V letech 2000 – 2001 došlo k řadě významných činností, směřujících k záchraně a následné prezentaci montánních památek na Příbramsku. Na mnohých z těchto aktivit se přímo či nepřímo podílelo i Okresní muzeum v Příbrami – Hornické muzeum. Navázalo tak na předchozí bohaté zkušenosti z uplynulých let.
Na základě vládního usnesení č. 609 z 16. 6. 1999 bylo Okresní muzeum v Příbrami pověřeno úkolem převzít areál bývalého vězeňského zařízení Vojna poblíž stejnojmenných uranových šachet, provést rekonstrukci jednotlivých historických staveb a postupně zde vybudovat památník připomínající utrpení obětí politických procesů v době komunistické diktatury. Někdejší vězeňský tábor Vojna se nachází asi 5 km jižně od Příbrami v lokalitě známé v novodobých dějinách těžbou uranové rudy a ve středověku dobýváním především rudy železné. Je situován mezi uranovými šachtami Vojna č. I a č. II, zaraženými v roce 1948. Do současnosti se zde dochovalo celkem 16 původních objektů, které byly roku 1991 vyhlášeny kulturní památkou. Kromě staveb z bývalého vězeňského areálu, existujícího na Vojně v letech 1948–1961, za jehož ostnatými dráty tehdy trpělo protiprávně mnoho politických vězňů, zde existuje rovněž několik budov, historicky spjatých s báňskou činností a provozem uranových šachet Vojna č. I a č. II. Patří mezi ně například objekt správy šachty č. II, cáchovna, výdejna důlních svítidel, sklad a další. Od roku 2000 mají možnost tento areál navštívit po předchozí domluvě s vedením muzea i zájemci o naši nejnovější historii z řad veřejnosti.1)
Od roku 2000 provozuje Okresní muzeum v Příbrami – Hornické muzeum ve spolupráci s Městským úřadem v Novém Kníně další novou montánní expozici. Je věnována těžbě a zpracování zlata na Novoknínsku od pravěku do 20. století. Tato stálá výstava se nachází v památkově chráněném domě – Mincovně (č. nemovité kulturní památky 2478) ze 16. století, který tvoří dominantu náměstí Jiřího z Poděbrad v královském horním městě Novém Kníně, 25 km severovýchodně od Příbrami.
Novoknínsko lákalo již v dávné minulosti kolonisty. V pozdní době kamenné se zde usídlil lid chamské kultury. Na počátku 3. tisíciletí př. n. l. kolonizoval některá místa v údolí nedaleké řeky Vltavy, jako například lokalitu Malé Kolo u Cholína a Hrdlička u Čími. Doba bronzová sem přivedla lid mohylové kultury a přibližně od 13. století př. n. l. byla oblast osídlena lidem kultury knovízské. Již od pravěku se o zdejší krajinu zajímali zejména prospektoři zlata. V údolí říčky Kocáby poblíž Nového Knína se nacházely v říčních nánosech cenné valouny zlata. V 7. – 9. století došlo pravděpodobně i k založení osady Nového Knína. Zasloužili se o to, podle pověsti, údajně horníci, kteří se sem v době panování knížete Nezamysla vypravili těžit zlato. Faktem zůstává, že stopy po rýžování je možné spatřit dodnes. Následné středověké kutání bylo provozováno ve velkém měřítku, jak o tom svědčí pozůstatky pinkových svahů, štoly a četné archeologické nálezy, z nichž některé jsou prezentovány i v novoknínském muzeu.
