Josef Haubelt

F.X.M.Zippe - první řádný ředitel Montánního učiliště v Příbrami

 

Začněme citátem z projevu Radima Kettnera: „Jakkoliv Vysoká škola báňská v Příbrami byla donedávna školou s německým vyučovacím jazykem, pohlíželi na ni čeští technikové vždy jako na školu svou, školu českou. Mohutný rozvoj hornictví a hutnictví v zemích koruny české jest z největší části výsledkem úsilovné práce českých inženýrů báňských, kteří vzešli z této školy...“ Tak ocenil přední náš geolog význam příbramské akademie, když jako zástupce ČVUT hovořil dne 14.prosince 1924 na slavnostím zasedání k jejím pětasedmdesátinám

Přírodovědec a technik Franz Xaver Maximilian Zippe (1791-1863) byl od 31.srpna 1849 do 1.října 1850 prvním řádným ředitelem příbramského tehdy „c.k.Montánního učiliště“. Přišel sem z Polytechnického ústavu Českého království v Praze, kde byl od roku 1835 profesorem přírodopisu a zbožíznalství. Odešel odtud na universitu  do Vídně, kde byl na filozofické fakultě od 1.listopadu 1850 profesorem mineralogie. Byl v Příbrami pouze několik (vlastně jenom osm) měsíců. Jak ocenit úlohu tak krátkého času nejenom v jeho životě, ale zejména v dějinách našeho báňského školství?

 Po středoškolských studiích v Drážďanech absolvoval Zippe v letech 1807 až 1809 filozofickou fakultu v Praze. Přilákal ho pak Polytechnický ústav, hlavně přednášky dvou chemiků,  do roku 1817 Karla Augusta Neumanna (1771-1866) a po jeho odchodu jako guberniálního komerčního rady na místo direktora úřadu obchodní a manufakturní inspekce v Praze pak Johanna Josefa Steinmanna (1779-1833). Významnějším pro Zippea byl druhý z nich, rodák z Lanškrouna, lékárník, který se vyučil ve svém rodišti u lékárníka  Christiana Polykarpa Erxlebena (1769-1831), podnikatele v pivovarnictví, v lihovarnictví a v textilnictví, původně z kruhu Ignáce Borna (1742-1791) ve Vídni, který začal v Čechách tím, že experimentoval na Sperlingově bělidle v Náchodě s aktivním chlorem. Steinmann přednášel obecnou chemii po celý školní rok hodinu týdně, k níž přidal další hodinu s výkladem o praktické chemii, kde se student Zippe poučil nejenom o běličství, kvasné a  agrární chemii, ale také o železářství. Od roku 1819 se Zippe stal jeho adjunktem. Od roku 1822 začal na polytechnice přednášet mineralogii a geognozii (geologii).

Steinmann náležel k nejbližším spolupracovníkům hraběte Kašpara Sternberga (1761-1838), spoluzakladatelem pražského  Vlastenského muzea Českého království.  Zippe doložil tento význam svého učitele slovy:“Při zakládání tohoto vědeckého ústavu, dokud ještě nemohly být k dispozici vhodné prostory, přenechal dvě prostorné místnosti svého bytu k umístění předmětů a sbírek. Tak se současně  pod jeho ochranou vytvářely první zárodky našeho muzea.“ Zippe byl už za středoškolských studií v Drážďanech přezdíván pro své sběratelství jako Stein-Zippe („kameňák Zippe“). Stal se jedním z prvních dárců  Vlastenského muzea. Od března 1819 pořádal a popisoval mineralogické sbírky, které od začátku rozmnožoval vlastnoručně zhotovenými modely krystalů. Už k 20.srpnu 1819 byl zaznamenán mezi dárci knih.  Od 1.listopadu 1824 byl až do roku 1842 v muzea kustodem  mineralogických sbírek,  po Karlu Bořivoji Preslovi (byl kustodem od 5.února 1823) v pořadí „druhým nejstarším úředníkem“. Podle  stanov nesměl mít vlastní sbírky a tak nabídl ústavu, kde působil, své nerosty ke koupi. Měl tehdy přes 2500 štuf, o ceně 2585 zlatých k.m., sbírku nabídl za 1200 zlatých, a dostal 1260 zlatých. Současně prodal muzeu své knihy: za 26 titulů o 65 svazcích získal 290 zlatých. A dále sbíral. Např. z cesty do Krkonoš, do Jizerských hor a na Ještědský hřbet  v roce 1827 dovezl pro muzeum na 500 štuf nerostů a hornin. Zippe byl mineralogem a geologem, pod vlivem školy Friedricha Mohse (1773-1839), avšak jako žák především Steinmannův se smyslem pro ocenění významu chemie v mineralogické práci. Jeho neúnavnou prací se mineralogické sbírky  pražského muzea staly dobově dokonalým obrazem nerostné říše české přírody. Právem nazval Wilhelm Haidinger (1795-1871) uranový květ z Jáchymova jeho jménem: zippeit.

