Památky na těžbu zlata v okolí Jílového u Prahy.

Těžba zlata v okolí Jílového u Prahy zasahuje podle nepřímých dokladů až do období Keltů. Zlato tu bylo rýžováno už v 1. a 3. století př. Kr. Rýžování pokračovalo i za prvních Přemyslovců v 10. a 11. století, kdy začíná hlubinná těžba. Těžba zlata zde dosahuje svého vrcholu ve 13. a 14. století, v té době Čechy byly jednou z hlavních produkčních oblastí zlata v Evropě. Historická produkce přibližně 11 tun zlata z jílovského revíru tvoří celou jednu čtvrtinu produkce tohoto kovu v Čechách. Po roce 1420 těžba v dalších staletích živořila. Podílelo se na tom zatopení dolů vodou s nemožností odvodnění těžebních prostor. Teprve technické prostředky 20. století umožnily, aby se na krátký čas těžba znovu rozběhla. A tak v létech 1958 - 1968 po předcházejících důkladných přípravách vydal zdejší revír 1.133 kg zlata. Bylo vytěženo 420 000 tun rudy s průměrnou kovnatostí 3,2 g/t Au. Avšak pro nerentabilnost byla těžba zastavena a v r. 1970 báňský závod zrušen.

Rozsah báňských prací v jílovském revíru dokumentuje skutečnost, že na ploše přibližně 25 km2 je zaregistrováno okolo 3000 báňských děl, přes 20 km pinkových a obvalových pásem, na 8 km odvodňovacích štol. Víme, že v době vrcholného rozvoje středověké těžby se tu pracovalo v 500 dolech, které v době Karla IV. (kolem r. 1350) dosahovaly hloubek okolo 150 - 200 metrů a dostávaly se tak až 60 metrů pod úroveň řeky Sázavy. Také poslední etepa jílovského dolování zanechala v podzemí ohromné dílo. Vždyť bylo vyraženo přes 30 km důlních chodeb, 1 km šachet a zasáhlo se do ložisek v hloubce 250 - 300 metrů. K tomu byl ještě prováděn po celém revíru důkladný geologický průzkum, který naznačil, že by se zde dalo ještě získat asi 7,5 t zlata, i když charakter zásob nedává naději na brzké znovuotevření zdejších dolů.

Vedle největšího rozsahu historické těžby zlata na území České republiky má jílovský revír ještě jeden primát a to v počtu popsaných minerálů. Do současnosti tu bylo zjištěno celkem 70 minerálů.

Těžba zlata zanechala ve městě a jeho okolí četné stopy. Ohromný komplex podzemních prostor je pochopitelně nepřístupný. Pozůstatky na povrchu jsou ale stále dostatečně zřetelné a také velmi zajímavé. Za pozornost stojí i vliv přírody na rekultivaci krajiny, neboť právě zde se dobře projevilo spojení báňských prací s přírodním prostředím.

Těžbu zlata ve městě a jeho blízkém okolí připomínají především následující historické památky, které jsou přístupné celoročně.

Jílové u Prahy

Město vzniklo z hornické osady. Král Karel IV. jej zařadil kolem roku 1350 mezi královská horní města a obdařil je četnými výsadami. Historické jádro města kolem náměstí je památkovou zónou s ukázkami zástavby z 18. a 19. století. Názvy některých ulic jsou odvozeny od jmen zlatých žil pod městem (Na tobole, Šlojíř). Barokní radnice v severní části náměstí má gotický základ a ve středověku byla opevněna. Dům nad radnicí, na počátku Pražské ulice, nese název Na Šmelcovně. Zde bývala úpravna zlaté rudy. V jižní části náměstí je gotický chrám sv. Vojtěcha s gotickým, deskovým oltářem z 15. století. Mohutná hranolovitá věž chrámu s výškou 42 metrů vytváří dominantu města. Na západním okraji Jílového je na dnešním hřbitově hornický kostelík Božího Těla ze 14. století (dnes nepřístupný, bez vybavení). Původně sloužil horníkům k bohoslužbám. Hned vedle něho byl důl Zlatá žíla na Božím Těle.