O významu Knína svědčí první písemná zmínka z roku 1186, přibližující historickou událost vztahující se dokonce k základům české státnosti. Toho roku byla na zdejším knížecím přemyslovském dvorci uzavřena smlouva, známá jako „Knínský smír“, o opětovném připojení Moravy k Čechám v nedílný celek. Tato smlouva byla výsledkem mírového jednání mezi českým knížetem Bedřichem a moravským markrabětem Konrádem Otou. Už pouhá přítomnost knížete naznačuje, že se nejednalo o bezvýznamné místo. Rozvoj těžby zlata přivedl do těchto končin množství horníků. Městečko se povzneslo natolik, že v roce 1379 mělo i vlastní školu. Největší rozkvět nastal v 16. století, kdy bylo toto již královské horní město spravováno nejvyšším mincmistrem a řadilo se spolu se zlatohorními městy, jakými bylo například Jílové či Kašperské Hory, k předním v Českém království. Těžká rána zasáhla Nový Knín během třicetileté války. Město leželo v troskách a hornictví bylo zcela ochromeno. Pozdější snahy o obnovení báňské činnosti nevedly, s ohledem na existující zásoby nerostných surovin, ekonomické i provozně technické podmínky, k prosperitě let minulých, i když těžařské aktivity zde existovaly až do 20. století. Někdejší slávu dobývání a zpracování zlata na Novoknínsku nyní připomíná stejnojmenná expozice provozovaná od roku 2000 Okresním muzeem v Příbrami.2)
Významnou událostí v procesu záchrany a následné prezentace montánních památek na Příbramsku bylo získání historických památkově chráněných objektů v areálu dolu Vojtěch (č. nemovité kulturní památky 2844) v Příbrami – Březových Horách do správy Okresního muzea v Příbrami. Nejprve v roce 1996 vykoupilo muzeum od soukromých majitelů hlavní šachetní budovu z roku 1870 a strojovnu s parním těžním strojem Breitfeld-Daněk z roku 1889. Po náročné rekonstrukci se podařilo v roce 2000, při příležitosti 125. výročí dosažení světového rekordu 1000 m svislé hloubky v této jámě (roku 1875), slavnostně zpřístupnit hlavní šachetní budovu dolu Vojtěch veřejnosti. Muzeum sem situovalo expozici přibližující tuto významnou událost v dějinách hornictví a dále zde byly vytvořeny základy galerie výtvarných děl s báňskou tematikou od akademického malíře Karla Hojdena a akademického sochaře Václava Šáry. Zároveň pokračovaly záchranné stavební práce na budově nedaleké strojovny a lampárny. Podařilo se především opravit střechu strojovny a podzemní spojovací chodbu mezi hlavní šachetní budovou a strojovnou Vojtěšského dolu. 3)
Počátkem roku 2001 muzeum odkoupilo zbylé dvě historické památky sousedící s hlavní šachetní budovou a strojovnou dolu Vojtěch, s cílem postupně jim opět vtisknout, dle existujících možností, jejich původní podobu a uchovat je pro příští generace jako doklad světového významu březohorského stříbrorudného revíru v 19. století. Jedná se o někdejší cáchovnu, vystavěnou u severního okraje hlavní šachetní budovy, a dále o objekt umístěný západním směrem, mezi hlavní šachetní budovou a strojovnou. Z dostupné písemné a ikonografické dokumentace je patrné, že se tady původně nacházela nejstarší strojovna s prvním parním těžním strojem na dole Vojtěch, instalovaným v letech 1858-1859, jehož výkon byl 30 KS, a dále tu měl pracoviště strojník vodotěžného stroje. Naposledy tyto prostory (v 2. polovině 20. století), po četných stavebních úpravách, sloužily jako šatny, sociální zařízení i k dalším účelům. 4)
