Kladno
„Do
roku 1845 - 1846 století spadá nález železné rudy v nučickém ložisku. K nálezu
ložiska došlo nepřímo tím, že fursterberský báňský úředník František Herda při
sledování ložiska sferosideritu od Zlíchova k Tachlovicům dostal se v květnu
roku 1845 do lomu „Na Vinici“ u Nučic, kde se těžil štěrk pro silnici ke
Karlštejnu. V těženém materiálu poznal železnou rudu, jejíž ložisko vysledoval
na západ ke Krahulovu /vrch „Na stráži“/ a na východ k Jinočanům.
Pro
průzkum rudního ložiska na lokalitě Vinice - Krahulov obdržel Herda na svoji žádost od distriktuálního báňského úřadu v
Příbrami povolení ke kutání ze dne 17.
listopadu 1845 čj. 1450, 1451, 1452 Cam. Herdův návrh na provádění kutacích
prací v ložisku u Jinočan byl podle výměru
vysoké inspekce ze dne 10.ledna 1847 č.47 bezpomínečně odmítnut. Kutací povolení
v jinočanském prostoru získal pražský měšťan Jan Scholze od distr. báňského
úřadu v Příbrami ze dne 5.června 1845 č. 690 Cam. Scholze své oprávnění
přenechal Bendlmayerovi.
Při
průzkumu ložiska „Na Vinici“ narazil Herda v nálezné šachtici asi 3m hluboké na ložisko železné rudy 3,5m
mocné . Na Krahulově v průzkumných rýhách nalezl ložisko o mocnosti 3,5 - 5,9m. Potvrzení nálezu rud Na Vinici a
Krahulově stalo se šetřením, při kterém byl sepsán ohledací protokol
/Freifahrungsprotokoll/ ze dne 18. prosince 1845. V protokolu se uvádí, že
František Herda požádal o ohledání nálezu rudy a o jeho propůjčení pro knížete
Furstenberga dne 8.dubna 1845 č.414. Na tento nález byly propůjčeny pro
lokalitu Na Vinici dvě dvojité dolové míry pod názvem Jiří I a II. a pro
lokalitu Krahulov dvě dvojité míry Antonín a František. Na všechny tyto dolové
míry byla vystavena distr.báňským úřadem v Příbrami propůjčovací listina ze
dne 12. března 1846 č.327. V úředním zápise zjišťuje se pouze nález hnědele a
nikoli chamositu.
Datum
12. března 1846 jest tedy dnem, kdy byla zahájena těžba nučických rud, která
postupem doby z nepatrných začátků stoupla v pozdějších letech do nebývalé
výše. Toto datum je potvrzeno i zjištěním v archivu Železorudných dolů a
hrudkoven n.p., kde v dobrozdání
furstenberského ředitele Mayera se
uvádí, že v roce 1848 a 1849 bylo již používáno nučické a krahulovské rudy do rudní směsi pro zásyp
do vysoké pece 15 - 18% z celkového množství sypaných rud. Železná ruda byla z Vinice a Krahulova
dovážena povozy do hutí v Novém Jáchymově, kde byla skládána na haldu a
ponechána určitou dobu ležet,aby nejprve zvětrala.
Při
průzkumu ložiska jinočanského odkryl Scholze kuací šachticí železorudné
ložisko o mocnosti 95 cm a Bendlmayer o mocnosti 3.8m. Oba nálezy byly úředně
ohledány dne 26. února 1847 a vydány dvě propůjčovací listiny distr.báňského
úřadu v Příbrami ze dne 27. února 1847 č. 24 a 25 na dvě dolové míry „Jméno
Ježíš I a II.“
Poslední
dolové míry za nučické ložisko byly položeny v roce 1915. Celkem bylo
propůjčeno 59 dolových měr a přebytků.
Z
počátku bylo dobýváno povrchově lomem a
později hlubinou.
Původně
dolový majetek náležel Furstenberským montánním závodům v Čechách. V roce 1876
byl prodán Vídeňské bankovní společnosti a v roce 1880 odkoupila tento dolový
majetek za 2 240 000 zl. Česká montánní společnost. V roce 1900 byl dán dolový
majetek České montánní společnosti a Pražské železářské společnosti pod jednu
správu. V roce 1909 se obě společnosti spojily. V květnu r. 1945 byl z této společnosti
vytvořen národní podnik Středočeské uhelné a železorudné doly n.p. Kladno. Při
nové organizaci národních podniků byl ustaven národní podnik Železorudné doly
n.p. Nučice a od r. 1958 Železorudné doly a hrudkovny n.p. Ejpovice.
