Stručně o geologických a geotechnických
pracech Eduarda Suesse
Dne 15.listopadu 1849 podepsal císař rakouský František Josef I. v Schönbrunnu výnos
o založení Říšského geologického ústavu. Podnět k tomuto aktu dal báňský rada Wilhelm Haidinger (1795-1871),
který po studiích a cestách po Evropě působil v Lokti, kde
v letech 1827 až 1840 pracoval spolu s bratry v manufaktuře na
výrobu porcelánu. Od roku 1840 byl správcem mineralogických sbírek Dvorské
komory a v roce 1846 zakládajícím členem vídeňské Akademie věd. Dne 27.
července 1849 předložil ministru
zemědělství a hornictví Ferdinandu von Thinnfeldovi (ten se stal členem vlády
roku 1849 rozhodnutím říšského sněmu v Kroměříži) návrh, aby Franz von
Hauer (1822-1899), který končil tříletou službu v Montanistickém muzeu
(bylo založeno v roce 1835), byl jmenován profesorem geologie. Thinnfeld,
ostatně Haidingerův švagr, odpověděl už 24. srpna rovněž dopisem se sdělením,
že jeho záměrem je vybudovat ústav pro geologický výzkum: „Světoznámé jsou
ústavy, které byly založeny v Anglii a dílem též ve Francii a které tam
jsou vydržovány státem, za účelem co nejpřesněji prozkoumat geognostické poměry
celého státu.“ Prvním ředitelem ústavu se stal v letech 1849 až 1866
Haidinger. Hauer, který se v začátcích své geologické práce těšil přízni
kancléře knížete Klementa Václava Nepomuka Lothara Metternicha (1773-1859), se
tehdy stal prvním geologem ústavu. V letech 1866 až l885 byl druhým jeho
ředitelem a tedy Haidingerovým nástupcem.
Vídeňský ústav byl v prvních dvaceti letech svého působení
ústavem celorakouským. Jeho geologové tedy pracovali i v zemích koruny
české a koruny uherské. Teprve se vznikem Rakousko-Uherska v roce 1867, po
založení Uherského geologického ústavu se sídlem v Budapešti v roce
1869, se působnost vídeňského ústavu omezila na Předlitavsko. Jeho další
ředitelé přišli do Vídně z mimorakouských zemí. Třetím ředitelem ústavu byl v letech 1885 až 1892 rodák
z Beckova u Nového Města nad Váhom Dionýz Štúr (1827-1893), tedy Slovák,
vlastně „Uher“. Poslední dva ředitelé z let před zánikem Rakouska-Uherska
se narodili dokonce mimo monarchii. Guido Carl Heinrich Hector Stache
(1833-1921), který řediteloval v letech l892 až 1902, se narodil
v Namslau (dnes Namysłow) u Vratislavi a byl tedy rodem Slezan, tehdy
vlastně Prus. V letech 1902 až
1919 řediteloval rovněž rodem Slezan z Pruska, dokonce rodák z „Breslau“
(z Wroclawi – Vratislavi) Emil Ernst August Tietze (1845-1931). Vedení ústavu
bylo v letech 1885 až 1917 vlastně „mezinárodní“.
V letech 1849 až 1918
pracovalo v Čechách, na Moravě a v tehdejším Rakouském Slezsku celkem
sedmnáct ústavních geologů. Z nich např.
na Českomoravské vrchovině
pracovali zejména rodák
z Tyrolska Ferdinand von Andrian-Werburg (1835-1913) –
v ústavu působil v letech 1857 až 1869, v Mrakoticích u Znojma
narozený Moravan Franz Foetterle (1823-1876) – v ústavu působil
v letech 1849 až 1876, Slovinec
z Ljubljany Karel Hinterlechner (1874-1932) – v ústavu působil
v letech 1898 až 1918, rodák z Pardubic Jaroslav Jiljí Jahn
(1865-1934) – v ústavu byl v letech 1893 až 1899, Vídeňák August Karl
Rosiwal (1860-1823) – v ústavu působil v letech 1891 až 1918, nám už známý Emil Ernst August Tietze a rodák z Prahy Heinrich Wolf (1825-1882) – v ústavu
byl v letech 1852 až 1882. Mimořádný význam měly práce, které konal na
moravské části Českomoravské vrchoviny rodák z Vídně Franz Eduard Suess
(1867-1940), ústavní geolog z let 1893 až 1896. Na území dnešní České
republiky tedy pracovalo rovněž „mezinárodní“ sdružení geologů, většinou
„cizinců“. A to by mohlo být jednou z příčinu toho, proč se na jejich činnost i
dnes vlastně „pozapomnělo“. Ústav byl vídeňský, na jeho geologických aktivitách
v českých zemích se geologové českého jazyka podíleli jenom málo. Proč tedy nezapomínat?
