Obrázek č. 1: Přehledná situace severočeské pánve
RNDr. Michal Řehoř, Ing. Tomáš Lang T 1
Výzkumný ústav pro hnědé uhlí a.s. Most
V oblasti severočeské hnědouhelné pánve probíhá intenzivní těžba hnědého
uhlí již zhruba od poloviny devatenáctého století. Třebaže tato oblast
není vzhledem k převládající sedimentární výplni typickým mineralogickým
nalezištěm, za posledních zhruba 150 let těžby zde byla zaznamenána řada
pozoruhodných objevů.
Příspěvek stručně hodnotí historii těžby hnědého uhlí v oblasti
severočeské pánve a známé historické nálezy minerálů, kterými byly například
známé paprsčité agregáty whewellitu, nalezené již na přelomu 19. - 20.
století na některých hlubinných dolech, nebo mimořádně vzácné vláknité
agregáty čermíkitu pojmenované již v druhé polovině 19. století podle
obce Čermníky u Kadaně, které dnes již prakticky nelze nalézt.
V další části referátu jsou zhodnoceny některé novodobé nálezy, jakými
jsou například pozoruhodné krystaly whewellitu z dnes již prakticky zaniklé
lokality Kopisty. Pozornost je věnována také mineralogii lokalit vypálených
jílů.
Závěrečná část příspěvku se zabývá historií a současností
pozoruhodných nalezišť v okolí severočeské pánve, kterými jsou Ahníkov
u Chomutova a oblast výskytu českých granátů na svazích Českého středohoří.
Historie těžby uhlí trvá v regionu severozápadních Čech stovky let.
První historická zpráva o této těžbě se zachovala v městské knize
duchcovské z roku 1403. Tehdy bylo hnědé uhlí využíváno pro potřeby
lazebníků, alchymistů a lékařů, nikoliv k topení. Jako zdroj energie začíná
být uhlí využíváno v 16. století. Značný význam měl rok 1550, kdy udělil
král Ferdinand I. jáchymovskému hejtmanu Bohuslavu Felixovi z Lobkovic a Hasištejna
práva ke svobodnému kutání a dobývání uhlí na území někdejšího Žateckého
kraje. Záznamy o prvních malých uhelných dolech se objevují na Chomutovsku
a Kadaňsku již v první polovině 16. století, na Bílinsku pak v první
polovině století osmnáctého. Rozvoj těžby hnědého uhlí ovlivnil nejvíce
vyvíjející se průmysl a technický pokrok, především vynález parního
stroje. Na přelomu 19. - 20. století již v oblasti severozápadních Čech těžily
desítky hlubinných dolů a začaly se objevovat i první malé povrchové
doly. Z této doby pocházejí i první zajímavější mineralogické nálezy.
Hnědé uhlí se postupně stalo velmi žádanou surovinou. Jeho těžba narůstala
a postupně vtiskla Podkrušnohoří charakteristický ráz, zvýšila však
jeho průmyslový význam. Po vzniku samostatného Československa produkce uhlí
vysoce překračovala domácí spotřebu a možnosti vývozu byly omezené. Velká
hospodářská krize dolehla na region severozápadních Čech velmi těžce. Po
obsazení Sudet německou armádou se Podkrušnohoří stalo důležitým
centrem válečného hospodářství. Téměř všechny uhelné doly ovládla německá
akciová společnost SUBAG.
Po skončení 2. světové války mohly být zvýšené potřeby hospodářství
uspokojovány pouze radikální změnou způsobu těžby uhlí. Hlubinné doly
postupně ustupovaly povrchové těžbě založené na velkolomech s výkonnými
velkostroji. V roce 1950 bylo v oblasti Severočeského hnědouhelného revíru
(SHR) vytěženo 20 milionů tun hnědého uhlí, v roce 1960 již téměř 40
milionů tun, v 70. letech těžba přesahovala 60 milionů tun ročně a v
polovině 80. let vrcholila na téměř 75 milionech tun za rok.