Na základě rozsáhlých  regionálních výzkumů sepsal Zippe „Übersicht der Gebirgsformationen in Böhmen“ (1831). Vodítkem tohoto prvního pokusu o geologii Čech nebyl kataklysmatismus, jak jej rozpracoval Georges Cuvier (1769-1832) ve slavném „Discours sur les révolutions de la surface de globe“ a jak jej překladem  s názvem „Barona Jiřího Cuviera Rozprava o převratech kůry zemní“ (1834) českým přírodovědcům přiblížil Jan Svatopluk Presl (1791-1849). Zippe se orientoval k Alexandru Brongniartovi (1770-1847), ke Cuvierovi velmi blízkému geologovi z Paříže, který zavedl názvy „terrains tertiaires“ (terciér, třetihory) a „terrain jurassique“. Brongniart rozdělil geologický čas do dvou „period“ (Saturnovy a Jupiterovy) a do devíti „formací“. Saturnova perioda byla v podstatě kvartérem, se třemi „postdiluviálními formacemi“ (aluviální, lysickou a pyrogenní). Jupiterovu formaci, „t.j. staré formace, které předcházely posledním revolucím zemské kůry“, rozdělil na dvě části, na „vrstevnaté neboli neptunské formace“ a na „formace masivní nebo typhonské“. V první části nalezneme diluviální formaci, vrstevnaté horniny, přechodnou formaci  a primordinální formaci. Ve druhé, starší části měl „plutonskou formaci“ a „staré vulkanické formace“. Takový byl rámec prvního uspořádání muzeálních geognostických sbírek. Ve výkladu Zippeově je novinkou to, že u každé formace vypočítává naležiště užitkových nerostů, zejména uhlí a rud.  Zippe nebyl „čistým geognostem“.

Práce muzejní navazovaly na to, co v geologii Čech vykonali Franz Ambros Reuss (1761-1830) a Kašpar Maria hrabě Sternberg.  Sbírky přitahovaly pozornost předních geologů a utvářely se dále i pod jejich vlivem. Zippe doložil, že před rokem 1831 v muzeu studovali např. Ami Boué (1794-1881),  William Buckland (1784-1856), Baltazar Mathias Keilhau (1797-1857), Roderick Impey Murchison (1792-1871)  a Adam Sedgwick. Doložil, že tu byl i Alexander von Humboldt (1769-1859). Mimořádně důležité bylo, že tu byl i Leopold von Buch (1774-1853), který vydal roku 1826 geognostickou mapu Německa o 24 listech, mapu, která přesahovala na některých listech hranice mezi Německem a Čechami. Podněcovala tak přemýšlení o tom, že by měla být vyhotovena geologická mapa Čech, o níž se uvažovalo už při zakládání muzea.  Takovou mapu vydal v roce 1837  Andreas Preiniger. Jsou diskutovány i otázky souvislostí mezi Zippeovými pracemi a touto mapou. Snad můžeme zůstat u Kettnerova předpokladu, že Zippeova mapa existovala jenom v rukopise. Vědecké komunitě měla být předvedena dvakrát, na sjezdech německých přírodovědců a lékařů nejprve roku 1832 ve Vídni a pak roku 1837 v Praze. Zippe byl ovšem uveden mezi autory dalších map, a  to „Zemězpytné mapy Čech ku prospěchu národních průmyslových škol“ (1850) a  „Přírodnické, průmyslnické a zemězpytné mapy Čech (1850), které  vydal Karel Slavoj Amerling (1807-1874). Byl také uveden mezi autory dvojlistové „Geologische Karte des Königreiches Böhmen“, kterou v letech 1857 a 1858 v Gothě vydal Justus Perthes.