Přibližně 200 metrů odtud je na okraji městské zástavby důl Rotlev. Šachta dosahující hloubky přes 100 metrů byla uzavřena v r. 1968. V jejím těsném sousedství býval původní důl Rotlev, který ve středověku patřil k nejbohatším českým zlatodolům. Podle ne zcela ověřených údajů tu měl pražský měšťan Jan Rotlev ve 14. století získat za jediné čtvrtletí přes 500 kg zlata. Zda to tak skutečně bylo se nedá dokázat, ale je jisté, že z výtěžku tohoto dolu si dali Rotlevové v Praze postavit honosný dům, který ve druhé polovině 14. století věnovali panovníkovi pro potřeby Karlovy university (dnešní Karolinum). Od dolu Rotlev se do polí táhne Šlojířské pásmo s dalšími nejvýnosnějšími středověkými doly. Dnes tu vidíme remízky, které uprostřed polí zakrývají haldy kamení dolů Zlatý orel, Zlatý vůl, Boží ruka. Stará důlní díla se tak vhodně začlenila do zemědělsky obdělávané krajiny.

Dům Mince - Regionální muzeum

Dům Mince v dolní části Masarykova náměstí patří mezi nejstarší kamenné domy v Jílovém. Do roku 1420 sloužil královskému hornímu úřadu. Odtud bylo řízeno dolování zlata na Jílovsku, tady se vybíraly daně a vykupovalo zlato pro potřeby panovníka. Možná, že se zde ve 14. nebo 15. století razili zlaté mince. Když dolování na Jílovsku po husitských válkách začalo živořit, dal panovník dům k dispozici šlechtě. V r. 1590 jej na krátký čas měl v držení záhadný Edward Kelley, dvorní alchymista císaře Rudolfa II. Gotická budova prodělala

v průběhu staletí řadu přestaveb. Dnešní podobu má z rekonstrukce, která se uskutečnila v létech 1976 - 1984 a slouží Regionálnímu muzeu.

Regionální muzeum v Jílovém u Prahy bylo založeno v r. 1891. Věnuje se vlastivědné práci pro okres Praha - západ a je specializovaným muzeem na těžbu zlata v České republice.

V expozici, která je zlatu věnována, se návštěvník seznámí s charakteristickými znaky zlata a jeho využitím, prohlédne si některé prostředky důlní techniky, seznámí se podrobněji s geologií jílovského revíru i dvěma tisíciletími jílovského dolování.

Na expozici o zlatě navazuje pro odborníky středisko hmotné dokumentace českých ložisek zlata, které tu vytváří Geofond České republiky. Každý si však může za příznivého počasí vyzkoušet na nádvoří rýžování zlata.

Od muzea, z Masarykova náměstí, vychází naučná stezka Jílovské zlaté doly, která vede po stopách dolování přes Studené na Kamenný Přívoz. Je možné zvolit i cestu kratší a z Horního Studeného se vrátit po okružní cestě zpět do Jílového. Stezka je vybavena tabulemi s potřebnými informacemi. Tištěný průvodce po stezce je také k dostání v pokladně muzea.

Odkaliště

U Horního Studeného je na hřbetu kopce pozůstatek poslední fáze dolování na Jílovsku v podobě odkaliště. Je zde uložen materiál ze zpracování zlaté rudy z let 1958 - 1968. Podstatu odkaliště tvoří asi 400 000 tun materiálu, který sem z nedaleké úpravny byl dopravován potrubím. Po uzavření dolů bylo odkaliště rekultivováno. Byly tu vysazeny odolné dřeviny a tak je tu možné dnes sbírat i houby. Na východním okraji odkaliště je vývěr vody, který zbarvuje své okolí zemitými okry. Pod pevným povrchem se však stále ukrývají plastické šedočerné kaly. Výška naplaveného materiálu činí 20 m nad původním povrchem.

