosti jam se nacházejíodvaly hlušiny,situované nad pramennými úseky údolí krátkých pravostranných přítoků Nedvědičky. Haldy odvalů mají ploché temeno a do údolí jsou obráceny svým srázným čelem, v případě R1 tvořeným hrubou hlušinou. Čelo haldy dolu R 2+R 3 je vysoké cca 10m s materiálem vrstveným, střídají se hrubší a jemnější frakce. Důlní voda je po vyčistění vypouštěna potrubním systémem do koryta původního přírodního toku pod odkalištěm K1. Povrch narušený těžbou uranové rudy zabírá celkově cca 5300 ha.
Odkaliště K1 a K2 představují největší existující tvary antropogenní transformace reliéfu na ložisku Rožná. Odkaliště K1, situované v horním úseku mělkého údolí, v sousedství haldy hlušiny dolu R2+R3, vzniklo na místě rybníka, nejprve jako údolní hrázové odkaliště, pozdějším úplným ohrázováním se změnilo odkaliště nadúrovňové, nepravidelně prstencové. Údolní hrázové odkaliště K2 je podúrovňové, umístěné v hlubokém údolí dolního toku Zlatkovského potoka, s čelní a zadní hrází. Hrázové odkaliště K1 je zvlášť mohutné (62,75 ha). V některých místech jsou jeho hráze vysoké až 40 m a rozčleněné do 5 teras. Obě odkaliště mají vybudován systém obvodových obtokových příkopů k zachycování srážkových vod a vody z pramenišť, prosakující voda z odkališť je zachycována podzemním drenážním systémem a vracena zpět do odkaliště. Do záchytného příkopu K1 ústí nejhořejší úseky říční sítě i svahové úpady (dellen). Srážkové vody ze záchytného příkopu i z čističky důlních vod padají s velkým spádem do koryta potoka pod K1 a hloubkovou erozí vymílají dno koryta potoka. V případě odkaliště K2 byl potok z údolí odveden přímou podzemní štolou do Nedvědičky.
Materiál z úpravny – rmut do odkališť dopravován potrubím v suspezi. Hrubší písčitý materiál se za normální situace ukládá u břehů, jemný kal putuje do středu. Pomalé vysychání tohoto bahna může při rekultivaci odkaliště působit stabilitní problémy, jak připomínají Toy a Hadley (1987). Proto je plocha odkaliště rozdělena hrázemi na menší prostory a ty jsou postupně zaplňovány. Z rozdílné pozice obou odkališť vyplývá i poněkud rozdílná exponovanost a náchylnost k účinkům geomorfologických procesů. Na vnějších svazích odvalů i odkališť nebyly zatím zjištěny viditelné stopy přirozené eroze. S ohledem na dočasnost těchto tvarů do doby ukončení těžby nebyla erozním procesům věnována taková pozornost.
Během monitoringu bylo zjištěno, že hlušina odvalů obsahuje kromě menšího množství radioaktivního materiálu také řadu sirníků (např. pyritu, galenituaj.), které se vlivem povětrnosti rozkládají na sírany. Ty mají možnost volně unikat do říční sítě. Po odstranění odvalů bude třeba věnovat pozornost i jejich podloží, zda není kontaminováno toxickými látkami. Geochemický monitoring nebyl součástí fyzicko-geografického výzkumu.
V přímé souvislosti se změnami reliéfu a substrátu při těžební a úpravárenské činnosti se zde měnila i biota, zejména vegetační kryt. Tyto změny jsou jednak přímé (přímá likvidace předchozích vegetačních formací), jednak nepřímé (změnou ekologických podmínek).
Tvary vzniklé těžební činností, četné haldy a odvaly, roztroušené v lesích i na zemědělské půdě byly již zčásti lesnicky rekultivovány. Většinou však byly ponechány sekundární (adaptivní) sukcesi. Vznikla na nich dřevinná lada s dominancí břízy (Betula pendula) a jívy (Salix caprea). V podrostu jsou nejčastějšími druhy Calamagrostis epigeios, Rubus fruticosus a Urtica dioica.