Pražská
železářská společnost těžbu nučických rud zmodernizovala. Dřívější dovoz
železné rudy z dolů na stanici Rudná koňskými potahy nahradila na jaře roku
1883 postavením vlečky z dolu Vinice do stanice Rudná /Dušníky/ - když
v roce 1857 postavila dráhu Kladno
- Nučickou dráhu z Kladna do Hořelic v délce 25 km s odbočkou do
Tachlovic. Dráha sloužila k odvozu železné rudy přímo z dolů do železáren.
V
oblasti nučického železorudného ložiska byly založeny tyto doly:
Důl
Vinice jako důl č.IV.západ
Důl
č.VI. Krahulov
Důl
č.II. Jinočany
Důl
č.III. Nučice
Důl
č.IV. východ Nučice
Důl
č.X. Nučice
K
historii jednotlivých dolů se uvádí:
Těžba
na dole Vinice byla zahájena v roce 1846. Důl byl až do roku 1919 nazýván jako důl Nučice a potom jako důl
č.IV-západ.
Železná
ruda se z počátku těžila lomem, později hlubinným dolováním. V roce 1881 byla
založena kolmá jáma 62m hluboká s těžním strojem. V roce 1884 bylo na dole
postaveno deset pražících pecí a současně vybudována třídírna a drtírna rudy. V
letech 1890 - 1909 byly postaveny nové pece se šamotovou vyzdívkou, které se
tam nachází z části až do dnešní doby /POZN.AM. text je psán v r. 1961/. V roce
1920 byl důl začleněn pod závodní správu dolu č.X., kolmá jáma zasypána a těžba
převedena na novou úklonnou jámu 246 m dlouhou. Těžba na dole Vinice byla
zastavena v březnu roku 1961 a převedena nově vyraženým překopem na důl č.X.
Tímto datem byly též odstaveny i pražící pece.
Těžba
na dole č.VI - Krahulov byla zahájena v roce 1846. Podzemí bylo otevřenou
štolou, která v roce 1894 byla nahrazena
novou štolou, kterou bylo ve 114m nafáráno rudní ložisko. O dva roky
později bylo započato s hloubením nové úklonné jámy. V letech 1896 - 1897
postaveno deset pražících komorových pecí. Jejich počet byl do roku 1908
doplněn na 34 pecí.
V
prosinci r. 1897 byla dána do provozu železnice z Rudné /Dušník/ do Berouna. Od
této trati k peronu pražících pecí byla postavena vlečka v délce 543m. Od
postavení vlečky byla posílána pražená ruda přímo do železáren v Králově Dvoře.
V roce 1920 přešel důl pod správu dolu č.X. V tomto roce byla prohloubena těžní jáma na 40.patro,
které se stalo hlavním těžním patrem nově otevřeného dolu č.X. V březnu r. 1933
byla zastavena těžba na dole č.VI -
Krahulov a současně zastaveno pražení rudy.
Na
dole č.II. Jinočany započato v roce 1856 s lomovým dobýváním železné rudy,
které později přešlo na hlubinné dobývání. Důlní pole bylo otevřeno úklonnou
jámou v ložisku 165m dlouhou s těžním strojem, která později byla nahrazena
novou úpadní jámou 149 m dlouhou. V roce 1919 byla těžba dočasně zastavena a
důl přešel pod správu dolu č.X.
V
roce 1897 byla postaveny na dole č.III v Nučicích veškeré provozní budovy, rampa
a k této zavedena traťová linie
Kladno - Nučické dráhy.Na dole byla postavena elektrická centrála, které
zásobovala elektrickým proudem nučické
doly a mořinské lomy. Před zastavením dolu v roce 1919 byla elektrická centrála
zrušena. Od roku 1920 byl důl podřízen závodní správě dolu č.X.
Na
dole č.IV - východ v Nučicích byla zahájena těžba v roce 1903. Důl byl otevřen
k snadnějšímu vydobytí železné substance bývalé „Staré šachty“, kde se začalo s
dobýváním v roce 1853. Důl byl spojen vlečkou z Kladno - Nučické dráhy přes důl
č.III. K rampě vedla úzkokolejná elektrická dráha z dolu č.II. Jinočany. V roce
1919 byla těžba rudy zastavena a elektrická dráha zrušena. Provozní budovy byly
zčásti demolovány, z části upraveny na byty pro zaměstnance.