Mapovací práce byly ovšem hlavní náplní geologů ústavu
z Vídně. Jejich výsledek však bylo nutno vyjádřit i slovem. Z tohoto
hlediska má základní význam čtyřdílná syntéza Bau und Bild Österreichs (Stavba
a obraz Rakouska, 1903). Autorem prvního dílu o 322 stranách Bau und Bild der
böhmischen Masse (Stavba a obraz Českého masivu) byl už zmíněný Franz Eduard Suess, roku 1891 doktor
filozofie na univerzitě ve Vídni, v letech 1893 až 1908 zprvu asistent a
pak adjunkt a geolog vídeňského ústavu; habilitoval se ve Vídni, od roku 1901
byl mimořádným profesorem geologie ve Vídni, v roce 1911 přešel na
německou techniku v Praze a v témže roce se vrátil jako řádný profesor
geologie na univerzitu ve Vídni. Druhý díl o 320 stranách s názvem Bau und
Bild der Ostalpen und Karstgebietes (Stavba a obraz východních Alp a území
Krasu) napsal Carl Diener (1862-1928),
který se ve Vídni narodil, ve Vídní vystudoval a ve Vídní na univerzitě se stal
roku 1897 profesorem geologie a v roce 1903 profesorem paleontologie.
Třetí díl o 260 stranách Bau und Bild der Karpaten (Stavba a obraz Karpat)
napsal rodák z Karlovy Huti-Lískovce u Frýdku Victor Uhlig (1857-1911),
který vystudoval ve Štýrském Hradci a ve Vídni, v letech 1883 až 1891
působil v Říšském geologickém ústavu, v letech 1891 až 1900 byl
profesorem mineralogie a geologie na německé technice v Praze a pak na
katedrách geologie a paleontologie ve Vídni. Konečně čtvrtý díl o 192 stranách
Bau und Bild der Ebenen Österreichs (Stavba a obraz nížin Rakouska) napsal
Rudolf Hoernes (1850-1912), který se narodil i vystudoval ve Vídni,
v letech 1873 až 1876 působil na vídeňském ústavu a od roku 1876 jako
profesor geologie a paleontologie na univerzitě ve Štýrském Hradci. Úvodem
svazku o Českém masivu čteme obšírný výklad o vývoji české geologie, jehož
autorem byl Eduard Carl Adolph Suess (1831-1914), rovněž jako jeho syn geolog,
vědeckým přínosem řazený mezi nejvýznamnější geology své doby. Jakkoliv se oba
Suessové zapsali mezi učence, kteří neopomenutelným způsobem přispěli
k přírodovědeckému poznání našich zemí, přece jen je i dnes zájem o
jejich dílo nepřímo úměrný jeho významu. Toto dílo – otcovo i synovo –
z našeho pohledu svým způsobem syntetizovalo práce Říšského geologického
ústavu na našem území. Je tedy na čase, abychom se jím začali důkladně zabývat,
tím spíše, že starší Suess byl svými životními osudy spojen s českými
zeměmi, s Prahou.