Po přechodu na tržní ekonomiku na počátku 90. let minulého století
postupně roční těžba hnědého uhlí poklesla na dnešních cca 40 mil.
tun. Dobývání se soustředilo do čtyř povrchových velkolomů Libouš, Bílina,
Vršany a ČSA ve vlastnictví těžebních společností Severočeské doly,
a.s. a Mostecká uhelná, a.s.. Největším povrchovým dolem oblasti i celé
České republiky se stal důl Bílina s délkou porubní fronty cca 5 km,
mocností nadloží cca 200 m a mocností uhelné sloje cca 30 m. Vzhledem k
rostoucí kvalitě geologického průzkumu byla v posledních cca 20 letech
objevena velká část nových minerálů severočeské pánve.
Jak již bylo konstatováno, severočeská pánev není vzhledem k převládající sedimentární výplni typickým mineralogickým nalezištěm. Větší význam mají její lokality paleontologické. Přesto se zde díky cca 150 let trvající intenzivní těžbě podařila řada zajímavých mineralogických nálezů. V tomto příspěvku rozhodně nelze podat jejich kompletní výčet, tím méně úplnou charakteristiku. Uvedeno je zde pouze několik zvláště zajímavých příkladů. Zájemce o představenou problematiku lze odkázat na vynikající publikaci autorů Boušky a Dvořáka /1/, která mineralogii severočeské pánve vyčerpávajícím způsobem probírá. Situaci severočeské pánve přehledně ukazuje obrázek č. 1.
Obrázek č. 1: Přehledná situace severočeské pánve
Jako příklady zajímavých historických nálezů byly pro tento příspěvek vybrány whewellit a čermíkit /1/.
Whewellit
První vzorky jednoklonného oxalátu vápenatého CaC2O4.H2O byly objeveny
v roce 1897 při hloubení hlavní a větrací jámy tehdejšího dolu Venuše v
Konobržích u Mostu.Vzorky byly zjištěny v nadložních jílech v hloubce 110
- 120 m. Byly tvořeny šedobílými radiálně paprsčitými terči, které vyjímečně
dosahovaly až velikosti dlaně. Od roku 1899 je znám whewellit z Kopist u
Mostu (důl Julius II), který tvořil drůzy čirých krystalů narostlé na
pelosideritech. Posledním významným historickým výskytem whewellitu je bývalý
důl Guttmann u Mostu, kde byly od roku 1910 nacházeny v pelosideritech drobné,
zpravidla bílé krystalky /1/.
Jeden vzorek paprsčitého terče z dolu Venuše je dochován v muzeu v Teplicích.
Vzhledem ke značné makroskopické podobnosti se sádrovcem byl ve Výzkumném
ústavu pro hnědé uhlí, a.s. analyzován na RTG difraktometru a potvrzen jako
whewellit.
Čermíkit
Krychlový vodnatý síran hlinitoamonný ze skupiny kamenců (NH4)Al(SO4)2.12H2O
byl nazván po české lokalitě. Poprvé byl popsán u obce Čermníky jižně
od Chomutova roku 1853 /1/.
Na klasické lokalitě se objevoval v uhelné sloji, jejíž spodní část byla
vypálena požárem a v nadložních jílech. Tvořil deskovité polohy o
mocnosti až 10 cm s čirými, vláknitými agregáty, kolmo orientovanými k
vrstevní ploše. Patrně nejbohatší lokalita čermíkitu byla zjištěna před
rokem 1885 na dole Důvěřuj v Boha u Duchcova. Tvořil zde tak hojné vláknité
agregáty v uhelném jílovci, že se uvažovalo o jejich technickém využití.
Do druhé světové války byla zjištěna řada dalších lokalit. S postupující
povrchovou těžbou však v poválečném období již nebyly zjištěny žádné
nové nálezy.
S rozvojem průzkumných prací přibyla v posledních letech celá řada nových a znovuobjevených minerálů. Jako příklady jsou zde uvedeny whewellit, ryzí měď a minerály vypálených jílů.
