Významné vodní stavby Slavkovského lesa a jejich současný stav

Voda je neodmyslitelným fenoménem hornictví a to již od jeho počátku. I první prospektoři šli proti proudu vodních toků s cílem nalézt rudní tělesa. Jejich používané heslo „Ins Tal, ins Tal mit Mutter und all“ mělo proto své plné praktické opodstatnění.

Voda byla z počátku nezbytná při získávání rudních minerálů rýžovacími pracemi, později pak jako energetický potenciál k pohonů různých strojů a zařízení sloužících např. k čerpání důlních vod, k pohonu drticích stoup a obecně při úpravě a hutnickém zpracování rud. Sloužila také k dopravě dřeva ze vzdálenějších lesů, nutného pro výztuž důlních děl, k výrobě hornického nářadí a pomůcek a zejména pak pro zabezpečení exploatačních prací při používání velmi rozšířené dobývací metody tj. sázení ohněm.

Tak jako v jiných revírech platil i ve Slavkovském lese nepsaný zákon, že jedním z hlavních faktorů rozvoje důlního podnikání musí být zabezpečení dostatečného množství vody.

Slavkovský (Císařský) les se nachází v západních Čechách zhruba mezi Karlovými Vary, Mariánskými Lázněmi a Kynšperkem nad Ohří a představuje významný historický cínový revír Evropy 16. století. Lze naprosto jistě konstatovat, že některé přirozené vodní toky v oblasti Císařského lesa začaly měnit své dlouhověké cesty až cílevědomým zásahem horníka v období, kdy množství vod již nestačilo potřebám rozvoje hornické činnosti. První z umělých vodních kanálů byl pravděpodobně ve Slavkovském lese zřízen již koncem 14. století. Založení báňských rybníků, vodních příkopů a vůbec velkoryse řešení umělého vodního systému zajišťujícího potřebné množství vod pro těžbu stříbrných a později především cínových rud, bylo uskutečněno v oblasti Slavkovského lesa v období 15. a 16. století. V pozdějších létech byl prakticky stávající vodní systém pouze udržován.

Ve 20. století v souvislosti s těžbou uranové rudy a také cínowolframových rud došlo k poměrně rozsáhlému poškození a někdy i k úplné likvidaci historických báňských rybníků a unikátních umělých vodních příkopů. V převážné většině šlo o eliminaci potenciálního nebezpečí možného průvalů povrchových vod při přiblížení báňských děl k povrchu. Moderní hornictví tak zlikvidovalo unikátní funkční vodní síť ze 16. století, ojedinělou v Evropě svým rozsahem a provedením. Po ukončení novodobé těžby již nebyly devastované vodní stavby, až na některé výjimky, uvedeny do původního stavu. Odpovědnost za uchování historické dědictví se jaksi těžařům vytratila a doba sama, a celkové klima společnosti, bořit staré a budovat lepší zítřky, dávala obecný návod k beztrestné likvidaci historických hodnot, i když mnohé měly nepochybně evropský význam.

Proto lze v současné době při procházkách Slavkovským lesem nalézt v podstatě jen torza kdysi unikátních historických umělých vodních staveb. Zachovalé větší funkční úseky umělých vodních cest, jsou již vzácností.

Účelem přednášky je seznámit účastníky sekce se současným stavem hlavních historických vodních staveb Slavkovského lesa, možnostech jejich částečné záchrany a využití vodních děl v rámci montánního turismu.

Mezi důležitá dlouhá vodní díla Slavkovského lesa patřila v historií Flossgraben, dnes dílo s poněkud zavádějícím názvem Stoka nebo Dlouhá stoka a Puškařovská strouha. Významným přírodním tokem ve vztahu k hornické činnosti byl také Komáří a Stříbrný potok. Báňské rybníky byly budovány zejména v okolí Kladské, Horního Slavkova, Krásna, bývalého města Čistá a pod vrchem Krudum, tzv. Komáří rybníky.

Všechny unikátní a důležité historické vodní stavby popsal podrobně pan PhDr. Jiří Majer, CSc. v odborné a velmi poučné publikaci „Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. století“, vydáné NTM Praha, v roku 1970.

Flossgraben- Dlouhá stoka, Stoka

Vybudování Flossgraben bylo velmi náročnou prací a vysoce promýšleným zásahem do existujícího přirozeného vodního režimu Slavkovského lesa. Flossgraben vytéká z rybníka u Kladské a protéká Krásnem a Horním Slavkovem. Před Loktem se vlévá jako pravostranný přítok do Ohře. Na své trase přibírá vodu z potoků a z vybudovaných báňských rybníků. Mimo potřebu udržování minimálního spádu jako záruky že vody budou dovedeny do svého cíle v požadované nadmořské výšce bylo mnoho úsilí věnováno vyhloubení a vydláždění koryta včetně vybudování poměrně mohutných a nepropustných hrází (násypů) na odvrácených svazích. Celková trasa vodního příkopu měřila přes 24 km a vodní dílo bylo budováno 6 let v období 1530 až 1536.