V
roce 1915 až 1921 byla zahájena výstavba nového dolu původně pojmenovaného Ida
- podle jména důlních měr a později byl pojmenován na důl č.X. Nučice. Důl byl
situován asi uprostřed mezi dolem č.III. Nučice a č.VI. Krahulov. Pro vytěžení
ložiska byla vyhloubena kolmá jáma v nadloží. Současně byly postaveny pražící
pece. Důl byl centrálním dolem pod
jehož závodní správu spadaly všechny ostatní nučické doly. Těžba byla
zastavena k 1. dubnu 1964 a ku konci
roku 1964 byl důl zlikvidován spolu se všemi přilehlými dolovými úseky. K
likvidaci došlo po ekonomickém vyhodnocení těžby a zpracování rudy, kdy se
došlo k závěru, že ložisko nelze dobývat hospodářsky odůvodněným způsobem tak,
aby rudy byla racionálně vydobyta jak ukládá horní zákon.
Dozněl
ruch hornické činnosti v revíru nučickém, o kterém se zmiňuje i odborná světová literatura. Jeho ruda
přispěla velkým podílem k hospodářskému rozkvětu našeho státu. Horníci odešli
na jiná pracoviště s vědomím, že oni i jejich předchůdci konali hornickou práci
dobře. Nelze zapomínat těch, kteří krví a svými životy zaplatili svou těžkou
hornickou práci.“
Za
sedmdesát čtyři let po roce 1772 - 1846 pokročilo dobývání uhlí v okolí Kladna
takto: Na mapě c.k. kutební komise z r. 1851 je zaznamenáno, že terén mezi
Dříní a Kročehlavy směrem k Buštěhradu se nazýval V Pastussy, Dlouhý Boroviny /Koller/,Za panskýma stodoly
a Za zahrady. V prostoru Dříně a
Újezdem pod Kladnem se rozkládala ves Štěpánov. Dnes vede zbytky obce údolí, které
přechází ulici Generála Klapálka. Směrem vpravo byl les Kladenský hranice - v
současnosti areál bývalých hutí a nacházela se zde důlní díla“ Katarina Schacht
- Váňova nálezná šachta z roku 1846, Nowotny Wenzelschacht Damfmaschine. Název
Václavka se udržuje dodnes. Vlevo od Štěpánova byl Sítenský rybník a les, jenž
byl souvislý a nazýval se Nad Sítnou, Pod Sítnou a přecházel v místa u Páleného
lesa. Východněji od Páleného lesa bylo
území nazývané Milíř.Název dosvědčuje výrobu dřevěného uhlí jak bylo tradicí v
křivoklátských lesích, kam lesy u Kladna patřily. Dřevěné uhlí bylo používané v
železářství na Rakovnicku, ve sklářství a kovárnách do poloviny 19. století. /V
kladenských hutích se ale od počátku používalo uhlí vyráběné ve vlastních
koksovacích pecích a později byl dovážen koks, když se zjistilo, že uhlí u
Kladna se nedá koksovat/. Terén pokračoval směrem k poddanskému městečku Kladno
přes místo Na brunclych, Za kolarnou až k Pruhonerschacht č.VII, čili do míst
dneční čtvrtě Podprůhon a stejnojmenné zahrádkářské kolonie V Laussku /V Lesíku/ byla tehdy Průhonská
šachta č.VII. Terén severně se jmenoval Za starýma ovčíny a končil v Krnčí. V
Podrůhonu se nachází původní šachetní budovy stejnojmenného dolu.
Za
Krnčím se říkalo V Záhoří a ve Starých Ovčínech, bylo zde místo Nad starýma
ovčíny a V březinách. Ovčíny byly pozůstatky raně středověké vsi Tuháň,
nejstaršího místa v blízkosti Kladna z 12. století. Zde začínaly v hlubokém
údolí tuháňské kutaci šachty - šurfy, kde od roku 1853 kutal mlynář Šašek a
sedlák Lír. „Tuháňská šachta“ se krátce říkalo i dolu Barré. Pod mini byl terén pojmenován Pod rybníkem a končil v
Motyčíně. Území Za starýma ovčíny bylo též souvisle zalesněno a vedla jím
železnice do Kralup nad Vltavou. Místo
pod Ostrovcem bylo též porostlé lesem a nacházela se zde šachta Průhona č.IV,
Kladnoer Bohrung a Pruhoner Schacht č.VI. V lokalitách Za starýma ovčíny je
červeně značená šachta Engerth - dodneška zachovalá a slouží jako prádelna /MHD
č.5/. Nad starýma ovčíny a V březinách směrem k Převlku je vyznačena Tuhaner
Schachstoll. Uhelná sloj v tomto terénu byla oveřená až v letech 1860 - 70
průzkumným překopem z dolu Kubeck směrem na Tuháň. Bylo to v dolových polích
Společnosti státní dráhy, náklady na průzkumné důlní dílo zaplatila Pražská
železářská společnost, která pak uhlonosný terén koupila a v červnu 1874 začala hloubit důlní dílo
Mayrau - v současnosti skanzen.