Jedinou kartografickou prací Zippeovou, kterou s jistotou známe, je „Karte der kohlenführenden Gebirgsformationen von Böhmen“, která vyšla přílohou studie „Die Steinkohlen, ihr Werth und Wichtigkeit im Allgemeinen und ihre Verbreitung in Böhmen“ (1842).  Na ní jsou zakresleny tři „formace“: černouhelná, hnědouhelná a antracitová. Poslední z nich je zakreslena u Lhotice ve středních Čechách. Černouhelná formace je vymezena Podbořany, Rakovníkem, Slaným a Buštěhradem,  na Plzeňsku  od Rokycan před Radnici a Stupno až po Merklín a Liblín, dále oblastí od Liberce až po Broumov, v okolí Lanškrouna a nakonec v okolí Českého Brodu. Hnědé uhlí  je pak situováno na území od Ústí nad Labem přes Mostecko, Falknovsko až po Chebsko. Zippe je zakreslil i na Třeboňsku (šlo zřejmě o rašelinu) a na Budějovicku (lignit u Záblatí a Mydlovar).  Připojil tabulku o výsledcích zkoumání „českého kamenného uhlí, hnědého uhlí a rašeliny jakož i z nich vyrobeného koksu“, kterou sestavil profesor pražské polytechniky Karel Josef Napoleon Balling (1805-1868). Uvádějí se v ní ve váhových procentech výtěžnost koksu , obsah popelovin a obsah dehtu jakož i v objemových jednotkách výtěžnost svítiplynu. Uhlí, koks, dehet a svítiplyn: průmyslová revoluce se rozbíhala.  Od roku 1835 působil Zippe jako profesor přírodopisu a zbožíznalství na Polytechnickém ústavu v Praze. Stal se jím po konkurzním řízení, o němž se zachovala ve vědecké práci nevyužitá dosti objemná dokumentace. Kustodem muzea zůstal až do roku 1842, kdy se stal členem jeho vedení a na placenou činnost v muzeu musel rezignovat. O obsahu jeho přednášek si můžeme učinit přesnější představu na základě prací, které publikoval, např. jeho „Anleitung zur Gestein- und Bodenkunde“ (1846), a dále z výsledků práce na učebnici přírodopisu pro střední školy, kterou zahájil už v roce 1839.

Zásadní změnu v Zippeově činnosti přineslo založení Montánního učiliště v Příbrami, o němž bylo rozhodnuto císařským dekretem 23.ledna 1849. Prozatímním ředitelem nového ústavu byl  jmenován 6.3.1849 ředitel příbramského Vrchního horního úřadu Alois Lill von Lilienbach, jehož posláním bylo vytvořit první materiální předpoklady pro činnost ústavu. Obsahové otázky výuky začal řešit Zippe, který se už 29.září 1849 ujal řízení školy.  Výuka byla slavnostně zahájena s opožděním sice, ale už 12.listopadu 1849, za účastí už tří hodnostářů, Lilla z Lilienbachu, Zippea a  Karla Heyrovského (1802-1863), který byl 20.října 1849 jmenován mimořádným profesorem hornictví. Zippe v Příbrami pracoval necelé tři měsíce, když počátkem ledna 1850 onemocněl a až do počátku dubna 1850 jeho výuku suploval Heyrovský. Jemu byl k ruce 16.října 1849 ustavený asistent August Beer, po Zippeově odchodu do Vídně druhý řádný direktor příbramského ústavu. Zippe byl už 16.listopadu 1849 císařem jmenován profesorem mineralogie ve Vídni. Nastoupil k 11.listopadu 1850. V Příbrami se sotva ohřál.

Činností ve Vlastenském muzeu a na Polytechnickém institutu si Zippe vytvořil optimální předpoklady pro zakladatelskou práci v příbramském učilišti. Měla svůj značný význam v tom, že při absenci přímé personální souvislosti s maďarizovanou akademií ve Štiavnici se Příbram Zippeovou osobností vlastně stala prodloužením aktivit českých stavovských institucí, Vlastenského muzea a Polytechnického ústavu, a dále institucí, kterým byl Zippe členem, tedy Královské české společnosti nauk a Vlastenecké hospodářské společnosti. Velmi pozitivní roli sehrálo také to, že Zippe, od roku 1847 člen vídeňské Akademie věd, byl v přírodovědě badatelskou osobností, tím spíše, že v Příbrami byl v listopadu 1849 otevřen pouze jeden ze dvou projektovaných ročníků, ročník hornický, v němž studovalo nakonec 38 řádných a 17 mimořádných studentů. Dobrý start bývá vždy předpokladem úspěchu. A rozběh příbramské akademie následoval po startu opravdu zdařilém.

Prostředím pro Zippeovu práci před Příbramí byly instituce české stavovské společnosti. Zippe se z nich přibližoval společnosti českého národního obrození i tím, že vydal v překladu do češtiny své „Poučné a zábavné listy pro polní hospodáře“ (1846-1847). Poslední jeho veřejné vystoupení v Praze se odehrálo na zasedání sekce pro přírodovědu a matematiku Královské české společnosti nauk dne 15.května 1850, kde hovořil o krystalických tvarech „halovce vápníku“, tedy  fluoritu. Vazby Zippeovy s českou společností trvaly i v době jeho působení ve Vídni. Dokládá to i trojí vydání překladu jeho „Přírodopisu pro nižší reálné školy“  (1856) do češtiny, které pořídil blízký spolupracovník Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869)  Jan Krejčí (1825-1887).  O rok později tiskla Purkyňova Živa českou  stať snad Krejčího podle spisu „Geschichte der Metalle“(1856) a uváděla ji slovy:“O kovech. Cín. Dle Dr. F.X.M. Zippe z nové duchaplné knihy jeho Geschichte der Metalle 1857.“  Nedá se tedy říci, že by vztahy v republice učenců v té době byly národnostně konfliktní. Z toho hlediska nám i počátky vysokého školství v Příbrami vypovídají více, než jsme si snad byli ochotni připustit.