Nejvýraznější změnu v biotě podmínila výstavba odkališť. Zanikla pod nimi dřívější pestrá mozaika biotopů (břehových porostů podél přirozených koryt toků, polokulturních luk a maloplošných polí, rybníku, lesíků a dřevinných linií na mezích) a vznikly biotopy nové, této harmonické kulturní krajině cizí - mohutná tělesa hrázového systému rozlehlé vodní hladiny (Obr.2).
V rámci monitoringu je na hrázích odkališť sledována sekundární sukcese. Její stádium je závislé nejen na stáří terasy, ale i na zrnitosti svrchního substrátu. Nejvyšší (nejmladší) část hráze s kamenitým povrchem zaujímá iniciální stádium s velmi nízkou vegetační pokryvností (do 10 %). Rostou zde především ruderální druhy - Artemisia vulgaris, Barbarea stricta, Erigeron canadensis, Chenopodium polyspermum, Matricaria maritima, Tanacetum vulgare aj. Na prostředních terasách, překrytých písčitým materiálem, se vyvinulo společenstvo s dominancí Phalaroides arundinacea, trávy, která přirozeně provází štěrkovité a písčité náplavy potoků a řek. Na nejnižších a nejstarších terasách, překrytých hlinitopísčitou zeminou se vyvinulo společenstvo a dominancí Calamagrostis epigeios - trávy lesních pasek. Přirozeným náletem sem vnikly dřeviny, zejména bříza (Betula pendula) a jíva (Salix caprea). Na strmých svazích hrází, exponovaných k jihu, se uchytily i některé teplomilnější byliny, které se na pomezí 4. a 5.vegetačního stupně již nevyskytují - např. Erigeron acre, Hieracium bauhinii a Carlina vulgaris. Obdobně se antropogenně podmíněná lada na slunných svazích hrází stala hnízdištěm bramborníčka černohlavého (Saxicola torquata), jehož hnízdní areál dříve končil jižněji.
Rozlehlá vodní hladina odkaliště se stala významnou tahovou zastávkou ptactva. Kromě běžných kachen divokých (Anas platyrhynchos) sem zalétávají i volavky popelavé (Ardea cinerea) a labutě velké (Cygnus olor). Při postupném plnění odkališť je rozlehlá hladina rozčleňována hrázemi a postupně zasypávána. Vytvořily se zde tak mělké laguny, na kterých se v době tahu zdržují další vzácné druhy ptáků - např. kulík říční (Charadrius dubius), pisík obecný (Actitis hypoleucos) a dokonce i jespák bojovný (Philomachus pugnax). Je zřejmé, že uvedení ptáci jsou na odkaliště vázáni i potravně. Musí být proto dalším úkolem monitoringu i zjištění, do jaké míry je jejich potravní řetězec zamořován radionuklidy a dalšími toxickými látkami.
Pro sledování případného ovlivnění terestrických a vodních ekosystémů těžebními, úpravárenskými a sanačními aktivitami bylo v zájmovém území vymezeno 24 testovacích ploch. Jsou rozděleny tak, aby zachycovaly celou škálu možných negativních vlivů v různých biotopech a v různé pozici vzhledem ke zdrojům kontaminace a narušení. Nejvíc testovacích ploch v rámci tzv. terestrických biotopů je lokalizováno do hrázového systému odkališť. Zde je sledován nejen vývoj rostlinného krytu, ale i fauna, zejména drobní zemní savci. Předpoklad, že jejich rycí činnost nebezpečně narušuje hráze, nebyl zatím výzkumem potvrzen.
Zvláštní pozornost je věnována biotě toku Nedvědičky a jejích přítoků, tedy hlavním recipientům vod z úpravárenské činnosti a důlních vod. Na několika odběrových místech je zde sledován makrozoobentos a flóra řas a sinic. Z rozboru zoobentosu vyplývá, že jeho druhové složení je negativně ovlivněno jen v krátkém úseku pod výtokem sice čištěných, ale oteplených vod z chemické úpravny a dále v přítoku zasolených důlních vod. Díky samočistící schopnosti toku se však situace po několika stech metrech vrací ke stavu normálnímu. Průzkum řas a sinic v Nedvědičce zjistil především druhy, indikující eutrofizované vody v důsledku znečištění komunálními vodami a splachy z polí ve vyšších částech povodí. Vlivem samočistící schopnosti říčky těchto druhů směrem po proudu, tj. směrem do území těžby a úpravy uranových rud, ubývá. Druhy indikující zasolené vody, byly zjištěny především v potůčku odvádějícím důlní vody. Zatím jen o nízkém ovlivnění toků čištěnými a dekontaminovanými vodami svědčí i skutečnost, že se v toku Nedvědičky v zájmovém území vyskytuje i rak říční (Astacus fluviatilis).