Whewellit
Jde o příklad znovuobjeveného minerálu. Jeho významné nálezy z období
před 1. světovou válkou popisuje předcházející kapitola. Po dlouhé pauze
byl whewellit znovu popsán Brusem a Dvořákem roku 1989 na dole Bílina /1/. V
letech 1987 - 1993 byl nacházen v diskovitých pelosideritových konkrecích ve
formě drobných žlutých krystalků. Nejnovější nálezy pocházejí z bývalého
povrchového dolu Ležáky. Od roku 1996 jsou zde velmi vzácně nalézány v
dutinách pelokarbonátů až 3 cm velké, průhledné krystaly whewellitu.
Měď
Dle údajů geologů Dolů Nástup Tušimice byla ryzí měď zjištěna na
jaře 2003 ve vrtném jádře vrtu AH 304 v bezprostředním předpolí povrchového
dolu Libouš. Ryzí měď byla zjištěna v puklinách vulkanitu ve dvou úsecích
vrtného jádra, přibližně v úseku přechodu alterovaného vulkanitu do čerstvého.
Nejbohatší akumulace mědi byly zjištěny v hloubkách 52,5 - 52,7 m a 54,1 -
54,3 m . Měď většinou tvořila tenké plíšky o rozměru až 8 mm, místy i
drátky o délce až 4 mm.
Dle pamětníků byla měď nalezena již v roce 1966 při vrtném průzkumu
povrchového dolu Merkur ve vrtu MIS 25 rovněž v puklinách vulkanitu. Vzorky
však dnes k dispozici nejsou.
Minerály vypálených jílů
Mezi vypálené jíly jsou řazeny tepelně přeměněné horniny, které
vznikly vypálením jílů, slínitých jílů a slínů v blízkosti vyhořelé
uhelné sloje nebo při kontaktu s vulkanickými výlevy. V oblasti severočeské
pánve vznikaly v důsledku fosilních přírodních požárů při výchozech
uhelných slojí. Vypálené jíly jsou charakteristické velmi pestrým zbarvením
/1/.
V současnosti jsou lokality vypálených jílů prakticky vytěženy.
Pozoruhodný geologický profil lokalitou lze dnes vidět na lokalitě Dobrčice
u Mostu (viz obrázek č. 2). Některé vzorky z této lokality tvoří
pozoruhodné ozdobné kameny. Mineralogií vypálených jílů se v současnosti
zabývají geologové Dolů Bílina. Prokázány byly zatím například
magnetit, hematit, mullit, sádrovec, aragonit a další. Výzkum v současnosti
probíhá, výsledky budou samostatně publikovány.
Obrázek č. 2: Lokalita vypálených jílů Dobrčice
Vedle krušnohorských nalezišť rud a ozdobných kamenů mají v širším
okolí severočeské pánve bezesporu největší historický význam lokality
českého granátu.
Pyrop nebo též český granát patří k hořečnatým odrůdám granátu.
Jeho chemické složení lze popsat vzorcem Mg3Al2(SiO4)3. Matečnou horninou
pyropu jsou zejména pyroxenické peridotity, případně kimberlity. Klasická
temně krvavě rudá barva pyropu je způsobena příměsí oxidu chrómu, jehož
obsah v chemické skladbě pyropu se blíží dvěma procentům. Nejznámější
lokalitou v České republice i ve světě jsou jižní svahy Českého středohoří,
kde byl vynesen spolu s přeměněným peridotitem a větráním se postupně
dostal do náplavů.
Vlastním nositelem pyropu jsou čočkovitá tělesa peridotitu, která jsou
lokalizována v granulitech severní kry krystalinika nad litoměřickým
zlomem. V současnosti jsou překryty zhruba 100 m zejména křídových
sedimentů. Pyropy se vyskytují rovněž při bázi až 500 m mocných karbonských
sedimentů jižně od litoměřického zlomu. Pravděpodobně nejbohatší
nahromadění pyropů bylo dle vrtného průzkumu zjištěno při bázi křídových
sedimentů. Příčinou výskytu je dlouhodobé tropické lateritické větrání
obnaženého krystalinika. V oblastech výskytu granátonosných peridotitů tak
vznikla zjílovělá zóna vysoce nabohacená pyropy. Výše popsané výskyty však
bohužel vzhledem k hloubce uložení prakticky nejsou těžitelné.