Pod
Motyčínem dolů vedla místa Na velkým hoblíku a V malým hoblíbku. Zde se
nacházela Ersbstollen /dědičná štola/ a v Motyčíně přímo pak šachta č.I. V obou hoblících šachty čč. IV a II, zřejmě
c.k. Kutací komise se sídlem v Brandýsku - pozdější Společnosti státní dráhy od
r. 1855. Dolů za kubeckou šachtou byl Lichtloch, o kterém se zmiňuje páter
Mottl v kronice Kladno, město a statek
v pražském kraji, vydané tiskem r.1931. V místě dnešního Kabla byl důl Thinfeld
a později továrna na drátěná lana – základ výroby kabelů. Zpátky směrem na
Štěpánov byl terén pojmenován Na píseku - Na pískách a Dubice /POZN.AM.Dodnes
se užívá, zrovna tak, jako se některé názvy uchovaly do současných turistických
map/. Zde se nacházely Nowotnyho Franzschacht Damfmaschine /komunikace okolo
huťské haldy/ a směrem na Průhon šachty
čč. I, II, a IV. Kronikářské záznamy mapu doplňují že..“Fridrich Houfbauer z
Rapic počal kutiti s povoleném z Příbramě ze dne 25. září 1839 na dobu do 22.
prosince t.r. v zahradě Josefa Brejníka
z Oujezda č.7 pod Psím luhem“. Dne 29. ledna 1844 předložil František Brukl,
direktor z Horoměřic, povolení na kutání Na pískách v poli Jana Pospíšila z
Kladna, čili tam, kde je nyní hotel Hoffmann, původní Dům hostů PŽS. Jan
Jirátko, sadař a zedník z Buckova, měl povolení z Příbrami do 30.dubna 1846, že smí kutati dvanáct neděl na
gruntech kročehlavských a U panské cihelny. Uhlí v jeho šurfu - kutací šachtě
odkryl Jan Váňa, která Jirátkovo dílo kpoupil,když skončila platnost kutacího
jeho povolení a Jan Váňa mohl
pokračovat v kutání. Nález uhlí se uskutečnil v témže roce v měsíci červnu 1846
- tedy před 160 lety.
Nálezná
šachta dostala jméno Kateřina Josefa. Jana Váňu najal na prospektorské - kutací
práce Václav Novotný z Prahy, když od něho koupil jeho předešlé kutačky. Kronikář F.Velcl pokračuje:“...Václav Novotný, měšťan z Prahy, se vykázal roku
1846 povolením dvojím. Jedním od c.k. vrchního horního úřadu příbramského / v
činnosti od r. 1814/ a 8.června začal s kutáním na dvanáct neděl v místě Na
pískách, vedle cesty z Kladna do Oujezda, asi v místě kde je důl František.
Druhé povolení bylo z 10. prosince 1846 též na dvanáct neděl na místo Pod
panskou zahradou mezi silnicí do hor /tj. do k důlním dílům,AM/
buštěhradským a mezi cestou od
kladenské cihelny do Dříně, nedaleko Psího luhu. Tyto kutací práce vedl též Jan
Váňa a původně tam stával Váňův kámen na památku jeho objevu kladenské uhelné
sloje. „Ještě toho roku /1846/ podala c.k. Kutací komise v osobě Augustina
Beera žádost o povolení do Příbrami, aby mohla hledat uhlí pět let v okolí
Rozdělova a tak označit kutací okruh 1000 st. v poloměru, jehož centrum jest na
Kladenské půdě.“ Místo centra bylo „na farním poli u lesíka dole v roku u luk“
a hraničilo s kruhem na severozápad od Kladna již dříve vymezeným.