V horní trase pod Kynžvartským rybníkem dosahovala šířka příkopu až 2 m a po stranách bylo koryto obloženo kmeny. Některé úseky procházející Krásnem a Horním Slavkovem byly vyzděny. Tok vody byl poměrně rychlý a výškový spád mezi počátkem vodního díla u Kladské a např. v Horním Slavkově činil 200 metrů. Přes stoku bylo vybudováno 35 mostů a 13 stavidel pro rozvod vod na jednotlivé náhony. Kamenné mosty byly vyrobeny z žulových kvádrů jako opěrných sloupů a přes ně byly položeny žulové desky o rozměrech zhruba 3,5 x 0,6 x 0,3 metrů. Počet žulových desek na jednom mostě byl i 5 kusů, při šířce mostovky asi 3 metry. Tak velkolepé a složité vodní dílo pochopitelně vyžadovalo stálý dozor a údržbu. Proto již dne 24. dubna 1535 byl vydán pro Flossgraben provozní řád a pracovníci určení k jeho údržbě byli vázáni přísahou. Z důvodů však nedodržování příkazů a nařízení slavkovských a krásenských těžařů byl záhy roku 1601 vydán nový řád pro užívání Flossgraben a povinnost kontroly a dozoru byla delegována na Slavkovského hormistra. Větší rekonstrukce Flossgraben byla provedena v období 1601 až 1608, není však známo v jakém rozsahu. Poslední úpravy spojené s vybudováním betonových mostů přes vodní tok a celkovou rekonstrukci Flossgrabenu byly provedeny roku 1908.

Ve své době neměl Flossgraben svým provedením a délkou zřejmě ve střední Evropě obdoby. V českých zemích se mu později mohl vyrovnat Blatenský příkop z roku 1540 o délce 20 km v oblasti Božího Daru a Nový příkop v Altenbergu z období 1550 až 1553, který byl součástí sítě vodních cest v celkové délce asi 30 km.

Funkční význam Flossgraben s časem a omezováním těžby cínu upadal. Dílo nebylo průběžně udržováno a docházelo tak k jeho postupné devastaci. Místy je její tok silně zarostlý a hráze jsou narušeny kořeny náletů a vzrostlých stromů a postupně ničeny. Po II. světové válce dosáhla devastace Flossgraben maximálních rozměrů. Voda z Flossgraben byla nesystematicky využívána Statními statky a její koryto bylo na četných místech přerušeno, zničeno a voda znečištěna pasoucím se dobytkem. Z důvodů dosažení vyšších výnosů zemědělských produktů byla nesmyslně a to zaoráním, zcela zdevastována odbočka Flossgraben od míst na dílcích (Teilhäusel) až po Seifertsgrün včetně dvou rybníků. V terénu již nejsou po odbočce patrné žádné stopy. Po roce 1989 bylo postaveno několik malých vodních elektráren využívajících vod Flossgrabenu. Potřeba náhonu pro tyto elektrárny vedla k některým úpravám původního koryta a také pochopitelně k odběru vod, čili ke ztrátě vodního potenciálu. V důsledku těžby cínowolframových rud nacházejících se bezprostředně pod průběhem Flossgraben přeložily RD n.p. Příbram menší úsek její původní trasy a vodní tok tak ztratil část svého historického toku.

Všechny tyto události velmi negativně poznamenaly Flossgraben. Současný stav není důstojný jejího významu jako unikátní vodní stavby prvé poloviny 16. století. Navíc oficiální účelové označení vodního toku jako přírodní památky je zbytečným matením pojmu a významově znehodnocením tohoto prokazatelně technického díla jako cílevědomé práce našich hornických předků.

Puškařovská strouha

Puškařovská strouha, nazývaná také „Ebmetský příkop“ vytéká z Nového rybníka založeného mezi vrchem Krudum a Komářím vrchem. Její trasa vede z počátku severním směrem hustými smrkovými lesy a pak se stáčí prudce k jihovýchodu až k východu směrem k Hornímu Slavkovu a Krásnu. Po povodni, která postihla Slavkovskou oblast v roce 1543 byly na tomto druhém umělém vodní díle provedeny některé úpravy s cílem odlehčit Flossgraben tak aby v budoucnu nedošlo k dalším povodňovým škodám. Část vody z Flossgrabenu byla proto odvedena Heinzovým příkopem procházejícím pod Vysokým kamenem a odtud přes Horní a Dolní Heinzův rybník a rybník Ebmet do Puškařovské strouhy. Délka strouhy bez přítoků je asi 6 km.