4. Projekt závěrečných rekultivací po likvidaci těžby uranu (vlivy na ekosystémy, jejich složky a funkce)
Koncepce útlumu těžby uranu předpokládá technickou likvidaci jak hlubinného i povrchového důlního zařízení , tak chemické úpravny. Podle projektu rekultivací důlní tvary po skončení těžby zcela zaniknou-důlní jámy budou zatopeny důlními vodami, materiál odvalů bude přemístěn do hrázových odkališť, důlní vody budou čištěny a vypouštěny do říční sítě.
Obě odkaliště, v nichž bude zakonzervován toxický a radioaktivní materiál, budou předmětem další antropogenní transformace. Po likvidační fázi má následovat konečná úprava odkališť do nového tvaru, budou restrukturovány. Po ukončení zůstanou dlouhodobě v krajině stovky až tisíce let. Jejich povrch složený z těsnících a biologických vrstev bude pokryt stromovou vegetací. Z odkaliště K1 vznikne skládka tvaru stolové hory, z K2 bude údolní plošina se strmými čely. Vzniknou i nové tvary, zejména štola odvádějící důlní vody do čističky a vyrovnávací nádrž k jejich zadržování před vypuštěním do Nedvědičky.
Další vývoj tvarů po rekultivaci bude probíhat pod vlivem souboru vnějších geomorfologických činitelů jako antropogenní transformace nepřímé, při níž může dojít k potenciálnímu ohrožení erozí a k obnažení v jejich nitru zakonzervovaného radioaktivního a toxického obsahu a jeho distribuci vnějšími geomorfologickými činiteli do okolního ekosystému.
Pro využití v období závěrečných rekultivací probíhal srovnávací výzkum geomorfologických procesů v okolním regionu, zejména eroze proudící vodou, větrné eroze, ale i gravitačních jevů (sesuvy půdy a bahnotoky). K tomuto účelu byly sbírány poznatky o přírodních procesech, jak přímým měřením jejich velikost a frekvence tak odvozováním potenciální eroze.
Hlavní přírodní rizika představují v areálu těžby uranu eroze proudící vodou a v menší míře i větrná eroze. Pro posouzení projektu rekultivace oblasti po těžbě uranu bylo možno z dosud uskutečněných výzkumů použít práce Stehlíka (1975 ) o potenciální vodní erozi, práce Hrádka (1989, 1997) o aktuální vodní erozi a práce Hrádka a Švehlíka (1995) o větrné erozi na Moravě. K vzniku mělkých plošných sesuvů půdy jsou nejvíce náchylné svory jejichž pásmo probíhá z. od odkaliště K2.
Hodnoty potenciální eroze byly vypočítány pro širší oblast Českomoravské vrchoviny s ohledem na jejich výškovou členitost a sklonitost. U obou zjištěných typů reliéfu v oblasti ložiska Rožná se potenciální eroze liší v hodnotách milimetrů/ rok – v pahorkatinné části velikosti 0,1 - 1,0mm/rok-1 a v členitější vrchovinné 1,0 - 5,0mm/rok-1.