Eduard Suess se narodil v Londýně 20. srpna 1831. Jeho
příjmení evokuje omylnou představu, že byl židovského původu. Rod Suessů
pocházel z krušnohorského Vogtlandu, genealogicky je dokladován už od
konce šestnáctého století jako rod evangelického luterského vyznání. Byl
evangelíkem, luteránem. Jeho otec
Rudolf Suess působil jako obchodník s
vlnou v Anglii; angličtina píše německé přehlasované ü jako ue a německé
ostré s zdvojeně jako ss, a proto
byl Eduard zapsán v matrice narozených jako Suess. Jeho matka Eleonora
však pocházela z pražské židovské, bankéřské a podnikatelské rodiny
Zdekauerů, což ovšem nemuselo být známo, když byl Eduard Suess v roce 1888
zvolen rektorem univerzity ve Vídni, jako liberál a volnomyšlenkář dokonce
všemi hlasy profesorů teologické – ovšemže římskokatolické fakulty. Tehdy
studentské buršenšafty proti němu dokonce i při inauguraci zorganizovaly
antisemitské kravály, které pokračovaly až do března 1889, kdy Suess na
rektorský úřad rezignoval.
Roku 1834 Suessovi přesídlili do Prahy. Eduard měl nejdříve pochopitelně
domácí učitele. Od roku 1840 studoval na akademickém gymnáziu, jehož sídlem
tehdy bylo do roku 1773 jezuitské Klementinum na Starém Městě pražském: musel
se tedy setkat s ředitelem tohoto ústavu Josefem Jungmannem (1773-1847).
V roce 1845 zdědil otec Suess továrnu na výrobu koženého zboží ve Vídní a
Suessovi se tedy stěhovali do hlavního města monarchie. Eduard tu dokončil
gymnaziální studia a roku 1846 začal studovat na vídeňském Polytechnickém
ústavu. Přišel rok 1848, a v revoluci se stal členem akademické legie.
Koncem roku 1848, po porážce revoluce, přešel zřejmě urychleně pod
záminkou nemoci do Prahy, kde
pokračoval ve studiích na Polytechnickém ústavu Českého království. Jeho
učitelem se tu musel stát František Xaver Maxmilián Zippe (1791-1863), profesor
přírodopisu a zbožíznalství, tehdy nejvýznamnější mineralog a geolog
v Čechách, který se roku 1849 stal profesorem a prvním rektorem báňské
akademie v Příbrami. Geologii a mineralogii přednášel též kustod Muzea
království Českého a pak nejvýznamnější český geolog druhé poloviny devatenáctého
století Jan Krejčí (1825-1887). Počínaje rokem 1850 začal na pražské technice
přednášet geologii a paleontologii August Emanuel Reuss (1811-1873). A navíc:
máme doloženu komunikaci našeho studenta s Joachimem Barrandem
(1799-1883).
Po návratu do
Prahy z revoluční Vídně začal Eduard s paleontologickými sběry zkamenělin graptolitů, organismů, které se
vyskytovaly v prvohorách od svrchního kambria až po karbon. S rukopisem, který vyjádřil první
výsledky jeho studia, se obrátil přímo na Barranda. Narazil však na nezájem a
tak rukopis studie Über böhmische Graptolithen (O českých graptolitech), kterou
dokončil v roce 1850, přešel do rukou Haidingerovi. Suess uspěl -
pojednání bylo otištěno. Barrande reagoval jak bylo jeho zvykem s ostrou
kritikou. Začínajícího paleontologa však neodradil. Bylo by přehnané vyvozovat
z tohoto střetu dramatické závěry.
Víme, že
v roce 1850 byl Suess zřejmě ze zdravotních důvodů v Karlových Varech
a že tam sepsal pro příručku o Karlových Varech, adresovanou lázeňským hostům,
„geologický anebo jak se tehdy říkalo geognostický článek“ o lázeňských
pramenech, první práci, která mu byla otištěna. V roce 1851 byl Suess
zatčen a uvězněn kvůli údajné účasti na spiknutí Lajoše Kossutha a
v následujícím roce bez obvinění
propuštěn. V témže roce 1852 začal jako volontér pracovat v Říšském
geologickém ústavu v oblasti Linec – Pasov, pod Hauerovým vedením.