Pepř - důl a úpravna rudy

V Horním Studeném, 200 metrů od odkaliště je dnes závod vyrábějící kovová lešení. Původně tu byla úpravna rudy z let 1958 - 1968. Jedná se nejvyšší budovu v západní části závodu. Tato budova byla spojena šikmou chodbou s níže položeným dolem Pepř. V jámě Pepře se soustřeďovala ruda těžená v okolí Bohulib a Studeného a odtud se vytahovala ke zpracování v úpravně. Jáma dolu Pepř je uzavřena, přesto je možné seznámit se s geologií podzemí alespoň prohlídkou hornin pod úpravnou, na výsypce, která je volně přístupná.

Štola Josef

Přístup do podzemí jílovského revíru je možný jen na dole Josef. Důl je v Dolním Studeném na počátku Kocourského údolí. Tvoří jej dvě souběžné chodby, každá s délkou okolo 80 metrů, které jsou vzájemně propojeny překopem a další chodby, které zatím zůstávají uzavřeny. Návštěvník se tu seznámí s výsledky středověké těžby. Přístup do dolu zajišťuje Regionální muzeum v Jílovém u Prahy a je možný jen s průvodcem.

V protějším svahu údolí začíná Starokocourská štola, která byla ražena asi od 14. století. Má délku 2 km a je nejdelší štolou v jílovském revíru. Dosahuje až k městu Jílovému a měla sloužit k odvodnění řady dolů. Práce na ní byly zastaveny v r. 1774. Jde o zajímavou technickou památku, která však přístupná není.

Vodní náhon Kamenný Přívoz - Žampach.

Z Kamenného Přívozu vede k Žampachu vodní náhon. Jeho původní délka byla 1400 metrů. Dodnes se zachovala jen polovina jeho délky. Vodní náhon byl vybudován v létech 1836 - 1841 a měl sloužit k pohonu vodotěžného stroje na Žampachu. Stavěl se na základě návrhu horního rady Aloise Mayera z Příbrami. Technické parametry vodotěžného zařízení schválil president horní dvorské komory kníže August Longin z Lobkovic. O velkoleposti díla svědčí například i velikost vodního kola, které mělo v průměru 6 sáhů.

Celé dílo skončilo nezdarem. Ukázalo se, že odčerpávání vody je tímto způsobem právě zde nereálné. A navíc vodní pohon různých zařízení je u konce, do popředí se dostává moderní výkonné zařízení v podobě parního stroje.

Polovina vodního náhonu byla ve 20. století zasypána, aby se rozšířila cesta po břehu řeky Sázavy. První polovina náhonu slouží dodnes a to k pohonu malé vodní elektrárny. Zde je možné vidět, že náhon měl šíři 3 metry a hloubku přibližně 1,5 metru. Na Žampachu přecházel Chotouňský potok umělým korytem a to v místech, kde je dnes betonový mostek.

Na Žampachu, na pravém břehu Sázavy, bývaly od středověku úpravny rud. Zde se ruda v mlýnech drtila, popřípadě před drcením pražila a nakonec i vypírala. Tyto objekty bývaly dřevěné proto se nedochovaly. Zato na břehu i v řečišti se ještě naleznou kusy mlecích kamenů. Zlomky takových kamenů lze vidět i v tarasech, které zpevňují břeh i náhon k elektrárně pod jezem.

Kontakt břidlice s žulou na Žampachu.

Při budování vodního náhonu z Kam. Přívozu na Žampach byl poblíž vtoku Chtouňského potoka do Sázavy odkryt kontakt granitoidu středočeského plutonu s proterozoickými horninami jež ho obklopují. Zjednodušeně řečeno, je tu velmi dobře patrný styk břidlic (stáří asi 600 milionů let) s žulou variského stáří (asi 380 milionů let). V žulovém masívu se tady už zlato nevyskytuje a proto je toto místo i východní hranicí jílovského pásma. Vyobrazení a popis tohoto místa nalezneme v mnoha odborných i populárních geologických publikacích.

Hornické chalupy v Bohulibech.