Současnou tvářnost dala krajině terciérní vulkanická činnost projevující
se zejména diatrémami (komínovými brekciemi) na zlomech ZJZ-VSV. Jde o strmě
upadající tělesa dnes částečně obnažená denudací, jejichž horizontální
průměr se pohybuje od desítek do stovek metrů. V jejich hlavní brekciové výplni
se pyropy vyskytují. Nejvýznamnějšími dnes známými diatrémami jsou
Linhorka u Starého a Granátový vrch (Bota) u Měrunic (viz obrázek č. 3).
Menší význam mají Šibeniční vrch u Semce a Malý a Velký vrch u Třtěna.
S ohledem na obtížné podmínky dobývání by těžba pyropů na těchto
lokalitách byla příliš nákladná. Vrtné jádro tvořené peridotitem se
zrny pyropu z lokality Linhorka ukazuje obrázek č. 4.
Největší význam mají v současnosti výskyty pyropů v pruzích pleistocénních
štěrků. Jde o podsedický pruh, chrášťanský pruh, pruh od Linhorky, třebívlický
pruh a hnojnický pruh. Jejich zdrojem jsou výše uvedené diatrémy. Tento typ
nahromadění pyropu v současnosti jako jediný umožňuje průmyslovou těžbu.
Nejmladší holocénní akumulace pyropů zejména v potočních nivách nemají
pro svůj minimální plošný rozsah prakticky žádný význam.
Obrázek č. 3: Celkový pohled na lokalitu pyropu granátový vrch u Měrunic
Obrázek č. 4: Peridotit se zrny pyropu - část vrtného jádra
Patrně první písemný doklad o těžbě českých granátů pod jižními
svahy Českého středohoří přináší až roku 1546 Georgius Agricola ve své
knize De natura fossilium. Český granát však byl pravděpodobně v té době
již řadu let dobýván, o čemž svědčí zejména objevy pyropů ve starších
špercích.
Nejstarší nalezené české granáty byly bezpochyby získány povrchovým sběrem.
První písemné doklady, v nichž se hovoří o "kopání a dobývání"
granátů pocházejí z doby panování císaře Rudolfa II. V této době
musela být těžba značně rozšířená. První úpadek přinesla třicetiletá
válka, kdy byla těžba drasticky omezena, možná dokonce zastavena. Po uklidnění
situace však bylo dobývání pyropů rychle obnoveno a začalo se bouřlivě
rozvíjet. Svou roli sehrála i obliba rudých kamenů v době vrcholného
baroka.
Zhruba do poloviny osmnáctého století byla těžba zcela živelná. Každý
majitel pozemku měl právo těžit všude, kde uznal za vhodné. Tím vznikaly
obrovské ztráty na orné půdě. Po rychle vybraných a rychle opuštěných dílech
kromě toho zůstávaly poddolované prostory, o jejichž poloze se za pár let
nevědělo a které znamenaly značné nebezpečí při další těžbě. Proto
začala být vydávána různá nařízení, jejichž cílem bylo určité
omezení a centralizace těžby, zejména však monopolní výkup granátů
vrchností. Příkladem může být devítibodové nařízení bílinského průmyslového
dohlížitele Johana Georga Kahliga z roku 1768. Povinný výkup granátů
pochopitelně přinesl do kraje pod Českým středohořím novou profesi - pašerák
granátů.
Po polovině 18. století již lze rozlišit tři základní způsoby těžby závislé
na úložných podmínkách suroviny. První metodou byla hlubinná těžba v
diatrémách. Další dvě těžební metody využívaly granátonosných štěrků.
První z nich byla takzvaná těžba v podmolech. Byla využívána v případech
vyšší mocnosti nadložních kvartérních hornin, zejména sprašových hlín.
V nich byla založena kolmá šachtice, jejíž hloubka se vyjímečně blížila
až 10 m. Po dosažení granátonosných štěrků byly raženy boční chodby
zvané podmoly. Těžba touto metodou byla mimořádně nebezpečná, zejména v
blízkosti stařin (zapomenuté nezavalené podmoly), kde hrozily závaly a průvaly
vod. Poslední varianta těžby byla realizována v oblastech s minimální skrývkou.