V letech 1854 až 1862 byl
zaměstnán jako asistent ve Dvorském kabinetu přírodnin a je zřejmé, že jeho
vzestup byl v příčinné souvislosti se společenským postavením Zdekauerovy
rodiny. Jeho postavení se roku 1855 ještě upevnilo sňatkem s dcerou
věhlasného vídeňského lékaře Hermínou Straussovou, vnučkou rytíře Paula Marii
Partsche (1791-1856), od roku 1851 přednosty Dvorského mineralogického kabinetu
a tedy jeho prvního zaměstnaneckého nadřízeného. V roce 1857 se Suess
obrátil přímo na ministra kultu a vyučování, jímž byl šlechtic z Čech Lev
hrabě z Thunu a Hohensteinu,
s žádostí o udělení vlastně docentury paleontologie. A uspěl dokonale,
stal se dokonce profesorem paleontologie, i přes nesouhlas filozofické fakulty,
který vyplýval z toho, že na fakultě přírodopis a ani jiné obory
nestudoval a nebyl tedy doktorem filozofie. První jeho profesura byla
mimořádná, bez platu. Druhá pak
z roku 1862 - profesura geologie - byla placená a tak Suess mohl
opustit Dvorský mineralogický kabinet. Stal se prvním profesorem geologie
v monarchii. Byl jím až do roku 1901, kdy odešel na odpočinek.
V padesátých
letech setrvával Suess převážně jenom u paleontologie. V roce 1852 vydal
pojednání o hlavonožcích (Über Terebratula diphya), v roce 1854 o
hlavonožcích kössenských vrstev (Über die Brachiopoden der Kössener Schichten)
a v roce 1861 o velkých dravcích z rakouských třetihorních uloženin
(Über die grossen Raubtiere der österreichischen Tertiär-Ablagerungen). Tak se
dostal tématicky od paleontologie ke
své první mimořádně významné práci, ke knize Der Boden der Stadt Wien (1862,
Půda města Vídně), která ho vynesla k projektu stavby prvního vodovodu,
přivádějícího do Vídně pitnou vodu z vysokohorských pramenišť vápencových
Alp při hranicích Dolního Rakouska a Štýrska.
První
velkou geotechnickou prací, na níž se Suess podílel, byl vodovod k zásobování Vídně pitnou
vodou. Vstupem k ní byla první jeho právě uvedená kniha, v níž
poskytl geologický obraz části
vnitroalpské vídeňské pánve, vyplněné usazeninami středního a svrchního miocénu
a spodního - v menší míře i svrchního pliocénu. Z jeho práce bylo možno
vyvodit, že zásobování Vídně nezávadnou
vodou z místních zdrojů není možné. Ve Vídní bylo tehdy na 10000 domovních
studní a dva malé vodovody (roku 1804 byl postaven Albertinský vodovod
z Hütteldorfu do Vídně a v letech 1841 až 1846 se voda z Dunaje
přiváděla do Vídně malým vodovodem „císaře Ferdinanda I.“). Spodní voda byla
v důsledku propustnosti terciérních sedimentů znečišťována povrchovými
splaškami a i jedovatými látkami, v oblasti Matzleinsdorfu dokonce
z hrobů místního hřbitova. Ve Vídni proto často řádil tyfus, úplavice a
cholera. Ta řádila i v roce 1873, kdy na ni ve Vídni od července do konce
října zemřelo 2983 lidí. Stojí za zmínku, že Suess důkladně prozkoumal i
archivní dokumentaci a na mapce, kterou
nakreslil a dal v citované práci otisknout, zaznamenal i stanoviště osmánských Turků při obležení
Vídně v roce 1683. Navozoval tím předpoklad, že v důsledku dlouhé,
úporné a úspěšné obrany Vídně pod velením českého rytíře Kašpara Kaplíře ze
Sulevic mladšího nebylo možné
v táboře oblehatelů dodržovat ani elementární pravidla hygieny, mohly vypuknout
epidemické choroby, hlavně epidemie úplavice. Vítězem nad Turky nemohl tedy být
polský král Jan III. Sobieski, který se s vojskem u Vídně na Kahlenbergu
objevil, když obléhatelé města, více než zdecimovaní epidemickými chorobami, už neměli sílu ani bojovat a ani dostatečně rychle utéci. Vítězem opravdu byli
rytíř ze Sulevic a úplavice.