přes 1 m hluboké. Aktuální eroze byla předmětem detailního výzkumu v oblasti Bystřice n.P., s průměrnými ročními srážkami přesahujícími v období 1930 - 1960 600 - 650mm. Ukazuje se, že i procesy tání sněhu zde mohou být intenzívní a vést až k termoerozi a vzniku bahnotoků, jejich erozní účinky mohou ještě zesílit jarní deště (Hrádek, 1989). Letní přívalové a erozně nebezpečné deště mohou dosáhnout srážkového úhrnu až 50 mm/ 30 min. Srážkový úhrn během dvou měsíců (květen-červen) roku 1987 dosáhl 103 mm/ m2(pro srovnání nejvyšší srážkový úhrn má za období 1901-1950 zaznamenaný v okolí Rožné byl 71 mm/24 hod.). Na ulehlém svažitém povrchu o sklonu do 10° vznikly v blízkosti úpravny uranové rudy erozní rýhy až 1 m hluboké. Aktuální eroze půdy v období tání sněhu v březnu 1981, vypočítaná pro pahorkatinné území okolí Bystřice n.P, dosáhla velikosti 3,33 mm, v období přívalových dešťů roku 1987 hodnot ještě vyšších. Zde je nutno dodat, že největší intenzity dosahují svahové a fluviální procesy ve svahových úpadech. To znamená, že v některých rocích může aktuální eroze podstatně převyšovat hodnoty vypočítané potenciální eroze. Do doby než zarostou ochrannou vegetací budou restrukturované skládky uranového odpadu vystaveny silné aktuální erozi.
Pahorkatinné oblasti Českomoravské vrchoviny s nízkou hodnotou členitosti reliéfu, mohou být ostrůvkovitě postiženy i mírnější formou větrné eroze o intenzitě vyjádřené 0-3 m3 půdy/ ha/ rok-1, nejčastěji však v mimovegetačním období (Hrádek, Švehlík, 1995).
Geomorfologický monitoring v zahraničí
Pro srovnání uvádíme některé poznatky monitoringu v zahraničí. Konkrétně v severní Austrálii probíhá monitoring erozních procesů na odkalištních uranových strukturách dolu Ranger s plánovanou stavební životností 1000 let. Jako součást odkalištní struktury byly vytvořeny pokusné erozní plochy různých kvalit, např. s konkávním nebo přímým svahovým profilem složeným z pokryvu odolných břidlic nebo důlní hlušiny. Tyto plochy byly monitorovány z hlediska odtoků za bouří, ve vodě byla za vlhkých období sledována koncentrace rozpuštěných látek, suspendovaných pevných látek a vybraných iontů. Vyhodnocuje se denudační míra aktuální eroze na pokusných plochách v mm.rok=1 Zjistilo se, že na konkávních svazích byly nižší kulminační průtoky a nižší koncentrace suspendovaných pevných látek než u přímých svahů. Nicméně koncentrace rozpuštěných látek (hlavně síranu hořečnatého) v odtokových vodách byly vyšší u svahů pokrytých břidlicemi než u ploch pokrytých hlušinou. Koncentrace se také mění ve vlhkých obdobích, následkem sedání hlušiny a zmenšení míry zvětrávání. Vývoj vegetačního pokryvu na rekultivovaných plochách zmenšuje koncentraci vysoce suspendovaného sedimentu. Počáteční výsledky monitoringu naznačují, že rekultivované uranové důlní struktury, které ve své konstrukci využívají znaků stabilních přírodních tvarů mají větší erozní stabilitu než konvenčně budované stavby. Tato erozní stabilita je řízena kombinací svahových a půdních vlastností a souvisí s detailní svahovou morfometrií, zahrnující délku, úhel a tvar svahu, vybrané půdní charakteristiky, mateční půdní materiál velikost půdních částic - zrnitost. Povrchové vrstvy částic menších než 4mm v průměru se tvoří selektivní erozí jemných půdních částic a chrání půdní povrch proti dešťové kapkové erozi.
5. Závěr
Vlivem těžby a úpravy uranové rudy došlo v okolí Rožné na Českomoravské vrchovině k zásahům do přírodního prostředí, které způsobily řadu změn v reliéfu, vodním režimu a odtokových poměrech, ve vegetaci i fauně. Krajina byla narušena přímou antropogenní transformací povrchu, vznikl soubor dočasných těžebních tvarů, kterými jsou odvaly a nádrže důlních vod a tvarů souvisejících s chemickou úpravou uranové rudy– hrázová odkaliště nadúrovňová i podúrovňová, příkopy na zachycování povrchových srážek a štoly na převádění vodních toků i vyčistěné vody. Výstavba odkališť v údolích si vynutila zásahy do říční sítě trvalých toků nejnižšího řádu, které se v odtokovém režimu příliš neprojevují. U odkaliště situovaného na dolním toku došlo k jeho odvedení přítoku štolou do toku hlavního, v pozici na horním toku je množství vody přiváděné záchytným příkopem pod odkalištěm nadlepšováno vodou z čističky důlních vod přiváděné pod velkým spádem. To má za následek hloubkovou erozi koryta.