V souvislosti s těžbou uranové rudy byla Puškařovská strouha v některých svých úsecích zcela zničena včetně okolních báňských rybníků, zejména v oblasti šachty č.7 bývalých Jáchymovských dolů. V její spodní části v důsledků často přerušených hrází, netěsnosti dna koryta poddolováním atd. je strouha až na malé výjimky prakticky bez vody. Neudržované koryto je značně zanedbáno, zarostlé nálety a ochranné hráze jsou místy narušené kořenovým systémem vzrostlých stromů, nebo vědomě zničené vandaly. Některé poškozené úseky strouhy jsou provizorně opravené krátkými lutnovými tahy nebo zbytky gumových dopravních pasů a poskytují žalostný pohled na „dílo“ zlatých českých rukou a úctu současné generace k unikátním hornickým památkám. Nově budované propustky pod prováděnými komunikacemi vůbec nepočítají s tím, že v období dešťů, může být koryto plné vody a budovaná malá světlost propustku bude příčinou evidentního přetoku vod přes koryto a tím přispěje k další devastaci strouhy.

Báňské rybníky

Při jejich založení, zejména v 16. století využívali naši předkové velmi umně i malých terénních depresí v blízkostí vodních toků. Rybníky sloužily jako stabilní zdroj přítoků do umělých vodních cest a jejich role byla významná v období sucha, kdy mohly do určité doby sloužit jako vodní rezerva. V oblasti Slavkovského lesa bylo vybudováno deset velkých báňských rybníků a série menších rybníčků lokalizovaných zpravidla bezprostředně u těžebních lokalit. Největším z rybníků byl Kynžvartský, nacházející se pod vrchem Kladská, v blízkosti křižovatky silnic Prameny, Kynžvart a Mariánské Lázně. Byl také nazýván Velký Pluhovský. Krátce po roce 1501 jej dal založit Jan Pluh. Z dalších důležitých rybníků lze vyjmenovat např. Nový čili Malý bečovský, Horní Heinzův, Dolní Heinzův, Ebmet, Dlouhý atd. Značný počet rybníků byl zdevastován těžbou uranové rudy a extenzivní zemědělskou činností (Ebmet, Seifertsgrün a řada menších rybníků v okolí Krásna, Horního Slavkova atd.). Některé rybníky, jako např. na Kladské. jsou řádně udržovány pracovníky CHKO Slavkovský les s vybudováním přístupových cest a možností jejich obchůzek po vybudovaných stezkách.

Závěr

Vodní díla v oblasti Slavkovského lesa sehrála svoji nezastupitelnou roli v 15. a zejména v 16. století jako účelové stavby, jednoznačně podřízené požadavkům hornictví cínu. Jejich význam a užití se měnily s obdobím rozkvětu a úpadu dobývání cínových rud a zdá se, že s datem leden 1991, kdy byla zakončena těžba Sn,W rud na závodě Stannum v Horním Slavkově je jejich existence pouhou nostalgii rudného hornictví v regionu. Takový způsob uvažování je velmi lákavý protože není spojen s odpovědností a prakticky není co řešit. Je evidentní, že pro nápravu situace se musí vynaložit ještě mnoho úsilí a osvěty hlavně u zainteresovaných orgánů.

Ochrana unikátních památek včetně památek hornických prezentuje míru kulturnosti a zodpovědnosti naší generace ke generacím minulým i budoucím. V oblasti Slavkovského lesa se nejedná o záležitost regionální ale evidentně o součást evropského kulturního dědictví, které jen takto i v zahraničí chápáno a sledováno. Této zodpovědnosti si je plně vědoma Nadace Georgia Agricoly, region Slavkovský les, která od svého vzniku v dubnu 1993 pečuje podle svých finančních možností o záchranu a obnovu unikátních hornických památek, vodní stavby nevyjímaje. Zásluhou nadace a hornického spolku Barbora v Krásně je část Flossgraben v délce asi 7 km mezi Novou Vsí a Krásnem přístupná jak pro pěší tak i pro cykloturistiku. Podobně je pracovníky CHKO Slavkovský les zpřístupněn veřejnosti k pochůzkám prakticky celý areál rybníku u Kladské.

Až na tyto výjimky je však současný stav vodních děl nedůstojný jejich historického evropského významu zejména pokud jde o Flossgraben jako reprezentanta báňského vodního díla prvé poloviny 16. století. Náprava situace není jistě jednoduchá a vyžaduje komplexní přístup k celkovému řešení památek v regionu Karlovarského kraje. Nadace Georgia Agricoly má zpracovaný návrh koncepce využití hornických památek Slavkovského lesa s předpokladem vyřešení majetkoprávních vztahů k památkám a způsobu financování jejich záchrany a využívání. Obnova hornických památek včetně vodních staveb a jejich skutečný evropský význam by mohla při nezbytné infrastruktuře pozitivně ovlivnit nárůst návštěvnosti regionu a výrazně tak přispět k jeho hospodářskému rozvoji.