Na podzim 1862 byla ve Vídni ustavena
„Komise pro zásobování vodou“, jejímž členem se 18. března 1863 stal i Suess.
Byla sestavena obsáhlá Zpráva o závěrech Komise pro zásobování vodou Obecní
rady města Vídně (295 s., 21 tab., 1864).
Suess referoval o doporučeních komise na zasedání Obecní rady 10. června
1864 a jeho zpráva byla rovněž vydána tiskem. Pokus podplatit Suesse částkou 64
000 zlatých se nezdařil a tak už
12.července 1864 bylo rozhodnuto přivést vodu do Vídně z vysokohorských
pramenišť vápencových Alp na rozhraní Dolního Rakouska a Štýrska,
z oblasti mezi Kaiserbrunnem a
Stixensteinem, z Höllenthalu mezi Raxem a Schneebergem, od pramene potoka
Alta a horkých zřídel u Vöslau,
z nadmořské výšky asi 1800 m, ze vzdálenosti více než 100 km od města. Se
stavbou se započalo až v roce 1870. Vodovod byl uveden slavnostně na
opakovaný Suessův pokyn do provozu 24. října 1873, na Schwarzenbergském náměstí,
za přítomnosti Franze Josepha I. a starosty Vídně Cajetana Feldera. Bylo to
v čase, kdy se ve Vídni mezi 1. květnem a 31. říjnem konala s 7,3
miliony návštěvníků a s finálním dluhem 19 milionu zlatých světová
výstava, kdy 9. května o „černém pátku“ došlo
ke krachu na burze. Vodovod ovšem vynikajícím geotechnickým dílem,
řešením problémů, které tehdy byly i v dalších městech. Byly i v Praze, kde řešení na Mělnicku
a mezi Čelákovicemi a Brandýsem nad Labem hledal snad Suessův učitel
z pražské polytechniky, tehdy suplent Jan Krejčí. Jak ovlivnilo
velkolepé hlavně Suessovo dílo mezi
Schneebergem a Vídní práci českých hydrotechniků?
Geotechnických výkonů Suessových je celá
řada – a ponechme je prozatím stranou. Stejně tak stranou ponecháme Suessovy
práce Die Zukunft des Goldes (1877, Budoucnost zlata), Die Zukunft des Silbers
(1892, Budoucnost stříbra), i epochální dílo Das Antlitz der Erde (1908, Tvář
země). Pozornost věnujme jenom vcelku
nevelkému spisu Die Entstehung der Alpen (1875, Vznik Alp, 168 s.). V něm
Suess rozpracoval na základě představy o smršťování (kontrakci) zemské kůry
představu o tektonických příkrovech a jejich podílu na stavbě hlavně pásmových
pohoří. Recepce představy o tektonických příkrovech byla totiž velkým problémem
geologie v českých zemích. Vstoupila k nám dosti výrazně už zmíněným
spisem Franze Eduarda Suesse Bau und Bild der böhmischen Masse (1903, Stavba a
obraz Českého masivu). Promýšlení této tehdy snad hypotézy začalo v české
geologii, v níž tektonika nebyla příliš silnou stránkou, se značným
zpožděním, až se vznikem Československa, až cíleným vstupem českých geologů na
půdu západních Karpat.
O začátku Suessovy cesty k představě o příkrovech svědčí
přesvědčivě jeho Erinnerungen (Vzpomínky, 1916). K roku 1855 v nich
Suess psal o tom, jak toužil uniknout z tísně města do hor. Tehdy převzal
Hauer úkol rozpracovat geologický profil Alp v celé šíři od Pasova až po
Duino. Pozval si k práci Suesse, který si vybral nejvyšší trasu profilu,
procházející pohořím Dachstein v severní části Východních vápencových Alp.