Šlo o dobývání štěrku v otevřené jámě. Jde o velmi efektivní a zcela
bezpečnou metodu, která byla již v minulých stoletích využívána v
oblasti obcí Podsedice a Chrášťany. Nevýhodou byl problém zvodnění, ztráty
ornice a nemožnost zimní práce. S rozvojem těžby rostla i kvalita zpracování
českých granátů. J. F. Schaller v Topografii z roku 1787 popisuje úpravu
suroviny na granátových prádlech a granátovou továrnu založenou roku 1770
v Podsedicích. V ní byly granáty vykupovány, broušeny a leštěny.
V dalších desetiletích se na dobývání pyropů nic podstatného neměnilo,
jen napoleonské války přinesly určitý pokles těžeb. Po roce 1848 byl zrušen
povinný monopolní výkup pyropů vrchností. Místo toho vzniká úmluva o
padesátiprocentním dělením zisku mezi majitelem pozemků a těžařem. Na přelomu
19. a 20. století přichází prudký úpadek těžby. Příčinami jsou pravděpodobně
určitá degradace granátu, který začal být koncem 19. století zasazován
do podřadných kovů, dovoz almandinů ze zahraničních nalezišť a především
módní vlivy. Po první světové válce je těžba českého granátu pouze
symbolická. Určité malé oživení přichází v třicátých letech, kdy lze
v okolí Třebívlic nalézt 25 jam. Tato situace trvá do padesátých let, kdy
je soukromé dobývání zlikvidováno a těžba je centralizována přibližně
do prostoru dnešní těžebny u Podsedic.
Z ekonomického hlediska může být dnes efektivní výhradně těžba granátů
z pleistocénních pruhů pyroponosných štěrků. Po zhodnocení průzkumných
prací lze považovat za perspektivní pruh podsedický, chrášťanský a třebívlický
(zdrojem pyropů je ve všech případech Linhorka). Jde o ložiska Třebívlice,
Dřemčice a Chrášťany (dnešní těžebna). Jen v největším ložisku Třebívlice
byly zjištěny zásoby postačující při dnešním tempu těžby na 50 let
/4/. V případě otvírky ložisek Třebívlice a Dřemčice by však bylo nutné
řešit závažné střety zájmů (CHKO České středohoří, produktovody,
komunikace Most - Lovosice).
Důležitým dokladem dlouhé historie těžby pyropů pod Českým středohořím
jsou jednotlivé nalezené významné kameny, ať již volné nebo zasazené do
šperků. Této problematice byl věnován pozoruhodný článek v časopise
Minerál číslo 5/2000 /2/.
Zatím nejstarší šperkařsky využité české granáty byly zjištěny v
souboru zlatých šperků a ozdob z hrobu cizího velmože, který byl nalezen
roku 1953 na moravské lokalitě Cezavy u Blučiny. Archeology je šperk datován
do 2. poloviny pátého století. Zhruba o 100 let mladší jsou pyropy z
Louvru. Údaje o českém granátu velikosti holubího vejce ve sbírkách císaře
Rudolfa II jsou pravděpodobně vymyšlené, případně mohlo jít o jiný červený
kámen. Od rozkradení sbírky za třicetileté války neexistuje o jeho osudech
žádný doklad. Slavný řád zlatého rouna byl vytvořen v roce 1737 a přepracován
roku 1749. V současnosti je uložen v drážďanském Zwingeru. Šperk obsahuje
tři mimořádně velké červené granáty. Největší z nich byl nyní překvapivě
určen jako pyrop-almandin. Další dva však jsou pyropy a většímu z nich o
rozměrech 21,5x19,8 mm tak v současnosti patří primát největšího nalezeného
českého granátu.
V různé literatuře /4/ se objevují kusé informace o dalších objevech významných
kamenů na Třebenicku v 18. a 19. století. Dle informací F.A. Reusse byl roku
1770 nalezen kámen vážící 3,5 g. Další kámen o hmotnosti 1,35 g byl údajně
objeven synem potulného kramáře v hromadě přebraného štěrku roku 1885. Třebenický
lékař V. Pařík popisuje pyrop o hmotnosti 2,2 g nalezený u obce Staré,
který sám koupil. Další osud výše uvedených kamenů není známý.