Bohuliby jsou starou hornickou osadou ze 14. století, vzdálenou 3 km od Jílového. Leží v údolí Bohulibského nebo též Zlatého potoka. Jsou zde uprostřed osady zachovány dřevěné chalupy horníků (čp. 3,10,11) a objekt hornického cechu, dnes přestavěný (čp. 20). Dřevěná stavení na kamenných podezdívkách slouží nyní jen k letní rekreaci. Jsou však ukázkou typické zástavby z 18. století. Pěkný výhled na Bohuliby je od staré Bohulibské šachty z boku vrchu Kozí hůrky. Šachta je zasypaná, na odvalu je možné sbírat vzorky zdejších hornin a minerálů, dají se tu objevit i drobounké zlomky zlata na křemeni.

Pinky a rýžoviště

Po celém okolí Jílového nalézáme stopy po těžbě zlata. Mají podobu terénních nerovností (kopečků a jam). Jde především o středověké pozůstatky po báňské činnosti. Tyto pozůstatky nalezneme ponejvíce na lesních pozemcích, které byla zatím ušetřeny větších úprav.Největší nakupení pinkových polí nalezneme v okolí Bohulib v lesních porostech Kozí hůrky, Panského vrchu a Zahrádek. Jde o desítky báňských prací zasahujících až do hloubky okolo 40 metrů. Podobné práce nalezneme také ve stráních Zahořanského údolí, v lese Ostřetiny a na dalších místech jílovského pásma (např. v národní přírodní rezervaci Medník, okolo Kocáby, Slap a Štěchovic atd.)

V údolí zdejších potoků také najdeme hromady materiálu po rýžování. Taková rýžoviště byla nejen na břehu Sázavy, ale především jsou dosud patrna na Zahořanském potoce kolem Libře, Zahořan, Petrova. Rýžoviště jsou u Bohulib i v údolí pod Jílovým. Hledání bývalých rýžovišť je značně obtížné, protože náhony vody, malé rybníčky a další zařízení v terénu již dávno zanikly. Svůj podíl na tom má mimo jiné i hustá chatová zástavba a s tím spojené terenní úpravy v jednotlivých lokalitách Přesto pozorný a věci znalý člověk bývalá rýžoviště tu objeví.

Důlní mapy.

Cenným dokladem báňské činnosti jsou důlní mapy. Vznikaly na sklonku středověku. Regionální muzeum v Jílovém u Prahy má ve svých sbírkách několik exemplářů těchto map. Nejstarší je z r. 1725. Jílovské hornické mapy jsou uloženy v archivech dalších institucí. Staré hornické mapy jsou velmi zajímavým grafickým dílem. Technické údaje na nich jsou doplňovány vkusnými obrázky s vyobrazením nářadí, oblečení horníků, erby a různými ozdobami a symboly. Orientace báňského díla podle takové mapy je dnes v terénu velmi obtížná. Orientačními body na mapách totiž bývaly domy, stromy, boží muka a další, dnes již neexistující části krajiny.

Je možné také nahlédnout do novodobých důlních map z konce 19. a 20. století. Jsou po technické stránce dokonalé a přesné. Chybí jim však nazdobené okraje.

K nejrychlejšímu a nejsnazšímu seznámení s historií těžby zlata na Jílovsku pomůže návštěva expozice o zlatě v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy a následná vycházka po naučné stezce Jílovské zlaté doly.

Podrobnější informace poskytuje literatura. Historie zlatých dolů v Jílovém od nejstarší doby po počátek 20. století je zpracována v knize Václava Čiháka: Historie královského zlatohorního města Jílového a jeho zlatých dolů (vydalo Okresní muzeum v Jílovém r. 1948)a v publikaci kolektivu autorů s názvem Jílové u Prahy (vydalo Okresní muzeum Praha - západ v Jílovém u Prahy r. 1988). Pro odborníky jsou v muzeu ke studiu připraveny odborné zprávy a literatura z oblasti těžby a zpracování zlata se zaměřením především na jílovský zlatohorní okrsek.