Suess byl na Dachsteinu už v roce 1853, o dva roky později třikrát
vystoupil k vrcholu ve výši 2995
m, koncem léta pobýval v horách celý týden. A napsal o tom doslova: „Dosud
jsem poznal jenom žulovou krajinu Karlových Varů, vápencové a břidličnaté kopce
kolem Prahy, třetihorní krajinu Vídně a ráz vápencových Alp. Protiklad mezi
Českým masivem a Alpami se mi jevil jako nevysvětlitelný, objasnění této záhady
se mi od této chvíle stalo jedním z mých životních cílů.“ Nešlo tedy jenom
o geologické poznání Dachsteinu,
o poznání stratigrafie pásmových pohoří. Šlo o vysvětlení rozdílu,
snad i protikladu mezi Českým masivem a vápencovými Alpami. Potíž byla
v tom, že k vyložení povahy Dachsteinu bylo zapotřebí mnoho geologické představivosti. Pokud ji máme a
projdeme trasou z Bad Goisern třeba ke Gosau a zpět ke keltskému
Hallstadtu a pak po cestě mezi úpatím
Dachsteinu vpravo a břehem Hallstattského jezera vlevo až k Bad Aussee a
pak až k Töplitzkému jezeru, pochopíme, co je to příkrov (francouzsky la
nappe), co je to nappismus. K takovému poznání nebylo v českých
zemích dostatek příležitostí.
Otfried Wagenbreth v pojednání o
gymnaziálním profesoru z Gery Karlu Theodoru Liebeovi, které je součástí
souboru životopisů německých geologů editora Hanse Preschera, ocenil Suessovo
dílo jako jeden z nejvýznamnějších přínosů v dějinách
geologie:“1875-1885 Suess překonal elevační teorii, kterou vypracoval Leopold
von Buch (1774-1853), a rozpracoval
jako vedoucí motiv pro výklad o vývoji Země teorii kontrakční.“ Podle elevační
teorie byla horstva vyzvednuta v důsledku výstupu žulových magmatů.
Kontrakční teorie vysvětlovala jejich
vznik opačně, smršťováním Země. Ještě jasněji se o významu Suessova „nappismu“ vyslovil
François Ellenberger z Univerzity Paříž-Jih, který prohlásil období 1885 až
1915 za „léta opravdové revoluce v geologii“. Tektonikové podle něho tehdy
prosadili „ne bez boje“ vlastně Suessovu absurdní a nemyslitelnou představu o
velkých příkrovových překryvech, kterou po Suessovi dále zdůvodňoval Marcel
Bertrand přibližováním dvou kontinentů, Evropy a Afriky. Suess navíc
prokazoval, že orogeneze je pomalým, postupným a opakovaným procesem,
provázeným početnými druhy zvláštních usazenin a magmatických hornin. Vítězila
vlastně vulkanistická vize anglického geologa Jamese Huttona (1726-1797), vize,
která představovala
vulkanismus-plutonismus; nabyla převahy nad neptunistickou teoriií
geologa ze saského Freibergu Abrahama Gottloba Wernera (1750-1817).
Iniciační počin Eduarda
Suesse je nesporný. Jan Krejčí Suessův spis v Geologii čili nauce o útvarech
zemských (1877) citoval, v přehledu použité literatury, spolu se spisy
takových geologů a přírodovědců jako byli
Charles Lyell, Roderick Murchison, James Dwight Dana, Alexander von
Humboldt a Ernst Haeckel. A znali ji geologové z vídeňského ústavu,
samozřejmě Franz Eduard Suess, ale i Victor Uhlig, Jaroslav Jiljí Jahn a Karel
Hinterlechner.Naše geologie jakoby byla zprvu k Suessově nappismu inertní.
Příkrovová teorie k nám vstupovala vlastně se zpožděním v délce dvou
desetiletí. Za jejího původce byl pokládán nikoliv Suess, ale spíše geolog
z pařížské École des mines Marcel Bertrand (1847-1907) a pak geolog
z Lausanne ve Švýcarsku Maurice Lugeon (1870-1937). Mladý Radim Kettner
(1891-1967) zachoval zdrženlivý postoj, i když o vídeňském ústavu měl vysoké
mínění.
K obratu došlo až se vznikem Československa. Čeští geologové se dostali na Slovensko,
jehož geologický průzkum ústav z Budapešti zanedbával. Zejména
v Nízkých Tatrách se seznámili s tektonickými příkrovy toho druhu,
jaké nebylo možno v českých zemích pozorovat. Nakonec tato okolnost
rozhodovala o osvojování nappismu u nás. Důvody, proč došlo k takovému
opoždění, byly ovšem mnohotvárné. Budeme se k nim ještě vracet.
