Mezi studenty Montánního učiliště, poté Báňské akademie a Vysoké školy báňské v Příbrami bylo mnoho pozdějších významných a uznávaných odborníků montánních oborů. Mezi studenty bylo také několik jedinců, kteří měli vztah ke studiu na příbramském ústavu poněkud volnější, avšak jejich hvězda zazářila na jiném nebi. Takovým studentem, jehož hvězda jasně svítí dodnes, a to na nebi literárním, byl František Gellner

Věčný student, kavárenský povaleč, buřič, ale především nenapodobitelný básník a karikaturista se narodil 19. června 1881 v Mladé Boleslavi v rodině nepříliš zámožného židovského obchodníka. Po ukončení gymnázia v rodném městě studoval na přání svého otce technickou univerzitu ve Vídni. O jeho studijním nasazení svědčí skutečnost, že po dvou letech měl složenou jedinou zkoušku, a to z kreslení. Přednášky ho příliš nelákaly, spíše kavárny, šantány a schůze buřičů. Jeho pronajatý pokoj několikrát prohledávala policie pro podezření z uchovávání protimonarchistické literatury a výbušnin, dlužno dodat, že marně. Otcovy finance nebyly bezedné, a tak opouští Vídeň, samozřejmě bouřlivě. Dostal poslední šanci: Báňská akademie v Příbrami. Takovýmto řízením osudu se František Gellner ocitl v Příbrami a můžeme říci, že krátký pobyt v našem městě zanechal stopy v jeho díle. Především kult Svaté Hory a hornické prostředí, jemu dosud neznámé fenomény. Nacházíme je v několika básních i próze.

František Gellner přišel na příbramskou Báňskou akademii na počátku školního roku 1901/02. Nejprve bydlel krátce v Dlouhé ulici vedle tehdejšího hostince U Božího oka. Nedlouho pobýval v hostinci na Sevastopolu, poté u vdovy Peckové poblíž Střelovny a pekaře Pošmourného v dnešní Střelecké ulici, odtud se přestěhoval přes ulici k Hušpauerovům, kde byl poslední Gellnerův byt v Příbrami. Básníkově smyslu pro romantiku vyhovovala těžká, železem pobitá krámská vrata, která byla jak u Pošmourných, tak u Hušpauerových. Kromě toho byl pan domácí Hušpauer vzdělaný obchodník a výborný hudebník. Přítel na příbramských studiích a pozdější spisovatel Q.M. Vyskočil vzpomínal na jeho byt: samostatná tmavá místnost, kam se vcházelo z ponuré chodby, plná obrázků svatých s výhledem na hřbitov. Časté střídání bytů dokládá také dopis J.S. Macharovi z počátku roku 1903, v němž se zmiňuje, že za poslední dva měsíce už má třetí byt.

Již před příchodem do Příbrami nebyl Gellner neznámým básníkem, rok před tím mu vyšla dodnes vyhledávaná básnická sbírka Po nás ať přijde potopa!, aktivně se účastnil života literární skupiny anarchistů kolem S.K. Neumanna. Tato skupina mladých umělců měla v programu bořit zastaralé, odhalovat pokrytectví měšťácké morálky a zdůrazňovat bohémský život.

Příbram se samozřejmě nemohla rovnat životu ve Vídni ani Praze, ale měla svůj svérázný kolorit daný světoznámým poutním místem a Báňskou akademií, jejíž posluchači – akademikové, dávali městu život. V každé ulici bylo několik poutnických nebo havířských hospod a výčepů. Studentský život spojený s veselými pitkami a s tím spojenými zábavami studentů se staly velmi záhy součástí i Gellnerova života v Příbrami. Mnohdy se mísil ranní zpěv akademiků se zpěvem a modlitbami předříkávačů procesí přicházející na Svatou Horu. Své dojmy z příchodů procesí zachytil v básni Pod Svatou Horou v Příbrami zařazenou do sbírky Radosti života, která zůstává trvalým přínosem v české literatuře inspirovaným životem v Příbrami a její atmosférou na počátku 20. století.

Student Gellner se aktivně zapojil do studentského života, především mimoškolního. Skok přes kůži, slavnostní přijetí se konalo pro nové posluchače, mezi nimiž byl i František Gellner, dne 23. listopadu 1901 v Bucharově hotelu U císaře rakouského. Velice živo bylo již před slavnostním přijetím, z policejního hlášení se dovídáme, že: „… 24. října akademici povykovali, poškozovali veřejná zařízení, ohrožovali strážníka a po přivedení posily byli odvedeni na strážnici, kde se odmítli legitimovat. Protože to byli nováčci a nikdo je podle jmen dosud neznal, byli propuštěni.“ O takováto hlášení nebyla nouze, v některých pozdějších je mezi narušiteli pořádku jmenován i František Gellner.

Bezpečným útulkem akademiků byla společenská místnost jejich spolu Prokop v hostinci U Stočesů, pak U Šrainů na rohu Zahradnické a Potoční ulice. Na řádné valné hromadě spolku Prokop dne 4. listopadu 1903 byl do výboru tohoto spolku jako místopředseda zvolen František Gellner a podílel se na organizování každoročního Skoku přes kůži a následného, veřejností velice oblíbeného, akademického plesu. Akademici působili také v místních kulturních a osvětových institucích, kde byl velice činný již zmiňovaný student a pozdější literát Q.M.Vyskočil. Nemáme však zprávy o tom, že by na podobných akcích vystupoval také Gellner. Zřejmě časté cesty za přáteli do Prahy mu nedávaly čas účastnit se podobných aktivit.