 

Výběr z pramenů a literatury

 

1) SÚA Praha, fond ZV, kart.č.1358, personálie 1818.

2) Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, V.Folge, 6.Band vom Jahre 1848-1850; in Commission bei Calve, Prag 1851.

3) Repertorium sämmtlicher Schriften der königl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften vom Jahre 1769 bis 1868. Zur Feier einhundertjährigen Bestandes der Gesellschaft zusammengestellt von Dr. Wilhelm Rudolf Weitenweber; Prag, auf Kosten der königl.böhm. Gesellschaft der Wissenschaften 1869. 

4) Časopis Národního musea 1827-1956. Rejstřík 125 ročníků musejního časopisu. Sestavil Pravoslav Kneidl, část přírodovědnou Mirko Svrček, spolupracovala Věra Břeňová, I.-II., SPN a Orbis, Praha 1961 a 1963.

 

5) Beneš, Josef: Soupis historických geologických map z území České republiky do roku 1918, ČGÚ, Praha 1996.

6) Halásek, Dušan a kol.: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, VŠB - TU, Ostrava 1995, 506 str.

7) Haubelt, Josef: Bornovy běličské pokusy; in: Dějiny věd a techniky I. (1968), s.158-168

8) Jílek, František a Lomič, Václav: Dějiny  Českého vysokého učení   technického, Díl 1,sv.1,  ČVUT, Praha 1973; 600 str.

9) Hrabák, Josef: Gedenkbuch zur Feier des fünfzigjährigen Bestandes der k.k. Bergakademie Příbram 1849-1899; Verlag der k.k.Bergakademie, Příbram 1899.

10) Kettner, Radim: F.X.M.Zippe (*1791-+1863), rkp. in: Archív AV ČR, osobní fond Radim Kettner, sg.III.a.

11) Kettner, Radim: Geologické vědy na vysokých školách pražských; Universita Karlova , Praha 1967.

12) Majer, Jiří: Z dějin Vysoké školy báňské v Příbrami, Hornická Příbram ve vědě a v Technice, Příbram 1984.

13) Nový, Luboš a kol.: Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19.století, Nakladatelství ČAV, Praha 1961, 432 str.

14) Šmilauerová, Ludmila: Dolování uhlí na buštěhradských vrchnostenských dolech do roku 1839; in: Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky III.; Nakladatelství ČSAV, Praha 1957, str.5-121.

 

Franz Xaver Maximilian Zippe

 

1) Geschichte der Metalle; Wien 1857, Wilhelm Brandmöller,    k.k.Hofbuchhändler.

2) Joseph Steinmann; sein Leben und wissenschaftliches Wirken; Druck und Papier von Gottlieb Haase Sohne, Prag 1836.

3) Přírodopis pro nižší reálné školy. Sepsal F.X.M. Zippe, řádný veřejný profesor mineralogie na c.k.universitě Vídeňské. Přeložil Jan Krejčí, učitel přirodopisu na c.k.české vyšší reálné škole v Praze. V cís.král.skladu normálních školních knih v Karlově ulici číslo 190-1. V Praze 1856.

4) Die Steinkohlen, ihr Werth, ihre Wichtigkeit im Allgemeinen, und ihre Verbreitung in Böhmen; Besonderer Abdruck aus der Encyclopädischen Zeitschrift des Gewerbewesens; Verlag des Vereines zur Ermunterung des Gewerbegeistes in Böhmen, Prag 1842; Mit der Karte der kohlenführenden Gebirgsformationen in Böhmen, entworfen von F.X.M.Zippe.

5) Ueber den Einfluss der mineralogischen Wissenschaften auf Künst und Gewerbe, und ihren früheren und gegenwärtigen Zustand in Böhmen; in: Monatschrift der Gesselschaft des vaterländischen Museums II. (1828), sv.2, s.3-21.

6) Übersicht der Gebirgsformationen in Böhmen; Sep. Aus den Abhandlungen der königl.böhm.Gesellschaft der Wissenschaften; Prag 1831.

7) Vorkommnisse in der Steinkohlenformation des Rakonitzer Kreises;  in: Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, V.Folge, 2.Band, Prag 1843.