Monitoring bioty v rozmanitých biotopech zájmového území musí být pravidelný a dlouhodobý. Jen tak bude možno prokázat a včas upozornit na případné negativní důsledky v průběhu útlumu těžby a úpravy uranových rud a jejich sanace. Souběžné sledování adaptivní sukcese na antropogenně podmíněných biotopech umožňuje určit některé zásady (zejména výběr vhodných druhů dřevin) při biologických rekultivacích.
Podstata rekultivací po skončení těžby bude spočívat v zatopení jam důlními vodami i vodou z odkališť, přemístění důlních odvalů do odkališť, likvidaci chemické úpravny rudy a přebudování odkališť na trvalá úložiště odpadu. Při konečné rekultivaci bude nutno vzít v úvahu vyšší náchylnost nově vzniklých vyvýšených tvarů k silné výmolové erozi i k erozi větrné. Aktuální eroze může v jednotlivých rocích významně překročit erozi potenciální.
Seznam literatury:
East, T.J., Uren, C.J., Noller, Cull, R.F., Curley, P.M. and Unger, C.J. (1994): Erosional stability of rehabilitated uranium mine structures incorporating natural landform characteristics, northern tropical Australia. Z. f. Geomorph. N.F.,38/3,283-298, Berlin-Stuttgart
Hrádek , M., 1989: The dangerous role of dells in agricultural landscape of south Moravia (Czechoslovakia). Supplementi di geografia fisica e dinamica quaternaria II (Torino): 51-62.
Hrádek, M., 1997: Přímé a nepřímé anthropogenní transformace reliéfu vyvolané výstavbou a provozem energetické soustavy Dukovany – Dalešice. Přírodovědný sborník Západomoravského muzea v Třebíči, 25,1:1-67.
Hrádek, M., Švehlík, R., 1995: Dust storms in Moravia and Silesia. In: Hrádek,M.(ed): Natural hazards in the Czech Republic, Inst. of Geonics AS CR, Brno: 81-111.
Stehlík, O., 1975: Potentciální eroze půdy tekoucí vodou v Československé republice. Studia geographica 42: Geografický ústav CSAV, Brno:147p.
Toy, TJ., Hadley, R.F.,1987: Geomorphology and reclamation of disturbed lands., Orlando, Academic Press Inc.: 480p.
Seznam obrázků:
Obr. 1. Mapa antropogenní transformace reliéfu povrchu severně od Rožné: 1-plošiny na rozvodí, 2- mírné svahy o sklonu 2 – 150, 3-strmé svahy 150 a více, 4-skalní stěny, 5-údolní niva Nedvědičky a jejích přítoků, 6-dna údolí malých stálých vodních toků, 7-úpady-dellen, 8-strže, 9-povrch narušený těžbou a úpravou uranové rudy, 10-odvaly důlních hald, 11-ostatní haldy, 12-hráze odkališť/kalojemů, 13-silniční a železniční náspy, 14- silniční a železniční zářezy, 15-hrany zemědělských teras/mezí, 16-obtokové příkopy, 17-dekontaminační nádrže, 18- ústí malých toků do obtokových příkopů
Obr.2. Geobiocenologický profil údolím Nedvědičky u Rožné. Dřeviny: 1- smrk (Picea abies), 2-borovice (Pinus silvestris), 3-modřín(Larix decidua), 4-jedle (Abies alba), 5-buk (Fagus sylvatica), 6-dub (Quercus petraea), 7-jasan (Fraxinus excelsior), 8-bříza (Betula pendula), 9-olše (Alnus glutinosa), 10-vrba (Salix fragilis). Současný vegetační kryt: 11-polokulturní květnaté louky, 12-kulturní louky, 13-pole, 14-ruderální lada travino-bylinná, 15-ruderální lada dřevinná na odvalech (Betula pendula, Salix caprea) . Půdy:16-cambisoly kyselé, 17-fluvisoly glejové, 18-gleje.