Spolužáci svorně vzpomínali, že jeho bohémský přístup k životu mu nedovoloval bližší osobní kontakt s místními horníky. V žádném případě mu to však nebránilo v tom, aby dokázal pojmenovat a zakomponovat do svého díla jejich svět. Ve svém díle se dotkl především sociálních témat, s nimiž se během studia v Příbrami setkával. Objevil pro sebe a následně literárně zpracoval například podplácení důlních dozorců, ale také velmi ponižující zneužívání manželek horníků. Především báseň Havířská dokládá Gellnerův citlivý vztah k osobním věcem i nejprostšího člověka, ač jeho vlastní život na první pohled byl s něčím takovým zcela neslučitelný. Ve skutečnosti byl Gellner tichý, hloubavý a citově založený mladý muž, pro něhož bohémství byla jen maska zastírající skutečnost, jak to ostatně vyjádřil i Vrchlický: „… je křičícím opakem svých veršů a velmi slušný člověk.“

Zřejmě nejslavnější a nejznámější báseň vzniklá během jeho pobytu v Příbrami, je píseň O Africe. Rychle se rozšířila po celých Čechách, zpívala se v pražských šantánech, později ji mívala na repertoáru i Červená sedma. V Příbrami tuto píseň přijali za svou jak akademici, tak i horníci. Téma Afriky není nahodilé, neboť tam mířili zlatokopové, o tento neklidný kontinent se dlouhodobě zajímal i autor. V Příbrami také vznikla studenty oblíbená Píseň zhýralého jinocha, která se brzy dostala do pražských šantánů. Gellnerův kolega ze studií uvádí, že tato a mnohé jiné písně, z nichž většina již zapadla, vznikly ve spolkové místnosti U Stočesů, kde Gellner udal téma a konečnou podobu veršům, které přítomní navrhovali. V této místnosti často bavil své kolegy také hbitými karikaturami, jimiž doplňoval satirickými průpovídkami a epigramy, což později oceňovali i čtenáři Lidových novin, v jejichž brněnské redakci zakotvil.

Jediným dramatickým pokusem Františka Gellnera byla veselohra Přístav manželský a svým dějem zapadá do Příbrami, ač vznikla v Mnichově, jeho dalším studijním působišti. Jak sám autor píše, jde o „městečko v jižních Čechách…bídný kraj, od obecního strážníka až ke starostovi jen a jen žebrota“. Kromě všeobecných poměrů života tehdejší společnosti zde představuje a zesměšňuje i některé typicky příbramské rysy, především tzv. honbu na ženichy, kdy akademik, pozdější inženýr byl pro měšťanskou dcerku, výbornou životní partií. Hra byla uvedena až v roce 1926 v Divadle na Vinohradech při vzpomínkovém večeru na Gellnera, příliš však nezaujala a zapadla.

Životem v Příbrami je inspirován také fejeton Dopis z Příbrami, který byl inspirován skutečnou událostí, která se stala v roce 1902, tedy přímo v době Gellnerova pobytu v Příbrami. Šlo o zjevení Panny Marie u kapličky nedaleko Hluboše. Gellner zde s humorně kritickým nadhledem poukazuje na vznik jedné legendy a jízlivě proniká k jádru pudla.

František Gellner nebyl úspěšný student ani na Báňské akademii v Příbrami a ukončil zde své snažení během školního roku 1903/1904. Do Příbrami zavítal ještě na Skok přes kůži 19. listopadu 1904, což je jeho poslední známý pobyt v Příbrami. Na tuto slavnost přijel již z Litoměřic v uniformě jednoročního dobrovolníka zeměbraneckého pluku. Po skončení této jednoroční vojenské služby odjel studovat malířství do Mnichova, Drážďan a Paříže. Po návratu do vlasti, jak již bylo řečeno, zakotvil v brněnské redakci Lidových novin, kde úspěšně působil jako autor satirických fejetonů, povídek a karikaturista. Krátce po vypuknutí první světové války byl vzhledem k neutajovanému protirakouskému smýšlení poslán na frontu. Poslední zpráva o něm říká, že při ústupu mezi Zamoščí a Tomaszovem v Haliči byl viděn, jak odpočívá v příkopu u cesty. Dne 13. září 1914 byl prohlášen za nezvěstného a již nebyl nikdy spatřen a tělo se nikdy nenašlo.

Gellner je čten, milován a recitován dodnes. Je to dáno nejen odhalováním přetvářek a lží společenských konvencí, ale také zpěvností a srozumitelností veršů gradujících k výrazné pointě. Můžeme poděkovat osudu, že nám tohoto mistra pera a myšlenky zavál také do Příbrami a jeho prostřednictvím se dochoval obraz našeho města v české literatuře.

Buriánek František, Bezruč Toman Gellner Šrámek, Praha 1955

Jelínek Hanuš, Zahučaly lesy, Praha 1947

Nováková-Nožičková Blanka, Příbram v díle Františka Gellnera. In: Vlastivědný sborník Podbrdska 5, Příbram1971, s. 192-216

Svozil Bohumil, Tvář reality, Praha 1986

Pozůstalost Františka Gellnera v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze