Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832) dorazil podruhé 27.července 1786 k léčebnému pobytu do Karlových Varů. Dne 28.srpna tu oslavil sedmatřicáté narozeniny a o šest dnů později se vydal na cestu do Itálie. 14.září si v Torbole před Veronou do svého cestovního deníku, vydaného s názvem Italská cesta, poznamenal:”O pohoří, o druzích hornin se zmíním jen krátce, vždyť Ferberova cesta do Itálie a Hacquetova po Alpách nás dostatečně poučují o tomto úseku cesty ... Hned za Colmou jsem nalezl porfyr, který se štěpil v pravidelných plátech, mezi Branzollou a Egnou je podobný porfyr, jehož vrstvy se však dělí v sloupce. Ferber je považoval za sopečné výtvory; to ale bylo před čtrnácti lety, kdy třeštil celý učený svět. Už Hacquet si z toho tropí žerty.” (/12/,18) Goethův geologický pohled ovšem i při cestě z Brenneru do Verony ovlivnil Balthasar Hacquet, spolu s ním i Švéd Johan Jacob Ferber. Hacquet čtyřdílným cestopisem, který vyšel v Lipsku 1785 /13/. Ferber pak Dopisy z Vlašska, které k tisku připravil a předmluvu k nim datoval 4. ledna 1773 na svém statku ve Starém Sedlišti u Tachova Ignác Born a v Praze vydal roku 1773 “se souhlasem c.k.cenzury” knihtiskař Wolfgang Gerle /1/. Goethův záznam zřetelně ukazuje, že Born a Ferber byli vulkanisty, Goethe sám byl s Hacquetem zřejmě pod vlivem Abrahama Gottloba Wernera ze saského Freibergu nakažen neptunistickou vírou.

Uveďme alespoň základní Ferberova biografická data tak, jak je s nepodstatnými nepřesnostmi roku 1863 zaznamenal “právník v Praze” Gustav Adolf Schmaus:”Ferber Jan jakub, mineralog, nar. 9.září 1743 v Karlskroně ve Švédsku, vystudoval v Upsale a vstoupil do služby při hornickém kollegium ve Stokholmě; avšak již 1763 opustil vlast a vydal se na cesty. Pobyv v Berlíně odebral se do Čech, jejichž poměry mineralogické se snažil seznati; výsledky svých studiích uveřejnil v Beiträge zu Mineralgeschichte von Böhmen (Berlin 1774, přeloženo do angličtiny od Raspa, Lond.1777). Později cestoval po Uhrách, po Francii, po Anglicku a Itálii,načež 1774 prof. fyziky a přírodopisu se stav, od krále polského úkol obdržel, aby prohlížel doly v království. R.1783 byl povolán od Kateřiny II. do Petrohradu a přestoupil po 3 letech do služby pruské, načež ještě jednou na cestu do Francie se vydal a + v Bernu 12.dub. 1790. Ze spisů jeho četných uvádíme: Briefe aus Welschland (v Praze 1773, přelož. do franc., Strasb. 1776, do angl. od Raspa); Beschreibung der Quecksilberbergwerke zu Idria in Krain (Berl. 1784); Nachricht von den Lägerstätte des Lapis Lazuli (1786); Nachricht von dem Anquicken der gold- und silberhaltigen Erze, Kupfersteine und Speisen in Ungarn und Böhmen (Berl.1787).” Ve Slovníku naučném Františka Ladislava Riegera podepsal Ss /17/.

Ottův Slovník naučný /16/ rozšířil informace o Ferberovi ve stati, jejíž autor nebyl uveden, o několik dalších údajů. Ferber tedy “vystudoval vědy lékařské a přírodní v Upsale, kdež působili na něho hlavně Linné a Bergmann”. Na začátku svých cest “studoval chemii v Berlíně”, “studijní cesty po dolech” konal “...zvláště v Uhrách a v Čechách”, profesorem přírodních věd v Mitavě se stal “povolán vévodou kurlandským roku 1774 a v Petrohradě “povolán Kateřinou II.” v roce 1783 a “od roku 1786 “působil ve službách pruských”. “...roku 1789 (byl) na pozvání magistrátu v Bernu opětně ve Švýcarsku, kterouž cestu však již nedokončil”. Ze spisů se navíc uváděly Bergmännische Nachrichten von den merkwürdigsten mineralischen Gegenden der herzog. zweibrückischen, kurpfälzischen, wild- und rheingräflichen und nassauischen Länder (Mitava 1776), Physikalisch metallunrgische Abhandlungen über die Gebirge in Ungarn (Berlin 1780), Untersuchung der Hypothese von der Verwandlung der mineralischen Körper in einander (Berlin 1788,“též latinsky v Aktech pertrohr. akademie”) a konečně Mineralogische und metallurgische Bemerkungen in Neuchatel, Franche Comté und Bourgogne (1789). Dodejme ještě, že Ferber vydal roku 1774 ve Frankfurtu nad Mohanem a v Lipsku Bornovy Briefe über mineralogische Gegenstände aus seiner Reise durch das Bannat, Siebenbürgen und Ungarn, jejichž byl příjemcem, a že tento vlastně cestopis byl stejně jako Ferberovy dopisy z Itálie přeložen do francouzštiny a do angličtiny. Máme tedy před sebou dva v Čechách v podstatě vzniklé anebo dokončené mineralogické spisy ve třech živých a mineralogii Čech ve dvou živých jazycích. To byla situace naprosto výjímečná. V té době se totiž v Čechách psalo a tisklo většinou jen německy a latinsky.

Bornův dopis mladšímu Johannu Christianu Danieli Schreberovi, datovaný ve Štiavnici ante 5.únorem 1770 /10/, dokládá, že Ferber byl počátkem roku 1770 na Slovensku. Poté zřejmě cestoval do Lipska, avšak 29.května 1771 psal Born z Prahy Danieli Gottfriedu Schreberovi (otci), že Ferber bude u něho určitou dobu pobývat. Z Prahy pak psal Born opět Schreberovi otci 27.srpna 1771, že Ferber “tento týden” odjíždí do Itálie, kde setrvá šest měsíců a pak se vrátí přes Lipsko do Švédska. Z Prahy dne 14.listopadu 1771 sliboval Born Schreberovi “popis dobývání rtuti v Idrii, spolu s nákresem hutnických zařízení”, což bylo z doprých důvodů vytištěno jako spis Ferberův /2/. Dne 22.září 1772 psal Born už ze Starého Sedliště staršímu Schreberovi, že hodlá vydat Ferberovy dopisy z Itálie a že dokončil práci o dobývání rtuti v Idrii. V prosinci 1772 byl Ferber ve Starém Sedlišti a odtud psal Jeanu Hermannovi do Strasbourgu /14/. V březnu 1773 byl Ferber v Praze a připravoval stěhování Bornovy mineralogické sbírky na Staré Sedliště u Tachova. Odtud zřejmě cestoval opět do Lipska.

Další údaje o pracech Ferberových v Čechách poskytuje sborník prací Giovanniho Arduina /18/, vydaný 1775 italsky a 1778 v Drážďanech německy /8 a 9/. Předně jsou tu Ferberovy poznámky o dobývání síry v Pozzuoli, zřejmě sepsané po návratu z Itálie. Dále je tu několik dopisů mineralogického obsahu z Čech, spolu s poznámkami o horách a dolech v Rakousku, Štýrsku a Korutanech, v nichž byly zpracovány poznámky z cesty z Vídně do Benátek v roce 1771. Dva z těchto dopisů byly psány na Starém Sedlišti 22.září a 15.prosince 1772, třetí pak v Praze 1.března 1773. V obsahu sborníku se dále uvádějí “Dva další dopisy mineralogického obsahu, které napsal Ferber Arduinimu v Čechách”, avšak tyto dopisy tu otištěny nebyly. Jsou tu ovšem “poznámky o dolech na železnou rudu v Eisenerzu ve Štýrsku”: jejich autorem je s největší pravděpodobností Born. Ten byl totiž v roce 1772 doslova vypuzen z místa přísedícího Úřadu nejvyššího mincmistra a hormistra Českého království a zároven postižen zákazem zveřejňovat cokoliv o hornictví a hutnictví v monarchii.

Zvláštní význam mají ovšem Ferberovy Příspěvky k mineralogii Čech /3/. Nutno ovšem podotknout, že termín “mineralogie” tehdy znamenal totéž co “montanistika”, tedy souhrn vědomostí o nerostné přírodě a o dobývání a zpracovávání nerostných surovin. Z tohoto pramene se dovídáme, že Ferber byl v Čechách v letech 1768 a l770. Po prvním pobytu ve střední Evropě odejel do Francie, kde v Marseille onemocněl. Další jeho cesta vedla do Švýcarska, do Bernu, kde 26.srpna 1769 po celý den debatoval o geologické stavbě Alp se světoznámým fyziologem Albrechtem Hallerem. Tehdy se oslaben nemocí nemohl vydat do hor. Spis o mineralogii Čech také Hallerovi dedikoval, ve Štětíně 23.října 1773. V předmluvě podrobil kritice zákaz dvorské komory zvěřejňovat tiskem cokoliv z montánní problematiky v monarchii, kterým byl na prvním místě postižen Born. Ferber byl v Čechách cizincem a mohl si proto dovolit vydat Bornovu práci o Idriji pod svým jménem, a stejně tak musel krýt Borna důrazem na to, že Příspěvky k mineralogii Čech” nejsou jeho dílem. Je ale nepochybné, že Bornovy vědomosti a i rukopisy měly pro stylizaci Ferberova spisu podstatný význam.

Spis Ferberův má tři části. První oddíl se soustředil k vylíčení “polohy a rozdělení českých dolů podle pohoří a různých krajů tohoto království”, při čemž na prvním místě byl Žatecký a Loketský kraj, s “dvanácti německými královskými báňskými městy”, počínaje Jáchymovem a konče Čistou. Celkem se Ferber v tomto oddíle stručně dotkl báňských lokalit tehdy třinácti českých krajů, nikoliv ovšem vyčerpávajícím způsobem (o Příbrami nenapsal ani slovo). “V prvním oddíle jsem shromáždil některé zprávy z veřejných přednášek jednoho žáka Peithnerova v Praze a z jeho statí”, s nímž se seznámil v Karlových Varech: není nám jasné, o koho šlo. Ve druhém oddíle se Ferber soustředil k “přírodopisu a zprávám o provozu nejvýznamnějších českých dolů”. Soustředil na Horu svaté Kateřiny v Žateckém kraji, na Jáchymov, na Horní Blatnou, na Boží Dar, na Horní Slavkov, na uhelné doly v Plzeňském kraji, pak v samostatné kapitole na Cínovec, Krupku, Teplice a Komáří Vížku a nakonec na Ratěbořské Hory v Táborském kraji. O těchto lokalitách psal natolik podrobně, že je takřka vyloučeno, aby všechno to, co napsal, bylo výsledkem výhradně jeho vlastních výzkumů. Je tu patrná Bornova spoluúčast.

Třetí částí spisu bylo pojednání Jana Tadeáše Peithnera “O královských a vrchnostenských právech v českých dolech”, které Ferber přetiskl z Wienerische Realzeitung. Ferber vysoce oceňoval Peithnerovy zásluhy o vznik vysokého báňského školství v monarchii. To je třeba zdůraznit z toho důvodu, že Peithnerův význam je dnes v některých případech neoprávněně zlehčován. Autoři Dějin Univerzity Karlovy II., jejichž redaktorem měl původně být Josef Polišenský, nikoliv Ivana Čornejová, nepochopili, že návrh na organizaci studia montanistiky při pražské filosofii, který Peithner předložil v roce 1762, poskytl příležitostk narušení monopolu jezuitů na výuku na této fakultě a že oponentura tohoto návrhu z Klementina byla po stránce vědecké nepřijatelná a proto Gerhardem van Swietenem razantně odmítnuta /11/. Jozef Vozár zase mylně zdůrazňoval, že Peithner se stal profesorem “jenom” v Praze, a nikoliv v roce 1763 založené báňské akademii ve Štiavnici: asi nehodlal vzít na vědomí, že Peithner tehdy odmítl přejít do Štiavnice a že jako univerzitní císařovnou jmenovaný profesor měl nesrovnatelně vyšší společenské postavení než profesoři akademie ve Štiavnici /20/. Peithner vyučoval tříletý kurz montanistiky v Praze v letech 1763 až 1772, kdy přešel do Štiavnice, a to znamená, že Štiavnica nebyla v těchto letech akademií s celostátní působností. Její kompetence končily před rokem 1772 na hranicích Českého království. Ferber přesně viděl situaci v Čechách. Jmenoval spolu s Bornem několik dalších specialistů, jejichž jména dokazují vysokou úroveň báňských věd v Čechách osvícenské doby.

Zprávu Ferberovu o amalgamování zlatonosných a stříbronosných rud v Uhrách a v Čechách /5/, která souvisí s Ferberovým pobytem na Slovensku v roce 1786 při zakládání Společnosti pro báňské vědy ponecháme stranou /19/. Budeme se jí podrobněji věnovat při další příležitosti.

V roce 1776 vydal Ferber už jako profesor přírodopisu a fyziky na akademii v Mitavě Nástin oryktografie Derbyshire v Anglii /7/. Spis dedikoval vévodovi Petru Kurlandskému, aby i nám bylo zřejmé, jak se k profesuře v Mitavě dostal. Začal fyzikálním zeměpisem Derbyshire, pak se zastavil u báňského zákonodárství a u hospodářských aspektů hornictví a pokračoval pohledem na báňské strojírenství. Pak přešel k jednotlivým odvětvím báňské činnosti. Začal problematikou dobývání a metalurgie olověných a měděných rud. Pojednal o přípravě červeného suříku, o výrobě porcelánu a anglické kameniny. Nakonec připojil slovník anglických báňských termínů. Nevíme, kdy byl v Anglii, patrně před jmenováním profesorem v Mitavě. V roce 1780 následovala Fyzikálně hutnická pojednání o horách a dolech v Uhrách /6/, zaměřená k poměrům na Slovensku a v severním Sedmihradsku. Přílohou připojil popisy technologií výroby železa a hamernických prací ve Štýrsku a je možné rozeznat v nich i rukopis Bornův. A poslední větší prací byly Mineralogické a hutnické poznámky z Neuchatelu, Franche Comté a Burgundska z roku 1789 /4/. V nich si Ferber všímal asfaltu ve Val Travers, minerálních vod v Champ de Moulin, solivarů v Salins a kamenného uhlí, železářství, sklářských hutí a cihlářství v Mont Cenis. Jeho průvodcem byl královský pruský hutní písař Waehler z Peizu, který kreslil na místě přímo pod Ferberovým dohledem.

V předmluvě k poslednímu spisu vypočítával Ferber, co všechno by ještě chtěl vykonat. V roce 1788 pobýval v markrabství Bayreuth a výsledky studia v něm by rád ještě zpracoval. Lákaly ho Alpy ve Švýcarsku. Jeho fyzické síly však byly podlomeny. Na pozvání Velké rady města Bernu sice sem odcestoval, aby si rozšířil poznatky, které začal získávat v diskusích a debatách s Albrechtem von Hallerem před jedenadvaceti lety. Jeho přání se mu nenaplnilo. Zemřel v Bernu, ve městě, z nějž je možno spatřit Mönch, Jungfrau a Eiger, nejkrásnější hory Švýcarska.