Tímto
okruhem rozdělovským byly uzavřeny do kutacích kruhů /tj. místa, kde si mohl kutéř zaplatit povolení k hledání uhlí,
AM/ obce Kladno, Rozdělov, Velká Dobrá a Libušín. Mapa kutacích okruhů je k
vidění v expozici důlního měřictví ve skanzenu Mayrau. Tak konečně dne 16. září
1848 se vykázal spolek Václava
Novotného a Vojtěcha Lanny - Pražský
uhelný spolek u Kladna, předchůdce PŽS, dvojím povolením, obojím na dvanáct
neděl platným,aby směli kutat v místech „východně a jižně od Kladna, totiž Na
pískách, v Dubici a Pod hřbitovem, tj v blízkosti dnešního parku u divadla.
Hřbitov v Kladně byl tehdy v místech okolo dnešního divadla. Druhé povolení
dovolovalo kutat „jižně a západně od Kladna až k železnici u Rozdělova, tedy
blíže k Sytny, Na brunclych, Za kolárnou a ve Smouze.“ Dnes jsou převážně
zastaveny městskou zástavbou, kromě tzv. Sítenského údolí - Smouhy.
To
jsou zprávy a informace o počátcích dolování přímo nebo těsně u Kladna podle staré mapy z roku 1851 a kroniky s
údaji Ferdinanda Velce 1717 - 1894. Je zřejmé, že kutací terén budoucího
Kamenouhelného revíru Kladno byl silně osazený kutéři - majiteli, tak nájemnými
prospektory, u nichž nejúspěšnější byl Jan Váňa z Felbabky u Hořovic. Velká prospektorská
činnost byla jak ve Vrapicích, tak v Olšanech, Cvrčovicích, okolí Pcher,
Motyčína a v Hnidousích a začínala i v Kladně. Na Vinařice a Libušín velké
dolování teprve čekalo. Povolení ke kutání na pozemcích kladenského katastru
vydával příbramský vrchní horní úřad od r. 1814.
Originální dokumenty Jana Váni/Wannii z
archivního fondu Báňské ředitelství Pražské železářské společnosti:
Útvar 33 - Účty:
č.310/KU roky 1856 - 1859. Kladenské kamenouhené těžařstvo - Okresní
hejtmanství Unhošť. Seznamy zaměstnanců na Beamten Bergbau Kladno /horním
ředitelství/ s podpisem J.Váni. Seznamy zaměstnanců v Rapicích s podpisem
ředitele Jos. Vály. Regál 13,14.
č.251/KU 1857-1975. Ředitelství
hor na Kladně a okresní úřad Unhošť.
Kancelář ředitelů PŽS J.Váni a Jos. Vály. Pečeť s nápisem:Prager Eisen
Industrion Gesellschaft Bergwerk
Direktions in Kladno. Spisy navazují na sign. Alte Akten Wannia. Regál 13,14
č. 431/L 1860-1881 Sekretariar se spisy Alte Akten Wannia 1860 -
1969,1881. Listiny na dolová pole - Freifahrungs Edikt. Haute Finance Industrie
und Socialpolitik, rukopis s monogramem BH.
Gemeinde und Steuerangelegenheit
/berní daňové záležitosti/. Nučice -
Schriften Wannia.
Regál 13,14
Útvar 53 - důlní měřictví:
č..B 101, K 199, regál 13,14 rok 1918
BŘ PŽS a c.k. Báňské-horní úřady:
Opisy Alte Akten Wannia pro nostrifikaci právních - propůjčovacích listin při vzniku ČSR.
Báňský
inženýr - vynikající důlní pracovník. Narozen 8.7.1900 v Rakovnínku, zemřel 3.5.1964
tamže. Po studiích na rakovnické reálce v letech 1912 - 1918 vstoupil na
Vysokou školu báňskou v Příbrami, kde se stal po promoci asistentem. Před II. světovou válkou pracoval jako
závodní inženýr na dole Brant u Rakovníka, v letech 1937 - 1948 na Pragodolech
v Dubí u Kladna, pozdějším dole Zápotocký, načež byl jmenován inspektorem
malodolů Kladensko - rakovnické pánve, kde působil v letech 1949 - 1951. Roku
1952 byl jmenován ředitelem dolu RAKO a pověřen průzkumem uhelných a lupkových
terénů Rakovnické pánve. Byl znalec důlního měřictví, geologie, hornictví,
mineralogie a petrografie i hydrogeologie. Byl přímo předurčen k povolání
hlavního inženýra na ministerstvu paliv. Za veškeré pracovní zásluhy a
hornickou věrnost mu president republiky propůjčil v r. 1955 Řád rudé hvězdy práce. Později působil jako ředitel
Ústavu pro průzkum uhelných ložisek , pak jako náměstek ředitele pro výstavbu
závodu Hořkovec v Novém Strašecí. Mezitím se aktivně podílel na projekci
výstavby dolů 1.Máj v Lubné a dolu Rako II. Spolupracoval s ČSAV na
celostátních projektech důlního a geologického průzkumu. Pro rozsáhlý čtyřdílný
Technický slovník naučný zpracoval hesla o hornictví.