1)
Bachl-Hofmann, Christina, Cernajsek,
Tillfried, Hofmann Thomas, Schedl,
Albert: Die Geologische Bundesanstalt in Wien – 150 Jahre Geologie im
Dienste Österreichs (1849-1999); Böhlau
Verlag, Wien 1999.
2)
Diener, Carl, Hoernes, Rudolf, Suess,
Franz Eduard a Uhlig, Victor: Bau und Bild Österreichs. Mit einem Vorwort von
Eduard Suess. Mit 4 Titelbildern, 250 Textabbildungen, 5 Karten in Schwarzdruck
und 3 Karten in Farbendruck. Wien, Verlag von F. Tempsky, und Leipzig, Verlag
von G. Freytag, 1903.
3)
Ellenberger, François: Histoire de la
Geologie, tome 2: La grande Éclosion et ses prémises 1660-1810; Londres-New
York-Paris 1994.
4)
Haubelt, Josef: Geolog Radim Kettner;
Vydavateklství ČGÚ, Praha 1991.
5)
Haubelt, Josef: Karel Hinterlechner a
Radim Kettner; in: Rozpravy NTM v Praze 180, Studie z dějin hornictví
31; NTM, Praha 2002, s. 62-71.
6)
Haubelt, Josef: Radim Kettner a geologie
v Brně; in: Dějiny věd a techniky 27 (1994), s. 173-181.
7)
Hölder, Helmut: Geologie und
Paläontologie in Texten und ihrer Geschichte; Verlag Karl Alber,
Freiburg/München 1960.
8)
Chlupáč, Ivo a kol.: Geologická minulost
České republiky; Academia, Praha 2002.
9)
Jílek, František a Lomič, Václav: Dějiny
Českého vysokého učení technického díl 1, svazek 1; ČVUT, Praha 1973.
10)
Kettner, Radim: Geologické vědy na
vysokých školách pražských; Univerzita Karlova, Praha 1967.
11)
Kettner, Radim: O vývoji geologie
v Čechách; in: Viniklář, Ladislav (ed.): Vývoj české přírodovědy.Jubilejní
sborník na paměť 60letého trvání Přírodovědeckého klubu v Praze 1869-1929,
s.129-166.
12)
Krejčí, Jan: Geologie čili nauka o útvarech zemských se zvláštním
ohledem na krajiny českoslovanské; Otto, Praha 1877.
13)
Matoušek, Otakar: Geologie I., Praha
1940.
14)
Prescher, Hans (ed.): Leben und Wirken
deutscher Geologen im 18. und 19.Jahrhundert (mit 108 Bildern); VEB Deutscher
Verlag für Grundstoffindustrie, Leipzig 1985.
15)
Stadler, Rudolf: Die Wasserversorgung der
Stadt Wien in ihrer Vergangenheit und Gegenwart. Denkschruft zur Eröffnung der
Hochquellen-Wasserleitung im Jahre 1873 nach amtlichen Daten bearbeitet; Wien,
Selbstverlag der Wiener Gemeinderathes 1873.
16)
Eduard Suess. Ein Wissenschaftler und
Politiker als Initiator der 1. Wiener Hochquellenwasserleitung. Katalog zur
Ausstellung anlässlich des Internationalen Jahres des Süsswassers und des
130-Jahr-Jubiläums der 1. Wiener Hochquellenwasserleitung in der „Alten
Schieberkammer“ in Wien 15., Meiselstrasse 20. 13. bis 23.Oktober 2003.
Katalogtexte von Tillfried Cernajsek und Johannes Seidel unter Mitarbeit von
Alexander Biedermann, Thomas Hofmann u.a., Wien 2003.
17)
Suess, Eduard: Erinnerungen; S. Hirzel,
Leipzig 1916.
18)
Suess, Eduard: Über böhmische
Graptolithen, in: Haidinger‘s Naturwissenschaftlichen Abhandlungen 4 (1851),
s.87-136.