Poslední dva pozoruhodné exponáty lze vidět v muzeu českého granátu v Třebenicích.
Prvním z nich je routa o průměru 12,3 mm a hmotnosti 13,21 karátů, která
byla dlouho považována za největší český granát uložený u nás. I v
tomto případě poslední výzkum přinesl překvapení - nejde o pyrop, ale o
almandin. Druhým exponátem je kopie známé granátové soupravy Ulriky von
Levetzow (originál je uložen v depozitáři muzea v Mostě). Od začátku 20.
století již nebyl žádný významný vzorek pyropu nalezen.
Autory příspěvku a geology Dolů Bílina bylo v letošním roce analyzováno
30 vzorků "zadního kamínku" (jde o minerály získané při úpravě
pyroponosné suroviny). Výsledky difrakční analýzy vcelku potvrdily dosavadní
znalosti, zajímavostí je zjištění titanitu drahokamové kvality v oblasti
Linhorky a prokázání výskytu safíru v oblasti Granátového vrchu (Boty) u
Měrunic.
Lokalita Ahníkov nacházející se v těsné blízkosti severočeské pánve nemá historický význam, svou geologií a mineralogií však zaujímá v regionu jedinečné místo. Naleziště je situováno poblíž hlavní silnice Chomutov - Klášterec nad Ohří cca 5 km od Chomutova. Jeho objev byl vázán na stavbu vodního přivaděče v předpolí dolu Merkur v roce 1986. Tehdy byla stavebními pracemi odříznuta část svahu mírného zarostlého návrší zvaného "U vodárny", SZ od bývalé, těžbou zlikvidované obce Ahníkov. Tento odkryv je dodnes částečně zachován a občasné průzkumné práce probíhají dodnes. Situaci původního odkryvu v době objevu lokality ukazuje obrázek č. 5 z archivu geologie Dolů Nástup Tušimice.
Obrázek č. 5: Situace lokality Ahníkov v době objevu (archiv geologie DNT)
Byla zde zjištěna zvětralá hornina šedohnědé, nafialovělé nebo nazelenalé barvy, která je patrně produktem intenzivního větrání pyroxenického peridotitu a pyroxenitu za tropického klimatu. Předpokládá se její pokřídové a předmiocéní stáří. Nalezené ultrabazické těleso nevytváří v terénu větší přirozené výchozy. Poblíž povrchu vykazuje zhruba vejčitý tvar při protažení Z-V až SZ-JV. Delší rozměr činí cca 400 m, kratší 100-150 m. Ahníkovské ultrabazické těleso pravděpodobně doprovází tektonickou zónu předpokládanou severně od lokality. Méně pravděpodobnou možností je vynesení bloku z větších hloubek prostřednictvím bazaltoidní erupce.
Chalcedon SiO2
Jde o patrně nejzajímavější minerál lokality. Dle difrakční analýzy
jsou zde všechny atraktivní křemenné hmoty tvořeny právě chalcedonem.
Nejpřitažlivější, ale dnes již vzácnou formou výskytu chalcedonu jsou hlízy
a bochníkovité tvary o velikosti do cca 10 cm (viz obrázek č. 6). Bílé až
modrofialové zbarvení je uvnitř hlízy často zonární a vzorky jsou výborně
leštitelné.
Obrázek č. 6: Vzorek chalcedonu z lokality Ahníkov (10x5 cm)
Plasma SiO2
Mineralogicky jde rovněž o chalcedon s malou příměsí chloritů. Minerál
je vázán na dislokace vyplněné trávově zelenou až tmavě zelenou
chloritickou hmotou ve východní části lokality u vodoteče. Plazma tvoří
kulovité, ledvinité nebo nepravidelně zaoblené hlízy. Jde rovněž o
pozoruhodnou šperkařskou surovinu.