Z iniciativy Okresního muzea v Příbrami – Hornického muzea a díky velkorysému odbornému a materiálnímu zabezpečení ze strany Rudných dolů Příbram, s. p., jakož i spolupráci s Obvodním báňským úřadem v Příbrami, se k 1. 7. 2001 podařilo zpřístupnit veřejnosti Vodní štolu Anna, 330 m dlouhé historické důlní dílo z konce 18. století spojující důl Anna a Vojtěch, jehož posláním bylo přivádět vodu ze soustavy báňských rybníků do areálu jednotlivých dolů na Březových Horách. Doba vzniku štoly zatím není přesně známá. S největší pravděpodobností byla vyrubána mezi rokem 1789 (datum zaražení dolu Anna) a rokem 1797, kdy došlo k zprovoznění anenského vodního stroje. Takzvaná vizitační zpráva z roku 1793 uvádí, kromě jiného, že byly realizovány práce na hloubení Anenské šachty a též při ražení „hořejší stoky nad Dědičnou štolou, v úseku mezi doly Anna a Vojtěch“. Přiváděná voda sloužila až do doby instalování parních strojů v polovině 19. století jako zdroj energie k čerpání důlních vod, při zajišťování svislé dopravy, v úpravárenském procesu i k jiným účelům. Od druhé poloviny 19. století byla využívána převážně při úpravě rudnin. Anenská úpravna pracovala od 90. let 18. století do roku 1919. Poté voda přiváděná Vodní štolou Anna zásobovala pouze anenskou kotelnu. Stošedesátileté období fungování Vodní štoly Anna skončilo v 60. letech 20. století vybudováním průmyslového vodovodu. Poté Vodní štola Anna upadla v zapomnění. V roce 1999, při uskutečňování odvodňovacích výkopových prací u bývalé cáchovny dolu Anna, provozované muzeem, se narazilo na klenbu této štoly a zároveň byly odkryty pozůstatky nejstarší části anenských úpraven. Po provedení rozsáhlých zajišťovacích prací a částečné rekonstrukci se podařilo především díky Rudným dolům Příbram, s. p., toto historické důlní dílo, jakož i zbytky někdejší anenské úpravny zpřístupnit veřejnosti jako další z expozic Hornického muzea v Příbrami na Březových Horách.5)
Poznámky:
1) Okresní muzeum v Příbrami, fond Sbírka dokumentace (Sb. dok.), Památník Vojna (dokumentace k řešení usnesení vlády ČR č. 609 z 16. 6. 1999).
2) Okresní muzeum v Příbrami, fond Sb. dok., Zprávy z archeologických výzkumů na Příbramsku.
Hrala, Jiří: Eneolitické osídlení u Čími-Hrdličky na Příbramsku. In: Vlastivědný sborník Podbrdska (VSP), č. 2, Příbram 1968, s. 171.
Smejtek, Lubor: Z dějin archeologického bádání na Příbramsku. In: VSP, č. 30, Příbram 1986, s. 85-102.
Valenta, Josef: Paměti královského zlatohorního města Nového Knína, Příbram 1932, s. 8, 14-37, 43-45, 54-98, 114-119, 136-138, 152-167, 189-218.
3) Kolektiv autorů: Průvodce po technických památkách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1993, s. 112-113.
Kolektiv autorů: Technické památky zemí Visegrádské čtyřky, Praha 2000, s. 38-43.
Velfl, Josef: Záchrana a prezentace historických hornických staveb v Příbrami. In: Památky středních Čech, č. 15/1, Praha 2001, s. 37-43.
4/ Okresní muzeum v Příbrami, fond Sb.
dok., Závěrečná zpráva n. p. Rudné doly Příbram, Příbram 1985, karton č. I –
XII.
Bambas, Jiří: Březohorský rudní revír,
Příbram 1990, s. 17 – 25, 86 – 102, 149 – 171.
Kořan, Jan: K dějinám příbramského
dolování v 16. a 18. století. In: VSP, č. 5, Příbram 1971, s. 107 – 126.
Majer, Jiří: Z dějin Vysoké školy
báňské v Příbrami, Příbram 1984, s. 100 – 101, 218 – 237.
Majer, Jiří: Příbramský
revír v dějinách báňských věd a techniky v českých zemích. In: Studie
z dějin hornictví, č. 17, Praha 1985, s. 7 – 69.
Majer, Jiří: Význam Příbramě ve vývoji montánních věd a
techniky. In: Sborník Sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice (HPVT), Příbram
1986, s. 1 – 14.
Majer, Jiří: Rozvojové a
útlumové tendence v dějinách českého rudného hornictví. In: Sborník
Sympozia HPVT, Příbram 1996, s. 15 – 22.
5) Okresní muzeum v Příbrami, fond Sb. dok., Dohoda o využívání báňského díla pro vzdělávací účely (Vodní štola Anna), č. j. 09-27/8/01 z 11. 6. 2001.