Ještě
jako studující navrhoval pro Rakovník zavedení vodovodu u tzv.Studánek a
dokládal, že odtud lze čerpat pitnou vodu pro rostoucí město. Jeho návrh byl
podceňován. Teprve když byly provedeny vrty na rozmanitých místech v okolí
Rakovníka a bezvýsledně, byl u Studánek nalezen překvapující zdroj vody.
Ing.
Václav Trejbal byl autor mnoha článků a publikací. Pro nás na Kladně je
nepřehlédnutelná publika „Sto let od Váňova nálezu uhlí“, které vyšla před
šedesáti lety 1947-2007. Další publikace jsou v Rakovnických novinách, Nových
proudech, Vývoji, dělnickém listu Nazdar a ve Vlastivědné knižnici Kladenska.
Otec
Ing. Václava Trejbala byl zasloužilý učitel, žil v letech 1861 - 1941. Založil
a
budovat pokračovací živnostenskou školu
pro povznesení učňovského dorostu. Mezi svými žáky objevoval nadané osobnosti,
které se proslavily ve výtvarném umění, literatuře i vědě.
In: Ladislav Mičko: Kulturní tvář
Rakovnicka. Vydalo Okresní muzeum a galerie
v Rakovníku, 1979.
Zatímní bibliografie prací Ing. Václava
Trejbala:
Inženýr geolog Barrande a Rakovnicko
Naše zlatonosná Mže
Žihelské žulové balvany
Nerosty olešenského rašeliniště u
Rakovníka
Sto let od Váňova nálezu uhlí na
Kladně, Krajský odborový svaz horníků
1947
.
František
Josef Rež 1888 - 1969. Autor vyprávěcí dokumentace vzpomínek na dolování na Kladensku a Slánsku a místa nejstaršího
dolování v roce 1946 vyfotografoval.
Jeho práce obsahují fotodokumentaci, vzpomínky, články a kroniky původních
vlastníků dolů. První archivář podnikového archivu Středočeských uhelných a
železorudných dolů. Vlastivědný pracovník a badatel. K charakteristice své
vlastivědné práce uvádí po odchodu do penze toto: „Asi od roku 1953 jsem postupně prošel a popsal
vzpomínky pamětníků v místech Studněves, Řisuty, Malkovice, Tuřany, Písek,
Lotouš, Libovice, Jedomělice, Ostrov-Bora, Srbeč, Hřešice, Pozdeň, Líské,
Kvílice, Třebíz, Kutrovice a samozřejmě
Slaný, Ovčárské okolí, Blahotice, Vítov, Podlešín s celým okolím,
Zvoleněves, Dřínov, Otvovice, Koleč,
Kralupy nad Vltavou. Potom vyšla kniha
Adolfa Branalda na námět „Hrdinové všedních dnů“ I a II. díl, kde byla
uveřejněna řada mých vzpomínek. Další byly v dokumentárním díle „Sborník pro
dějiny přírodních věd a techniky“ ČSAV 1954, který vydával a redigoval Pro.Jan
Kořan. V přítomné době vydává něco z mých prací i časopis velké továrny
„Švermova garda“ atd........
A
tak jsem shromažďoval, a stále pilně pokračuji, starohavířskou i jinou dokumentaci, jakž i mnoho zajímavého pro
poznání dřívějších časů, poměrů i lidí v ohledu výrobním, technickém, sociálním
i politickém.“
Všechny
Režovy práce jsou vypsány v oddílu C -
internetového souboru Hornická magistrála a čekají na mladší generaci, jenž by
je mohla využít badatelsky a literárně.
Jsou uloženy ve Středočeském archivu Praha Chodov. Když jenom přečtete tento
seznam, budete mít nejstarší dějiny hornictví v revírech Slaný a Kladno
jmenovitě. Já sem jenom pochodila tyto Režovy cesty po šedesáti letech. Viz
fotodokumentaci na internetu Hornická magistrala „Studijní“za rok 2006.