Další minerály
Vedle uvedených nejatraktivnějších křemenných hmot bylo na lokalitě
sběrem vzorků a jejich difrakční analýzou zjištěno několik dalších
minerálů. V západní části lokality se vyskytuje chryzolitový azbest
Mg3Si2O5(OH)4, který zde vytváří modrozelené až zelenošedé vláknité
polohy a lemy. Chromit (MgFe) (CrAl)2O4 se zde vyskytuje ve formě nenápadných
černých zrn o velikosti do 2 mm zarostlých převážně v okrajových partiích
silicifikovaných hmot a horninové matrice. Jde o nový minerál pro širší
oblast severočeské pánve /3/. Poměrně hojný klinochlór (MgFe2+Al)6(SiAl)4O10)OH)8
tvoří základní materiál chloritické výplně četných puklin a dislokací.
Obecný opál SiO2.nH2O je podstatnou součástí porézních, šedočerných křemenných
hmot, tvořících častou výplň prasklin v horninovém reziduu. Křišťál
SiO2 spolu s obecným křemenem tvoří častou výplň dutin vyskytujících se
uvnitř hlíz čistého chalcedonu i plasmy. Jediným karbonátem vytvářejícím
makroskopické ukázky je dle našich zkušeností dolomit CaMg(CO3)2. Jako příměs
ve chloritické hornině byl difraktometricky prokázán mastek Mg3Si4O10(OH)2.
Povlaky na silicifikované hornině tvoří limonit a oxidy manganu.
Lokalita Ahníkov se nachází v blízkosti chráněného paleontologického naleziště "Severní svahy Merkur" a pozoruhodných tufitických poloh na svrchních skrývkových řezech dolu Merkur. K tomuto faktu se přihlíží při plánování rekultivačních prací, v budoucnu se počítá se zpřístupněním výše uvedených lokalit formou naučné stezky.
Intenzivní těžba hnědého uhlí probíhá v oblasti severočeské pánve
již minimálně 150 let. Za tuto dobu zde byl prokázán výskyt několika desítek
minerálů. Některé zvláště zajímavé nálezy představuje stručně tento
příspěvek. Z lokalit situovaných v širším okolí severočeské pánve mají
s výjimkou Krušných hor největší význam lokality českého granátu na jižních
svazích Českého středohoří. Referát věnuje pozornost jejich historii,
perspektivám těžby a některým významným mineralogickým nálezům.
Poslední hodnocenou lokalitou je Ahníkov situovaný v bezprostřední blízkosti
severočeské pánve. Nemá sice historický význam, svou geologií a
mineralogií však zaujímá v regionu jedinečné místo.
Zájemcům o vzorky z popisovaných lokalit lze doporučit pozoruhodnou
mineralogicko - hornickou expozici v objektech františkánského kláštera v
Kadani, která je přístupná každou sobotu a neděli od 10 do 16 hodin. Zajímavá
sbírka je uložena také v pobočce teplického muzea umístěné v historickém
horním městě Krupka. Menší kolekce lze shlédnout v mosteckém muzeu a na
odborech měřičství a geologie těžebních organizací. Jedinečnou kolekci
pyropů shromáždilo muzeum českého granátu v Třebenicích, které je otevřeno
v období květen - září.
Část problematiky této práce byla řešena s podporou Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy ČR v rámci výzkumného záměru č. MSM 4456918101
"Výzkum fyzikálně chemických vlastností hmot dotčených těžbou a užitím
uhlí a jejich vlivů na životní prostředí v regionu severozápadních Čech".
Přehled použité literatury
/1/ Bouška, V., Dvořák, Z.:
Nerosty severočeské hnědouhelné pánve
Nakladatelství Dick, Praha 1997, ISBN 80-902341-0-0
/2/ Hyršl, J. : Nový gemologický
výzkum údajných největších českých granátů
Časopis Minerál, 5/2000
/3/ Řehoř, M., Dvořák, Z.: Nové
poznatky o mineralogii lokality Ahníkov
Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze,
183-185
/4/ Řehoř, M.: Perspektivní ložiska
pyropu v Českém středohoří
Odborný posudek, VUHU a.s., 1996